75 Co 144/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 209.771,28 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11. 3. 2025, č. j. 10 C 82/2024-31,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Odvolání žalobkyně do výroku I. napadeného rozsudku se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 185.314,58 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a v celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 24.456,70 Kč, úroku 15 % ročně z částky 207.790,56 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 207.790,56 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, pak žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení mezi účastníky pak rozhodl tak, že žalobkyni se přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 1.064 Kč, kterou je povinen zaplatit žalovaný do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Po projednání věci okresní soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , z níž žalobkyně dovozovala své nároky proti žalovanému, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná, když žalobkyně před uzavřením smlouvy nedostála své povinnosti s odbornou péči prověřit úvěruschopnost žalovaného. Vztah mezi účastníky pak okresní soud vypořádal podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení dle speciální úpravy citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že zohlednil, že žalovanému žalobkyně poskytla částku 200.000 Kč a žalovaný jí zaplatil částku 14.685,42 Kč, proto v rozdílu, tj. v částce 185.314,58 Kč, zavázal žalovaného k její úhradě (výrok I.). Ohledně všech dalších nároků, včetně všeho požadovaného příslušenství, žalobu zamítl (výrok II.).

3. Proti uvedenému rozsudku, a to do všech výroků, podala žalobkyně včasné odvolání, kdy navrhovala rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Namítala, že napadené rozhodnutí soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, když rozhodnutí soudu ve svém odůvodnění shledává, že žalobkyně nedostatečně prověřovala schopnost původního dlužníka úvěry splácet, a proto dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná. S ohledem na konstatování neplatnosti úvěrové smlouvy soud vypořádal vzájemný vztah mezi žalobkyní a žalovaným v režimu ust. § 2993 občanského zákoníku, podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Žalobkyně tvrdí, že schopnost úvěr splácet zkoumala řádně s péčí řádného hospodáře. Své tvrzení žalobkyně doložila důkazy, ze kterých vyplývaly jak příjmy, tak výdaje žalovaného ke dni poskytnutí úvěru a důkazy, ze kterých vyplývalo, že žalobkyně prověřovala bankovní registry dlužníků a hodnotila platební morálku žalovaného. Je tedy zřejmé, že žalovaný byl podle předložených důkazů úvěr schopen splácet, také tak činil a žalobkyně dostatečně tuto schopnost žalovaného posoudila. Formální konstatování neplatnosti smlouvy bez zhodnocení všech poskytnutých důkazů a zohlednění všech tvrzení, která byla v žalobě obsažena, je dle názoru žalobkyně mylné a neodráží skutečný stav smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Jak žalobkyně ve své žalobě a následně v jejím doplnění uvedla, posuzování schopnosti úvěr splácet žalovaným žalobkyně provedla standardní bonifikací a vyhodnocením úvěrového rizika, které spočívalo v provedení odhadu reálných možností žalovaného dostát svým závazků, ze svých primárních zdrojů. Žalobkyně má za to, že povinnost žalovaného vrátit půjčené peněžní prostředky a zaplatit úroky není dotčena. Žalobkyně má za to, že učiněný závěr soudu prvního stupně není po právu a odepírá žalobkyni právo na zaplacení dluhů z úvěrové smlouvy, kterou žalobkyně spolu s žalovaným řádně uzavřeli, a to včetně příslušenství. Dále namítá, že i v případě posouzení smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné a povinnosti vrátit žalovaným žalobkyni dosud neuhrazenou jistinu, byl tento v prodlení a měl být zavázán k vrácení jistiny spolu s příslušenstvím, tedy se zákonným úrokem z prodlení minimálně od dne podání žaloby, tj. ode dne 7. 3. 2024 do zaplacení ve výši platné sazbě ke dni prodlení, tj. ve výši 14,75 % p. a.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, po dobu celého odvolacího řízení zůstal pasivní.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání (vyjma části odvolání do výroku I.) a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 209.771,28 Kč spolu s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 207.790,56 Kč za dobu od 2. 4. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 207.790,56 Kč za dobu od 2. 4. 2023 do zaplacení, přičemž žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 207.790,56 Kč a poplatků ve výši 1.980,72 Kč (přičemž se jedná o poplatek za pojištění za měsíc březen 2023 v nezaplacené výši 166,72 Kč a za duben 2023 ve výši 14 Kč, a dva poplatky za upomínky z března a dubna 2023 každá v ceně 900 Kč). Vše výše uvedené žalobkyně žádá z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou uzavřela s žalovaným dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, a na základě které poskytla žalovanému částku 200.000 Kč za účelem konsolidace existujících závazků žalovaného, žalovaný se poskytnuté peníze zavázal vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 16,99 % ročně, a to v měsíčních splátkách ve výši 3.929 Kč splatných počínaje říjnem 2022. Žalovaný před zesplatněním úvěru dne 1. 4. 2023 uhradil žalobkyni částku 13.685,42 Kč a po zesplatnění dále dne 25. 5. 2023 částku 1.000 Kč. Před poskytnutím úvěru měla žalobkyně ověřit příjmy žalovaného opatřením potvrzení o příjmu od zaměstnavatele žalovaného, dále žalobkyně žalovaného lustroval v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí, výdaje žalovaného ověřil žalobce jednak zjištěním údajů od žalovaného se zohledněním vlastního ekonomického modelu. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v průběhu řízení zůstal pasivní, k jednání soudu dne 11. 3. 2025 se nedostavili žalobkyně ani žalovaný, kdy za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. okresní soud věc projednal v jejich nepřítomnosti žalovaného, kdy provedl k důkazu listiny. U tohoto jednání vyhlásil napadený rozsudek.

7. Krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých v řízení provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění odkazuje, včetně závěru o skutkovém stavu věci (bod 2.-11. písemného odůvodnění napadeného rozsudku).

8. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu §§ 75 a 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu žalobkyně nedostála (viz bod. 17. odůvodnění), odvolací soud tento závěr akceptuje.

9. Podle názoru odvolacího soudu činnost poskytovatele spotřebitelského úvěru spočívá ve dvou fázích. V prvním fázi má poskytovatel úvěru povinnost zajistit si relevantní informace k poměrům žadatele (spotřebitele), a to tedy k jeho příjmům, výdajům a způsobu plnění dosavadních dluhů, přičemž primárním zdrojem takovýchto informací jsou informace od spotřebitele. Současně ovšem platí, že činnost poskytovatele v této fázi nespočívá pouze v pasivním přijímání informací od spotřebitele, ale implikuje v sobě i aktivní činnost poskytovatele, neboť je jeho povinností, aby informace získané od spotřebitele podrobil testu minimálně zbytnosti, spolehlivosti a dostatečnosti. Za tímto účelem je poskytovatel úvěru nepochybně oprávněn si od spotřebitele vyžádat dokumenty jeho informace osvědčující (k nimž má ostatně poskytovatel i povinnost jejich ukládání § 78 ZSÚ), dále má možnost vyžadovat si informace z různých databází (zpravidla právě vytvářených bankovními i nebankovními subjekty), popř. i z jiných zdrojů. Poté, co si poskytovatel vyloženým způsobem zajistí relevantní a doložené informace k posouzení úvěruschopnosti žadatele, nastupuje v pořadí druhá fáze jeho činnosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, kdy s odbornou péči zjištěné informace vyhodnotí a spotřebitelský úvěr poskytne pouze v případě, pokud zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vyloženým odvolací soud nevylučuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru může namísto ověření tvrzených výdajů užít ekonomicky model (nejsou-li tvrzené výdaje vyšší než stanovené modelem).

10. Pokud se týká prvé fáze posuzování úvěruschopnosti spotřebitele žalobkyní, dospěl v projednávané věci odvolací soud k závěru, že již v této fázi žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, ale pouze zcela formálně, jak správně popsal okresní soud, kdy jediné, co si žalobkyně prokazatelně opatřila, bylo potvrzení o výdělku žalovaného. V ostatním si informace o žalovaném jakkoli dále nezjišťovala a nenechala doložit, do spisu k tomuto důkazy nezaložila ani neoznačila. O povinnosti je předložit a označit, nemohla být soudem ani poučena, neboť se k ústnímu jednání, ač s omluvou, nedostavila.

11. S ohledem na uvedené tak nelze učinit závěr, že žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru řádně dostála své povinnosti dle § 86 ZSÚ. Důsledkem uvedeného, nikoliv řádného postupu žalobkyně, je, jak správně dovozuje okresní soud, neplatnost předmětné úvěrové smlouvy dle ust. § 87 ZSÚ, a žalobkyně má tak nárok na vrácení pouze jistiny spotřebitelského úvěru (při zohlednění, co jí dosud žalovaný uhradil), nadto v době přiměřené možnostem žalovaného. Ke kvantifikaci nároku žalobkyně se pak pro stručnost odkazuje na bod 18. písemného odůvodnění napadeného rozsudku.

12. Okresní soud tedy správně žalobkyni přiznal pouze částku 185.314,58 Kč, a to bez příslušenství (výrok I.), když ve zbytku žalobu zamítl. V uvedeném směru lze ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení rovněž odkázat na přiléhavé odvodnění okresního soudu uvedené v bodě 20. napadeného rozsudku, přičemž jak vyplývá z bodu 22., stanovil okresní soud splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. rozsudku.

13. Žalobkyně požadovala napadené rozhodnutí jako celek zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení, důvody pro takový postup však krajský soud neshledal, a proto napadený rozsudek ve výrocích II. a III. jako věcně správný potvrdil, kdy okresní soud nárok žalobkyně v této části zamítl zcela správně a správně rozhodl i o nákladech řízení dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a správně vypočetl jejich výši.

14. Pokud jde o výrok I. napadeného rozsudku, tak obecně platí, že k podání odvolání je subjektivně legitimován pouze ten účastník řízení, jemuž byla rozhodnutím soudu prvního stupně objektivně způsobena újma (má tzv. subjektivní legitimaci k odvolání). Takovým účastníkem je ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím soudu prvního stupně nastala újma odstranitelná tím, že odvolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní ve prospěch odvolatele. Posuzovaným výrokem I. okresní soud zčásti žalobě žalobkyně vyhověl. Tímto výrokem tedy nebylo jakkoli zasaženo do práv a povinností žalobkyně, a nebyla jí tímto způsobena žádná újma. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně není subjektivně legitimována k podání odvolání proti výroku I. napadeného rozsudku. S ohledem na výše uvedené tedy krajský soud odvolání žalobkyně proti tomuto výroku napadeného rozsudku jako podané neoprávněnou osobou dle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle §§§ 224 odst. 1, 142 odst. 1, 146 odst. 3 o. s. ř., kdy lze za zcela úspěšného účastníka této fáze řízení považovat žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.