75 Co 146/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného o zaplacení 124 250,92 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 3. 2026, č. j. 8 C 10/2026-37,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v odvoláním napadeném rozsahu, a to co do úroku z prodlení z částky 49 000 Kč ve výši 12, % ročně od 18. 4. 2025 do zaplacení a) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 49 000 Kč ve výši 11,50 % ročně od 12. 5. 2026 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 75 250,92 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 123,95 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 52 991,28 Kč od 9. 4. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, úroku ve výši 8 % ročně z částky 50 000 Kč od 9. 4. 2025 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., a žalovaný uzavřeli dne 8. 11. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal k jejímu splácení. Žalovaný nehradil řádně a včas, uhradil celkem pouze 1 000 Kč, proto došlo k zesplatnění úvěru a následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025. Z hlediska právního posouzení pak okresní soud dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva dle § 2395 a násl. občanského zákoníku, kterou podrobil testu dle ust. § 87 odst. 1 o spotřebitelském úvěru s tím, že zkoumal, zda žalobkyně v řízení prokázala řádné přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Po provedeném dokazování dovodil okresní soud, že předchůdkyně žalobkyně při prověření úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s náležitou odbornou péčí, úvěrovou smlouvu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyhodnotil jako neplatnou s tím, že nárok žalobkyně posoudil jako nárok z titulu tzv. speciálního bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaný je povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Ohledně požadovaného úroku z prodlení vyšel okresní soud z toho, že žalovaný je podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož žalovaný své možnosti nijak nespecifikoval, určil okresní soud lhůtu k vrácení jistiny v délce 3 dnů od právní moci rozsudku při aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021 a zamítl jako nedůvodný požadavek žalobkyně na úhradu úroku z prodlení.

3. Proti rozsudku okresního soudu do výroku II. pouze však co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 49 000 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se v tomto směru změny rozsudku okresního soudu. Žalobkyně nesouhlasila s názorem okresního soudu, že dosud nenastalo prodlení žalovaného, a tudíž bylo žalobě vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení z této přiznané částky. Poukazovala na to, že žalovaný v řízení před soudem prvého stupně netvrdil a ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese pouze žalovaný, který jediný zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Žalobkyně má za to, že prodlení žalovaného nastalo v okamžiku, co byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. V odvolání pak žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018 a na další konkrétní rozhodnutí odvolacích soudů.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Za situace, kdy se žalobkyně z odvolacího jednání omluvila a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, rozhodl odvolací soud dle § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků u odvolacího jednání.

6. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

7. Předně krajský soud akceptuje jednotlivá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů okresním soudem a závěr o skutkovém stavu věci, jak se podává z napadeného rozsudku, na což pro stručnost odkazuje. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztah mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu věřitele před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 75 a § 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu věřitel nedostál, pak odvolací soud tento závěr akceptuje. Ostatní uvedené právní posouzení žalobkyně nezpochybňuje.

8. Okresní soud tedy správně žalobkyni přiznal pouze částku 49 000 Kč (výrok I.) představující rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému dle úvěrové smlouvy poskytnuto a tím, co vrátil, a to bez příslušenství, když ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). V uvedeném směru lze ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení rovněž odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu, přičemž jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stanovil okresní soud splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Žalovaný byl tak povinen uvedenou částku žalobkyni uhradit do 11. 5. 2026 s tím, že pokud tak neučinil, je ode dne 12. 5. 2026 v prodlení. Uvedený závěr vychází z toho, že výrok I. rozsudku okresního soudu nabyl právní moci 5. 5. 2026, třetí den stanovené lhůty připadl na den 8. 5. 2026 (státní svátek), což vedlo k posunutí lhůty na první následující pracovní den, tedy pondělí 11. 5. 2026.

9. Odvolací argumentaci žalobkyně tak nelze přisvědčit, když zdejší odvolací soud při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka – spotřebitele k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ustanovení § 87 ZSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ustanovení §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka – spotřebitele – dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení) uhradit. Pokud právním řádem prostupuje obecná zásada zvýšené ochrany spotřebitele a plyne-li i z judikatury Ústavního soudu to, že spotřebitelské spory právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele nelze považovat za „čisté“ sporné, kontradiktorní řízení, pak podle odvolacího soudu nelze bez dalšího procesní pasivitu spotřebitele ve sporu klást k jeho tíži. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud nesdílí závěr odvolatelky, že za procesní pasivity dlužníka - spotřebitele, lze v tomto typu řízení dovozovat, že v době doručení výzvy k zaplacení dluhu, typicky v posuzovaných vztazích ve formě zesplatnění úvěru, je v možnostech tohoto dlužníka (spotřebitele) dluh uhradit a v případě nezaplacení dluhu od doručení takové výzvy odvozovat prodlení s tímto dluhem, který je pak následně v soudním řízení kvalifikován jako speciální bezdůvodné obohacení dle ZSÚ. Proto podle odvolacího soudu za takové procesní situace nelze bez dalšího aplikovat závěry z rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), na které žalobkyně odkazuje. Pokud dále žalobkyně argumentuje tím, že pokud by dlužná jistina nebyla splatná před podáním žaloby, nerozhodl by soud o přiznání nároku žalobkyně na její zaplacení, pomíjí konstrukt ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a diskreční pravomoc soudu při určení splatnosti speciálního bezdůvodného obohacení, z čehož vyplývá právě možnost stanovení hmotněprávní splatnosti nároku, a to i do budoucna, tedy možnost soudu rozhodnout i o dosud nesplatném nároku.

10. Protože v napadeném výroku II. okresní soud žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení a v době rozhodování odvolacího soudu již byl žalovaný v prodlení s úhradou částky 49 000 Kč, u níž žalobkyně požadovala zaplacení úroku z prodlení, změnil odvolací soud za podmínek ust. § 220 o. s. ř. v uvedené části napadený rozsudek a žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení) ve výši 11,5 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), když v rozsahu požadovaném nad přiznanou část bylo rovněž napadené rozhodnutí ve výroku II. potvrzeno.

11. Za podmínek ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení. Ke dni rozhodování odvolacího soudu i s přihlédnutím k požadovanému příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 publikovaný pod č. 175/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) byl žalovaný úspěšnější stranou v řízení a podle § 211 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. by tak měl nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalovanému v průběhu řízení před soudem prvého stupně žádné náklady nevznikly a výrok o nákladech řízení účastníků musí být za této situace negativní.

12. Jde-li o řízení odvolací, pak dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. lze opět za převážně úspěšného účastníka této fáze řízení považovat žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Přerově ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku. Samostatné dovolání jen proti výroku II. přípustné není. Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat svého práva exekucí, popř. výkonem rozhodnutí.