75 Co 197/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/1 zastoupený advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 27.502,34 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2024, č. j. 18 C 20/2024-186,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do částky 25.518 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 4. 5. 2017 do zaplacení a ve výroku II. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.903,80 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 26.177,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26.177,34 Kč od 4. 5. 2017 do zaplacení, úrokem ve výši 9,55 % ročně z částky 26.177,349 Kč od 4. 5. 2017 do zaplacení a částku ve výši 1.325 Kč (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 15.041,80 Kč (výrok II.).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní (jako věřitelem) a žalovaným (jako dlužníkem) byla dne 9. 2. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce č. , hodnota, , na základě které byla žalovanému dne 9. 2. 2017 vyplacena na určený účet částka 30.000 Kč. Úvěr měl být žalovaným spolu s úrokem za jeho poskytnutí splacen ve 12 splátkách po 4.573 Kč měsíčně s tím, že celková částka činí 54.876 Kč, což znamená navýšení vypůjčené částky o 24.876 Kč. Zápůjční odměna po přepočtu na úrokovou sazbu tak byla sjednána ve výši 129,38 % p. a. Z obsahu smluvních ujednání téže smlouvy pak vyplývá, že v oddílu II. bod 3.1 vydlužitel potvrdil, že v den podpisu odevzdal zapůjčiteli jednu vlastní blankosměnku na řad zapůjčitele bez uvedení údaje splatnosti směnečné sumy a místa platebního s doložkou „bez protestu“. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 4.482 Kč. Z důvodu řádného nehrazení splátek byl úvěr zesplatněn. Dne 11. 9. 2017 vydal rozhodce Mgr. Radek Lubina rozhodčí nález č. j. 104 Rozh 3736/2017-8, kterým rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 79.157 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky ode dne 20. 6. 2017 do zaplacení a na nákladech řízení částku 12.332 Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Dle vyznačené doložky rozhodčí nález nabyl právní moci 4. 10. 2017 a vykonatelnosti dne 8. 10. 2017. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2023, č. j. 50 EXE 5445/2017-394, pro 79.157 Kč s příslušenstvím byla nařízena exekuce a exekucí pověřen exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov. Exekuční řízení pak bylo rozhodnutím okresního soudu ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 11. 2023, č. j. 40 Co 254/2023-429, zastaveno. Okresní soud v prvé řadě z hlediska právního posouzení uzavřel, že smlouva mezi účastníky, bez ohledu na její faktické označení, byla uzavřena mezi podnikatelskými subjekty, neboť povinný vystupoval jako podnikatel a o charakteru smlouvy svědčí jednotlivá její ustanovení. Dále okresní soud aplikoval závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, č. j. 23 ICdo 56/2019-87, publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/2021 pod R 80/2021, když dospěl k tomu, že tyto právní závěry je třeba v poměrech posuzované věci aplikovat. Okresní soud vyšel z uvedeného rozhodnutí v tom směru, že připustil, že i mezi podnikateli lze namítat uplatnění principu dobrých mravů, jak to v projednávané věci učinil žalovaný s tím, že jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy lze posoudit ujednání smlouvy, pokud jím věřitel nesleduje naplnění svých legitimních zájmů, nýbrž zneužívá smluvní svobody k újmě svého smluvního partnera. Okresní soud přihlédl k tomu, že obecné vnímání hranice mravnosti je v podnikatelských vztazích odlišné od vztahů nepodnikatelských, čemuž je nutno rozumět tak, že porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání, nicméně takovýto závěr je zásahem výjimečným a vždy odůvodněn mimořádnými okolnostmi případu. V projednávané věci okresní soud tyto mimořádné okolnosti shledal, když dovodil, že ze smlouvy o zápůjčce vyplývá výše sjednaného úroku zapůjčení jistiny 30.000 Kč, celková částka splatná klientem měla být 54.876 Kč. Okresní soud dovodil, že smlouva je neplatná a v rozporu s dobrými mravy, když takto sjednaná úroková sazba překračovala 129 % ročně, když úrok ve výši 129,39 % ročně se zjevně příčí dobrým mravům. V tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Dále okresní soud dovodil, že ani skutečnost, že se žalobkyně v tomto řízení domáhá nižšího úroku i smluvní pokuty, nemůže neplatnost smlouvy zhojit, když neplatnost podle ust. § 580 občanského zákoníku je neplatností absolutní od samotného počátku a v posuzovaném případě se vztahuje na celou smlouvu o úvěru. V tomto směru také okresní soud poukázal na závaznou směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 15. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Dále dovodil, že žalobkyní stanovenou výši úrokové sazby a RPSN, zejména v kombinaci se smluvními pokutami, nelze hodnotit jinak než jako zneužívající klauzuli, a takovéto ujednání je v souladu s vnitrostátním právem absolutně neplatné. Proto okresní soud dovodil, že žalobkyni nelze přiznat ani sníženou úrokovou sazbu nebo smluvní pokutu. Vzhledem k tomuto právnímu posouzení pak okresní soud nároky z této neplatné smlouvy vypořádal podle ust. § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný částečně plnil, činila by podle okresního soudu výsledná nesplacená jistina částku 25.518 Kč, ani tuto částku okresní soud žalobkyni nepřiznal, když posoudil jako důvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení.

3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala žalobkyně včasné odvolání, a to co do výroku I. do části, v níž nebyla žalobkyni přiznána částka 25.518 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 4. 5. 2017 do zaplacení. Odvolatelka vytkla okresnímu soudu nesprávné posouzení námitky promlčení vznesené v řízení žalovaným. Poukázala na fakt, že žalovanému byly dne 9. 2. 2017 vyplaceny finanční prostředky ve výši 30.000 Kč a do dnešního dne byla žalovaným uhrazena pouze částka v celkové výši 4.482 Kč, tedy ani po sedmi letech od poskytnutí prostředků žalovaný zcela nevrátil ani poskytnutou jistinu. Okresní soud nesprávně posoudil vznesenou námitku promlčení, neboť nelze přehlédnout, že okresní soud odkázal na nepřiléhavou judikaturu Ústavního soudu, která se vztahuje ke spotřebitelským smlouvám, zatímco v případě žalovaného se jedná o vztah mezi podnikatelskými subjekty. K námitce promlčení okresní soud vůbec přihlédnout neměl. Pokud jde o další argumenty, poukázala žalobkyně na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 a 29 ICdo 10/2013, dle kterých byla po zastavení exekuce dána možnost opětovně uplatnit nárok na vymožení pohledávky soudní cestou. Rozhodnutí, z nichž vycházel okresní soud, se týkala pouze případů, kdy bylo žalobcem úmyslně zahájeno rozhodčí řízení, přestože si byl žalobce vědom skutečnosti, že jím uzavřená smlouva obsahuje z pohledu judikatury problematickou rozhodčí doložku. V předmětném řízení však byla uzavřena samostatná rozhodčí smlouva, v níž byl rozhodce Mgr. Radek Lubina jmenovitě uveden. Rozhodčí smlouva v době svého uzavření tak splňovala veškeré zákonné náležitosti a odpovídala judikatuře. Rozhodčí žaloba podaná na základě rozhodčí smlouvy měla tedy za následek stavění běhu promlčecí doby a s ohledem na to, že žalobkyně podala žalobu ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce, je nutné přihlédnout ke stavění běhu promlčecí doby po dobu trvání rozhodčího a následného exekučního řízení. K promlčení nároku žalobkyní uplatněného tak nedošlo a byly zachovány účinky podané žaloby.

4. K odvolání žalobkyně se písemně vyjádřil žalovaný, který navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Ve vztahu k promlčení nároku žalobkyně odkázal žalovaný na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu a poukázal i na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn 75 Co 21/2024 ze dne 21. 3. 2024. Rozporoval však závěr okresního soudu, který uzavřel, že smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena v spotřebitelském režimu, když sama smlouva počítala s možností, že by smluvní stranou mohl být spotřebitel. V tomto směru odvolatelka setrvávala na své argumentaci vznesené již v řízení před soudem prvého stupně. Odvolatelka má za to, že okresní soud měl smlouvu posuzovat v režimu spotřebitelském a měl dovodit, že žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet a že je smlouva tak neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Pokud už okresní soud dovodil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, tento je v důsledku vznesené námitky promlčení žalovaným promlčen, přičemž žalovaný zopakoval svoji argumentaci ohledně provázanosti stanoveného rozhodce se subjektem „rozhodčí společnost Pardubice“.

5. Krajský soud při konstatování, že odvolání žalobkyně je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

6. Z obsahu spisu krajský soud zjistil, že žalobou doručenou okresnímu soudu v Olomouci dne 5. 1. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 27.502,34 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla dne 9. 2. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce č. , hodnota, , na základě které byla žalovanému dne 9. 2. 2017 vyplacena na účet uvedený ve smlouvě částka ve výši 30.000 Kč (dále jen smlouva o zápůjčce). Tato zápůjčka měla být žalovaným spolu s úrokem za její poskytnutí splacena ve 12měsíčních splátkách po 4.573 Kč počínaje měsícem březnem 2017. Žalovanému byla dne 9. 2. 2017 vyplacena na účet, který uvedl ve smlouvě o zápůjčce částka ve výši 30.000 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze částku 4.482 Kč a z důvodu řádného neplacení splátek byla zápůjčka zesplatněna. Žalobkyně následně své nároky vyplývající ze smlouvy přehodnotila a přepočítala uvedenou zápůjčku jako by byla úročena sazbou 9,55 % ročně, což je sazba dle časových řad a rad vedených Českou národní bankou jako průměrná bankovní sazba v době vyplacení peněžních prostředků na účet žalovaného. Výsledný dluh na jistině činí částku 26.177,34 Kč, k tomu žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení, obvyklý úrok a smluvní pokuty. Žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena mezi stranami jako podnikateli. Elektronický platební rozkaz nebyl okresním soudem vydán. Usnesením ze dne 26. 1. 2024 okresní soud poučil žalobkyni, nechť tvrdí, jakým způsobem získala informace o schopnostech žalovaného splácet zápůjčku. Na to žalobkyně reagovala podáním ze dne 6. 2. 2024. Dne 11. 3. 2024 se k žalobě vyjádřil žalovaný s tím, že nárok žalobkyně odmítá v celém rozsahu. Poukázal na pravomocné zastavení exekučního řízení rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 11. 2023, č. j. 40 Co 254/2023-429, namítl promlčení nároku žalobkyně a tvrdil, že v době uzavření smlouvy o půjčce měl sice podnikatelské oprávnění, čehož žalobkyně zneužila, avšak smlouvu neuzavíral v rámci své podnikatelské činnosti, nýbrž prostředky z půjčky měl v úmyslu použít pro svoji osobní potřebu. Dále namítal, že žalobkyně neposoudila s odbornou péčí jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a uplatnil námitky vůči sjednanému úroku a smluvním pokutám s tím, že žalobkyní uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy. 5. 4. 2024 reagovala žalobkyně svojí replikou na vyjádření žalovaného. Dne 26. 4. 2024 proběhlo první jednání ve věci, kde byly čteny listinné důkazy, okresní soud zamítl další důkazní návrhy žalovaného, vyslechl závěrečné návrhy a 30. 4. 2024 rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl.

7. Krajský soud v prvé řadě konstatuje, že přejímá zcela skutková zjištění okresního soudu tak, jak je okresní soud rekapituluje v bodě 8 odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud se týká skutkových zjištění okresního soudu, konstatuje krajský soud, že okresní soud si pro účely svého rozhodnutí obstaral základní a potřebná skutková zjištění, správně přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo a co uvedli sami účastníci, přičemž při vytváření skutkového základu sporu postupoval v souladu se zásadami uvedenými v § 120 o. s. ř. Jeho skutková zjištění zahrnují všechny okolnosti podstatné pro právní posouzení věci.

8. Pokud jde o právní posouzení věci okresním soudem, i toto krajský soud v celém rozsahu akceptuje, když okresní soud správně dovodil neplatnost smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky dne 9. 2. 2017. Okresní soud správně posoudil charakter uvedené smlouvy o zápůjčce a správně dovodil, že byla uzavřena mezi podnikateli, přičemž v tomto směru lze na odůvodnění rozsudku okresního soudu v celém rozsahu odkázat. Odvolací soud se ztotožňuje i s právním názorem okresního soudu, který v této konkrétní projednávané věci aplikoval závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, č. j. 23 ICdo 56/2019-87 s tím, že i mezi podnikateli lze namítat uplatnění principu dobrých mravů tak, jak to v tomto řízení učinil žalovaný. Závěr okresního soudu o nemravnosti sjednané smlouvy o zápůjčce vzhledem k nepřiměřené výši úroků a dalších sankcí včetně zneužívačích klauzulí odvolací soud akceptuje. Stejně tak akceptuje závěr okresního soudu, který vztáhl uvedené důvody neplatnosti dle ust. § 580 občanského zákoníku na celou smlouvu od samého počátku.

9. Vzhledem k tomu, že okresní soud správně smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil jako neplatnou, správně pak na nárok žalobkyně následně aplikoval ust. § 2993 občanského zákoníku s tím, že nároky z neplatné smlouvy je třeba posuzovat z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě smlouvy neplatné. Správně také dovodil, že žalobkyně by měla nárok na uhrazení v řízení požadované původní jistiny, která po zohlednění plateb žalovaného a výše poskytnutého úvěru činí celkem 25.518 Kč. Ani tento žalobkyní uplatněný nárok však okresní soud nepřiznal, když za důvodnou shledal námitku promlčení vznesenou žalovaným.

10. Odvolací soud posouzení žalovaným vznesené námitky promlčení rovněž v celém rozsahu akceptuje. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud správně aplikoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 308/2021 a správně dospěl k závěru, že důvody neplatnosti smlouvy o úvěru se vztahují i na navazující rozhodčí smlouvu uzavřenou mezi účastníky, na základě které bylo vedeno rozhodčí řízení a následně vydán rozhodčí nález. Rozhodčí smlouva byla uzavřena ve stejný den jako smlouva o úvěru, nebyla uzavřena samostatně, ale v návaznosti na uzavřenou smlouvu o úvěru a je tedy zřejmé, že existence rozhodčí smlouvy by bez smlouvy o úvěru postrádala smysl. Odvolací soud akceptuje závěr okresního soudu, že absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se vztahuje i na smlouvu rozhodčí a v tomto směru neshledává důvodnou odvolací argumentaci žalobkyně. Dle názoru krajského soudu ve shodě se soudem okresním je třeba vycházet ze závěrů nálezů Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019, z něhož vyplývá, že zahájení rozhodčího řízení obecně vede ke stavění promlčecí lhůty i tehdy, jestliže je pozdější rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Tento závěr však nemůže platit v případech, kdy nebankovní úvěrová společnost úmyslně zahájí rozhodčí řízení, přestože je znalá příslušné judikatury o neplatnosti rozhodčích doložek a zároveň si je vědoma skutečnosti, že jí uzavřená smlouva takovou problematickou rozhodčí doložku obsahuje. Právě otázka promlčení bezdůvodného obohacení je nyní v posuzované věci řešena, jelikož s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy měla žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení. Správný je tedy závěr okresního soudu, že v důsledku závěrů o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a v návaznosti na to i rozhodčí smlouvy, žalobkyni nevznikl nárok na úhradu smluvního úroku a smluvní pokuty a nárok na zaplacení zbývající části jistiny pak soud shledal vzhledem ke vznesené námitce žalovaného jako promlčený. Na těchto závěrech podle názoru odvolacího soudu ničehož nemění ani v řízení prokázaná skutečnost, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi podnikatelskými subjekty a nepodléhá režimu spotřebitelské smlouvy.

11. Pokud jde o odvolací argumentaci žalobkyně, s tou se fakticky v průběhu řízení vypořádal již okresní soud. Odvolací soud nesdílí právní názor žalobkyně, že na projednávanou věc nelze aplikovat nález Ústavního soudu II. ÚS 996/18 a neztotožňuje se ani se závěrem, že by žalovaným uplatněná námitka promlčení byla v tomto konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy.

12. Vzhledem k zamítnutí žaloby okresním soudem v celém rozsahu, nebyl důvod zabývat se další argumentací žalovaného směřující proti žalobkyní uplatněnému nároku.

13. Nad rámec výše uvedeného je také třeba poukázat na skutečnost, že otázka charakteru předmětné smlouvy o zápůjčce, otázka její neplatnosti, včetně otázky neplatnosti sjednané rozhodčí doložky byla již pravomocně vyřešena usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, č. j. 40 Co 254/2023-429, ze dne 23. 11. 2023, přičemž krajský soud má za to, že je v projednávané věci tímto pravomocným rozhodnutím a jeho závěry vázán. V této souvislosti poukazuje krajský soud na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 1547/2005, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014 ze dne 17. 9. 2015 a na rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 530/2004.

14. Jestliže tedy okresní soud uzavřel, že žaloba žalobkyně důvodná není pro žalovaným důvodně uplatněnou námitku promlčení, odvolací soud tento závěr okresního soudu akceptuje a uzavírá, že právní hodnocení a posouzení věci, jak našlo svůj výraz v zamítavém verdiktu napadeného rozsudku, je zcela správné. Závěr okresního soudu je logickým výsledkem správně zjištěného skutkového stavu, který ani v odvolacím řízení změn nedoznal. Okresní soud se se všemi pro posouzení věci rozhodnými skutečnostmi vypořádal v návaznosti na veškeré v průběhu řízení před soudem prvého stupně uplatněné a v odvolání fakticky zopakované námitky žalobkyně.

15. Ze shora uvedených důvodů byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně výroku o nákladech řízení, kde okresní soud správně aplikoval ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž v tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu.

16. Výrok o nákladech odvolacího řízení je dle ust. § 224 a ust. 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn skutečností, že žalobkyně nebyla s odvoláním úspěšná, a je tedy povinna zaplatit žalovanému vzniklé náklady odvolacího řízení, které představují náklady právního zastoupení za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání) z tarifní hodnoty 25.518 Kč, tj. 2x 2.140 Kč, 2x režijní paušál á 300 Kč, náhradu za ztrátu času 1.800 Kč a cestovné 821 Kč, k čemuž přísluší DPH ve výši 1.402,80 Kč dle ust. § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., když advokát žalovaného osvědčil, že je plátcem uvedené daně. Náklady odvolacího řízení tak celkem představují částku 8.903,80 Kč.

17. Místo plnění náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaného s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty splatnosti či splátek.