75 CO 205/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Markéty Pokorné a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupena advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky částka s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši částka , k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2021, č. j. 29 C 333/2020-56, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2021, č. j. 29 C 333/2020-87,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], a) co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, části kapitalizovaného úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] v celkové výši [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje, b) ve zbývající části, to je ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka], části kapitalizovaného úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] v celkové výši [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,25 % ročně od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka], vždy do každého 25. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci, až do úplného zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu žalobkyně, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, jakož i pohledávku ve výši [částka] a úrok ve výši 82,77 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že účastníci mezi sebou dne [datum] uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], k jehož vyplacení došlo dne [datum] a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 122,64 % ročně splácet ve 30 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem duben 2019 dle splátkového kalendáře. Dle tvrzení žalobkyně zaplatil žalovaný na úvěr 8 splátek ve výši [částka], tedy [částka], přičemž následně se dostal do prodlení a k datu [datum] došlo k zesplatnění celého úvěru. Po zesplatnění úvěru zaplatil žalovaný celkem částku [částka]. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši [částka] s příslušenstvím, smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy ve výši [částka] s příslušenstvím, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy ve výši [částka] s příslušenstvím, smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení, tj. smluvní pokuta ve výši 0,1 % z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], smluvní pokuta ve výši 0,1 % z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a smluvní pokuta ve výši 0,1 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, přičemž žalobkyně požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy ve výši [částka]. Dále se žalobkyně domáhá úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši [částka] ode dne [datum] do zaplacení, když tento úrok požaduje v nominální roční úrokové sazbě [anonymizováno], která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Dále se okresní soud zabýval platností úvěrové smlouvy a dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku [anonymizováno] ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Podle okresního soudu by ke stejnému závěru bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní požadovaného úroku ve výši 82,77 % ročně. Pokud jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, poukázal okresní soud na ustanovení § 576 o. z., a dospěl k závěru, že smlouvu o úvěru je třeba posoudit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje podle okresního soudu s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnění z neplatného závazku, přičemž takovéto plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § [číslo] odst. 2 a § 2993 o. z., které si smluvní strany jsou povinny vydat. Žalobkyně poskytla žalovanému částku [částka], žalovaný zaplatil částku [částka], a je tedy povinen žalobkyni vrátit rozdíl mezi těmito částkami, tj. částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z. z této částky, a to od [datum] do zaplacení. Okresní soud vyhověl žádosti žalovaného a umožnil mu dlužnou částku splácet ve výši [částka] měsíčně vzhledem k osobním a majetkovým poměrům žalovaného. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu žalobkyně zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se jeho změny ve výroku II. a III. tak, že žalovaný bude povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, částku ve výši [částka] a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka]. Žalobkyně v odvolání uvedla, že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když úrok sjednaný ve smlouvě byl sjednán v zákonných limitech, a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. Odvolatelka poukázala na to, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u subjektů bankovních, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018 a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 s tím, že poukázala na to, že smlouva je v celém rozsahu platná a strany v celém rozsahu zavazuje, když byla takto smluvními stranami uzavřena. Odvolatelka rovněž poukázala na možnost aplikace ustanovení § 1813 o. z. a § 1793 o. z. s tím, že žalovaný se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodl uzavřít s žalobkyní takovouto smlouvu a za podmínek v ní uvedených, ačkoliv pokud by nesouhlasil s jednotlivými ujednáními, mohl se rozhodnout tak, že smlouvu neuzavře a o poskytnutí peněžních prostředků požádá jinou osobu. Dále podle odvolatelky okresní soud nereflektoval při svém rozhodnutí nové instituty v občanském zákoníku a chybně posoudil celou smlouvu jako neplatnou z důvodu tvrzené neplatnosti ujednání o smluvním úroku. Podle odvolatelky rozhodně nelze uzavřít, že by smlouva byla neplatná jako celek. V případě uzavření úvěrové smlouvy je totiž povinnost platit úroky explicitně vyjádřena v zákoně a v tomto směru žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 ze dne 10. 12. 2008, kde Nejvyšší soud konstatoval, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud jde o neplatnost ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání o zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. V neposlední řadě poukázala odvolatelka na ustanovení § 3002 o. z., dle kterého, i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobkyni náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků.

4. V průběhu odvolacího řízení podáním ze dne [datum] vzala odvolatelka částečně žalobu zpět, a to co do částky [částka], s odůvodněním, že žalovaný dne [datum] zaplatil částku ve výši [částka] a dne [datum] částku ve výši [částka]. Žalobkyně navrhla, aby bylo řízení co do částky [částka] zastaveno a výrok II. napadeného rozsudku změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do [datum] a z částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, částku ve výši [částka] a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka].

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřil, v průběhu jednání odvolacího soudu uvedl, že s odvoláním žalobkyně nesouhlasí, akceptoval rozsudek okresního soudu, proto také zaplatil, co mu bylo výrokem I. tohoto rozsudku uloženo. Souhlasil se zpětvzetím žaloby, pokud jde o částku [částka] s tím, že nárok žalobkyní v odvolání uplatněný je vůči jeho osobě likvidační, nesouhlasí s úroky a smluvními pokutami s poukazem na své osobní a sociální poměry.

6. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka] a se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši [anonymizováno] ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka] a zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, dále se domáhala pohledávky ve výši [částka] a úroku ve výši [anonymizováno] ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka]. Žalobu odůvodnila tvrzením, že s žalovaným dne [datum] uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka], k jehož vyplacení došlo dne [datum] a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby [anonymizováno] ročně splácet ve 30 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem duben 2019 dle splátkového kalendáře. V žalobě tvrdila, že žalovaný zaplatil 8 splátek po [částka], tedy celkem [částka], následně se dostal do prodlení a k datu [datum] došlo k zesplatnění celého úvěru. Po zesplatnění úvěru zaplatil žalovaný částku [částka] dne [datum] a částku [částka] dne [datum], tedy celkem [částka] Okresní soud ve věci nařídil jednání na den [datum], ke kterému se dostavila zástupkyně žalobkyně a žalovaný, který uvedl, že s žalobou v celém rozsahu nesouhlasí, měl zájem se s protistranou dohodnout a nesouhlasí zejména s úroky, které mu byly vyčísleny s tím, že poukázal na své osobní, sociální a majetkové poměry. Nato okresní soud ve věci rozhodl napadeným rozsudkem.

8. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje.

9. Krajský soud částečně zopakoval dokazování, a to návrhem na uzavření smlouvy o úvěru, z něhož nad rámec zjištění okresního soudu zjistil, že žalovaný v návrhu na uzavření smlouvy o úvěru uvedl jako svoji adresu trvalého bydliště [ulice a číslo], [obec] [část obce], uvedl své telefonní číslo, uvedl svou emailovou adresu.

10. Dále odvolací soud zopakoval důkaz listinou hodnocení klienta, z níž nad rámec zjištění okresního soudu zjistil, že žalovaný uvedl druh bydlení u rodičů s tím, že je svobodný.

11. Krajský soud doplnil dokazování zprávami bankovních ústavů ohledně spotřebitelského úvěru ve výši [částka] na dobu [anonymizováno] měsíců sjednaného v místě poskytnutí úvěru žalobkyní dne [datum] a zjistil ze zpráv Komerční banky, a. s., Československé obchodní banky, a. s., České spořitelny, a. s. a Raiffeisenbank a. s., že nejvyšší úroková sazba činila [anonymizováno] ročně.

12. S ohledem na částečné zopakování dokazování akceptuje krajský soud závěr okresního soudu, že žalobkyně v řízení prokázala, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy řádně prověřila.

13. Pokud jde o další závěr okresního soudu, který své rozhodnutí postavil na tom, že ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru je absolutně neplatné dle ustanovení § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroků [anonymizováno] ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání (přičemž ke stejnému závěru by pak bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní požadovaného úroku ve výši [anonymizováno] ročně) a s ohledem na ustanovení § 576 o. z. vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a jedná se o běžnou praxi žalobkyně, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít, a smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu. Krajský soud po nově provedeném dokazování uvedený závěr okresního soudu jako správný zcela přejímá, když je rovněž toho názoru, že ujednání o úrocích v předmětné smlouvě o úvěru je absolutně neplatné dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroků [anonymizováno] ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání (rovněž je toho závěru, že ke stejnému názoru by pak bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní požadovaných úroků ve výši [anonymizováno] ročně). S ohledem na odvolací námitky pak považuje krajský soud za nezbytné uvést následující.

14. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže ke staré právní úpravě zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]). Jak bylo v řízení prokázáno (zprávami bank provedenými k důkazu v rámci odvolacího řízení), pohybovala se úroková sazba u úvěru stejného typu u jednotlivých bank od 10,9 % ročně až po 14,27 % ročně. S ohledem na bankami poskytnuté úvěrové úrokové sazby u daného typu spotřebitelského úvěru krajský soud uzavírá, že za obvyklou úrokovou sazbu považuje sazbu 14,27 % ročně. Tuto sazbu je třeba považovat za sazbou obvyklou u daného typu úvěru, a to při zvážení rizikovosti daného klienta - žalované. Tato sazba pak odpovídá i úrokům účtovaným nebankovními společnostmi u podobného typu úvěru, jak je krajskému soudu známo z jeho úřední činnosti (např. sp. zn. 75 Co 187/2019 či sp. zn. 75 Co 201/2019, kde původními věřiteli byli společnost P [anonymizováno], respektive [anonymizováno]). Je však všeobecně známou skutečností, že za uvedenou dobu došlo k poklesu průměrných úrokových sazeb u klasických spotřebitelských úvěrů (nepočítaje v to revolvingové úvěry či úvěry čerpané prostřednictvím kreditních karet, o které se však v posuzované věci nejedná). Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 122,64 % tedy představuje více jak šestinásobek sazby 14,27 % ročně (nejvyšší sazba považovaná krajským soudem za sazbu úroku obvyklou dle § 1802 občanského zákoníku). Z těchto důvodů je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ust. § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů) pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.

15. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba [anonymizováno] ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři. Tuto sazbu, jak správně učinil okresní soud, je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1. smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou není obecně známý. Žalovaný v postavení průměrného spotřebitele, tedy spotřebitele, který je dostatečně informovaný a je v rozumné míře pozorný a opatrný s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, nemohl při uzavírání smlouvy předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Průměrný spotřebitel, aniž by se blíže zajímal o danou ekonomickou problematiku, není schopen sám uvedený rozdíl rozpoznat a nelze ani od něj očekávat, že bude v této oblasti dostatečně vzdělán. Navíc dle tvrzení samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní úroková míra, je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba [anonymizováno] ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. Pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků v rozporu s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše úroků, kterou žalobkyně v řízení požaduje, tj. [anonymizováno] ročně před okresním soudem a [anonymizováno] ročně v odvolacím řízení. Navíc, jak je uvedeno výše, krajský soud při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil.

16. Sjednaná výše úrokové sazby pak není obhajitelná ani skrze zásadu pacta sunt servanda, neboť ad absurdum by byla skrze uvedenou zásadu přijatelná úroková sazba v jakékoliv výši. Navíc uvedenou zásadu je třeba vykládat i ve světle spotřebitelských norem, které slouží k ochraně spotřebitele. Sjednanou výši úrokové sazby pak nelze odůvodnit ani skrze prohlášení klienta, které bylo evidentně předpřipraveno žalobkyní (podle stylu písma a uvedených formulací žalovaný jen technicky připojil svůj podpis) a žalobkyně tak nemůže bránit tím, že žalovaný (spotřebitel) se vším souhlasil.

17. Pokud pak žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 občanského zákoníku, když občanský zákoník zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku, kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil, tak s tímto závěrem žalobkyně se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku, které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byl žalovaný jasně a srozumitelně informován v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 občanského zákoníku o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. [příjmení] zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo]), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 občanského zákoníku upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063 [číslo]). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

18. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 [číslo]). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní (byť odvolání podala jen do části původně požadovaného úroku) i v rámci odvolání proti napadenému rozsudku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

19. Krajský soud tak uzavírá, že smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je jako celek dle § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná. Okresní soud správně uzavřel, že poměry na základě neplatné smlouvy o úvěru je třeba posoudit v režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. ve spojení s ustanovením § 2993 o. z. a správně také bezdůvodné obohacení mezi účastníky vypořádal. V projednávané věci žalovaný v rámci řízení před soudem prvého stupně i v rámci odvolacího řízení vznesl námitku vzájemného plnění a uplatnil požadavek, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl. Za této situace má, jak správně posoudil okresní soud, žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího rozdíl mezi částkou [částka], která byla žalovanému vyplacena, a částkou [částka], kterou žalovaný zaplatil. K této částce náleží žalobkyni úrok z prodlení, nikoliv však v požadované výši [anonymizováno] ročně, ale ve výši [anonymizováno] ročně, a to od [datum] do zaplacení za situace, kdy žalovaný byl vyzván žalobkyni k zaplacení předžalobní výzvou, která byla odeslána dne [datum], žalovaný měl závazek uhradit do 15 dnů od data odeslání výzvy, tj. do [datum] a od [datum] se dostal žalovaný do prodlení, přičemž zákonná výše úroku z prodlení činila 9,25 % ročně.

20. Pokud pak žalobkyně v odvolání uváděla, že by jí měl nárok na běžný úrok náležet i v případě vypořádání bezdůvodného obohacení, a to dle ustanovení § 3002 občanského zákoníku, tak s tímto názorem se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. je totiž v případě úplatné smlouvy (což je i smlouva o úvěru) vyloučeno užití § 3000 a § 3001 občanského zákoníku, které v určitých případech omezují či vylučují povinnost k poskytnutí peněžité náhrady. V případě úplatné smlouvy je tedy třeba postupovat dle ustanovení § 2999 občanského zákoníku (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1979 [číslo]). Ustanovení § 3002 odst. 2 občanského zákoníku, které se zabývá náhradou za užívání nabyté věci, pak na neplatnou smlouvu o úvěru nedopadá, neboť předmětem smlouvy o úvěru není nabytí věci do vlastnictví (jako např. u kupní smlouvy), ale úplatné poskytnutí peněžních prostředků k užívání. Veškeré nároky z neplatné smlouvy o úvěru se tedy řídí ustanovením § 2999 občanského zákoníku, nikoliv ustanovením § 3002 občanského zákoníku, jak se chybně domnívala žalobkyně. Otázku peněžité náhrady (v případě smlouvy o úvěru s ohledem na její předmět za užívání peněžitých prostředků, nikoliv za prostředky samotné, které by byl žalovaný povinen vrátit i v případě platnosti smlouvy o úvěru, neboť se jako movité věci zastupitelné / § 499 občanského zákoníku nikdy nestaly jeho vlastnictvím) v případě úplatné smlouvy primárně řeší ustanovení § 2999 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. V případě, že důvodem neplatnosti smlouvy je právě rozpor ujednání o výši úroků z prodlení s dobrými mravy, nelze podle tohoto neplatnost smlouvy zakládajícího ujednání postupovat a je třeba postupovat dle ustanovení § 2999 odst. 1 občanského zákoníku (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 [číslo]). Dle ustanovení § 2999 odst. 1 občanského zákoníku pak platí, že není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny; bylo-li však plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Dle tohoto ustanovení by tedy žalobkyni jako ochuzené skutečně obecně měla náležet obvyklá cena za užívání peněžních prostředků (tj. běžné úroky), dle věty druhé tohoto ustanovení však je tento nárok omezen či zcela vyloučen, jestliže to vyžaduje účel právního pravidla, které založilo neplatnost smlouvy, když toto sankční ustanovení má za účel demotivovat od takového právního jednání, ale nesmí se příčit zásadě proporcionality, tedy lze užít jen tehdy, je-li taková sankce potřebná k preventivnímu působení a je-li tu přiměřený poměr mezi tvrdostí sankce a mírou preventivního působení (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 [číslo]). V daném případě, když důvodem neplatnosti smlouvy o úvěru je zjevný rozpor ujednané výše úroků s dobrými mravy, tedy nikoliv pouze běžná rozpornost s dobrými mravy, ale kvalifikovaný rozpor, který dle ustanovení § 588 občanského zákoníku zakládá absolutní neplatnost takového jednání, ke které musí soud přihlédnout i bez námitky, a to s ohledem na výši sjednaného úroku a to, že se u žalobkyně jedná o zcela běžnou praxi, dospěl krajský soud k závěru, že podmínky ustanovení § 2999 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku jsou naplněny a účel ustanovení § 588 občanského zákoníku v daném případě vyžaduje, aby za takové jednání (opakované sjednávání smluv o úvěru s úrokem zjevně se příčícím dobrým mravům) žalobkyni jako subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry žádná peněžitá náhrada v podobě ani běžných úroků nenáležela, když s ohledem na výše uvedené je to k preventivnímu působení výše zmiňované právní úpravy nezbytné.

21. Odvolací soud v prvé řadě musel reagovat na částečné zpětvzetí žaloby co do částky [částka] tak, jak jej učinila žalobkyně v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud se nicméně neztotožňuje se způsobem, jak žalobkyně započetla žalovaným uhrazené částky po vydání rozsudku soudem prvého stupně a po přepočtu dospívá k závěru, že je zapotřebí řízení na základě částečného zpětvzetí žaloby žalobkyně zastavit co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, části kapitalizovaného úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] v celkové výši [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. V tomto rozsahu krajský soud vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby žalobkyně rozsudek okresního soudu dle ustanovení § 222a o. s. ř. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V celé zbývající části, tj. ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka], části kapitalizovaného úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] v celkové výši [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], a ve výroku III., podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v odvolacím řízení z procesního hlediska úspěšná, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by měla mít povinnost uhradit žalovanému náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovaný se však nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal. Odvolací soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.