75 CO 255/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyň: a) anonymizováno - anonymizována dvě slova , IČO sídlem adresa b) právnická osoba , IČO sídlem adresa obě zastoupeny advokátem anonymizováno jméno jméno sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o 102.462,15 Kč a 142.509,05 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku pro uznání Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2022, č. j. 23 C 296/2021-55,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5.928,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně a).

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 7.477,30 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně b).

1. Shora označeným rozsudkem pro uznání uložil okresní soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 43.374,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18.400 Kč od 11. 12. 2020 do zaplacení, z částky 24.200 Kč od 11. 1. 2021 do zaplacení, a z částky 774,40 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení, a taktéž zaplatit žalobkyni a) částku 59.087,75 Kč (výrok I.), dále rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 63.493,03 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5.159,17 Kč od 6. 11. 2020 do zaplacení, z částky 4.920,14 Kč od 18. 12. 2020 do zaplacení, z částky 13.237,32 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, z částky 11.603,63 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, z částky 16.035,78 Kč od 27. 2. 2021 do zaplacení, z částky 3.079,09 Kč od 24. 3. 2021 do zaplacení, z částky 2.819,30 Kč od 11. 11. 2020 do zaplacení, z částky 2.819,30 Kč od 11. 12. 2020 do zaplacení, z částky 2.819,30 Kč od 11. 1. 2021 do zaplacení a rovněž uložil žalované zaplatit žalobkyni b) částku 79.016,02 Kč (výrok II.). O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni a) částku 21.372 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.) a konečně žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni b) částku 28.020 Kč k rukám zástupce této žalobkyně (výrok IV.). Okresní soud v napadeném rozsudku vyšel ze závěru, že stran v řízení uplatněných nároku nastala fikce jejich uznání ve smyslu ust. § 114b odst. 5 o. s. ř., a to v situaci, kdy se žalovaná písemně k žalobou uplatněným nárokům včas nevyjádřila na základě soudem vydané a doručené výzvy dle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř., přičemž současně s ohledem na předmět řízení (peněžité plnění) šlo o věc, jejíž povaha připouštěla vyřízení smírem, z čehož plyne, že zákonné předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání byly v celku splněny.

2. Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podala včasné odvolání žalovaná, která se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítala, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a dále, že jí postupem soudu bylo zkráceno právo na spravedlivý proces. To shledávala v tom, že proti vydanému platebnímu rozkazu brojila odporem a měla za to, že se bude moci před soudem hájit a jako právnický laik očekávala, že ve věci bude nařízeno jednání ve věci samé. Vyjádřila názor, že po podání odporu měla být znovu poučena o tom, že je třeba odpor odůvodnit a uvést, na čem je skutkově založena její procesní obrana. Argumentovala nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1024/15, podle něhož institut rozsudku pro uznání je vyhrazen pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného a jedná se tak o nástroj spíše výjimečný. Namítala, že žaloba byla podána v rozporu s hmotným právem a že kvalita žaloby nedávala podklad pro to, aby soud o věci mohl rozhodnout rozsudkem pro uznání a že žalobkyně měly být vyzvány k doplnění žaloby, když okresní soud měl mít z předložených důkazů minimálně pochybnosti o důvodnosti žaloby žalobkyně b), když tato nedoložila způsob výpočtu spotřebované el. energie a dále, že nebylo doloženo doručení faktur. V uvedeném směru odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2667/2005. Namítala dále, že uplatněná smluvní pokuta je rozporná s dobrými mravy a že jí žalobkyně b) účtuje dodávku energií za měsíce prosinec [rok] a leden [rok], přestože se z prostor odstěhovala [datum].

3. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřily tak, že toto považují za nedůvodné, když dle jejich názoru byly v posuzované věci splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Pokud se žalovaná brání tím, že je právním laikem, pak má za to, že takováto obrana neobstojí, žalovaná podala proti platebnímu rozkazu včasný odpor a z jejího vyjádření nevyplývá, proč by se nemohla ve stanovené lhůtě řádně vyjádřit. Pokud se týká námitky v tom směru, že žalobkyně nedoložily k návrhu řádné důkazy, pak rovněž tato argumentace nemůže obstát, neboť i podle judikatury Nejvyššího soudu je pro vydání platebního rozkazu rozhodné pouze to, co je řádně v žalobě tvrzeno, tedy skutková tvrzení. Podle žalobkyň by tedy odvolací soud měl napadený rozsudek potvrdit a žalobkyním přiznat náhradu odvolacího řízení.

4. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

5. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobou doručenou okresnímu soudu dne 13. 12. 2021 se žalobkyně a) domáhala po žalované zaplacení celkové částky 102.462,15 Kč s tam uvedeným příslušenstvím jako dluhu na nájemném ve výši 43.374,40 Kč ze smlouvy o nájmu prostoru sloužícího k podnikání uzavřené na dobu neurčitou mezi žalobkyní a) jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemcem dne [datum]. Smlouva byla ukončena výpovědí ze dne 16. 10. 2020 v 3měsíční výpovědní době, tj. ke dni 31. 1. 2021. Nájemné činilo 20.000 Kč měsíčně + DPH, tj. 24.200 Kč se splatností vždy do 10. dne měsíce. Dlužná částka se skládá z nájemného za prosinec 2020 v částce 18.400 Kč (5.800 Kč bylo uhrazeno), z nájemného za leden 2021 a z doúčtování zvýšení nájemného za období 1/ 2021 dle růstu inflace o 3,2 % ve výši 774,40 Kč splatné dne 15. 4. 2021 dle faktury [číslo]. Žalobkyně a) se dále domáhala smluvní pokuty 59.087,75 Kč v souladu s čl. IV odst. 8 smlouvy, tj. ve výši 0,15 % denně z dlužné částky za každý kalendářní den prodlení po dobu prvních 20 dnů prodlení a dále od 21. dne prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý kalendářní den prodlení do 12. 10. 2021. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila, a to ani po zaslání předžalobní výzvy. Žalobkyně b) se toutéž žalobou domáhala proti žalované zaplacení celkové částky 142.509,05 Kč s příslušenstvím v žalobě uvedeným jako dluhu za poskytnuté služby spojené s nájmem prostoru sloužícího podnikání ve výši 63.493,03 Kč ze smlouvy o dodávce médií a poskytování služeb spojených s nájmem prostoru sloužícího k podnikání uzavřené mezi žalobkyní b) a žalovanou dne 1. 4. 2020. Dlužná částka se skládá z částky 5.159,17 Kč za dodávku el. energie a plynu v září 2020, vyúčtovanou fakturou [číslo] splatnou dne 5. 11. 2020, z částky 5.920,14 Kč za dodávku el. energie v říjnu 2020 vyúčtovanou fakturou [číslo] splatnou dne 17. 12. 2020, z částky 13.237,32 Kč za dodávku el. energie a plynu v listopadu 2020 vyúčtovanou fakturou [číslo] splatnou dne 25. 1. 2021, z částky 11.603,63 Kč za dodávku el. energie a plynu v prosinci 2020 vyúčtovanou fakturou [číslo] splatnou dne 8. 2. 2021, z částky 16.035,78 Kč za dodávku el. energie a plynu v lednu 2021 vyúčtovanou fakturou [číslo] splatnou dne 26. 2. 2021, z částky 3.079,09 Kč za dodávku vodného a stočného a srážkové vody za období od 4/ 2020 do 1/ 2021, z částky 8.457,90 Kč coby paušálních úhrad ve výši 2.819,30 Kč měsíčně za provozní služby splatné vždy k 10. dni v měsíci za měsíce listopad 2020, prosinec 2020 a leden 2021. Žalobkyně b) se dále domáhala smluvní pokuty 79.016,02 Kč v souladu s čl. III. odst. 5 smlouvy ve výši 0,15 % denně z dlužné částky za každý kalendářní den prodlení po dobu prvních 20 dnů prodlení a dále od 21. Dne prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení do 12. 10. 2021. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila, a to ani po zaslání předžalobní výzvy. Usnesením ze dne 15. 12. 2021, č. j. 23 C 296/2021-37, okresní soud uvedené věci žalobkyň spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. 23 C 296/2021. Platebním rozkazem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 23 C 296/2021-45, okresní soud v souladu s žalobním žádáním uložil žalované platební povinnosti ve vztahu k žalobkyním a) a b), včetně náhrady nákladů řízení, s tím, že nesouhlasí-li žalovaná s uložením těchto povinností, může proti platebnímu rozkazu podat odpor ve lhůtě do 15 dnů od doručení. Pro případ, že žalovaná podá proti platebnímu rozkazu odpor, bylo jí uloženo, aby se ve lhůtě 30-ti dnů písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena společně s platebním rozkazem. Okresní soud žalovanou dále poučil o tom, že v případě uznání nároku bude ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Pro případ, že nárok zcela neuznává, poučil ji o náležitosti takového podání s tímto vyjádřením a rovněž ji poučil, že v případě nemůže-li vyjádření z vážného důvodu učinit ve lhůtě, musí ve stanovené lhůtě soudu tuto skutečnost sdělit a případně, k výzvě soudu, prokázat. Závěrem žalovanou poučil o tom, že pokud se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává a soud tak ve věci rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153 odst. 3 o. s. ř.), k jehož vydání nemusí být nařízeno jednání. Platební rozkaz byl žalované doručen dne 20. 1. 2022. Dne 3. 2. 2022 byl okresnímu soudu doručeno neodůvodněný odpor žalované proti platebnímu rozkazu. Následně dne 15. 3. 2022 okresní soud vyhlásil napadený rozsudek, který žalované doručil dne 16. 3. 2022 a žalovaná dne 30. 3. 2022 tento napadla odvoláním.

6. Dle ustálené judikatury vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování, a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce uznání žalobního nároku žalovaným, je soud povinen rozhodnout podle této fikce uznání rozsudkem pro uznání. Soud tak činí bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. Zákon v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil. Zjistí-li však soud, že uznání žalovaného odporuje kogentním právním předpisům, nelze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, stejně tak, pokud je žaloba pro vady neprojednatelná nebo zjevně bezdůvodná (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. I. § 1 až 200za. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1044). Žalovaný se ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze pokládat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, dostupná z www.nsoud.cz).

7. V prvé řadě se odvolací soud s ohledem na vymezený předmět odvolacího přezkumu zaměřil na to, zda povaha věci či okolnosti případu umožňovaly ve věci postup dle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř. S ohledem na uplatněné nároky žalobkyně a), kterými jsou její pohledávky na nájemném za žalovanou, vzniklé na základě smlouvy o nájmu prostoru soužícího k podnikání, a žalobkyně b), nároky ze smlouvy o dodávce médii a poskytování služeb s nájmem nebytových prostor, je odvolací soud toho závěru, že pokud okresní soud současně s rozhodnutím ve věci formou platebního rozkazu uložil žalované povinnost kvalifikovaně se vyjádřit ve smyslu ust. § 114b o. s. ř., pak tomuto postupu nelze ničeho vytknout. Za situace, kdy byl platební rozkaz žalované doručen dne 20. 1. 2022, lhůta pro podání odporu uplynula dnem 4. 2. 2022 a žalovaná se do 7. 3. 2022 písemně ve věci nevyjádřila, nastala zákonná fikce uznání nároku žalovanou.

8. Pokud se žalovaná dovolává aplikace závěrů z judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazuje v odvolání, pak dle odvolacího soudu je tento odkaz v projednávané věci nepřípadný. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1024/15, na kterou žalovaná odkazuje, tam vyložené závěry Ústavní soud přijal v situaci, kdy žalovaná k okresnímu soudu podala odpor, v němž uvedla, že žalovanou částku nemá, je invalidní důchodkyně a je jen doma, z invalidního důchodu jsou jí již strhávány peníze exekutorem a jí nezbývá na živobytí. Dále sdělila, že s tím nesouhlasí, protože si myslí, že je to dluh oné třetí osoby a že by každý měl platit svoje dluhy. Závěrem navrhla, aby bylo rozhodnuto, že má platit ona třetí osoba, ne stěžovatelka. Spolu s odporem proti EPR podala stěžovatelka též odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení s týmž obsahem. Následně stěžovatelka okresnímu soudu zaslala další přípis, v němž uvedla, že pořád od soudu neobdržela žádnou výzvu, aby k němu„ přišla a řekla, jak to bylo“, a že věří, že jí taková výzva bude poslána. Dále sdělila, že nárok neuznává a ať si ona třetí osoba zaplatí ten dluh sama. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud v označené věci, ale i jiných věcech, připouští situace, kdy fikce uznání nároku i přes absenci kvalifikovaného vyjádření nenastává, avšak pouze pro případ, že z vyjádření žalovaného (zpravidla v rámci odporu) vyplývá jednoznačný nesouhlas s uplatněným nárokem, dále alespoň nástin jeho procesní obrany a požadavek„ na slyšení“ před soudem.

9. V právě projednávané věci je však situace zcela odlišná již jen v tom, že žalovaná v běhu stanovené lhůty neučinila žádný relevantní projev, z něhož by bylo lze dovodit, že s uplatněným nárokem nesouhlasí, nepočítaje v to neodůvodněný odpor proti platebnímu rozkazu.

10. Akceptace názoru odvolatelky, že účinky fikce uznání nároku nemohou nastat, i přes marné uplynutí stanovené lhůty k vyjádření a pasivitu žalované, by ve svém důsledku (bez existence mimořádných okolností viz např. jako v citovaném rozhodnutích Ústavního soudu) vedla k tomu, že by se ust. § 153a odst. 3 o. s. ř. stalo ustanovením obsolentním, a to přesto, že toto zákonné ustanovení bylo Ústavním soudem v plenárním rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 13/15 shledáno jako souladné s ústavním pořádkem.

11. S ohledem na vyložené rovněž nelze akceptovat úvahy žalované o tom, že okresní soud měl v situaci, kdy se žalovaná ve lhůtě nevyjádřila, tuto znovu poučit, aby se ve věci vyjádřila, neboť taková povinnost soudu se zákona nevyplývá a když by takovýmto postupem byl opět popřen smysl institutu kvalifikované výzvy ve smyslu § 114b o. s. ř. Odvolací soud je dále ve shodě se soudem okresním v tom, že skutková tvrzení žalobkyní snesená v žalobě byla v takové kvalitě, že v celém rozsahu vymezila skutkový základ sporu a dala podklad proto, aby ve věci mohlo být rozhodnuto platebním rozkazem. V tomto směru jsou tak námitky žalované liché stejně jako úvaha o tom, že okresní soud měl mít pochybnosti o důvodnosti žaloby s ohledem na (ne) předložené důkazy, neboť rozkazní řízení je založeno na zásadě, že návrhu lze vyhovět, vyplývá-li uplatněné právo ze skutkových tvrzení žalobce, což v dané věci bylo naplněno.

12. V situaci, kdy okresní soud s ohledem na předmět sporu postupoval tak, že o nárocích žalobkyň rozhodl platebním rozkazem a současně s tímto uložil žalované povinnost vyjádřit se ve věci dle ust. § 114b o. s. ř. a žalovaná, ač jí výzva (obsažená v platebním rozkaze) byla řádně doručena, se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, přičemž ve věci nebyla dána žádná mimořádná okolnost pro vyloučení účinků fikce uznání nároku, nastala tato fikce ve vztahu k žalované. Okresní soud tedy nepochybil, pokud ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání.

13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek pro uznání vydaný okresním soudem dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný zcela potvrdil, včetně výroků o náhradě nákladů řízení, o nichž okresní soud rovněž správně rozhodl.

14. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla se svým odvoláním úspěšná. Žalobkyně a) má tedy nárok na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen AT) ve výši 4.176 Kč (1x 5.220 Kč - účast u jednání dne 13. 10. 2002 snížená o 20 % dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g/ a § 12 odst. 4 AT), dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalobkyně ve výši 1x 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, z cestovních náhrad ve výši 149,50 Kč (½ prokázaných cestovních výdajů vlakem a prostředkem MHD v sídle soudu), z náhrady za promeškaný čas ve výši 300 Kč (½ z celkově účtovaných tzv. 6 půlhodin § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu za cestu ze sídla advokáta k soudu), a dále z 21% DPH z odměny a náhrad, tj. 1.003 Kč, neboť advokát žalobkyně a) osvědčil dle ustanovení § 137 odst. 3 písm. a o. s. ř., že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady odvolacího řízení žalobkyně a) činí částku 5.928,50 Kč.

15. Rovněž žalobkyně b) má nárok na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7 bodu 5 AT (dále jen AT) ve výši 5.456 Kč (1x 6.820 Kč - účast u jednání dne 13. 10. 2002 snížená o 20 % dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g/ a § 12 odst. 4 AT), dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalobkyně ve výši 1x 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, z cestovních náhrad ve výši 149,50 Kč (½ prokázaných cestovních výdajů vlakem a prostředkem MHD v sídle soudu), z náhrady za promeškaný čas ve výši 300 Kč (½ z celkově účtovaných tzv. 6 půlhodin § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu za cestu ze sídla advokáta k soudu), a dále z 21% DPH z odměny a náhrad, tj. 1.271,80 Kč, neboť advokát žalobkyně a) osvědčil dle ustanovení § 137 odst. 3 písm. a o. s. ř., že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady odvolacího řízení žalobkyně a) činí částku 7.477,30 Kč.

16. Místo plnění náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobkyně s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty k plnění či povolení plnění ve splátkách.