75 Co 207/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená Anonymizováno Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , Anonymizováno IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený Anonymizováno Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 4.806.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 2. 2025, č. j. 10 C 129/2024-162, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 4. 2025, č. j. 10 C 129/2024-171,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 698 788 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 84 942 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce.

1. Shora označeným rozsudkem okresní rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 4 806 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 806 000 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 771 218,96 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a České republice na náhradu nákladů řízení částku 3 483,47 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalobce je jako výlučný vlastník nemovitých věcí v k. ú. , adresa, zapsán v katastru nemovitostí na LV č. , hodnota, , pozemky mu byly vydány v rámci tzv. církevních restitucí s tím, že vydané pozemky nejsou zatíženy právy třetích osob. Shora uvedenou otázkou se již podrobně zabýval Krajský soud v Brně v rámci řízení o vydání pozemků žalobci na základě tzv. církevních restitucí, kdy rozhodnutí byla potvrzena odvolacím soudem a dovolání v těchto sporech odmítnuto. Na základě těchto rozhodnutí byly žalobci vydány předmětné pozemky, kdy soudy neshledaly žádné výlukové důvody dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, pro které by předmětné pozemky nemohly být vydány, dospěly k závěru, že tyto pozemky nelze považovat za zastavěné. Rybník a účelovou komunikaci nelze považovat za stavby ve smyslu občanskoprávním, neboť nejsou způsobilými předměty občanskoprávních vztahů. S rybníkem nelze nakládat odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břehy, proto nemůže být stavbou. Účelová komunikace je druhem pozemku a představuje určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Hráze rybníků v daném případě jsou zcela přírodního charakteru, porostlé vegetací a přes některé vedou účelové komunikace. Nelze určit, kde končí pozemek a kde začíná samotná hráz. Nejedná o hráze jako stavby ve smyslu občanskoprávním, nýbrž pouze o určité zpracování povrchu pozemku. Z těchto důvodů soud zamítl důkaz znaleckým zkoumáním z oboru stavebnictví, odvětví stavby vodní k posouzení, zda se jedná o stavbu v občanskoprávním smyslu z důvodu nadbytečnosti, navíc otázka, zda se jedná o samostatnou věc je otázkou právní, nikoliv znaleckou. Pokud by soudy v rámci řízení o církevních restitucí dospěly k závěru, že vodní díla či jejich součásti jsou vlastnictvím osoby odlišné od žalobce, pak by nemohlo dojít k jejich vydání. Ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb. o vodách, na který poukazoval žalovaný, se na projednávaný případ nevztahuje, neboť v daném případě není osoba vlastníka pozemku odlišná od osoby vlastníka rybníku, což je podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení. Zákonné věcné břemeno tak nemohlo ani vzniknout. Navíc žalovaný nikdy v minulosti vznik věcného břemene netvrdil. Rybníky včetně hrází a účelové komunikace na pozemcích se nacházející, popř. další součásti jsou součástí pozemků ve vlastnictví žalobce a nejsou samostatnými stavbami dle občanskoprávních předpisů.

3. O užívání těchto nemovitých věcí žalovaným v žalovaném období nebylo mezi účastníky sporu. S ohledem na shora uvedené dospěl okresní soud k závěru, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku ze strany žalovaného za žalované období od 21. 5. 2021 do 21. 5. 2024, kdy nemovité věci užíval, je oprávněný. O bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu se jedná i v případě užívání cizího majetku bez nájemní smlouvy nebo jiného právního titulu opravňujícího k výkonu užívacího práva. Vlastníkem předmětných nemovitostí včetně rybníků, hrází a veškerých součástí je žalobce. Společnost , právnická osoba, ., od jejíhož vlastnictví žalovaný užívání pozemků odvozoval, vlastnictví k těmto nemovitým věcem nenabyla, neboť privatizace je v části týkající se církevního majetku, od níž , právnická osoba, . své vlastnictví dovozuje, absolutně neplatná. Privatizace v případě, že se týká církevního majetku, je absolutně neplatná a nástupnická právnická osoba po státním podniku nemohla nabýt vlastnické právo k takovým nemovitostem, a to pro rozpor s blokačním ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. zákona o privatizaci. Z předloženého privatizačního projektu z roku 1993 je zřejmé, že do privatizace byl zahrnut i majetek, který patřil církvi a na nějž se vztahovalo blokační ustanovení. Není pravdou, jak tvrdí žalovaný, že tento majetek nebyl v privatizačním projektu specifikován. Z privatizačního projektu jednoznačně vyplývá, že dřívějšímu státnímu podniku, jenž připravoval privatizační projekt, a společnosti , právnická osoba, . jako nabyvatelce majetku, bylo známo, že do privatizace jsou zahrnuty i pozemky, které byly před rokem 1950 církevním majetkem, přesto je do privatizace zahrnuly, a to v rozporu s tzv. blokačním ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. zákona o privatizaci (§ 29 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Jejich převod je tudíž od počátku absolutně neplatný a společnost , právnická osoba, . se nemohla stát jejich vlastníkem. Tyto závěry vyplývají jak z judikatury Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu citované okresním soudem, dle níž za účinnosti § 29 zákona o půdě byl převod historického majetku církví absolutně neplatný; vlastnické právo k tomuto majetku na třetí osobu přes existenci smlouvy nepřešlo, a to ani jeho následným zápisem do katastru nemovitostí. K prolomení blokačních účinků § 29 zákona o půdě nepostačuje pouze dobrá víra nabyvatele, nýbrž musí být zjištěny mimořádné okolnosti věci, které v dané věci absentují.

4. Společnost , právnická osoba, . tak není vlastníkem nemovitostí a ani oprávněna tyto nemovitosti propachtovávat žalovanému bez předchozího souhlasu žalobce, který nikdy neměla. Žalobce je jako výlučný vlastník nemovitých věcí v k. ú. , adresa, zapsán v katastru nemovitostí na LV č. , hodnota, , pozemky mu byly vydány v rámci tzv. církevních restitucí s tím, že vydané pozemky nejsou zatíženy právy třetích osob. Pokud by soudy v rámci řízení o církevních restitucí dospěly k závěru, že vodní díla či jejich součásti jsou vlastnictví osoby odlišné od žalobce, pak by nemohlo dojít k jejich vydání. Je zřejmé, že žalovaný užívá předmětné nemovité věci bez právního důvodu, neboť mu nesvědčí žádný právní důvod k jejich užívání, a je tak povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení. Ohledně výše bezdůvodného obohacení okresní soud vyšel ze znaleckého posudku , jméno FO, , dle něhož činí roční výše obvyklého nájemného za jejich užívání 1 602 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce požaduje bezdůvodné obohacení za tři roky zpětně, celkem tedy částku 4 806 000 Kč, soud vyhověl žalobě v plném rozsahu včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku.

5. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta, in eventum rozsudek zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Podle žalovaného předně nebyly naplněny předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení, když žalovaný užívá rybníky, které jsou umístěny mimo jiné na pozemcích žalobce, na základě pachtovní smlouvy uzavřené se společností , Anonymizováno, , adresa, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., se sídlem , adresa, , IČO: , IČO, , tzn. nikoliv bez právního důvodu. Společnost , právnická osoba, vlastní rybníky, které propachtovává žalovanému, na základě privatizačního projektu ze dne 30. 6. 1993, případné vlastnictví žalobce k žalovaným položkám (rybníkům) nebylo v privatizačním projektu nijak specifikováno, pouze je u některých položek uvedeno, že původním vlastníkem pozemků dotčených užívanými rybníky je žalobce. To ale ani žalovaný nerozporuje. Jedná se však toliko o původní vlastnictví pozemků, na nichž jsou umístěny hráze a další funkční objekty rybníků, které nabyla společnost , právnická osoba, v privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Podle § 10 odst. 3 výše uvedeného zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby se na rozhodování o privatizaci nevztahují obecná ustanovení o správním řízení. Toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem. Nelze tedy ze strany soudu bez dalšího, zejména bez zohlednění privatizačního projektu, uzavřít, že sporný majetek přešel na žalobce, jak činí soud, a z toho důvodu je titul žalovaného k užívání majetku (pachtovní smlouva uzavřená mezi žalovaným a společností , právnická osoba, ) neplatný; tento postup shledává žalovaný v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, dle něhož „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“. V tom tkví i překvapivost rozhodnutí pro žalovaného. Žalovaný je tak přesvědčen (a po celou dobu užívání rybníků, které jsou umístěny mimo jiné na pozemcích žalobce, a dalších staveb byl v dobré víře v platnost a účinnost pachtovní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a , Anonymizováno, , adresa, , a tudíž užívání v souladu se zákonem), že hráze a další funkční objekty rybníků, které jsou umístěny mimo jiné na pozemcích žalobce, jsou samostatnými věcmi a pro zátopy rybníků platí § 59a vodního zákona, tzn. jejich užívání je založeno na zákonném věcném břemenu svědčícím ve prospěch společnosti , právnická osoba, jako vlastníka hrází a dalších funkčních objektů rybníků. Toto však soud rozporuje, a to na základě restitučních nároků žalobce. Na výše uvedené aplikaci § 59a vodního zákona nic nemění ani uzavření pachtovní smlouvy mezi žalobcem a společností , právnická osoba, v roce 2018 k užívání pozemků, jež jsou předmětem žaloby, ani stále probíhající úhrada náhrady za užívání pozemků (ve výši dle pachtovní smlouvy) vždy navyšovaná o inflaci. Lze potom pouze spekulovat, co společnost , právnická osoba, , která není účastníkem tohoto řízení, uzavřením pachtovní smlouvy sledovala, když vodní zákon v § 59a nechával charakter a výši náhrady dohodě stran, tzn. žalobce a společnosti , právnická osoba, . Žalovaný vychází toliko ze znění ustanovení § 59a vodního zákona, ve znění do 31. 7. 2024, podle něhož „Vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.“. Žalovaný vždy vnímal vlastnictví užívaného majetku ze strany společnosti , právnická osoba, , jehož předmět je konkrétně vymezen v privatizačním projektu a žalovanému znám, jelikož je vymezení částečně převzato do pachtovní smlouvy. S tím, že rozhodnutí o privatizaci nepodléhá přezkoumání soudem, se soud v napadeném rozsudku nijak uspokojivě nevyrovnal. Nad rámec uvedeného žalovaný poukazuje na to, že společnost , právnická osoba, nabyla majetek dle privatizačního projektu již v roce 1993, tzn., že byly podle žalovaného naplněny podmínky pro rovněž případné vydržení majetku podle starého i nového občanského zákoníku (čímž však žalovaný v žádném případě nezpochybňuje privatizační projekt, pouze poukazuje na délku držby předmětného majetku ze strany společnosti , právnická osoba, ). Žalovaný si je vědom toho, že rybníky nemusí být samostatnými věcmi, ale součástí pozemků, na nichž jsou umístěny, to však není tento případ, jak jednoduše věc uzavřel soud v napadeném rozsudku. Soud tuto otázku považuje v napadeném rozsudku za uzavřenou a žalobce není ochoten umožnit zpracování znaleckého posudku, zda hráze a další funkční objekty užívaných rybníků částečně na pozemcích žalobce jsou či nikoliv samostatnými věcmi. A tím samozřejmě případně prokázat, zda jsou hráze a další funkční objekty užívaných rybníků součástí pozemků, či samostatnými věcmi. Například odkazované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4153/2018 a sp. zn. 28 Cdo 435/2019 se totiž o hrázích rybníků nezmiňují, řeší toliko zátopy rybníků, které jsou podle judikatury součástmi pozemků. Soud nedůvodně nevyhověl návrhu žalovaného na provedení důkazu znaleckým posudkem k hrázím rybníků, které již samostatnými věcmi být mohou, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3519/2019, podle něhož „O tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí v právním smyslu, anebo zda jde o součást pozemku, na kterém stojí, nelze učinit obecný závěr bez posouzení konkrétní situace. Při posuzování je třeba vyjít kromě stavebního provedení hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze.“ (obdobně viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2757/2009 a další). To, zda je hráz rybníka samostatnou věcí či součástí pozemku je nutné posoudit individuálně (viz rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/01; provedení znaleckého posudku, resp. vstup k hrázím však žalobce neumožnil a soud tento důkazní návrh zamítl. S tímto postupem žalovaný zásadně nesouhlasí. Zcela jistě nelze potom stran posouzení provedení hráze (kde začíná hráz a končí pozemek) odkazovat na ohledání na místě, které se uskutečnilo dne 5. 12. 2024, když z něj soud nepořídil žádný záznam či protokol, který by byl poté přezkoumatelný. Podle žalovaného dále není správný závěr soudu a výše uvedených rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4153/2018 a sp. zn. 28 Cdo 435/2019, na něž soud odkazuje a dle nichž „V projednávané věci se ovšem žádné takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodává; pozemky tvořící rybniční těleso lze naopak běžně pronajímat či zcizit.“. Tuto nepřesnost však lze vysvětlit tím, že zákonné věcné břemeno dle § 59a vodního zákona vzniklo až k 1.1.2014 a v době rozhodování Nejvyššího soudu nebyla k dispozici ještě taková výkladová praxe, která je k dispozici dnes, a to, že na zátopy rybníků a jiných vodních nádrží § 59a vodního zákona dopadá. S nutností ve věci vypracovat znalecký posudek k posouzení právní povahy užívaných rybníků pak žalovaný obsáhle polemizoval ve svém podání ze dne 21. 2. 2026.

6. Žalobce k odvolání žalovaného uvedl, že navrhuje rozsudek okresního soudu jako správný potvrdit, kdy rozhodnutí soudu je věcně správné. Žalovaný neuvádí ve svém odvolání žádnou argumentaci nad rámec té, se kterou se již soud prvého stupně řádně vypořádal. Žalovaný má povinnost respektovat pravomocná soudní rozhodnutí vydaná v tzv. církevních restitucích, ze kterých se jasně podává, kdo je skutečně vlastníkem pozemků i staveb na nich se nacházejících. Vlastnické právo k pozemkům i vodním dílům na nich se nacházejících je již po dobu mnoho let pravomocně určeno. Nelze tedy přisvědčit tomu, že by byl žalovaný snad v nějaké dobré víře ohledně vlastnického práva , právnická osoba, ., když žalovanému jsou již několik let předkládány objektivní důkazy o vlastnictví žalobce. Žalovaný dokonce v průběhu soudního řízení uznal a učinil nesporným, že užívá nemovité věci ve vlastnictví žalobce a za tyto žalobci ničeho nehradí, avšak odmítal za toto užívání vydat bezdůvodné obohacení. Z počátku řízení navíc žalovaný argumentoval v tom směru, že žalobci uhradí toliko částku za užívání pozemků, nikoli vodních děl, které jsou údajně ve vlastnictví , právnická osoba, . Daná právní konstrukce je však zcela absurdní, když vodní díla se nacházejí z převážné části na pozemcích žalobce, žalobce je také vlastníkem většiny těchto vodních děl, které jsou součástí jeho pozemků a představa, že žalovaný uhradí bezdůvodné obohacení za užívání toliko pozemků pod vodní hladinou, nikoli za vodní hladinu, není souladná s právním řádem, když jak bylo osvětleno soudem již při přípravném jednání, tato vodní hladina je součástí pozemků pod ní se nacházejících a nemůže být sama předmětem pachtovní smlouvy s , Anonymizováno, , adresa, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . Navíc tento návrh žalovaného vyvrací jinou argumentaci žalovaného ohledně ust. § 59a vodního zákona, když dle této by žalovanému, resp. , právnická osoba, ., svědčilo bezplatné věcné břemeno k pozemkům pod vodními díly a nebyl by důvod k jakýmkoli náhradám za užívání pozemků pod těmito vodními díly. Je tak zcela zjevné, že žalovaný kombinuje vícero různých argumentačních linek za účelem zpochybnění vlastnického práva žalobce a podpoření , právnická osoba, ., avšak jeho argumentace se často sama o sobě neslučuje a vyvrací a je zde patrna toliko snaha o využití veškerých možných institutů k dosažení tohoto cíle, aniž by k tomuto byl v dané věci skutkový základ. I pokud by pachtovní smlouva uzavřená s , Anonymizováno, , adresa, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . byla platná a , právnická osoba, . bylo oprávněno k jejímu uzavření (kdy ani jedna z těchto skutečností není pravdou), tak v dané smlouvě zcela absentují veškeré rybníky Zahlinické soustavy, které by měly být údajně propachtovány, a navíc jsou zde uvedeny položky, které jsou prokazatelně ve vlastnictví žalobce. Jak již žalobce opakovaně uváděl, v pachtovní smlouvě, resp. v její příloze, ve které je uveden předmět pachtu, není uvedeno, že by si snad žalovaný propachtovával rybníky jako takové, ale jsou zde uvedeny toliko některé součástí rybníků, které jsou však navíc ve vlastnictví žalobce. Ohledně výše uvedené oprávněnosti užívání tedy není pochyb,, Anonymizováno, resp. není pochyb o tom, že žalovaný užívá pozemky ve vlastnictví žalobce a předmětná vodní díla neoprávněně. Pachtovní smlouva tyto rybníky ani pozemky vůbec neobsahuje, , právnická osoba, . samo nemá k těmto pozemkům a vodním dílům jakýkoli užívací titul, a nemohlo být tedy oprávněno smlouvu uzavřít, když nájemní smlouva mezi , Anonymizováno, , adresa, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . a žalobcem, která , právnická osoba, . opravňovala k užívání, zanikla již v roce 2019 a ve smlouvě bylo navíc vyloučeno přenechání pozemků k užívání třetím osobám bez souhlasu Arcibiskupství olomouckého (žalobce), který žalobce nikdy nedal. S tímto je také nepochybně spjata otázka, z jakého důvodu si dříve , právnická osoba, . pronajímalo tyto nemovité věci, pakliže byly dle právního názoru žalovaného jejich. Žalovaný se pak opětovně odkazuje na privatizační projekt, který by měl být nabývacím titulem k předmětným rybníkům pro , právnická osoba, ., s čímž se okresní soud podrobně vypořádal. Žalovaný ve svém odvolání, a vlastně i v celém soudním řízení, operuje s premisou, že hráze a další součásti rybníků jsou samostatnými věcmi. Těmito skutečnostmi se již zabývaly soudy (a to i Nejvyšší soud) v rámci restitučních rozhodnutí k daným pozemkům, a dospěly k závěru, že na vydávaných pozemcích se nenacházejí žádné samostatné stavby ve smyslu soukromého práva, které by náležely třetím osobám. Stejně tak k otázce charakteru hrází se již soudy obsáhle v rámci restitucí vyjadřovaly, kdy dospěly k závěru, že tyto nejsou samostatnými věcmi, když nelze rozlišit, kde začínají a kde končí. Hráze na všech dotčených rybnících jsou totiž zemní, vytvořené nahromaděním zeminy, porostlé vegetací, po některých vedou komunikace apod. Tyto skutečnosti byly potvrzeny i na místním šetření. Pokud jde o otázku neprovedeného znaleckého posudku, otázka, zda je či není něco samostatnou věcí v právním slova smyslu je otázkou právní, nikoli otázkou, kterou by mohl zodpovědět znalec. Pokud pak lze zjistit skutečnosti potřebné pro zodpovězení této otázky jiným způsobem, je nadbytečné znalecký posudek zadávat. Soud prvého stupně měl dostatek jiných důkazů, které svědčily pro závěr, že hráze nejsou v tomto případě samostatnou věcí, a tento závěr je odpovídající i již pravomocným restitučním rozhodnutím. K údajné nepřezkoumatelnosti závěrů ohledání na místě je pak zapotřebí uvést, že k ohledání byli řádně předvoláni všichni účastníci řízení, všichni se také zúčastnili, v průběhu ohledání měli všichni zúčastnění možnost komentovat místo a volit trasu, kde se bude ohledání realizovat a také tohoto aktivně využívali. V průběhu místního šetření žalovaný nenamítal cokoli k jeho průběhu a byl podrobně seznámen i před přítomnými osobami se závěry, které z tohoto šetření soud vyvodil. Argumentace žalovaného, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které je soudem odkazováno, a které se týkají dotčených pozemků vydávaných v rámci církevních restitucí jsou de facto chybná, jelikož věcné břemeno dle ust. § 59a vodního zákona vzniklo až v roce 2014, a v době rozhodování soudů tak nebyla ještě k dispozici výkladová praxe, je zcela iluzorní. Jedná se totiž o rozhodnutí, která byla vydávána až v roce 2019, tedy minimálně pět let poté. Jedná se o pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nelze opomenout či zcela ignorovat. Žalobci byly pozemky vydány a nemohlo by k tomuto dojít, pokud by byly zatíženy právy třetích osob, tedy pokud by se zde nacházely stavby ve smyslu soukromoprávním ve vlastnictví třetích osob. Stejně tak, pokud by zde byla nějaká veřejnoprávní regulace, která by vydání bránila. Pokud by totiž soud dospěl v rámci církevních restitucí k závěru, že zde někomu svědčí věcné břemeno ve smyslu ust. § 59a vodního zákona, pak by se jednalo v případě vydání pozemků o tzv. holé vlastnictví a pozemky by vydány opětovně nebyly. Ust. § 59a vodního zákona není pro daný skutkový stav aplikovatelné, neboť vlastník vodního díla i vlastník pozemků pod těmito vodními díly je žalobce, a je zde tedy jednota vlastnictví, kdy pro aplikaci ust. § 59a je nezbytné, aby zde byl odlišný vlastník díla a odlišný vlastník pozemků. Žalovaný ani , právnická osoba, . až do doby soudního řízení nikdy z ust. § 59a vodního zákona neargumentovali, ani dle tohoto nejednali. Naopak, , právnická osoba, . zasílalo žalobci určité částky za bezdůvodné obohacení, v minulosti (i po údajném vzniku bezplatného věcného břemene) si pozemky pronajímalo od žalobce či jeho právních předchůdců, apod. I z tohoto důvodu je nesmyslná také argumentace vydržením, když by zde zcela absentovala dobrá víra , právnická osoba, ., které jednalo nikoli jako vlastník, ale jako nájemce či pachtýř. Navíc s ohledem na vágnost privatizačního projektu ani tento nemohl založit jakékoli legitimní přesvědčení o vlastnictví konkrétních věcí či dokonce rybníků jako celků. Jak bylo totiž prokázáno, v privatizačním projektu (ostatně shodně jako v pachtovní smlouvě, na kterou je poukazováno) jsou jen některé části, které navíc nejsou jednoznačně označeny. Žalobci byly pozemky se vším, co k těmto náleží, vydány v rámci církevních restitucí, a to nyní již několik let pravomocnými soudními rozhodnutími a rozhodnutími , právnická osoba, , které byly dokonce přezkoumávány soudy vyšších instancí. Pokud by v této věci soud dospěl k závěrům odlišným od těchto rozhodnutí (tedy, že vodní díla jsou ve vlastnictví , právnická osoba, .), pak by zcela flagrantním způsobem zasáhl do právní jistoty žalobce a do již pravomocných soudních rozhodnutí, čímž by popřel smysl i účel církevních restitucí.

7. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

8. Z obsahu spisu pak vyplývá, že žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově dne 21. 5. 2024 se se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že je výlučným vlastníkem pozemků v k. ú. , adresa, zapsaných na LV č. , hodnota, a tyto pozemky v současné době využívá žalovaný bez právního důvodu a za jejich užívání žalobci ničeho neplatí. Žalobci byly pozemky vydány v rámci církevních restitucí na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2017, č.j. 24 C 11/2016-105, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2018, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2017, č.j. 24 C 10/2016-155, který nabyl právní moci dne 31. 10. 2018, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2022, č. j. 35 C 16/2016-416, dále na základě rozhodnutí , právnická osoba, č.j.: , Anonymizováno, , č. účtu, /, Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , rozhodnutí , právnická osoba, č. j.: , Anonymizováno, -, č. účtu, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , rozhodnutí , právnická osoba, č. j.: , Anonymizováno, , č. účtu, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ve znění opravného rozhodnutí č. j. , Anonymizováno, , č. účtu, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , rozhodnutí , právnická osoba, č.j.: , Anonymizováno, , č. účtu, /, Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , rozhodnutí , právnická osoba, č. j.: , Anonymizováno, , č. účtu, /, Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , rozhodnutí , právnická osoba, č. j.: , Anonymizováno, , č. účtu, /, Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , rozhodnutí , právnická osoba, č. j.: , Anonymizováno, , č. účtu, /, Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , rozhodnutí , právnická osoba, č. j.: , Anonymizováno, , č. účtu, /, Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , rozhodnutí , právnická osoba, č. j.: , Anonymizováno, , č. účtu, /, Anonymizováno, ze dne, Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , rozhodnutí , právnická osoba, č. j.: , Anonymizováno, , č. účtu, /, Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , rozhodnutí , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , značka: , Anonymizováno, , č. účtu, . Na pozemcích se z převážné části nachází tzv. Záhlinické rybníky, které žalovaný užívá k chovu ryb, rybníky i jejich příslušenstvím jsou rovněž ve vlastnictví žalobce. , adresa, včetně jejich příslušenství jsou součástí pozemků, tedy ve vlastnictví žalobce. Na základě znaleckého posudku č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , zpracovaného znalcem z oboru ekonomika ceny odhady nemovitostí , jméno FO, , činí cena obvyklého nájemného 1 602 000 Kč za rok, žalobce požaduje bezdůvodné obohacení tři roky zpětně od podání žaloby, tj. do 21. 5. 2021. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že nárok uplatněný žalobou neuznává a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že užívá pozemky ve vlastnictví žalobce, avšak nikoliv bez právního důvodu, ale na základě pachtovní smlouvy uzavřené s vlastníkem vodních děl (staveb) dle práva soukromého a hradí smluvené pachtovné. Právo užívat pozemky dotčené stavbami vodních děl vyplývá z právních předpisů (zákona o vodách). Podle názoru žalovaného pozemek pod vodním dílem je pozemkem, na který se vztahuje režim § 59a zákona o vodách. Pachtovní smlouva je uzavřena po právu. Podle žalovaného žalobce není vlastníkem vodních děl. Podle žalovaného jsou hráze samostatné věci. Okresní soud ve věci provedl dne 22. 10. 2024 přípravné jednání, kde věc s účastníky předběžně projednal a poučil je o koncentraci řízení. Dne 5. 12. 2024 následně provedl místní šetření v areálu tzv. Záhlinických rybníků. Ve věci následně proběhla jednání dne 21. 1. 2025 a 30. 1. 2025, kde byly k důkazu prováděny listiny a vyslechnut znalec , jméno FO, , jednání pak bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 25. 2. 2025, kdy tohoto dne byl vyhlášen napadený rozsudek, který byl následně ve výroku III. opraven usnesením ze dne 4. 4. 2025.

9. Předně krajský soud konstatuje, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a jeho závěr o skutkovém stavu věci pod body 3.-31. a 34. odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tato zcela odkazuje.

10. Krajský soud pak pro nadbytečnost zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu znaleckým posudkem , Anonymizováno, v , Anonymizováno, č. , č. účtu, a č. , č. účtu, k posouzení právní povahy užívaných rybníků, kdy měl skutkový stav pro právní posouzení věci za dostatečně zjištěný z důkazů provedených před okresním soudem (viz shora).

11. Co se pak týká právního hodnocení věci, i zde se krajský soud zcela ztotožňuje se závěry okresního soudu, kdy na podrobnou a pečlivě rozvedenou právní argumentaci okresního soudu lze beze zbytku odkázat a k této v podstatě není čeho doplnit. Krajský soud zcela akceptuje názor okresního soudu, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí včetně veškerých součástí, které mu byly vydány v rámci tzv. církevních restitucí s tím, že pozemky nejsou zatíženy právy třetích osob. , právnická osoba, . pak vlastnictví k těmto nemovitostem nenabylo, neboť privatizační projekt je v části týkající se církevního majetku absolutně neplatný pro rozpor s blokačním ustanovením, jak okresní soud podrobně odůvodnil pod body 50.-52. odůvodnění napadeného rozsudku, proto nemohlo nemovitosti včetně jakýchkoli jejich součástí ani platně přenechat k užívání jiným osobám - žalovanému. Otázkou, proč je žalobce vlastníkem i všech součástí předmětných pozemků, se okresní soud také podrobně zabýval pod body 42.-49. odůvodnění napadeného rozsudku.

12. Co se pak týká dalších odvolacích námitek žalovaného, konkrétně, že neexistuje řádný výstup z místního šetření ze dne 5. 12. 2024, pak uvedené není pravdou, kdy o tomto je ve spise založen na čl.90 protokol a byla pořízena fotodokumentace, všichni účastníci byli šetření osobně přítomni.

13. Pokud žalovaný namítal, že privatizační projekt nepodléhá soudnímu přezkumu a že s tímto se okresní soud řádně nevypořádal, nejedná se zde o to, že by okresní soud privatizační projekt věcně přezkoumával, to však neznamená, že nemá diskreci posuzovat to, zda tímto projektem došlo či nedošlo k porušení ustanovení jiných zákonů s právními důsledky z toho vyplývajícími, např. jako v posuzované věci rozpor s blokačním ustanovením, jak bylo podrobně vysvětleno v bodě 50.-52. odůvodnění napadeného rozsudku.

14. Pokud jde o námitku nezpracování znaleckého posudku z oboru stavebnictví, odvětví stavby vodní k posouzení charakteru hrází, pak krajský soud se ztotožňuje s názorem okresního soudu, že se jedná o právní posouzení věci, pro něž není třeba znaleckého zkoumání, kdy okresní soud správně vyhodnotil, že hráze a další vodní díla na pozemcích nejsou samostatnými věcmi. Shodně tak neshledal krajský soud důvody pro zpracováni revizního znaleckého posudku na výši bezdůvodného obohacení, kdy ve věci zpracovaný znalecký posudek je řádný, úplný a přesvědčivý.

15. Námitka žalovaného, že , právnická osoba, . mohlo „majetek dle privatizačního projektu“ i vydržet s ohledem na délku jeho držby, pak nemůže obstát, kdy v tomto případě absentuje jeden ze základních atributů, a to existence dobré víry u , právnická osoba, . Tomuto muselo být z privatizačního projektu zřejmé, že předmětné pozemky jsou v původním vlastnictví církve a dopadá na ně blokační ustanovení, navíc zde ani neexistoval putativní právní titul k jejich nabytí ve smyslu předchozí právní úpravy. Jak správně poukazuje žalobce s ohledem na vágnost privatizačního projektu tento nemohl založit jakékoli legitimní přesvědčení o vlastnictví konkrétních věcí či dokonce rybníků jako celků, kdy v privatizačním projektu (ostatně shodně jako v pachtovní smlouvě) jsou jen některé části, které navíc nejsou jednoznačně označeny. Sám žalovaný pak uvedené nejasnosti vlastně i potvrzuje přímo v odvolání pod bodem 9., kde uvádí, že vlastnictví žalobce nebylo v privatizačním projektu nijak specifikováno, pouze je u některých položek uvedeno, že původním vlastníkem pozemků dotčených užívanými rybníky je žalobce.

16. Jak shora uvedeno, okresní soud se v podstatě již v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně vypořádává s veškerými odvolacími námitkami žalovaného, které odvolací soud shora v souhrnu zrekapituloval a rovněž je nepovažuje za důvodné. Podrobné pojednání o každé jednotlivé námitce, kterou se již zabýval okresní soud, uvedené v odvolání, by bylo již jen opakováním téhož, proto v dalším krajský soud na právní hodnocení v napadeném rozsudku okresního soudu odkazuje.

17. Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku III. o nákladech řízení státu, kde okresní soud správně aplikoval ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř.

18. Pokud jde výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně, zde okresní soud aplikoval správně zásadu úspěchu ve věci, avšak pokud jde o vypočtenou výši nákladů, zde krajský soud provedl redukci některých přiznaných částek, a to konkrétně odměny za poradu s klientem včetně režijního paušálu ze dne 18. 10. 2024 a 29. 1. 2025, kdy tyto úkony nepovažuje dle v nich uvedeného obsahu za účelně vynaložené, kdy navíc porada z 29. 1. 2025 byla učiněna 14 dnů po poradě ze dne 15. 1. 2025, za kterou krajský soud ponechává odměnu přiznanou, neboť rozbor závěrů z místního šetření považuje krajský soud za účelně vynaložený úkon. Probírání možností smírného řešení věci před jednáním a probírání obsahu privatizačního projektu neshledává krajský soud jako účelné úkony, za něž by měla být účtována v takto krátkém rozmezí opakovaně odměna Za poradu jako úkon právní služby nelze považovat obvyklou komunikaci mezi účastníkem a zástupcem, ke které pravidelně dochází např. před provedením či po provedení procesního úkonu, která je již v odměně implicitně zahrnuta.

19. Po této redukci tak náklady řízení žalobce před soudem prvého stupně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 240 300 Kč a dále z nákladů právního zastoupení. Při určení odměny advokátovi soud postupoval podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), za situace, kdy předmětem právní služby je peněžité plnění ve výši 4 806 000 Kč s tím, že sazba mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 6 činí v daném případě 27 540 Kč. V řízení před soudem prvého stupně advokát žalobce učinil 13 účelně vynaložených úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 AT (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, vyjádření ze dne 24. 7. 2024, doplnění tvrzení ze dne 30. 8. 2024, 1x porada s klientem dne 15. 1. 2025, 1 x úkon místní šetření trvající přesahující než dvě hodiny, tj. jako 2 úkony, 1 x úkon účast na jednání dne 21. 11. 2025 od 9.00 do 14.25 hod. tj. jako 3 úkony za každé započaté 2 hodiny, 1 x úkon účast na jednání dne 30. 1. 2025 od 9.00 do 10:57 hod., 1 závěrečný návrh, a 1 půlúkon dle § 11 odst. 2 písm. g) AT za účast na přípravě jednání ve výši mimosmluvní odměny 13 770 Kč, tj. odměna celkem ve výši 371 790 Kč. K této odměně náleží i paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 1,4 AT po 300 Kč k těmto úkonům právní služby, tj. 7 x 300 Kč za úkony převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, vyjádření ze dne 24. 7. 2024, doplnění tvrzení ze dne 30. 8. 2024, místní šetření a přípravné jednání, a 4 x 450 Kč za poradu s klientem dne 15. 1. 2025, účast na jednání dne 21. 11. 2025, dne 30. 1. 2025 a závěrečný návrh, tj. celkem 3 900 Kč. Advokátu dále náleží náhrada za ztrátu času ve výši 1 200 Kč za 12 započatých půlhodin po 100 Kč cestou ze sídla advokáta (, adresa, a zpět a cestou na místní šetření podle § 14 odst. 3 AT. Součástí nákladů řízení je rovněž cestovné v celkové výši 2 026 Kč, a to na následujících cestách: osobním vozidlem tovární značky , Anonymizováno, , Anonymizováno, , registrační značka , SPZ, z , Anonymizováno, do , adresa, a zpět dne 22. 10. 2024 (celkem ujeto 50 km) při paušální náhradě za 1 km ve výši 5,60 Kč ve smyslu § 1 písm. b) vyhlášky č. 398/2023 Sb., při kombinované spotřebě paliva dle § 13 odst. 4 AT, § 158 odst. 4 zákoníku práce ve výši 6,8 litrů na 100 km a ceně 1 litru motorové nafty ve výši 38,70 Kč (§ 4 písm. c) cit. vyhlášky), tj. cestovné ve výši 412 Kč, cestovné osobním vozidlem tovární značky , Anonymizováno, , Anonymizováno, , registrační značka , SPZ, z , Anonymizováno, do , adresa, a zpět dne 5. 12. 2024 (celkem ujeto 97 km) při paušální náhradě za 1 km ve výši 5,60 Kč ve smyslu § 1 písm. b) vyhlášky č. 398/2023 Sb., při kombinované spotřebě paliva dle § 13 odst. 4 AT, § 158 odst. 4 zákoníku práce ve výši 6,8 litrů na 100 km a ceně 1 litru motorové nafty ve výši 38,70 Kč (§ 4 písm. c) cit. vyhlášky), tj. cestovné ve výši 798 Kč, cestovné osobním vozidlem tovární značky , Anonymizováno, , Anonymizováno, , registrační značka , SPZ, z , Anonymizováno, do , adresa, a zpět dne 21. 1. 2025 (celkem ujeto 50 km) při paušální náhradě za 1 km ve výši 5,80 Kč ve smyslu § 1 písm. b) vyhlášky č. 475/2024 Sb., při kombinované spotřebě paliva dle § 13 odst. 4 AT, § 158 odst. 4 zákoníku práce ve výši 6,8 litrů na 100 km a ceně 1 litru motorové nafty ve výši 34,70 Kč (§ 4 písm. c) cit. vyhlášky), tj. cestovné ve výši 408 Kč, cestovné osobním vozidlem tovární značky , Anonymizováno, , Anonymizováno, , registrační značka , SPZ, , Anonymizováno, do , adresa, a zpět dne 30. 1. 2025 (celkem ujeto 50 km) při paušální náhradě za 1 km ve výši 5,80 Kč ve smyslu § 1 písm. b) vyhlášky č. 475/2024 Sb., při kombinované spotřebě paliva dle § 13 odst. 4 AT, § 158 odst. 4 zákoníku práce ve výši litrů na 100 km a ceně 1 litru motorové nafty ve výši 34,70 Kč (§ 4 písm. c) cit. vyhlášky), tj. cestovné ve výši 408 Kč. Advokátu náleží rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 378 916, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši 79 572,36 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tedy náklady řízení před soudem prvého stupně činí 698 788 Kč.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska neúspěšný, neboť jeho odvolání nebylo vyhověno. Žalovaný tedy má povinnost uhradit žalobkyni plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7 bod 6, § 8 AT ve výši 68 850 Kč ( za dva úkony právní pomoci po 27 540 Kč– vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání dne 3. 3. 2026 dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/, g/ AT a jeden půlúkon po 13 770 Kč – účast u vyhlášení rozhodnutí dne 12. 3. 2026 dle § 11 odst. 2 písm. f/, dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalobce ve výši 3 x 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 AT, a 21% DPH z částek odměny a náhrad ve výši 14 742 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení celkovou částku 84 942 Kč. Požadovaný úkon vyjádření k vyjádření žalovaného ze dne 27. 2. 2026 krajský soud neshledal jako účelně vynaložený, neboť vyjádření mohlo být učiněno z důvodu časové návaznosti již při odvolacím jednání, k tomuto nebyl žalobce ani vyzýván.

21. Místo plnění u náhrady nákladů před soudy obou stupňů určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalobce s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.