75 CO 22/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupena advokátem JUDr. jméno jméno sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka právnická osoba část názvu právnické osoby , IČO sídlem adresa o zaplacení částky 201.154,84 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 9. 2021, č. j. 17 C 98/2020-207, ve změní opravného usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 11. 2021, č. j. 17 C 98/2020-212,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. co do částky 63.058,50 Kč mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 63.058,50 Kč ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto rozsudku. Co do částky 5.989,66 Kč se rozsudek okresního soudu zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

II. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 110.562,54 Kč ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 138.096,34 Kč do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 69.048,16 Kč, okresní soud žalobu zamítl (výrok II.), žalovanému okresní soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 32.188,50 Kč (výrok III.), žalovanému dále okresní soud uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku soudní poplatek ve výši 3.000 Kč (výrok IV.).

2. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně se žalobou ze dne 4. 9. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 201.154,84 Kč s odůvodněním, že žalovaný způsobil žalobkyni dne 14. 9. 2018 úraz, a to mnohočetnou zlomeninu bérce vpravo, která byla způsobena při vykládání ocelových tyčí z korby nákladního vozidla, které žalobkyni zasáhly. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že zaměstnanec žalovaného [jméno] [příjmení] mladší přijel na pozemek babičky žalobkyně s nákladním vozidlem, kam vezl stavební materiál, a to kari sítě a ocelové tyče, a při vykládání ocelových tyčí došlo ke zranění žalobkyně. Podle okresního soudu [jméno] [příjmení] mladší nedostatečně zajistil, aby se při výkladce nikomu nic nestalo, nedomluvil se řádně se žalobkyní, nezajistil prostor vykládky a vykládal těžký náklad sám, bez pomoci jiného zaměstnance a techniky, a porušil tak nejen obecnou prevenční povinnost stanovenou v ustanovení § 2900 občanského zákoníku, ale také bezpečnostní předpisy dané nařízením vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky. Zaměstnanec žalovaného tak tyto bezpečnostní předpisy nedodržel, nedodržel ani obecnou prevenční povinnost, navíc, jak sám uvedl, ztratil žalobkyni z dohledu a pokračoval ve vykládce, ačkoliv byl sám a nevěděl, kde se žalobkyně nachází. S ohledem na způsob vykládání materiálu je zřejmé, že tyče spadly z korby vozidla rychle na zem, s čímž žalobkyně nemusela počítat, a to i za situace, že by žalovaný náklad postupně posouval, jak sám tvrdil, neboť si žalobkyně nejprve pomalu se pohybujících tyčí nemusela všimnout, dokud nezačaly padat. V řízení bylo podle okresního soudu prokázáno, že [jméno] [příjmení] mladší je zaměstnancem žalovaného, a na místě nehody plnil pracovní úkoly, a že bylo povinností žalovaného jako zaměstnavatele vybavit ho náležitým prostředky pro výkon práce, poučit ho, případně zajistit, aby vykládka proběhla v pořádku a v souladu s právními předpisy o bezpečnosti práce. Okresní soud tak uzavřel, že v souladu s ustanovením § 2914 občanského zákoníku za chování zaměstnance odpovídá žalovaný jako jeho zaměstnavatel, čímž je dána jeho pasivní legitimace ve sporu. Tím, že žalovaný prostřednictvím svého zaměstnance porušil prevenční povinnost a zákonná ustanovení bezpečnosti práce, došlo podle okresního soudu v souladu s ustanovením § 2910 občanského zákoníku k porušení povinnosti stanovené zákonem a v příčinné souvislosti s tímto porušením došlo ke vzniku škody na straně žalobkyně, a žalovaný je tak povinen dle § 2951 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nahradit škodu a nemajetkovou újmu, kterou jeho zaměstnanec svým chováním žalobkyni způsobil. Podle okresního soudu byla v řízení prokázána i výše škody vzniklá žalobkyni v souvislosti s úrazem, který utrpěla, a to podle okresního soudu v celkové výši 207.144,50 Kč. Dále okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že i na straně žalobkyně lze spatřovat částečné zavinění za její úraz. Žalobkyně si nepočínala dostatečně opatrně, také ona porušila prevenční povinnost, když i přesto, že věděla, že se na místě bude skládat těžký kovový materiál, se zdržovala v blízkosti automobilu a zjevně nevěnovala patřičnou pozornost ději okolo automobilu. Z těchto důvodů okresní soud podle ustanovení § 2918 občanského zákoníku její nárok snížil o jednu třetinu, když právě v této výši shledal její zavinění, neboť i tak se na jejím zranění převážnou mírou podílel žalovaný. O nákladech řízení pak okresní soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.

3. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti výroku II. a výroku III., podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Podle odvolatelky je rozhodnutí okresního soudu nepřezkoumatelné vzhledem k tomu, že neuvádí důvody, kterými se dobral k domněnce, že výše spoluzavinění žalobkyně je právě ve výši 1/3. Podle odvolatelky nelze z provedených důkazů její spoluzavinění na vzniklém úrazu a na vzniklé škodě shledat. Není v možnostech průměrně zdatného člověka, aby při prokázaném skutkovém ději zareagoval tak rychle, aby stihnul uskočit, než začnou tyče padat, nebo než dopadnou na jeho nohu. Je třeba vycházet z toho, že základní příčinou škody v této věci bylo porušení důležitých povinností ze strany žalovaného, což bylo v průběhu nalézacího řízení dostatečně prokázáno. Jestliže vůbec k tomuto jeho protiprávnímu jednání přistoupilo opomenutí ze strany žalobkyně, pak mělo vliv na celý průběh událostí jen nepatrný, a s ohledem na ustanovení § 2918 věta druhá občanského zákoníku má žalobkyně za to, že k její tíži lze přičíst nanejvýš nepatrnou část vzniku škody, a tudíž by se škoda neměla dělit a celá odpovědnost by měla být přičtena žalovanému. Žalobkyně tak má za to, že žalobní nárok by jí měl být přiznán v plné výši.

4. K odvolání žalobkyně žalovaný v průběhu odvolacího řízení uvedl, že od počátku své zavinění popíral a úraz žalobkyně považoval za nešťastnou událost. Rozhodnutí okresního soudu nicméně akceptoval a odvolání proti němu nepodal, což však neznamená, že souhlasil se všemi závěry vyslovenými v odůvodnění rozhodnutí, samotné rozdělení spoluviny mezi obě strany nakonec považoval za spravedlivé. Žalobkyně nebyla žádným náhodným kolemjdoucím, ale byla osobou, který si daný náklad nechala dovézt z vlastní vůle, dobře věděla, o jaký náklad se jedná, měla představu o tom, že tento náklad váží v řádu stovek kilogramů a při dovozu materiálu na její pozemek sama určila místo, kam měl být materiál skládán. V průběhu řízení se snažila tvrdit, že materiál byl zaměstnancem žalovaného z korby nákladního automobilu vyhozen náhle a překvapivě tomuto tvrzení ovšem soud prvého stupně neuvěřil. Soud výslovně uvedl, že s takto těžkým břemenem nemohl [jméno] [příjmení] mladší pohybovat rychle, takže tyče se musely pohybovat zpočátku pomalu, dokud nedošlo k jejich nenadálému pádu z korby. Jestliže pan [příjmení] mladší vypověděl, že žalobkyni i její babičku předem upozornil, že bude tyče skládat, a žalobkyně toto účelově popřela, nemůže to mít žádný vliv na její obecnou prevenční povinnost, a je tedy třeba zcela souhlasit se závěry soudu prvého stupně, že žalobkyni muselo být zřejmé, že není vhodné zdržovat se na místě, kam mohl být náklad kdykoliv skládán, ať již byla upozorněna či nikoliv. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu potvrdil.

5. K odvolání žalobkyně se písemně vyjádřil vedlejší účastník, uvedl, že s napadeným odvoláním ze strany žalobkyně nesouhlasí, ztotožňuje se s rozhodnutím soudu prvého stupně a navrhuje jeho potvrzení.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou podanou dne 4. 9. 2020 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 201.154,84 Kč s odůvodněním, že žalovaný způsobil žalobkyni dne 14. 9. 2018 úraz, a to mnohočetnou zlomeninu bérce vpravo, která byla způsobena při vykládání ocelových tyčí z korby nákladního vozidla, které žalobkyni zasáhly. Policií ČR nebyl úraz oznámen, neboť na místě byl řešený zdravotní stav žalobkyně, kdy zaměstnanec žalovaného zavolal rychlou záchrannou službu, přičemž sdělil, že škodu nahlásí pojišťovně, která žalobkyni 30. 1. 2020 kontaktovala, že má uplatnit svůj nárok, následně ale odmítla žalobkyni odškodnit s tvrzením, že žalovaný se necítí být za úraz odpovědný. Žalobkyně se tak obrátila na právního zástupce žalovaného, který na zaslanou výzvu nijak nereagoval. Žalovaná částka 201.154,84 Kč se skládá z náhrady bolestného ve výši 183.515 Kč dle znaleckého posudku, ušlé mzdy ve výši 15.545 Kč, nákladů za lékařský materiál ve výši 2.094,84 Kč a žalobkyně dále požaduje náhradu nákladů za vypracovaný znalecký posudek ve výši 5.989,50 Kč Okresní soud po provedeném dokazování ve věci rozhodl napadeným rozsudkem.

7. Krajský soud z podnětu odvolání žalobkyně přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II. a III. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

8. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že pokud okresní soud pravomocným výrokem I. přiznal žalobkyni částku 138.096,34 Kč a dosud nepravomocným výrokem II. zamítl žalobu co do částky 69.048,16 Kč, rozhodl nad rámec předmětu řízení. Z žaloby žalobkyně totiž vyplývá, že se domáhala částky 201.154,84 Kč a okresní soud rozhodl o částce 207.144,50 Kč (138.096,34 Kč + 69.048,16 Kč), a překročil tak předmět řízení o částku 5.989,66 Kč Okresní soud tak porušil zásadu občanského soudního řízení, podle které soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, a musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a kromě výjimek, jak jsou uvedeny v ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř., jej nesmí překročit. Okresní soud správně vypočetl, že součet žalobkyní požadovaných částek představuje částku 207.144,50 Kč, avšak opomněl, že žalobkyně se svou žalobou domáhá toliko částky 201.154,84 Kč. Za této situace okresní soud rozhodl nad rámec žalobního žádání co do částky 5.989,66 Kč, a odvolací soud proto v tomto rozsahu rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil.

9. Krajský soud v prvé řadě akceptuje skutková zjištění okresního soudu a závěr o skutkovém stavu tak, jak je uveden v bodě 26. napadeného rozsudku, s tím, že skutková zjištění, která okresní soud přijal, jsou správná, neboť korespondují obsahu spisu. Okresní soud v řízení provedené důkazy také správně hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti při respektování zásad vyplývajících z ustanovení § 132 o. s. ř.

10. Pokud jde o námitky žalobkyně týkající se právního posouzení věci, obecně platí, že toto je nesprávné, jestliže okresní soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určil, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

11. Okresní soud aplikoval ustanovení občanského zákoníku tak, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku, a zabýval se zásadní otázkou, a to naplněním jednotlivých podmínek odpovědnosti za škodu žalovaného. Správně dovodil, že za jednání svého zaměstnance [jméno] [příjmení] mladšího odpovídá žalovaný jako jeho zaměstnavatel, a je tedy v řízení pasivně legitimován. Nad rámec odůvodnění rozsudku okresního soudu poukazuje krajský soud v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, z něhož vyplývá, že újmu, kterou způsobil zaměstnanec nedbalostí třetí osobě při pracovní činnosti pro zaměstnavatele, jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel.

12. Odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni okresní soud správně posoudil, když správně z provedeného dokazování uzavřel, že zaměstnanec žalovaného [jméno] [příjmení] mladší nedostatečně zajistil, aby se při vykládce nikomu nic nestalo, nedomluvil se řádně s žalobkyní, nezajistil prostor vykládky, vykládal těžký náklad sám bez pomoci jiného zaměstnance a techniky, a porušil tak nejen obecní prevenční povinnost stanovenou v § 2900 občanského zákoníku, ale také bezpečnostní předpisy dané zejména nařízením vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky. Správně také okresní soud přihlédl k výpovědi [jméno] [příjmení] mladšího, který mimo jiné uvedl, že takovýto náklad vykládal sám poprvé, běžně jezdí na vykládku dva lidé a vozidlo s technickým zařízením tzv. rukou. Již z tohoto vyplývá jasné porušení prevenční povinnosti žalovaného jako zaměstnavatele [jméno] [příjmení] mladšího. Jednoznačná je také příčinná souvislost mezi újmou vzniklou žalobkyni a jednáním žalovaného. V tomto směru krajský soud závěry okresního soudu v celém rozsahu akceptuje. Koneckonců žalovaný, byť ve vyjádření k odvolání uvedl, že se závěry okresního soudu se neztotožňuje, se proti vyhovujícímu výroku v odstavci I. rozsudku odvoláním nebránil. Správně vzal okresní soud rovněž za prokázanou výši újmy, kterou žalobkyně požadovala, včetně struktury jednotlivých položek.

13. Podstatnou otázkou, která se stala předmětem odvolacího řízení, je otázka eventuelního spoluzavinění žalobkyně na vzniklé újmě. Okresní soud v tomto směru dovodil částečné zavinění žalobkyně s tím, že žalobkyně si nepočínala dostatečně opatrně, porušila prevenční povinnost, když i přesto, že věděla, že se na místě bude skládat těžký kovový materiál, zdržovala se v blízkosti automobilu a zjevně nevěnovala patřičnou pozornost ději okolo automobilu. Okresní soud proto podle § 2918 občanského zákoníku její nárok snížil o jednu třetinu, když právě v této výši shledal její spoluzavinění.

14. S tímto závěrem okresního soudu se krajský soud neztotožňuje.

15. Okresní soud shledal spoluzavinění žalobkyně v tom, že porušila obecnou prevenční povinnost. Občanskoprávní prevenci lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem předcházení tomu, aby byla ohrožována a porušována subjektivní občanská práva, tj. práva, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či porušením. Jinými slovy každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škody na životě, zdraví či majetku. Žádnému však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Prevenční povinnost ukládá zákon ve vztahu ke všem subjektům. Ve smyslu § 2918 občanského zákoníku škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného, kdy poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003 či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně po poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007). Ustanovení § 2918 občanského zákoníku, stejně tak jako ustanovení § 441 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností.

16. Odvolací soud vzal v úvahu všechny zjištěné okolnosti projednávané věci, a dospěl k závěru, že míra zavinění žalobkyně jako poškozené je pouze minimální a ve smyslu ustanovení § 2918 občanského zákoníku se tak škoda mezi škůdce a poškozenou nedělí, neboť okolnosti, které jdou k tíži žalobkyně jako poškozené, se na škodě podílely jen zanedbatelným způsobem. I když nebyl v průběhu řízení (ani nemohl být objektivně zjištěn) přesný průběh úrazového děje v momentě, kdy tyče naložené na nákladním automobilu spadly a žalobkyni zranily, je z provedeného dokazování zřejmé, že k pádu těchto tyčí z korby nákladního automobilu po uvolnění nákladu došlo zcela náhle a neočekávaně a takovýto způsob složení nákladu bezpochyby nepředpokládal ani sám zaměstnanec žalovaného [jméno] [příjmení] mladší. Žalobkyně nemohla tušit, že způsob složení nákladu bude probíhat takovýmto neočekávaným způsobem, a nelze jí přičítat k tíži, že nevěnovala dostatečnou pozornost složení nákladu, neboť předpokládala jeho složení zcela jiným život a zdraví neohrožujícím způsobem. Navíc je z provedeného dokazování zřejmé, že krátce před tím, než na náklad náhle spadl z vozidla, komunikovala s [jméno] [příjmení] mladším právě ohledně vyložení nákladu. Za této situace za těchto zjištěných skutkových okolností lze pouze dát k tíži žalobkyně skutečnost, že nebyla dostatečně opatrná v tom směru, že se nevzdálila do větší vzdálenosti od vozidla, nicméně vzhledem k náhlému složení, resp. pádu nákladu, tak ani zřejmě nebyla s to učinit. Nelze tedy konstatovat, že by se žalobkyně jakožto poškozená podílela na vzniku újmy jiným, než zcela zanedbatelným způsobem.

17. Za této situace spoluzavinění žalobkyně na vzniklé újmě odvolací soud neshledává.

18. Z uvedeného vyplývá, že nárok žalobkyní žalobou uplatněný je důvodný v celém rozsahu, tj. co do částky 201.154,84 Kč. Za situace, kdy výrok okresního soudu, kterým uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku 138.096,34 Kč, nabyl právní moci, změnil krajský soud napadený výrok II. rozsudku okresního soudu tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 63.058,50 Kč, a to ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 220 o. s. ř.). Pokud jde o lhůtu k plnění, určil soud lhůtu delší než třídenní na žádost vedlejšího účastníka z administrativních důvodů.

19. V důsledku změny napadeného rozsudku okresního soudu rozhodl krajský soud nově i o nákladech prvostupňového řízení dle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla s žalobou zcela úspěšná, a má tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení představují náklady právního zastoupení za 8 úkonů právní služby á 9.140 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif, dále jen„ AT“), a to příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, vyjádření ve věci samé, jednání dne 1. 3. 2021 trvající déle než dvě hodiny, jednání dne 19. 4. 2021 a jednání dne 14. 9. 2021. Dále žalobkyni přísluší 7x režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 1, 3 AT, náhrada za ztrátu času ve výši 1.400 Kč a cestovné ve výši 4.286 Kč. K těmto nákladům je zapotřebí přičíst 21% DPH ve výší 16.990,26 Kč Náklady řízení před soudem prvého stupně tak představují částku 97.896,26 Kč.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení byla žalobkyně zcela úspěšná, a žalovaný a vedlejší účastník jsou tak povinni zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení v celém rozsahu. Náklady odvolacího řízení spočívají v nákladech právního zastoupení za dva úkony právní služby á 3.900 Kč dle § 7 AT, 2x režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 3 AT. Dále náhradu za ztrátu času ve výši 1.200 Kč a cestovné 868 Kč. K těmto nákladům je zapotřebí přičíst 21% DPH ve výši 2.198,28 Kč Náklady odvolacího řízení tak celkem představují částku 12.666,28 Kč.

21. Žalovanému a vedlejšímu účastníku tak bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 110.562,54 Kč.

22. Lhůtu k plnění nákladů řízení před soudy obou stupňů stanovil krajský soud delší než třídenní s ohledem na žádost vedlejšího účastníka na straně žalovaného z administrativních důvodů. Místem plnění náhrady nákladů řízení bylo dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. určeno sídlo zástupce žalobkyně.