74 Az 29/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Jantošem ve věci žalobce: P. G., dat. nar. X státní příslušnost: Ruská federace t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2026, č. j. X, ve věci žádosti o propuštění ze zajištění, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a argumentace stran

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že žalobce je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“) nadále zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců se stanovenou dobou trvání zajištění do 16. 8. 2026.

2. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Namítá, že nejsou splněny podmínky pro jeho zajištění. Zdůrazňuje, že zajištění je krajní prostředek, který nesmí být svévolně užíván a doba zajištění nesmí být svévolně prodlužována. Žalovaný neodůvodnil, proč nebylo možné využít mírnější instituty a toliko konstatoval, že se od okamžiku zajištění žalobce nic nezměnilo. Žalobce uvedl, že nemá v úmyslu ztěžovat postup žalovaného a sám má zájem na hladkém průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany. Bude proto dodržovat podmínky zvláštního opatření dle zákona o azylu. Žalobce není hrozbou pro veřejný pořádek. Napadené rozhodnutí je neproporcionální. Podmínky § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nebyly splněny. Žádost o azyl nebyla učiněna účelově. Žalobce se do země původu nemůže vrátit. Žádost o udělení mezinárodní ochrany sice podal až po zjištění, ale to samo o sobě neznamená její účelovost. Žalobce žádá o mezinárodní ochranu z důvodu probíhající války. Od svých tří let žije na Ukrajině. Matka žalobce je občankou Ruské federace. Žalobce nechce bojovat ani na straně Ukrajiny ani na straně Ruské federace. Účast v bojích je proti jeho svědomí.

3. Žalovaný ve svém vyjádření krajskému soudu navrhl, aby žalobu zamítl a zopakoval svou argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí, kterou soud shrne v hodnotící části rozsudku.

II. Posouzení věci krajským soudem

4. Krajský soud v souladu s § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Soud neshledal důvod odchýlit se od této zásady z důvodu pozdější změny stavu a nezbytnosti poskytnutí účinné soudní ochrany (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019-48, č. 3933/2019 Sb. NSS). Napadené rozhodnutí přezkoumal soud na základě uplatněných žalobních bodů a v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) ze dne 8. 11. 2022, ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, též zkoumal, zda napadené rozhodnutí není stiženo jinými v žalobě neuplatněnými vadami či nezákonnostmi (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2023 Sb. NSS), avšak existenci takových v žalobě neuplatněných vad či nezákonností, které by měly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, neshledal. Soud rozhodl bez ústního jednání podle § 46a odst. 8 věty čtvrté zákona o azylu.

5. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti. Žalobce v roce 2021 přicestoval do Polska za prací. Dnem 22. 7. 2022 pozbyl pobytové oprávnění v Polsku a dne 8. 3. 2023 bez pobytového oprávnění přicestoval do ČR. Rozhodnutím Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 18. 2. 2026, č. j. X bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění. Žalobce tuto povinnost nerespektoval, ale ani proti rozhodnutí nebrojil. Následně byl žalobce rozhodnutím Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 25. 4. 2026, č. j. X zajištěn za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

6. Dále soud zjistil, že dne 29. 4. 2026 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 5. 2026, č. j. X byl žalobce zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu s dobou trvání zajištění do 16. 8. 2026. Proti tomuto rozhodnutí žalobce nebrojil.

7. Dne 29. 5. 2026 podal žalobce žádost o posouzení důvodů zajištění a navrhl, aby žalovaný vydal rozhodnutí o uložení zvláštního opatření dle § 47 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o azylu, jímž by uložil žalobci povinnost zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným. Žalovaný v reakci na to vydal napadené rozhodnutí, jímž rozhodl tak, jak je popsáno výše. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se od zajištění situace nezměnila. Žalobce přicestoval do ČR v roce 2023 s plným vědomím nezákonnosti svého jednání. Žalobce nemá zajištěno ubytování, prakticky je bezdomovec. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až po zajištění. Z výpovědi žalobce v řízení nevyplynulo nic, co by mu, pokud měl reálný zájem o udělení mezinárodní ochrany, bránilo v podání této žádosti ihned po příjezdu do ČR. Svou žádost učinil zjevně za účelem oddálení výkonu správního vyhoštění. Vše nasvědčuje tomu, že pokud by k zajištění žalobce nedošlo, sám by žádost o udělení mezinárodní ochrany nikdy nepodal. O její udělení neusiloval ani v Polsku, kde pobýval od roku 2021. Účelem zvláštních opatření je vedle zajištění přítomnosti žalobce v azylovém řízení také zajištění řádného průběhu správního vyhoštění, pokud cizinec v rámci tohoto řízení podá žádost o udělení mezinárodní ochrany. Jelikož existují oprávněné důvody domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla učiněna pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nelze efektivně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. Žalobce nemá stabilní adresu, dle jeho slov je prakticky bezdomovcem. Patrně by navázal na svůj dřívější nelegální pobyt a nevyčkal výsledku řízení o udělení mezinárodní ochrany a skrýval se. Na tom by nic neměnilo ani ubytování žalobce v pobytovém středisku, které je otevřené a nelze v něm omezit pohyb žadatelů mimo středisko. Propuštěním žalobce by tedy byl ohrožen účel řízení o správním vyhoštění. Závěrem žalovaný odůvodnil délku doby zajištění, kdy navázal na své úvahy v rozhodnutí o zajištění žalobce.

8. Jednou z náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je podle § 71 odst. odst. 1 písm. d) s. ř. s. uvedení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Zásady, z nichž má rozhodovací praxe při posuzování žalobních bodů vycházet, formuloval NSS v bodech 33 a 34 rozsudku rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, tak, že je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Bude-li žaloba podaná v zákonné lhůtě pro podání žaloby obsahovat žalobní bod (body) alespoň ve shora vymezené míře konkrétnosti, vznikne vždy krajskému soudu procesní povinnost postupovat podle § 37 odst. 5 s. ř. s., tj. vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby tak, aby mohla být věcně projednána; v popsaném případě vada spočívá v nedostatečné specifikaci žalobního bodu. Odmítnout žalobu […] lze jen tehdy, když ve lhůtě pro podání žaloby žalobce nepředestřel žádný takový žalobní bod, popřípadě jen natolik nekonkrétní, že žalobu nebylo možno projednat, a žalobce na výzvu soudu tuto vadu ve stanovené lhůtě neodstranil. V usnesení ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017-72, pak rozšířený senát NSS potvrdil, že tyto zásady platí i pro posuzování kvality žalobních bodů ve věcech mezinárodní ochrany.

9. Žaloba je v tomto ohledu na samé hranici projednatelnosti. Většina textu je totiž naprosto obecná a je formulována tak, že by ji mohl podat jakýkoliv žalobce proti jakémukoli rozhodnutí, které se týká zajištění ve věcech mezinárodní ochrany (viz rozsudek NSS ze dne 18. 11. 2020, č. j. 1 Azs 138/2020-33). Tvrzení žalobce o tom, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro jeho zajištění, protože jeho žádost nebyla účelová, už je sice konkrétnější, ale i tak velmi obecné. V tomto ohledu soud připomíná závěr obsažený ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 4 As 3/2008 v odst. 32, v němž rozšířený senát NSS uvedl, že žalobní bod je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.

10. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

11. Podle § 46a odst. 10 zákona o azylu ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění zkoumá, zda důvody zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany trvají. Ministerstvo při předání rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany poučí o jeho právu požádat o propuštění. Žádost o propuštění je žadatel o udělení mezinárodní ochrany oprávněn podat nejdříve po uplynutí 15 dnů ode dne nabytí právní moci posledního rozhodnutí ministerstva nebo soudu k zajištění, podle toho, které rozhodnutí nabylo právní moci později; to platí i pro podání opakované žádosti o propuštění.

12. Je-li cizinec zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, je tomu tak především za tím účelem, aby se podáním účelové žádosti o udělení mezinárodní ochrany nemohl vyhnout vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, odst. 24). Jde o přípustný důvod zásahu do osobní svobody, který obstojí z hlediska čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a je výslovně předvídán v čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

13. Krajský soud nesouhlasí s žalobcem, že by žalovaný ustal na tvrzení, že se situace žalobce od okamžiku zajištění nezměnila. Shora provedené shrnutí důvodů napadeného rozhodnutí dokládá, že se žalovaný pečlivě zabýval důvody, pro které je namístě žalobce ponechat v zajištění a vysvětlil, proč nelze využít žalobcem navrhované zvláštní opatření.

14. Krajský soud souhlasí s tím, že okolnosti případu nasvědčují tomu, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána za účelem odvrácení či oddálení realizace správního vyhoštění. Pokud žalobce skutečně usiloval o mezinárodní ochranu, není zřejmé, proč žádost o ni nepodal ihned po svém příjezdu. Žalobce v ČR pobýval od března 2023, přičemž žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany podal až dne 29. 4. 2026 poté, co byl Policií ČR zajištěn a jeho správní vyhoštění se jevilo jako velmi reálné. Žalobce to v řízení vysvětloval nedostatkem prostředků, ale patrně si neuvědomil, že podání žádosti není spojení s poplatkovou povinností. Nebylo třeba finančních prostředků, ale skutečné vůle žalobce. Žádné vážné důvody, které žalobci bránily v podání žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany, tedy žalobce neuvedl. Lze proto souhlasit s žalovaným v tom, že se jeví jako pravděpodobné, že by žalobce tuto žádost nepodal, pokud by nebyl zjištěn.

15. Argumentace žalobce, že se nemůže vrátit do Ruska, nepůsobí věrohodně. Žalobce při pohovoru výslovně uvedl, že nikdy v Rusku s úřady problém neměl. Jeho obava z mobilizace je zcela nepodložená. Navíc argumentace žalobce je nekonzistentní, což velmi snižuje věrohodnost jeho tvrzení. V žalobě uvádí, že nechce bojovat ani za Rusko ani za Ukrajinu, ale v řízení tvrdil, že se neúspěšně pokusil vstoupit do ozbrojených sil Ukrajiny (srov. str. 4 protokolu ze dne 25. 4. 2026).

16. K možnosti využití zvláštního opatření dle § 47 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o azylu žalobce žádnou konkrétní argumentaci nevznesl. Zvláštním opatřením podle § 47 odst. 1 zákona o azylu se rozumí rozhodnutím žalovaného uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo b) osobně se hlásit žalovanému v době jím stanovené. Podle druhého odstavce téhož ustanovení platí, že ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Povaha obou zvláštních opatření osobní svobodu cizince neomezuje, a proto je-li důvodná hrozba jeho útěku či skrývání, jejich uložení zpravidla na místě nebude.

17. K aplikaci těchto ustanovení, jimiž zákon o azylu transponoval čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, se vyslovil NSS v již zmíněném rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48. V něm uvedl, že pokud jsou splněny všechny podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek účinnosti zvláštních opatření. Přitom nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Zvláštní opatření lze proto považovat za účinná, pokud lze jimi dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky – bez fyzického zajištění žadatele. Uvedl, že jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince. Volba zvláštních opatření je totiž v prvé řadě vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat. Uložení zvláštního opatření musí být dostatečné k zabezpečení jeho účasti nejen v řízení ve věci mezinárodní ochrany, nýbrž rovněž pro případ výkonu rozhodnutí o vyhoštění, pokud by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (…). Existují-li skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení či výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření (k tomu srov. také rozsudek NSS ze dne 13. 11. 2019, č. j. 10 Azs 244/2019-34). Shodně též např. usnesení NSS ze dne 23. 4. 2026, č. j. 9 Azs 192/2025-49.

18. Také ohledně této otázky se soud plně ztotožňuje s rozhodnutím žalovaného, na které odkazuje. Rovněž odkazuje na citovanou judikaturu NSS, dle které je v případě zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu dosti snížena účinnost zvláštních opatření. Nasvědčuje tomu i chování žalobce v této věci, kdy žalobce pobýval na území ČR velmi dlouhou dobu bez pobytového oprávnění a nemá žádné stabilnější bydliště. Nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění a ani se svou pobytovou situaci v ČR nepokusil ze své vůle řešit. Svou situaci začal řešit až poté co byl zajištěn a i dle názoru soudu existuje důvodná obava, že by se skrýval a snažil se tak zvrátit své vyhoštění. To podporuje tvrzení žalobce zachycené v protokolu ze dne 25. 4. 2026, kde uvedl, že dobrovolně nehodlá opustit území EU (str. 3). Optikou toho se nynější tvrzení žalobce o tom, že nebude mařit průběh řízení, jeví jako nevěrohodné.

III. Závěr a náhrada nákladů řízení

19. Jelikož soud shledal žalobní body nedůvodnými, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Olomouc 1. července 2026 JUDr. Michal Jantoš v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.