75 CO 236/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovaným: 1. jméno příjmení , datum narození pobytem adresa 2. jméno příjmení , narozená 10. února 2000 pobytem adresa o zaplacení částky 75.679 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2021, č. j. 12 C 392/2020-96, ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2021, č. j. 12 C 392/2020-202 a opravných usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2021, č. j. 12 C 392/2020-203 a ze dne 18. 3. 2022, č. j. 12 C 392/2020-217,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 48.288,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48.288,56 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky 3.143,36 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 61.215,56 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 230.284 Kč, a ve výroku IV. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem ze dne 16. 3. 2021 okresní soud řízení zastavil co do částky 3.998 Kč (výrok I.), uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 14.026 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 12. 2020 do zaplacení (výrok II.), v části, v níž se žalobkyně po žalovaných domáhala, aby žalované společně a nerozdílně zaplatily žalobkyni pohledávku ve výši 54.512 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 72.536 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do 11. 12. 2020 a z částky 54.512 Kč od 13. 12. 2020 do zaplacení a dále pohledávku ve výši 3.143,36 Kč, úrok ve výši 67,42 % p. a. z částky 61.215,56 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 230.284 Kč pak žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, č. j. 12 C 392/2020-202, okresní soud doplnil rozsudek ze dne 16. 3. 2021 tak, že rozhodl, že žaloba, aby žalované 1., 2. byly povinny společně a nerozdílně žalobkyni zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 14.026 Kč od 12. 12. 2020 do zaplacení ve výši 1,75 % ročně se zamítá. Opravným usnesením ze dne 16. 12. 2021, č. j. 12 C 392/2020-203 a ze dne 18. 3. 2022, č. j. 12 C 392/2020-217 okresní soud opravil rozsudek ze dne 16. 3. 2021 tak, že ve výroku II. uvedl, že zde má být správně uvedeno„ ….se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 12. 12. 2020 do zaplacení…, a dále že výroku III. rozsudek správně zní„ Žaloba, aby žalované 1., 2. byly povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni pohledávku ve výši 54.512 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 72.536 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do 11. 12. 2020 a z částky 54.512 Kč od 12. 12. 2020 do zaplacení a dále pohledávku ve výši 3.143,36 Kč, úrok ve výši 67,42 % p. a. z částky 61.215,56 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 230.284 Kč, se zamítá.“.

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že ujednání v úvěrové smlouvě o výši úroků je rozporné s dobrými mravy, a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 92,69 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, neboť tato sazba podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud tedy zavázal žalované společně a nerozdílně k úhradě částky ve výši 14.026 Kč představující dlužnou jistinu úvěru. Ve zbytku pak okresní soud žalobu žalobkyně zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku III. ohledně částky 48.288,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48.288,56 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky 3.143,36 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 61.215,56 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 230.284 Kč, a do výroku IV., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno a budou jí přiznány náklady řízení. Žalobkyně podala odvolání před tím, než okresní soud rozhodl doplňujícím rozsudkem a opravnými usneseními shora, proti kterým žalobkyně již odvolání nepodala. V této části tedy není rozhodnutí okresního soudu napadeno.

4. V odvolání žalobkyně namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Dále uvedla, že požadovaná sazba 67,42 % nepřesahuje judikaturou aprobovaný čtyřnásobek nejvyšší sazby úroku za úvěry u bank v únoru 2019, sazba úroků tedy není nepřiměřená, ani lichevní, když poukazovala na časové řady [příjmení], s jejichž použitím však nesouhlasila. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je třeba vycházet ze zásady pacta sunt servanda. Dále žalobkyně poukázala na to, že na ujednání o úrocích nelze aplikovat ustanovení § 1813 o. z., když s konkrétní výší úroku byly žalované seznámeny v předsmluvním formuláři, ve smlouvě i v oznámení o schválení úvěru, a to jasně a srozumitelně. Ustanovení § 1813 o. z. tedy na dohodu o úrocích použít nelze a mohlo by být aplikováno maximálně ustanovení § 577 o. z. o nezákonném množstevním určení a možnosti soudu je změnit. Dále žalobkyně uzavřela, že úrok nemůže být sjednán v rozporu s dobrými mravy, když o. z. zná neúměrné zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaný dovolat, což se nestalo. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu o neplatnosti celé smlouvy, když dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, je ujednání o výši úroku oddělitelné od zbytku smlouvy o úvěru. Dále poukázala i na to, že dle § 3002 o. z. má žalobkyně nárok na obvyklý úrok za užívání finančních prostředků i v případě vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, uvedla, že tato se odvíjí od soudem přiznané jistiny, nikoliv od přiznaných úroků, které jsou příslušenstvím.

5. Žalované se k odvolání žalobkyně nevyjádřily.

6. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku III. a ve výroku IV., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne 15. 12. 2020 domáhala po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 72.536 Kč (tj. 61.215,56 Kč jistina, 10.221,69 Kč úrok přirostlý do zesplatnění, 799 Kč smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy za prodlení se splátkami, 400 Kč náhrada nákladů v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 72.536 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 3.143,36 Kč a úroku ve výši 67,42 % ročně z částky 61.215,56 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 230.284 Kč, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřeli účastníci, když dne [datum] ji podepsala žalovaná 1. a žalovaná 2. jako spoluúčastník, a na základě které poskytla žalobkyně žalované 1. úvěr ve výši 66.000 Kč, který však žalovaná 1. řádně nesplácela, přičemž žalovaná 2. se zavázala veškeré dluhy žalované 1. ze smlouvy či s ní související plnit společně a nerozdílně s žalovanou 1. Žalované se k žalobě nevyjádřily a k jednání se nedostavily. Okresní soud po provedeném dokazování listinami dne 16. 3. 2021 vyhlásil napadený rozsudek, který následně na pokyn krajského soudu doplnil doplňujícím rozsudkem a opravnými usneseními tak, jak jsou uvedena v bodě 1. odůvodnění tohoto rozhodnutí.

8. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru [číslo] krajský soud dále zjistil, že žalované uvedly na sebe telefonický kontakt a email. Strany ujednaly, že veškeré dokumenty ohledně smlouvy určené spoluúčastníkovi bude žalobkyně zasílat k rukám a na adresu klienta (žalované 1.). Klient a spoluúčastník jsou ve vztahu ke všem závazkům ze smlouvy oprávněni a povinni společně a nerozdílně, pokud není pro konkrétní případ sjednáno výslovně jinak. Úvěr bude poskytnut pouze k rukám klienta a spoluúčastník s tímto souhlasí. Veškeré dluhy klienta ze smlouvy či s ní související je tedy spoluúčastník povinen plnit společně a nerozdílně s klientem. Listina je datována dnem [datum] a je opatřena podpisy žalovaných a podpisem zprostředkovatele, který potvrdil převzetí návrhu, a podpisem za žalobkyni u akceptační doložky ze dne [datum].

9. Z hodnocení klienta ze dne 12. 2. 2019 krajský soud dále zjistil, že je zde u žalované 1., která byla svobodná a prohlásila, že žije s partnerkou, uveden pravidelný čistý příjem 16.900 Kč ze zaměstnání na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] na dobu neurčitou a jako výdaje je uvedena částka 3.410 Kč na klienta (životní minimum), 1.000 Kč na bydlení (nájemné, inkaso) -forma bydlení státní/obecní, splátky [právnická osoba] 5.499 Kč, u žalované 2. pak jako u spolubydlící osoby je uveden pravidelný čistý příjem 16.900 Kč ze zaměstnání na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] na dobu neurčitou a jako výdaje je uvedena částka 2.560 Kč na druhou osobu v domácnosti (částka na partnera), ostatní výdaje u obou žalovaných 0 Kč, celkem příjmy 33.800 Kč, celkem výdaje 12.469 Kč a volné zdroje 20.331 Kč.

10. Ze sdělení České spořitelny, a. s. krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 66.000 Kč na dobu 48 měsíců v únoru 2019 požadovala úrokovou sazbu 13,9 %.

11. Ze sdělení MONETA Money Bank, a. s. krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 66.000 Kč na dobu 48 měsíců v únoru 2019 požadovala úrokovou sazbu 6,9- 22,7 % ročně.

12. Ze sdělení Air Bank, a. s. krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 66.000 Kč na dobu 48 měsíců v únoru 2019 požadovala úrokovou sazbu 6,9- 17,9 % ročně.

13. Ze sdělení ČSOB, a. s. krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 66.000 Kč na dobu 48 měsíců v únoru 2019 požadovala úrokovou sazbu 6,7- 13,9 % ročně dle typu klienta.

14. Ze sdělení Komerční banky, a. s. krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 66.000 Kč na dobu 48 měsíců v únoru 2019 požadovala úrokovou sazbu 8,8 %.

15. S ohledem na částečné zopakování a doplnění dokazování, přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu uvedené pod bodem 4. napadeného rozsudku s tím doplněním, že při uzavírání smlouvy o úvěru měla žalobkyně, pokud se týká podkladů k prověření úvěruschopnosti žalovaných, k dispozici prohlášení žalovaných v hodnocení klienta (u žalované 1., která byla svobodná a prohlásila, že žije s partnerkou, uveden pravidelný čistý příjem 16.900 Kč ze zaměstnání na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] na dobu neurčitou a jako výdaje je uvedena částka 3.410 Kč na klienta (životní minimum), 1.000 Kč na bydlení (nájemné, inkaso) -forma bydlení státní/obecní,splátky [právnická osoba] 5.499 Kč, u žalované 2. pak jako u spolubydlící osoby je uveden pravidelný čistý příjem 16.900 Kč ze zaměstnání na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] na dobu neurčitou a jako výdaje je uvedena částka 2.560 Kč na druhou osobu v domácnosti (částka na partnera), ostatní výdaje u obou žalovaných 0 Kč, celkem příjmy 33.800 Kč, celkem výdaje 12.469 Kč a volné zdroje 20.331 Kč), pracovní smlouvy a doklady o příjmech žalovaných ze zaměstnání, výpis z registru [anonymizováno] (kde bylo žalované 1 přiděleno skóre 359, tedy se pohybovala v kategorii II., což znamená střední riziko, úvěr je limitován výší vyplacené částky) a [příjmení] (zde neměla žalovaná 1. evidován záznam). Obvyklá výše úroků u bezúčelových úvěrů poskytovaných bankami ve výši 66.000 Kč na dobu 48 měsíců v únoru 2019 pak činila 6,7% až 22,7 % ročně, tj. v průměru 14,7 % ročně. Pokud jde o samotnou smlouvu, klient a spoluúčastník jsou ve vztahu ke všem závazkům ze smlouvy oprávněni a povinni společně a nerozdílně, pokud není pro konkrétní případ sjednáno výslovně jinak. Úvěr bude poskytnut pouze k rukám klienta a spoluúčastník s tímto souhlasí. Veškeré dluhy klienta ze smlouvy či s ní související je tedy spoluúčastník povinen plnit společně a nerozdílně s klientem.

16. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

17. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru je neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 o. z. z důvodu zjevného rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy, nesdílí však již názor okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně přezkoumala úvěruschopnost žalovaných.

18. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování je nutno konstatovat, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně nepřezkoumala úvěruschopnost žalovaných. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Okresní soud tedy byl oprávněn se otázkou řádného prověření úvěruschopnosti zabývat. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

19. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalovaných o příjmech a výdajích a doklady o příjmech (pracovní smlouvu, výplatní pásky a výpis z účtu). Pokud pak jde o výdaje, tak k těmto žalované žádné doklady nepředložily, když pouze uvedly, že bydlí ve státním bydlení s měsíčními náklady 1.000 Kč, což je částka nereálná, pokud se týká měsíčních nákladů na bydlení, energie apod. Žalované rovněž neuvedly žádné další náklady, ačkoliv již z návrhu smlouvy je patrné, že mají mobilní telefon a e-mail, musí mít tedy výdaje na telefon a zřejmě i na internet. Ačkoliv pak lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalovaných v rámci výdajů s částkou životního minima 3.410 Kč a 2.560 Kč, která odpovídá částce dle ustanovení § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), a vypočítané volné zdroje činily částku 20.331 Kč, opomenutí prověření a doložení základních výdajů jako jsou výdaje na bydlení a dalších pravidelných výdajů (telefon, internet), představuje ze strany žalobkyně naprostou rezignaci na zkoumání výdejové stránky žalovaných, kdy tato se jí v podstatě vůbec nezabývala, tudíž její zjištění o kredibilitě žalovaných se neopírají o žádné konkrétní podklady. To vše s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně nezohlednila rizikovější skóre žalované 1. v rámci systému [anonymizováno]. Své povinnosti prověřit řádně úvěruschopnost žalovaných před poskytnutím úvěru tak žalobkyně jednoznačně nedostála a krajský soud uzavřel, že smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná.

20. Dále se krajský soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že ujednání o výši úroků je zjevně rozporné s dobrými mravy, což způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroku 92,69 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu, že tak neučinil okresní soud, který pouze konstatoval, že ujednaná výše úroku podstatně převyšuje míru obvyklou, aniž by provedl jakékoli porovnání úrokových sazeb, učinil krajský soud dotazy na bankovní ústavy ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěrů se stejnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že úrokové sazby se pohybovaly v rozmezí 6,7 % až 22,7% ročně, v průměru mezi nejnižší a nejvyšší sazbou tedy 14,7 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroku představuje více jak 6 násobek zjištěné průměrné sazby úroků u bankovních úvěrů. Z těchto důvodů je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.

21. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 92,69 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a předsmluvním formuláři. V této souvislosti pak krajský soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 67,42 % ročně před okresním soudem nebo 20 % ročně v odvolacím řízení).

22. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 o. z., nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy, jak správně uzavřel okresní soud.

23. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanou stranou dle ustanovení § 2993 o. z., neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., když určení výše takového ochuzení není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení, ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena o částku 14.026 Kč, kterou žalobkyně žalovaným poskytla na základě neplatné smlouvy, když na poskytnutý úvěr 66.000 Kč byla uhrazena částka 51.974 Kč.

24. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení z této částky, neboť k vrácení jistiny úvěru byla žalovaná 1. vyzvána v předžalobní výzvě. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 12. 12. 2020, když výzvou odeslanou žalované 1. dne 26. 11. 2020 žalobkyně vyzvala žalovanou 1. k vrácení mimo jiné i nevrácené jistiny úvěru. Dle běžného běhu věcí pak lze předpokládat, že do hmotněprávní dispozice žalované 1. se tato výzva dostala nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 30. 11. 2020, splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení tak nastala dne 11. 12. 2020 a do prodlení s vrácením této částky se žalovaná 1. dostala dne 12. 12. 2020. Úrok z prodlení tedy žalobkyni náleží, jak jej okresní soud žalobkyni výrokem I. napadeného rozsudku okresního soudu přiznal.

25. S ohledem na okolnost, že předmětná smlouva byla shledána i ze strany okresního soudu absolutně neplatnou a nárok byl vypořádán z titulu bezdůvodného obohacení, lze pak okresnímu soudu vytknout, že se nezabýval otázkou, kdo se reálně na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, zda žalovaná 1. či žalovaná 2., a žalované zavázal k úhradě dluhu společně a nerozdílně tak, jak jejich povinnost vyplývala z úvěrové smlouvy, která však byla shledána absolutně neplatnou. Vzhledem k tomu, že však výrok II. rozsudku nebyl odvoláním napaden a je v právní moci, nelze ze strany krajského soudu na tomto ničeho měnit.

26. Z důvodu neplatnosti celé smlouvy o úvěru (z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, nikoliv pro rozpor některého ujednání s dobrými mravy) pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, ani na smluvní pokutu, ohledně kterých žalobkyně podala odvolání. Nárok na úrok z úvěru pak nelze dovozovat ani z obecné úpravy bezdůvodného obohacení (§ 2999 a násl. o. z.), neboť krajský soud dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaných a pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

27. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku III. a ve výroku IV. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud zcela správně, když správně určil poměr úspěchu a neúspěchu stran sporu s tím, že žalovaným v řízení před okresním soudem dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a krajský soud pro stručnost na tyto závěry okresního soudu obsažené v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku zcela odkazuje. S ohledem na námitky žalobkyně pak krajský soud uzavírá, že pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované byly v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšné, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovaným plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovaným však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.