75 CO 197/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 29.508,96 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2021, č. j. 29 C 201/2020-53, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2021, č. j. 29 C 201/2020-80 a doplňujícího rozsudku ze dne 13. dubna 2022, č. j. 29 C 201/2020-90,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 2.394,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.394,36 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, částky 4.327,96 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 20.000 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 76.953 Kč, potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek okresního soudu mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem, po provedené opravě, okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 20.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,25 % p. a. od 19. 7. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.700 Kč, vždy do každého 25. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci, a to až do úplného zaplacení (výrok I.), žalobu v části, v níž se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplatit částku ve výši 5.181 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25.181 Kč od 23. 1. 2020 do 18. 7. 2020, a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 5.181 Kč od 19. 7. 2020 do zaplacení, jakož i pohledávku ve výši 4.327,96 Kč a úrok ve výši 75,95 % p. a. z částky 20.000 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 76.953 Kč, zamítl (výrok II.) Ve výrokové části III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni tuto proti žalovanému přiznal v částce 2.211,98 Kč. Doplňujícím rozsudkem pak rozhodl o do té doby nerozhodnuté části předmětu řízení tak, že žalobu zamítl co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,75 % p. a. z částky 20.000 Kč od 19. 7. 2020 do zaplacení.

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dále okresní soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy, a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 108,84 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, neboť tato sazba podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Tato neplatnost pak způsobuje dle ustanovení § 576 o. z. neplatnost celé smlouvy, když nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud tedy zavázal žalovaného k úhradě částky ve výši 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení v návaznosti na odeslanou předžalobní výzvu. Ve zbytku pak okresní soud žalobu zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II., ve vztahu k částce 2.394,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.394,36 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, částce 4.327,96 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 20.000 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 76.953 Kč; a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno, resp. stran náhrady nákladů řízení jí bude přiznána plná náhrada. V odvolání žalobkyně namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Dále uvedla, že požadovaná sazba úroku nepřesahuje judikaturou aprobovaný čtyřnásobek nejvyšší sazby úroku za úvěry u bank v [anonymizováno] [rok], sazba úroků tedy není nepřiměřená, ani lichevní, když poukazovala na časové řady ARAD. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je třeba vycházet ze zásady pacta sunt servanda, žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Pokud soud dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 o. z., které je ustanovením specialis k ostatním soudem uváděným ustanovením, který uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. V případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše úroků odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále namítala, že soud nemohl provést vypořádání bezdůvodného obohacení dle § 2293 o. z., pokud žalovaný nevznesl tuto námitku na vypořádání. Okresní soud nebyl oprávněn plnění, které žalovaný žalobkyni poskytl, sám započíst na vyplacenou jistinu úvěru.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že si je vědom platební povinnosti ve vztahu k žalobkyni. Úvěr nehradil s ohledem na svou osobní a rodinnou situaci, když má v péči nezl. syna, na kterého si jeho matka řádně neplnila vyživovací povinnost.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne 23. 7. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 25.181 Kč, tj. 20.000 Kč jistina, 3.783,67 Kč úrok přirostlý do zesplatnění, 998 Kč jako smluvní pokutu dle bodu 6. 1. smlouvy, 400 Kč náhrada nákladů v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy, spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25.181 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, dále smluvní pokutu dle bodu 6. 5. smlouvy ve výši 4.327,96 Kč (počítanou jako 0,1 % denně z částky 23.783,67 Kč od 23. 1. 2020 do 23. 7. 2020); dále k zaplacení požadovala úrok ve výši 75,95 % ročně z částky 20.000 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 76.953 Kč, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřeli účastníci, když dne [datum] ji podepsal žalovaný, a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč, který však žalovaný řádně nesplácel, resp. nevrátil ničeho. Žalovaný se k žalobě vyjádřil u jednání tak, že si je vědom, že prostředky z úvěru čerpal a ničeho na úvěr nezaplatil. Smlouvu uzavíral v době, kdy pracoval na částečný úvazek a v péči měl nezl. syna. Okresní soud po provedeném dokazování listinami dne 27. 1. 2021 vyhlásil napadený rozsudek. K pokynu odvolacího soud pak okresní soud opravil a doplnil napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z potvrzení zaměstnavatele [územní celek] ze dne [datum] dále vyplývá, že pracovněprávní vztah žalovaného byl sjednán do 31. 12. 2019 a šlo o dohodu o pracovní činnosti v rozsahu 4 hodin denně, což dále vyplynulo z listiny Dohoda o pracovní činnosti – rok [rok]. Z listiny Hodnocení klienta dále odvolací soud zjistil, že tato byla vyhotovena dne 30. 9. 2019 v 15. 23.21 hod. a že zprostředkovatel úvěru v této listině k osobě žalovaného zaznamenal, že v domácnosti s žalovaným žije jedno dítě, že žalovaný vykonává zaměstnání v hlavním pracovním poměru, který není uzavřen na dobu určitou, dále že žalovaný bydlí u rodičů a náklady na bydlení činí 1.500 Kč celkové příjmy činily 12.500 Kč, celkové výdaje (životní minimum 3.410 Kč, dítě v domácnosti 2.000 Kč, náklady na bydlení 1.500 Kč) pak 6.910 Kč a volné zdroje byly 4.590 Kč, jiné výdaje žalovaného nebyly uvedeny. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru [číslo] krajský soud dále zjistil, že tato listina byla generována dne 30. 9. 2019 v 15: 22:51 hod. a u žalovaného bylo uvedeno mobilní telefonní číslo a emailová adresa.

8. S ohledem na částečné zopakování a doplnění dokazování, přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu uvedené pod bodem 4. napadeného rozsudku s tím doplněním, že listina návrh na uzavření smlouvy o úvěru (byť se jedná o návrh spotřebitele nicméně vyhotoveny nepochybně zprostředkovatelem úvěru v softwarovém prostředí žalobkyně) byla vyhotovena před listinou hodnocení klienta (nepochybně vyhotovena zprostředkovatelem úvěru v softwarovém prostředí žalobkyně), přičemž z návrhu na uzavření smlouvy vyplývá, že žalovaný využívá služby elektronických komunikací, avšak v rámci hodnocení klienta výdaje tohoto typu nejsou zohledněny a ani nebyly žalobkyní zjišťovány. Dále z opakovaného dokazování vyplývá, že v listině hodnocení klienta je v rozporu s podklady, které měla (musela mít) žalobkyně k dispozici, uváděno, že žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, byť žalovaný byl v té době zaměstnán na dohodu o pracovní činnosti, na dobu určitou do 31. 12. 2019 (úvěrová smlouva byla uzavřena dne [datum]) s pracovní dobou 4 hodiny denně.

9. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

10. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přes to, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároků z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

11. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně přezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Dle ust. § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také ZSÚ), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou (z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že jsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 75 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

12. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

13. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalovaného o jeho příjmech, výdajích, poměrech a potvrzení o zaměstnání. Pokud pak jde o výdaje, tak k těmto žalovaný žádné doklady nepředložil, když pouze uvedl, že bydlení má u rodičů s měsíčními náklady 1.500 Kč a žádné další náklady netvrdil, přičemž však z návrhu na uzavření smlouvy, který časově předcházel vyhotovení listiny hodnocení klienta, je patrné, že měl mobilní telefon a e-mail, a že tedy musí mít další výdaje spojené se službami elektronických komunikací. Ačkoliv pak lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalovaného v rámci výdajů s částkou životního minima 3.410 Kč na něj, která odpovídá částce dle ustanovení § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), a částkou 2.000 Kč na dítě s žalovaným žijící v domácnosti a vypočítané volné zdroje činily částku 4.590 Kč, již opomenutí prověření a doložení dalších zjevných výdajů (telefon, internet), představuje ze strany žalobkyně naprostou rezignaci na zkoumání výdejové stránky žalovaného, kdy tato se jí v podstatě vůbec nezabývala. Nadto podle názoru odvolacího soudu, jestliže v době uzavírání předmětné smlouvy bylo zřejmé, že žalovaný je zaměstnán na dobu určitou pouze do 31. 12. 2019, nadto v režimu dohody o pracovní činnosti v rozsahu 4 hodin denně s průměrným čistým měsíčním příjmem 12.511 Kč a v domácnosti s ním žije nezletilé dítě a po odpočtení splátky úvěru v částce 1.323 Kč by mu teoreticky měla zůstat disponibilní částka 3.254 Kč, lze stěží při dodržování zásad společensky odpovědného úvěrování, na nichž je zákon o spotřebitelském úvěru vystavěn, vůbec dojít k závěru, že žalovaný byl v té době úvěrovatelnou osobou, tedy osobou, které by vůbec při dodržení pravidel zákona o spotřebitelském úvěru mohl být poskytnut takovýto úvěr. Tento závěr pak lze mít za potvrzený s ohledem na další vývoj událostí, kdy žalovaný na úvěr nezaplatit byť jedinou splátku. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyně své povinnosti prověřit řádně úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru tak jednoznačně nedostála a předmětnou smlouvu o úvěru je tedy dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru třeba posoudit jako neplatnou s tím, že spotřebitel je pak povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu.

14. S ohledem na výše uvedené se krajský soud již pro nadbytečnost nezabýval tím, zda ujednání o výši smluvních úroků je rozporné s dobrými mravy, a vlivu této skutečnosti na platnost úvěrové smlouvy, neboť předmětná smlouva je neplatná zcela z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného.

15. Žalobkyně má tedy nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy dle ustanovení § 2993 o. z., jak správně uzavřel okresní soud. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanou stranou dle ustanovení § 2993 o. z., neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., když určení výše takového ochuzení není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení, ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry, tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 20.000 Kč (poskytnutá částka dle neplatné smlouvy), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat.

16. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení z této částky, neboť k vrácení jistiny úvěru byl žalovaný prokazatelně doporučeným dopisem vyzván až v předžalobní výzvě, jak rovněž správně dovodil okresní soud. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 19. 7. 2020, když výzvou odeslanou žalovanému dne 3. 7. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení mimo jiné i nevrácené jistiny úvěru. Dle běžného běhu věcí pak lze předpokládat, že do hmotněprávní dispozice žalovaného se tato výzva dostala nejpozději třetí pracovní den po odeslání, splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení tak nastala nejpozději do 15 dnů ode dne odeslání, což je 18. 7. 2019 a do prodlení s vrácením této částky se žalovaný dostal dne 19. 7. 2019. K datu prodlení pak činil zákonný úrok z prodlení 9,25 % ročně. Okresní soud tedy správně přiznal úrok z prodlení.

17. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru (z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného) pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, ani na smluvní pokutu, ohledně kterých žalobkyně podala odvolání. Nárok na úrok z úvěru pak nelze dovozovat ani z obecné úpravy bezdůvodného obohacení (§ 2999 a násl. o. z.), neboť krajský soud dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného a pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

18. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

19. Napadený výrok III. odvolací soud změnil, neboť stran náhrady nákladů řízení rozhodl okresní soud nesprávně, když pominul to, že pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalované pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 27. 1. 2021, tak předmět řízení, tedy včetně kapitalizovaných úroku z prodlení a smluvených úroků, představovala částka 48.273,73 Kč (pohledávka 25.181 Kč + 10% úrok z prodlení za do 23. 1. 2020 do 27. 1. 2021 ve výši 2.553,01 Kč + pohledávka 4.327,96 Kč + smluvený úrok 75,95 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 23. 1. 2020 do 27. 1. 2021 ve výši 16.211,67 Kč), přičemž žalobkyně byla úspěšná co do zaplacení částky 20.870,42 Kč (pohledávka 20.000 Kč + úrok z prodlení za dobu od 19. 7. 2020 do 21. 7. 2021 ve výši 870,42 Kč. Úspěch žalobkyně tak činil 43 % a neúspěch 57 %, přičemž s ohledem na tento výsledek sporu by tak právo na poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 14 % vzniklo žalovanému, který však žádné náklady řízení neuplatňoval. Proto byl výrok o náhradě nákladů řízení před okresním soudem změněn způsobem vyplývajícím z výrokové části II. tohoto rozsudku.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovanému však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.