74 Az 7/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Fialovou ve věci žalobce: M. J. M. M. státní příslušnost: Irácká republika bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Martinou Sklenskou sídlem Moravské náměstí 754/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2025, č. j. X, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

1. Věc se týká zastavení řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

2. Žalobce je příslušníkem Irácké republiky. Do ČR přicestoval v roce 2017, kdy mu byla rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 8. 2017, č. j. X přiznána doplňková ochrana podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“). V roce 2019 podal žalobce žádost o prodloužení doplňkové ochrany, žalovaný mu ji však rozhodnutím ze dne 23. 1. 2020, č. j. X, neprodloužil. Rozhodnutí žalovaného následně rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 62 Az 9/2020 zrušil Krajský soud v Ostravě s tím, že si žalovaný neopatřil dostatečné informace o bezpečnostní situaci v zemi žalobcova původu. Kasační stížnost žalovaného NSS usnesením ze dne 3. 12. 2020, č. j. 10 Azs 327/2020-24, odmítl. Rozhodnutím ze dne 23. 9. 2022, č. j. X žalovaný doplňkovou ochranu žalobci opětovně neprodloužil. Krajský soud však i v tomto případě rozhodnutí žalovaného zrušil, a to rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 20 Az 11/2022-90. Ačkoli totiž žalovaný napravil svá pochybení a shromáždil dostatek informací o aktuální situaci v Iráku, tyto informace podle krajského soudu nesprávně vyhodnotil ve vztahu k trvání důvodů mezinárodní ochrany. Žalovaný následně i napotřetí rozhodnutím ze dne 16. 8. 2023, č. j. X rozhodl o neprodloužení doplňkové ochrany žalobci. V tomto případě již závěry žalovaného potvrdil i krajský soud, který rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 20 Az 14/2023- 68 zamítl žalobcovu správní žalobu. Žalobcovu kasační stížnost následně usnesením ze dne 12. 6. 2025, č. j. 2 Azs 31/2025-48 NSS odmítl.

3. Dne 6. 8. 2026 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou žalovaný posoudil jako nepřípustnou ve smyslu § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a v záhlaví označeným rozhodnutím řízení zastavil podle § 25 písm. i) téhož zákona.

4. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Značně rozsáhlou žalobu, která kvůli obsáhlým opakovaným citacím působila do jisté míry až chaoticky soud shrnuje následovně. Žalobce se opakovaně vyjadřoval k bezpečnostní situaci v Iráku a k jejímu nesprávnému posouzení ze strany žalovaného, který podle něj měl opakovanou žádost vyhodnotit jako přípustnou a následně se jí věcně zabývat. Na podporu těchto svých tvrzení žalovaný (rovněž) opakovaně odkazoval na dřívější judikaturu krajského soudu a NSS (včetně výše uvedených rozsudků ve věci původní žalobcovy žádosti), podle níž byla bezpečnostní situace v místě žalobcova původu, konkrétně v provincii Kirkúk, i po „oficiální“ porážce Islámského státu na konci roku 2017 stále značně nestabilní a pravidelně zde docházelo k útokům na civilní obyvatelstvo. Žalobci by tak v případě návratu reálně hrozila vážná újma ve formě uložení trestu smrti [§ 14 odst. 2 písm. a) zákona o azylu], újma ve formě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení či trestání [§ 14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu], i újma ve smyslu § 14 odst. 2 písm. c) zákona o azylu, tj. vážné ohrožení jeho života jakožto civilisty z důvodu svévolného násilí v situaci ozbrojeného konfliktu. Na podporu svých tvrzení žalobce opakovaně odkazoval rovněž na dřívější zprávy o situaci v Iráku od žalovaného, od organizace Amnesty International, a také od azylových správních orgánů jiných států (viz zejm. zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 30. 3. 2021, z níž žalobce obsáhle cituje na str. 21 až 27 žaloby). Podle žalobce je z těchto zpráv zřejmé, že v místě jeho původu v posledních letech nedošlo k zásadním a trvalým změnám bezpečnostní situace k lepšímu. Žalobce odkázal rovněž na rozsudky krajského soudu ze dne 29. 3. 2022, č. j. 62 Az 49/2021-88 a ze dne 17. 1. 2022, č. j. 62 Az 28/2020-141, jimiž krajský soud u jiných žadatelů o azyl iráckého původu zrušil rozhodnutí žalovaného i přesto, že se jednalo o rozhodnutí o opakované žádosti. Žalovaný rovněž podle žalobce pochybil, když ve svých závěrech na tento rozsudek krajského soudu nenavázal a postupoval v rozporu s obsahem spisového materiálu, čímž zatížil správní řízení dalšími vadami, odůvodňujícími jeho zrušení. Dále žalobce namítal, že s ním ve správním řízení nebyl proveden pohovor, který byl nezbytný ke zjištění stavu věci tak, aby o ní nebyly důvodné pochybnosti. Zároveň se objevily (blíže nespecifikované) nové skutečnosti, které nebyly bez zavinění žalobce předmětem zkoumání v řízení o původní žádosti. Podle žalobce trpělo napadené rozhodnutí rovněž vadou nepřezkoumatelnosti, nicméně ani tuto svou námitku již žalobce dále nijak nekonkretizoval. Samotná žaloba pak podle žalobce „podstatně přesahuje jeho zájmy“, přičemž soud by podle něj měl objektivně posoudit situaci v Iráku a rozhodnout tak, aby sjednotil rozhodovací praxi ve vztahu k této otázce napříč správním soudnictvím. Žalobce se rovněž v tomto řízení domáhá přímého účinku, a tedy přímé aplikace čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „Směrnice“), kterou podle něj Česká republika doposud plně netransponovala do svého právního řádu.

5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, které označil za zákonné a řádně odůvodněné. Dále shrnul judikaturu k posuzování opakovaných žádostí, zdůraznil, že je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany. Žalobce podle žalovaného v opakované žádosti netvrdil posun v azylově relevantním významu jím uváděných důvodů, přičemž situace v zemi jeho původu se nezměnila tak, aby toto vyžadovalo meritorní posouzení (bezpečnost v jednotlivých iráckých provinciích od podání poslední žádosti o mezinárodní ochranu buď stagnovala nebo se mírně měnila k lepšímu). Zprávy o bezpečnostní situaci v zemi původu jsou oproti aktuálním informacím žalovaného zastaralé a nejsou s to zvrátit napadené rozhodnutí.

6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), s korekcí podle § 32 odst. 9 zákona o azylu.

7. Rozsah přezkumné činnosti soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí o nepřípustné opakované žádosti je značně omezený. V rozsudku ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011-74, NSS zdůraznil, že „bylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli se zabývá pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době první žádosti, a zda je tedy mohli uvést, či zda jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést.“ 8. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce v prvém řízení o udělení mezinárodní ochrany označil za důvod podání žádosti skutečnost, že navázal poměr s vdanou ženou, jejíž manžel mu následně vyhrožoval zabitím, pročež žalobce nejdříve opustil původní místo svého bydliště, a poté i Irák. Žalovaný už v rozhodnutí z roku 2017 konstatoval, že žalobce neuvedl žádnou skutečnost, která by opodstatňovala udělení mezinárodní ochrany podle § 12 resp. § 13 zákona o azylu (tj. že by jemu, příp. jeho rodinnému příslušníkovi hrozilo v zemi průvodu pronásledování z politických či diskriminačních důvodů). Žalovaný nicméně udělil žalobci doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, a to kvůli probíhajícímu ozbrojenému konfliktu na iráckém území (tedy z důvodu zcela nesouvisejícího s hlavním důvodem podání žádosti ze strany žalobce). Následné žádosti o prodloužení doplňkové ochrany z roku 2019 však už žalovaný s ohledem na změnu situace nevyhověl, přičemž jeho rozhodnutí (byť až „napotřetí“) následně aproboval krajský soud a po něm i NSS. Pro úplnost krajský soud uvádí, že i v žádosti o prodloužení mezinárodní ochrany z roku 2019 žalobce jako hlavní důvod jejího podání uvedl strach z pronásledování ze strany muže, s jehož ženou měl v zemi původu poměr. Zároveň v této žádosti vyjádřil obavy stran bezpečnostní situace v Kirkúku.

9. V opakované žádosti ze dne 6. 8. 2025 (resp. v Poskytnutí údajů k této nové žádosti ze dne 12. 8. 2025) žalobce uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá z důvodu, že měl v Iráku poměr s ženou, jejíž manžel mu vyhrožoval, a že toto stále trvá. Na dotaz, zda tyto skutečnosti uváděl i ve své předchozí žádosti, žalobce odpověděl, že ano, a že kromě toho „žádný jiný důvod nemá.“ 10. Podle § 2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se pro účely tohoto zákona rozumí opakovanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná toutéž osobou před nabytím právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo kdykoli po nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany.

11. Podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst.

1. Podle odst. 2 téhož ustanovení je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

12. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu podá-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost takové žádosti ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodu pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení, b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

13. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení se zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

14. V posuzované věci je nesporné, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 8. 2025 byla opakovanou žádostí ve smyslu § 2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Z citovaných ustanovení pak vyplývá, že opakovanou žádost o mezinárodní ochranu lze věcně posoudit, jen uvedl-li žadatel (nebo se jinak objevily) nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění žadatele předmětem zkoumání dříve a které svědčí o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma ve smyslu § 14a téhož zákona. K otázce opakované žádosti o mezinárodní ochranu již existuje ustálená judikatura, podle níž je pro přípustnost opakovaných žádostí třeba, aby v konkrétním případě existovaly „nové skutečnosti nebo zjištění“ mající určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti. Smyslem je totiž na jedné straně umožnit nové posouzení v případech, kdy nové skutečnosti nebo zjištění mohou vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na druhé straně zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí (viz rozsudky NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65, či ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 325/2019-16, č. 4012/2020 Sb. NSS). Věcné projednání opakované žádosti je podle rozsudku NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65 výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté“ (viz také usnesení NSS ze dne 31. 7. 2024, č. j. 1 Azs 123/2024-41, bod 6 a judikatura tam citovaná).

15. V rozsudku rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, č. 2642/2012 Sb. NSS, bod 19, shrnul NSS, že odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí vždy obsahovat „zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost těchto závěrů správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany“.

16. Krajský soud posoudil žalobou napadené rozhodnutí optikou výše uvedených judikaturních závěrů a dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného rozhodnutí tyto náležitosti obsahuje. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce v opakované žádosti uvedl stejný důvod své žádosti jako v případě předchozích řízení, tj. obavu z muže, s jehož manželkou měl mít poměr. Žalobce tedy neuvedl žádné nové skutečnosti, relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, a v Poskytnutí údajů k této žádosti navíc výslovně uvedl, že žádné jiné důvody pro její podání nemá. Pokud pak jde o případnou změnu bezpečnostní situace v zemi žalobcova původu, žalovaný učinil dostatečné kroky ke zjištění toho, zda k takovéto změně (v negativním slova smyslu) skutečně došlo či nikoli, když si vyžádal aktuální informace o bezpečnostní informaci v Iráku od Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 8. 4. 2025 a od Polského cizineckého úřadu ze dne 14. 2. 2025 (všechny tyto informace jsou součástí správního spisu), přičemž následně závěry těchto zpráv odpovídajícím způsobem promítl do napadeného rozhodnutí. Předně je tak třeba odmítnout vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Ve stejné míře obecnosti, v jaké byla uplatněna (tj. bez další konkretizace namítaného „nedostatku důvodů“ a „nesrozumitelnosti“), soud může toliko konstatovat, že napadené rozhodnutí splňuje veškeré zákonné i výše vymezené judikaturní požadavky na své odůvodnění, přičemž s ohledem na svůj charakter procesního rozhodnutí, jak bude dále rozvedeno, netrpí ani nedostatečně zjištěným skutkovým stavem.

17. Žalovaný tak s ohledem na výše uvedené ve smyslu bodu 1) citovaného rozsudku rozšířeného senátu uvedl odůvodněný závěr o tom, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska zákona o azylu. Tento závěr přitom považuje soud za zcela správný. Ostatně žalobce sám při poskytnutí údajů k opakované žádosti výslovně potvrdil, že se jedná o stále stejné důvody. Tento závěr nerozporuje ani v podané žalobě.

18. K obsáhlým výtkám žalobce stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. stran nesprávného vyhodnocení bezpečnostní situace v zemi původu, soud v první řadě zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesním, kterým bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost žádosti, což znamená, že se žalovaný nezabýval a ani nemohl zabývat zkoumáním důvodů pro vlastní (ne)udělení některé z forem mezinárodní ochrany podle §§ 12 – 14b zákona o azylu, ale toliko posouzením, zda je opakovaná žádost přípustná. Teprve až v případě, kdy by žalovaný shledal, že opakovaná žádost přípustná je, by na řadu přišlo věcné přezkoumání důvodů žádosti. Ve stejném rozsahu pak může věc přezkoumat rovněž krajský soud, tzn. v nyní projednávaném případě může přezkoumat pouze závěr žalovaného o nepřípustnosti žádosti. Tento přitom vzhledem k výše i níže uvedenému shledal jako správný.

19. Krajský soud opětovně zdůrazňuje, že žalobce žalovanému v rámci Poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu dne 12. 8. 2025 uvedl a popsal důvod pro podání opakované žádosti a sám potvrdil, že se jedná o stejný důvod jako v případě jeho první žádosti o mezinárodní ochranu. Ačkoli následně žalobce v žalobě uvedl, že jedním z důvodů jejího podání byly určité „nové skutečnosti, které nebyly bez zavinění žalobce předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v pravomocně skončeném řízení“, tyto skutečnosti již dále v žalobě nijak nespecifikoval, ale toliko opakovaně poukazoval na to, že se bezpečnostní situace v Iráku od posledního pravomocného rozhodnutí nezměnila k lepšímu. To však už z logiky věci nemůže stačit ke „kladnému“ posouzení opakované žádosti o mezinárodní ochranu, jelikož by tím žalovaný de facto popřel své předchozí pravomocné rozhodnutí, které obstálo i před správními soudy.

20. K absenci provedení pohovoru s žalobcem pak soud s odkazem na usnesení NSS ze dne 19. 12. 2017, č. j. 7 Azs 330/2017-35 uvádí, že za takové situace (podána opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany a o zjištěném stavu věci nebyly důvodné pochybnosti) nebylo povinností žalovaného provést s žalobcem pohovor. V postupu žalovaného proto soud žádné pochybení neshledal. Ostatně žalobce pouze zcela obecně tvrdí, že žalovaný neprovedl pohovor, což přitom „bylo nezbytné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“. Co naopak žalobce v žalobě netvrdí (a netvrdil ani v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany), jsou konkrétní skutečnosti, kvůli nimž mělo být v jeho případě provedení pohovoru nezbytné. Stejně tak ani netvrdí, jaká objektivní překážka mu v uvedení všech důvodů jeho žádosti bránila. Ze správního spisu totiž jednoznačně vyplývá, že žalobce možnost k uvedení všech rozhodných skutečností dostal. V rámci úkonu Poskytnutí údajů k žádosti byl na důvody podané žádosti dotazován. Bylo tedy povinností žalobce uvést všechny rozhodné skutečnosti. Jak již setrvale judikuje NSS (např. rozsudek ze dne 21. 12. 2023, č. j. 4 Azs 166/2023-19), povinnost tvrzení, a tedy i břemeno tvrzení, leží totiž vždy na žadateli o mezinárodní ochranu. To znamená, že „v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí. Pokud žadatel neuvede všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, aniž by mu v tom bránil nějaký objektivní důvod, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu“ (srov. rozhodnutí NSS ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005-86 a ze dne 17. 2. 2011, č. j. 9 Azs 36/2010-76). Soud však vzhledem k výše uvedenému nepochybuje, že tak žalobce učinil a nyní vznesená námitka stran neprovedení pohovoru je toliko účelová 21. Dále je třeba uvést, že žalovaný se ve smyslu bodu 3) rozsudku rozšířeného senátu uvedeného výše v odst. 15 v napadeném rozhodnutí zabýval také tím, zda nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu žalobce, která by mohla zakládat opodstatněnost jeho nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl přitom, že v Iráku nedošlo od doby vydání rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany žalobci, tedy od srpna 2023, případně od ukončení soudního řízení v červnu 2025 k žádné změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nebo by svědčila o tom, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, nebo že by mu hrozila vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Při tomto hodnocení vycházel z Informace MZV ČR ze dne 8. 4. 2025, Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, Informace MZV ČR ze dne 8. 4. 2025, Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do Regionu iráckého Kurdistánu, Návrat do Regionu iráckého Kurdistánu po dlouhodobém pobytu v zahraničí, Informace MZV ČR ze dne 18. 1. 2024, Situace ve městě Kirkúk a Informace Polského cizineckého úřadu (UdSC): Irák - Bezpečnostní situace ze dne 14. 2. 2025. Žalovaný se tedy detailně informoval o aktuálním vývoji bezpečnostní situace v Iráku, resp. přímo v provincii Kirkúk, odkud žalobce podle svého tvrzení pochází. Samotné zprávy od MZV ČR a od Polského cizineckého úřadu pak žalovaný interpretoval zcela správně a v souladu s jejich zněním, jelikož z těchto zpráv vyplývá, že byť na iráckém území stále dochází k ojedinělým útokům na civilní obyvatelstvo, nejedná se již o pravidelné a systematizované útoky jako před rokem 2017. V letech 2022 až 2024 pak na iráckém území nedošlo k žádné masové vojenské operaci, namířené cíleně proti civilistům. Každým rokem rovněž v Iráku klesá celkový počet civilních obětí v důsledku ozbrojených útoků. Žalovaný rovněž odkázal na judikaturu NSS potvrzující zlepšení bezpečnostní situace v Iráku a uzavřel, že při využití standardu reálného nebezpečí je zřejmé, že možnost, že by se žalobce stal obětí nerozlišujícího násilí, je jednoznačně pouze otázkou naprosté nahodilosti a nepředvídatelnosti.

22. Uvedené závěry přitom žalobce nerozporuje. Žalobce v žalobě toliko opakovaně poukazoval na „stále nedobrou“ bezpečnostní situaci v Iráku a k tomu opakovaně obsáhle citoval jak závěry rozsudku krajského soudu v předchozím řízení (sp. zn. 20 Az 11/2022) či jiné obdobné věci (sp. zn. 62 Az 49/2021), tak zprávy o bezpečnostní situaci v Iráku (zejm. Ministerstva zahraničních věcí USA) z roku 2021. Žalobce však nijak konkrétně nereaguje na výše uvedené závěry žalovaného v této věci. Žalovaný přitom vycházel z aktuálních zpráv z roku 2025, zatímco žalobcem citované zprávy o bezpečnostní situaci v Iráku pochází povětšinou z let 2018 až 2022, a jsou tak, co se týče data pořízení, méně aktuální.

23. Je však třeba především znovu zopakovat, že v řízení o opakované žádosti je žalovaný povinen zabývat se ve vztahu k zemi původu toliko tím, zda nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu žalobce, která by mohla zakládat opodstatněnost jeho nové žádosti. Situace v zemi původu je totiž primárně hodnocena v řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu, proto v řízení o opakované žádosti má místo již toliko posouzení, zda od tohoto posledního meritorního posouzení věci nedošlo v zemi původu k zásadní změně. Krajský soud se přitom v posledním řízení o žalobcově žádosti o prodloužení doplňkové ochrany ve věci sp. zn. 20 Az 14/2023 bezpečnostní situací v Iráku velmi detailně zabýval a na základě toho dospěl k závěru, že důvody pro prodloužení doplňkové chrany žalobce již nejsou dány. Tyto závěry následně potvrdil i NSS. Žádnou takovou zásadní změnu v Iráku od posledního meritorního posouzení věci však žalobce nyní netvrdil. Jeho námitky poukazující na „stále nedobrou“ bezpečnostní situaci v Iráku se tak podstatným způsobem míjí s předmětem posouzení v této věci. Pokud žalobce dále v žalobě namítal, že žalovaný aktuální situaci v Iráku nevyhodnotil řádným a komplexním způsobem, jedná se o námitku, kterou je nutno odmítnout jako příliš obecnou, neboť, jak již bylo uvedeno, nijak konkrétně nereaguje na aktuální zjištění žalovaného popsaná výše.

24. Krajský soud proto konstatuje, že žalovaný dostačujícím způsobem podložil svůj závěr, že oproti předchozímu řízení o prodloužení doplňkové ochrany nedošlo k zásadnímu zhoršení bezpečnostní situace v zemi žalobcova původu. Žalobcovy námitky nebyly vzhledem k uvedenému tento závěr způsobilé zpochybnit, proto jej krajský soud považuje za správný. Žalovaný se tedy vytýkaného pochybení spočívajícího v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a nedostatečném posouzení bezpečnostní situace v Iráku nedopustil.

25. K připomínce žalobce ohledně aplikace čl. 46 odst. 3 Směrnice krajský soud uvádí, že v nyní projednávaném řízení není vyloučen přezkum nových skutečností v souladu s § 32 odst. 9 zákona o azylu. Jak již však bylo uvedeno výše, žalobce žádné takové nové skutečnosti ani v řízení před žalovaným, ani nyní v žalobě netvrdil.

26. Soud neprovedl žalobcem navržené rozsáhlé dokazování z důvodu nadbytečnosti. Kromě napadeného rozhodnutí a správního spisu, kterým se dokazování ve správním soudnictví neprovádí, dále žalobce navrhoval svůj účastnický výslech. K tomu však neuvedl, co jím zamýšlel prokazovat, přičemž s ohledem na procesní povahu napadeného rozhodnutí jej soud považoval za nadbytečný. Dále k důkazu navrhoval rozsudky a soudní spisy Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 62 Az 3/2023, 62 Az 21/2022, 20 Az 11/202, 62 Az 49/2021 a 62 Az 28/2020. Žalobce v této souvislosti poukazoval na závěry, které v uvedených věcech soud přijal ohledně tehdy aktuální bezpečnostní situace v Iráku. Poslední z uvedených rozsudků je však z října 2023, který tedy vycházel z jiné panující situace, než která panovala v průběhu nyní přezkoumávaného řízení. V žalobcově věci poslední rozsudek přezkoumávající rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany sp. zn. 20 Az 14/2023 je z ledna 2025 a již v tomto dospěl soud k závěru, že aktuální bezpečnostní situace v Iráku neodůvodňuje prodloužení doplňkové ochrany žalobce. Dále žalobce navrhoval k důkazu zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických z toku 2021 a zprávy Ministerstva vnitra a zahraničních věcí z roku 2022. K těmto rovněž soud poukazuje na jejich neaktuálnost. Žalovaný v tomto řízení vycházel ze zpráv, které jsou aktuálnější. Zastaralé zprávy jen těžko reflektují aktuální bezpečnostní situaci v Iráku, jak žalobci vysvětlil soud již v rozsudku sp. zn. 20 Az 14/2023. Žalobce dále zcela obecně navrhoval, aby krajský soud obstaral všechny aktuální informace o Iráku od jím vyjmenovaných organizací. K tomu krajský soud uvádí, že žalobce tíží i v tomto typu soudního řízení důkazní břemeno a je na něm, aby konkretizoval, jaké zprávy měl krajský soud obstarat a co z nich měl prokázat. Břemeno důkazní nelze v takové míře, jak to učinil žalobce, přenášet na krajský soud. Krajský soud není oprávněn sám dovozovat, jaké zprávy měl žalobce na mysli.

27. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Olomouc 21. července 2026 JUDr. Markéta Fialová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.