75 CO 189/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupena advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o zaplacení částky 48.546 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2021, č. j. 29 C 233/2020-83, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2021, č. j. 29 C 233/2020-122 a doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2022, č. j. 29 C 233/2020-140,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 2.511 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.511 Kč od 18. 3. 2020 do zaplacení, částky 6.475,20 Kč a úroku ve výši 8,23 % ročně z částky 34.839,08 Kč od 18. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 134.200 Kč, potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek okresního soudu mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 34.839,08 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,25 % ročně od 22. 8. 2020 do zaplacení (výrok I.) a v celém zbývajícím rozsahu žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.), žalované pak okresní soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 3.858,84 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Dále okresní soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy, a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 88,4 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, neboť tato sazba podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Tato neplatnost pak způsobuje dle ustanovení § 576 o. z. neplatnost celé smlouvy, když nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Nároky z neplatné smlouvy je pak třeba podle okresního soudu vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud tak zavázal žalovanou k úhradě původní dlužné jistiny úvěru, tj. částky 34.839,08 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od data, kdy byla žalovaná k zaplacení této částky vyzvána žalobkyní poprvé, tj. od data uvedeného v předžalobní výzvě. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu žalobkyně zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. ohledně částky 2.511 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 18. 3. 2020 do zaplacení, částky ve výši 6.475,20 Kč a úroku ve výši 8,23 % ročně z částky 34.839,08 Kč od 18. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 134.200 Kč, a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude i v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dále uvedla, že požadovaná sazba úroků nepřesahuje judikaturou aprobovaný čtyřnásobek nejvyšší sazby úroku za úvěry u bank v březnu 2019, sazba úroku není nepřiměřená ani lichevní, když poukazovala na časové řady [příjmení]. Dále argumentovala ustanovením § 1813 o. z. a § 1793 o. z. se závěrem, že i pokud by soud dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat, a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 o. z., které je ustanovením specialis k ostatním soudem uváděným ustanovením, které uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního časového územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. V případě, že soud prvého stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše úroku odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo jeho úkolem smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Navíc i pokud by soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále namítala, že soud nemohl provést vypořádání bezdůvodného obohacení dle § 2293 o. z., pokud žalovaná nevznesla tuto námitku na vypořádání.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 25. 8. 2020 domáhala po žalované zaplacení pohledávky ve výši 42.071 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 42.071 Kč ve výši 10 % ročně od 18. 3. 2020 do zaplacení, pohledávky ve výši 6.475,20 Kč (smluvní pokuta) a úroku ve výši 65,04 % ročně z částky 34.839,08 Kč od 18. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 134.200 Kč, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 36.000 Kč, k jehož vyplacení došlo dne 3. 4. 2019, žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 88,4 % ročně splácet v 54 měsíčních splátkách ve výši 2.071 Kč splatných vždy k 11. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květen 2019 dle splátkového kalendáře. Žalovaná zaplatila 8 splátek po 2.071 Kč, tedy celkem 16.568 Kč, následně se dostala do prodlení a k datu 16. 3. 2020 došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání okresního soudu se nedostavila, a okresní soud po provedeném dokazování listinami dne 25. 1. 2021 vyhlásil napadený rozsudek, který následně doplnil doplňujícím rozsudkem a opravil opravným usnesením.

7. Krajský soud předně považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů, a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] krajský soud dále zjistil, že žalovaná uvedla jako adresu svého trvalého bydliště [obec], [ulice a číslo], dále uvedla adresu pro doručování [anonymizována dvě slova] [příjmení] [číslo], [obec] [část obce], uvedla své telefonní číslo a emailovou adresu.

8. Z hodnocení klienta ze dne 21. 3. 2019 krajský soud dále zjistil, že žalovaná uvedla pravidelný čistý měsíční příjem 17.800 Kč, ostatní příjmy (výživné, sociální dávky) 11.700 Kč, celkem tak jsou uvedeny příjmy 29.500 Kč. Jako výdaje je uvedeno životní minimu 3.410 Kč, děti v domácnosti jedno - 2.000 Kč, splátky [právnická osoba] 4.140 Kč, výdaje na bydlení (nájemné, inkaso) 1.000 Kč, ostatní výdaje 0 Kč, celkem výdaje 10.550 Kč, rezerva 1.000 Kč, volné zdroje (příjmy mínus výdaje) 17.950 Kč. Žalovaná uvedla, že nežije s partnerem nebo manželem ve společné domácnosti, bydlí ve státním/obecním bytě.

9. S ohledem na částečné zopakování a doplnění dokazování přijímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu uvedené pod bodem 4. napadeného rozsudku s tím doplněním, že při uzavírání smlouvy o úvěru měla žalobkyně, pokud se týká podkladů k prověření úvěruschopnosti žalované, k dispozici prohlášení žalované v hodnocení klienta, kde jsou uvedeny celkové příjmy žalované ve výši 29.500 Kč a celkové výdaje 10.550 Kč, v nichž je zahrnuto životní minimum 3.410 Kč, 2.000 Kč na jedno dítě v domácnosti, 4.140 Kč splátky [právnická osoba] a částka 1.000 Kč na bydlení. Jako forma bydlení je uvedeno - státní/obecní.

10. Krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

11. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přesto, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu, a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároku z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena, a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

12. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně přezkoumala úvěruschopnost žalované. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou (z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že jsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 13. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován databází dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury je tedy pro řádné posouzení úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní předložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje uvedení částky životního minima.

14. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalované o jejích příjmech a výdajích, doklady o jejích příjmech ze zaměstnání, dávkách pěstounské péče včetně doložení patřičnými doklady. Pokud pak jde o výdaje, tak k těmto žalovaná žádné doklady nepředložila, když pouze uvedla, že bydlení má státní s měsíčními náklady 1.000 Kč, což je částka naprosto nereálná za situace, kdy žalovaná bydlí ve státním/obecním bytě v [obec], nepočítaje v to platby a zálohy za energie. Nebyla předložena nájemní smlouva, není tedy ani zřejmé, kolik činí nájemné, kolik pak činí zálohy na energie. Částka 1.000 Kč uvedená žalovanou je v tomto směru naprosto neadekvátní. Jako další náklady a výdaje uvedla žalovaná částku 0 Kč, i když už z návrhu smlouvy je patrné, že má mobilní telefon, emailovou adresu, a musí mít tedy v tomto směru další, nikoliv nepodstatné výdaje. Ačkoliv lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalované v rámci výdajů s částkou životního minima 3.410 Kč, která odpovídá částce dle ustanovení § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a vypočítané volné zdroje činily 17.950 Kč, opomenutí prověření a doložení základních výdajů, jako jsou výdaje na bydlení a dalších pravidelných výdajů (telefon, internet), představuje ze strany žalobkyně naprostou rezignaci na zkoumání výdajové stránky žalované, kdy tato se jí v podstatě vůbec nezabývala. Navíc nepřihlédla žalobkyně k nízkému hodnocení žalované v systému NRKI, nepřihlédla ke skutečnosti, že žalovaná je samoživitelkou s poměrně nízkými příjmy, když pokud se týká dávek pěstounské péče, ty jsou zčásti určeny pro potřeby nezletilého dítěte. Rovněž dostatečně nezohlednila, že žalovaná splácí další úvěr u společnosti [právnická osoba] v měsíčních splátkách 4.140 Kč. Všechny tyto okolnosti měly být pro žalobkyni signálem k tomu, aby se výdajovou stránkou minimálně více zabývala. Své povinnosti prověřit řádně úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru tak žalobkyně nedostála, a krajský soud uzavírá, že smlouva o úvěru je dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, a spotřebitel je pak povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu.

15. S ohledem na výše uvedené se krajský soud již pro nadbytečnost nezabýval tím, zda ujednání o výši smluvních úroků je rozporné s dobrými mravy a vlivem této skutečnosti na platnost úvěrové smlouvy, neboť předmětná smlouva je neplatná zcela z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalované.

16. Žalobkyně má tedy nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy dle ustanovení § 2993 o. z., jak správně uzavřel okresní soud. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanou stranou dle ustanovení § 2993 o. z., neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., když určení výše takového ochuzení není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení, ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním.

17. Veden těmito závěry, tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 19.432 Kč (žalované předala částku 36.000 Kč na základě neplatné smlouvy a od žalované získala na stejnorodém plnění částku 16.568 Kč, o kterou se snížil prospěch žalované jako obohacené), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Pokud tedy okresní soud vyčíslil bezdůvodné obohacení částkou 34.839,08 Kč, rozhodl nesprávně, avšak odvolací soud tento výrok rozsudku okresního soudu revidovat nemůže, neboť již nabyl samostatně právní moci.

18. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení, neboť k vrácení jistiny úvěru byla žalovaná prokazatelně doporučeným dopisem vyzvána až v předžalobní výzvě, jak správně posoudil okresní soud.

19. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru (z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalované) pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru ani na smluvní pokuty, ohledně kterých žalobkyně podala odvolání. Nárok na úrok z úvěru pak nelze dovozovat ani z obecné úpravy bezdůvodného obohacení (§ 2999 a násl. o. z.), neboť krajský soud dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalované a pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaná je v takovém případě povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z toho důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

20. Ze shora uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu výroku II. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

21. Pokud jde o výrok III. o nákladech řízení, zde okresní soud sice správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., avšak nesprávně určil poměr úspěchu a neúspěchu stran sporu. Je tomu tak z toho důvodu, že okresní soud při propočtu úspěchu a neúspěchu nepočítal s úroky a úroky z prodlení, které byly žalobkyní v žalobě uplatněny. Pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci. V konkrétním případě žalobkyně včetně úroků a úroků z prodlení požadovala po žalované zaplacení částky 70.896,40 Kč a vyhověno jí bylo co do částky 36.042,65 Kč. Za této situace je úspěch a neúspěch účastníků rovnocenný a žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nemá.

22. Z tohoto důvodu odvolací soud výrok III. rozsudku okresního soudu o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalované však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.