75 Co 249/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 30.822,43 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 5. 9. 2025, č. j. 12 C 118/2025-34,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do úroku z prodlení z částky 28.179,83 Kč ve výši 15 % ročně od 9. 12. 2024 do zaplacenía) mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 28.179,83 Kč ve výši 13,25 % ročně od 14. 10. 2025 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ab) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28.179,83 Kč (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2.642,60 Kč s úrokem ve výši 3.146,31 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30.822,43 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 30.259,93 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o návrhu žalobkyně, která se domáhala zaplacení částky 30.822,43 Kč s výše uvedeným příslušenstvím za skutkových tvrzení o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, se žalovanou uzavřela úvěrovou smlouvu a poskytla žalované dne 9. 11. 2022 spotřebitelský úvěr ve formě revolvingového úvěru, tj. umožnění průběžného čerpání do určeného úvěrového rámce (naposledy 30.000 Kč), který žalovaná čerpala prostřednictvím kreditní karty. Jelikož žalovaná porušila smluvní povinnosti tím, že se dostala do prodlení s úhradou více než dvou po sobě následujících splátek, využila původní věřitelka svého práva odstoupit od smlouvy a dluh zesplatnila ke dni 31. 8. 2023. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena dne 1. 11. 2023 společnosti , právnická osoba, . a poté smlouvou ze dne 23. 10. 2024 postoupena dále na žalobkyni. Po projednání věci okresní soud shledal s ohledem na zjištěný skutkový stav, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) a smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou vyhodnotil jako neplatnou v souladu s v napadeném rozhodnutí citovanou judikaturou, ze které vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru vznikla žalované dle závěru okresního soudu dle ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 28.179,83 Kč, když původní věřitelka poskytla žalované částku 29.679,83 Kč a žalovaná zaplatila částku 1.500 Kč, přičemž rozdíl představuje právě 28.179,83 Kč, a to v době přiměřené jejím možnostem. Okresní soud dovodil, že ustanovení § 87 ZSÚ je speciální ve vztahu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a spočívá v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na úroky z prodlení, vyšel okresní soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a dovodil, že požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení je předčasný, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nastává splatnost až uplynutím tří dnů po právní moci tohoto rozsudku. Okresní soud tak výrokem II. napadeného rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení všech dalších nároků nad rámec jistiny, a to včetně zákonného úroku z prodlení, zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, pouze ve vztahu k výroku II. co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28.179,83 Kč od 9. 12. 2024 do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání domáhajíc se jeho změny tak, že žalobkyni bude přiznán úrok z prodlení ve výše uvedeném rozsahu. Podstatou odvolání žalobkyně je nesouhlas se závěrem okresního soudu o tom, že požadavek na zaplacení úroku z prodlení je předčasný, když s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nastává splatnost nároku až třetím dnem po právní moci rozsudku. Podle žalobkyně splatnost nároku nastává daleko dříve, a to v souvislosti s výzvou k vrácení dlužné částky učiněnou věřitelem. Nadto podle žalobkyně žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by neměla možnost prostředky vrátit ve lhůtě, která jí byla věřitelem poskytnuta. Na podporu své argumentace odkazovala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu a dřívější rozhodnutí zdejšího odvolacího senátu či na jiná rozhodnutí odvolacích soudů.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila, po celou dobu řízení zůstala pasivní.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustností odvolání, jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu ve výroku II. v napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

6. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Správně tedy okresní soud provedl test postupu věřitele před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 75 a § 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu věřitel nedostál, pak odvolací soud tento závěr akceptuje. Ostatně uvedené právní posouzení odvolatelka nezpochybňuje.

7. Okresní soud pak správně přiznal žalobkyni pouze částku 28.179,83 Kč (výrok I.) představující rozdíl mezi tím, co bylo žalované věřitelkou poskytnuto, a tím, co vrátila, a to bez příslušenství, když ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.). V uvedeném směru lze ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení rovněž odkázat na odůvodnění okresního soudu uvedené v bodě 21. napadeného rozsudku, přičemž, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stanovil okresní soud splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě tří dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Žalovaná pak byla povinna uvedenou částku žalobkyni uhradit do 13. 10. 2025 s tím, že pokud tak neučinila, je ode dne 14. 10. 2025 v prodlení.

8. Odvolací argumentaci žalobkyně tak nelze přisvědčit, když zdejší odvolací soud při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka – spotřebitele k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ust. 87 ZSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ust. §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka – spotřebitele – dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení) uhradit. Pokud právním řádem prostupuje obecná zásada zvýšené ochrany spotřebitele a plyne-li i z judikatury Ústavního soudu to, že spotřebitelské spory právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele nelze považovat za „čisté“ sporné, kontradiktorní řízení, pak podle odvolacího soudu nelze bez dalšího procesní pasivitu spotřebitele ve sporu klást k jeho tíži. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud nesdílí závěr odvolatelky, že za procesní pasivity dlužníka - spotřebitele, lze v tomto typu řízení dovozovat, že v době doručení výzvy k zaplacení dluhu, typicky v posuzovaných vztazích ve formě zesplatnění úvěru, je v možnostech tohoto dlužníka (spotřebitele) dluh uhradit a v případě nezaplacení dluhu od doručení takové výzvy odvozovat prodlení s tímto dluhem, který je pak následně v soudním řízení kvalifikován jako speciální bezdůvodné obohacení dle ZSÚ. Pro úplnost je vhodné dodat, že již v předchozích řízeních, kterých byla žalobkyně účastna, se věc vyřizující odvolací senát s ohledem na vyložené odklonil od své předchozí rozhodovací praxe, která ve vztahu k otázce úroku z prodlení v těchto typech spotřebitelských sporů byla založena na úvaze o procesních břemenech žalovaného stran možnosti vrácení jistiny.

9. Protože v napadeném výroku II. okresní soud, jak uvedeno shora, žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení, a v době rozhodování odvolacího soudu již byla žalovaná v prodlení s úhradou částky 28.179,83 Kč, u niž žalobkyně požadovala zaplacení úroku z prodlení do jejího zaplacení, změnil odvolací soud za podmínek ustanovení § 220 o. s. ř. v uvedené části napadený rozsudek okresního soudu a žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení), a to v zákonné výši 13,25 % (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), když v rozsahu požadovaném nad uvedenou výši bylo napadené rozhodnutí potvrzeno.

10. Za podmínek ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení. V tomto směru odvolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, publikovaný pod č. 175/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, na nějž navazují mnohá další rozhodnutí Ústavního a obecných soudů a podle něhož je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru odvolací soud doplňuje, že je-li uplatněno příslušenství v tzv. běžící formě, tedy do doby zaplacení nároku, z něhož je požadováno, je třeba takové příslušenství kapitalizovat ke dni rozhodnutí soudu ve věci, a takto kapitalizovanou částku jako příslušenství – předmět řízení zvažovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně bylo nutno rozhodnout dle ustanovení § 142 o. s. ř., neboť úspěch účastníků v řízení před soudem prvého stupně byl na obou stranách pouze částečný, a to zhruba v rozsahu úspěchu 52 % na straně žalobkyně. Za této situace, kdy míra úspěchu a neúspěchu obou účastníků řízení je fakticky totožná, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně nemá.

11. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, o nichž bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. když podle výsledku odvolacího řízení lze za převážně úspěšného účastníka této fáze řízení považovat žalovanou, které však dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, a proto žádný z účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení právo nemá.