75 Co 272/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupena advokátem Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 35.837,36 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 4. 9. 2024, č. j. 12 C 129/2024-51,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 2.712,22 Kč, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2.712,22 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5.951,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.887,78 Kč (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22.949,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4.352,90 Kč, s úrokem ve výši 3.110,93 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20.287,78 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 22,44 % ročně z částky 20.287,78 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Po projednání věci okresní soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva č. , tel. číslo, , která byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, a žalovaným dne 28. 8. 2021, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neplatná, když předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného. Vztah mezi účastníky pak okresní soud vypořádal podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení dle speciální úpravy citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že zohlednil, že žalovanému předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě uzavřené smlouvy částku 23.000 Kč, v žalobě pak požadovala na jistině částku 20.287,78 Kč, přičemž žalovaný zaplatil toliko 7.400 Kč, a rozdíl představující bezdůvodné obohacení činí 12.887,78 Kč. Jelikož žalobkyně požadovala vrátit na jistině méně, než žalovanému poskytla, soud dle § 153 odst. 2 o. s. ř. odečetl žalovaným zaplacenou částku od nárokované jistiny (nikoliv od poskytnuté částky), jelikož v dané věci dle své úvahy nemohl překročit návrh žalobkyně a přisoudit jí více, než čeho se domáhala (výrok I.). Ohledně všech dalších nároků včetně všeho požadovaného příslušenství okresní soud žalobu zamítl (výrok II.), když jde-li o úrok z prodlení, odkázal na závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. ohledně částky 2.712,22 Kč, podala včasné odvolání žalobkyně, kdy namítala, že soud prvého stupně dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že výše bezdůvodného obohacení představuje částku 12.887,78 Kč. Tato skutečnost neplyne ani z tvrzení žalobkyně ani z jí předložených a soudem provedených důkazů. V případě, že žalobkyně jednoznačně tvrdila, kolik bylo uhrazeno, doložila toto dokladem, pak soud není oprávněn vedle tohoto dokladu o úhradě si sám dopočítávat, kolik bylo uhrazeno, neboť nárok z bezdůvodného obohacení je zcela odlišný od nároku žalobního. V žalobním nároku žalobkyně může část pohledávky dlužníkovi prominout, a tudíž v žalobě nepožadovat. Pokud soud nevychází z doložených dokladů, ale sám si přepočítává poskytnutý úvěr mínus žalovanou částku, může dojít k úplně jinému výsledku než to, co žalobkyně tvrdila a prokázala. Je právem žalobkyně žalovat částku nižší, než která jí byla původním věřitelem postoupena a na kterou by měla nárok. Na základě výše uvedeného má žalobkyně za to, že má nárok na zaplacení části nesplacené jistiny zápůjčky (tedy bezdůvodného obohacení), celkem ve výši 15.600 Kč (23.000 Kč – 7.400 Kč). V tomto směru žalobkyně navrhla změnu rozsudku okresního soudu ve výroku II.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné.

6. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a závěr o skutkovém stavu věci, a pro stručnost na tyto zcela odkazuje.

7. Pokud jde o právní hodnocení věci, krajský soud zcela akceptuje závěry okresního soudu o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy v tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu, přičemž uvedené ani není předmětem odvolací argumentace žalobkyně. Pro tento důvod neplatnosti smlouvy pak zákon obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Okresní soud pak vypořádání nesprávně provedl, jak oprávněně namítá žalobkyně, kdy podle zákona je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, samozřejmě po zohlednění a odpočtu již fakticky uhrazených finančních prostředků. V projednávané věci bylo prokazatelně na poskytnutý úvěr ve výši 23.000 Kč uhrazeno žalovaným 7.400 Kč, a celková výše bezdůvodného obohacení tedy představuje částku 15.600 Kč, nikoliv částku 12.887,78 Kč, jak určil nesprávně okresní soud. Chybí tedy přiznat žalobkyni požadovanou částku 2.712,22 Kč, kterou žalobkyně v odvolání požaduje.

8. Pokud okresní soud argumentoval tím, že žalobkyně požadovala vrátit na jistině méně, než žalovanému poskytla, a soud dle § 153 odst. 2 o. s. ř. odečetl žalovaným zaplacenou částku od nárokované jistiny (nikoliv od poskytnuté částky), jelikož v dané věci nemohl překročit návrh žalobkyně a přisoudit jí více, než čeho se domáhala, pak takovýto názor neobstojí. Jestliže zákon výslovně stanoví způsob vypořádání mezi účastníky, je bezpředmětné, jakým způsobem žalobkyně tuto částku, která je předmětem řízení, v žalobě nazývá, když smyslem úpravy zákonem zvolené je úplné a spravedlivé vypořádání vztahů mezi účastníky z neplatné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Soud tedy nevypořádává věc jako nároky z platné úvěrové smlouvy, které typicky tvoří tzv. jistina, úroky, smluvní pokuta, poplatky atd., ale nárok vypořádává v jiném speciálním režimu. Nad návrh žalobkyně pak okresní soud ani jít nemohl, neboť tato zcela jistě požadovala v žalobě přiznat vyšší částku, než je částka, kterou jí má žalovaný dle ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru uhradit. V ostatním pak okresní soud rozhodl správně, když veškeré další nároky žalobkyně zamítl, což však nebylo předmětem odvolacího řízení.

9. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. tento dle ustanovení § 220 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.712,22 Kč.

10. Lhůtu k plnění určil krajský soud třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty k plnění či povolení plnění ve splátkách.

11. V návaznosti na změnu rozsudku soudu prvého stupně pak bylo nutno znovu rozhodnout i o nákladech řízení před soudem prvého stupně, a to opět dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy i přes změnu rozhodnutí byl stále převážně více úspěšným účastníkem řízení žalovaný, kterému však před soudem prvého stupně žádné náklady řízení nevznikly. Proto bylo opětovně rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků náklady řízení před soudem prvního stupně přiznány nebyly. Pro určení úspěchu a neúspěchu ve věci pak bylo nutno vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení.

12. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska neúspěšný, neboť odvolání žalobkyně bylo vyhověno. Žalovaný má tedy povinnost uhradit žalobkyni plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1.000 Kč, z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7 bod 4., § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), ve výši 2.000 Kč (za 2 úkony právní služby – podání odvolání a účast u odvolacího jednání dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d), g) AT, dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalobkyně ve výši 2x 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 AT, náhrady cestovních výdajů ve výši 1.092 Kč, náhrady za ztrátu času ve výši 400 Kč (za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč) dle ustanovení § 14 odst. 3 AT a 21% DPH z částek odměn a náhrad ve výši 859,32 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení celkovou částku 5.951,32 Kč.

13. Místo plnění náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení neshledal důvody pro povolení delší lhůty k plnění či povolení plnění ve splátkách.