75 CO 303/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Markéty Pokorné a JUDr. Vladimíry Novákové ve věci žalobců: a) jméno příjmení , datum narození bytem adresa b) jméno příjmení , datum narození bytem adresa oba zastoupeni advokátem anonymizováno jméno jméno sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zdržení se zásahu, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2022, č. j. 10 C 38/2020-142,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3.182,60 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobců.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že žalovaná jako vlastník pozemku p. č. st. [číslo], ležícího v [katastrální uzemí] (dále jen pozemek žalované), je povinna zdržet se omezování žalobců a) a b) v užívání jejich rodinného domu [adresa], který je součástí pozemku p. č. st. [číslo], ležícího v [katastrální uzemí] (dále jen rodinný dům žalobců), a to stíněním a znečišťováním dvou oken v prvním nadzemním podlaží a fasády, ve štítové zdi rodinného domu, a to v důsledku na pozemku žalované před okny a fasádou rodinného domu umístěné konstrukce sestávající ze sloupků a plastové fólie a rovněž skládky stavebního řeziva a dále je žalovaná povinna zdržet se omezování žalobců a) a b) v užívání jejich rodinného domu stíněním okna v druhém nadzemního podlaží, ve štítové zdi rodinného domu, v důsledku na pozemku žalované umístěné konstrukce sestávající z žebříku a desky umístěné před tímto oknem (výrok I.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení 41.749,06 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [anonymizováno] [jméno] [jméno] (výrok II.).

2. Okresní soud závěry v napadeném rozsudku opřel o ust. § 1012 o. z., v jehož druhé větě jsou deklarovány základní povinnosti vlastníka – na jedné straně je zde vyjádřený zákaz nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, na straně druhé pak zákaz zneužití vlastnického práva (zákaz vykonávat činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit), který navazuje na § 8 o. z. (zákaz šikany). Zatímco v prvním případě rušení práv jiných osob musí soud zkoumat a vyjádřit onu míru přiměřenou poměrům jejím zkoumáním a poměřováním s mírou rušení v konkrétní věci, v případě zneužití vlastnického práva je takové jednání vlastníku zakázáno vždy, bez ohledu na závažnost zásahu do práv osob a bez ohledu na přesah míry přiměřené poměrům. Okresní soud má za to, že v tomto případě bylo bezesporu prokázáno, že jednání žalobkyně je jednáním odpovídajícím zneužívání jejího vlastnického práva a nebylo potřeba prokazovat, zda rušební jednání překračuje míru přiměřenou místním poměrům, kdy z provedeného dokazování vyšlo najevo, že žalovaná jako vlastník sousedního pozemku se aktivně snaží již nejméně od roku 2002 neoprávněně zneprůhlednit okna žalobců na štítové zdi jejich domu, která směřují na její pozemek. Žalovaná léta také opakovaně stavěla stavby – různé konstrukce, aniž by k tomu měla příslušná povolení a navíc ve chvíli, kdy jí byla pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu v roce 2003 uložena povinnost stavbu odstranit, toto rozhodnutí ignorovala, ve věci musel proběhnout soudní výkon rozhodnutí, byla jí za neodstranění stavby uložená pokuta a stavbu zcela odstranila po více než dvanácti letech. Nad rámec uvedeného má dále okresní soud za to, že na projednávaný případ lze aplikovat také ust. § 1013 odst. 1 věta druhá o. z., a že se tedy v případě žalovanou umísťovaných staveb – konstrukcí a dřevěné skládky před okny žalobců jedná o tzv. přímou imisi působící na pozemek žalobců. Bylo prokázáno, že stavby žalované před okny žalobců a dřevěná skládka mají jediný cíl, a sice zamezovat výhledu z oken žalobců ve štítové zdi a stínit a jsou zaměřeny jen a pouze na nemovitost žalobců; na pozemek samotné žalované nijak nepůsobí, resp. neexistuje žádný relevantní důvod, proč tyto stavby žalovaná na svém pozemku staví a že by měly pozemku žalované jakkoliv smysluplně sloužit. Přímé imise jsou přitom zakázány bez ohledu na jejich míru. Pokud žalovaná jako důvod svého počínání uvádí tzv. stalking ze strany žalobců ve formě obtěžování pohledem, fotografováním a natáčením, toto okresní soud nevzal za prokázané.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podala včasné odvolání žalovaná, kterým se domáhala, aby krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a tomuto věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Namítala, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil. Žalovaná v prvé řadě namítá, že okresní soud pochybil, když v napadeném rozsudku vyhodnotil svědeckou výpověď svědkyně [jméno] [příjmení] jako věrohodnou, a nesouhlasí s názorem okresního soudu, který v napadeném rozsudku uzavřel, že tvrzení žalované ohledně stalkingu její osoby a jejího syna ze strany žalobců bylo vyvráceno touto svědeckou výpovědí. Okresní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku ani nezabývá zhodnocením věrohodnosti výpovědi této svědkyně, z provedeného výslechu svědkyně přitom jednoznačně vyplývá, že svědkyně je vnučkou žalobců, má k nim dobrý vztah a fakticky v jejich nemovitosti dokonce bydlí. Okresní soud tak měl v odůvodnění napadeného rozsudku zdůvodnit, z jakých důvodů považuje výpověď svědkyně za věrohodnou, a vypořádat se i s výše uvedenými okolnostmi, které mohly mít vliv na obsah provedené výpovědi. To vše i vzhledem ke skutečnosti, že okresní soud v napadeném rozsudku kriticky hodnotil svědeckou výpověď svědka [jméno] [jméno] a účastnickou výpověď žalované. Okresní soud dále nesprávně vyhodnotil svědeckou výpověď svědka [jméno] [jméno], kdy z obsahu jeho svědecké výpovědi jasně vyplývá, že ke stalkingu ze strany žalobců dochází. Tuto vyhodnotil jako výpověď nevěrohodnou, a to s ohledem na skutečnost, že svědek byl na svoji výpověď předem připravený, což soud zjistil z jeho písemných poznámek, a zejména proto, že již v úvodu své výpovědi prokazatelně lhal soudu o tom, že nikdy nebyl odsouzen za trestný čin, ačkoliv se tak v roce 2018 stalo. Žalovaná dále namítá, že nesouhlasí se závěrem okresního soudu v napadeném rozsudku, že pokud žalovaná jako důvod svého počínání uvádí tzv. stalking ze strany žalobců ve formě obtěžování pohledem, fotografováním a natáčením, toto soud nemá za prokázané. Žalovaná setrvává na svém tvrzení, že dochází k neustálému a dlouhodobému stalkingu ze strany žalobců v míře neobvyklé místním poměrům, které zcela omezuje žalovanou a jejího syna v užívání pozemku a namítá, že okresní soud pochybil, když nevyhověl návrhu žalované na provedení důkazu výslechem žalobců za účelem úplného zjištění skutkového stavu, a tento návrh zamítl pro údajnou nadbytečnost. Okresní soud dále pochybil, pokud nevyhodnotil fotografie předložené žalobci ve správních a soudních řízeních jako důkazy prokazující stallking ze strany žalobců. Okresní soud v napadeném rozsudku uvádí, že jde o irelevantní tvrzení, když je zjevné, že pokud žalobci nějaké fotografie pozemku žalované či její osoby či osoby jejího syna pořizovali, tak pouze za účelem bránění svých práv v důsledku jejich porušování žalovanou (případně jejím synem). Okresní soud však v odůvodnění napadeného rozsudku tento svůj závěr žádným způsobem nezdůvodňuje a tento je nepřezkoumatelný. Okresní soud tak, pokud jde o tvrzený stallking ze strany žalobců, nedostatečně zjistil skutkový stav. Dalším pochybením je procesní pochybení při připuštění změny žaloby, okresní soud procesně pochybil, když před vyhlášením napadeného rozsudku dne 15. 3. 2022 připustil změnu žaloby, kterou žalobci navrhli při soudním jednání dne 13. 10. 2021, a postupoval tak v rozporu s ustanovením § 95 o. s. ř., neboť neposkytl žalované prostor pro reakci na změnu předmětu řízení. Z protokolu o vyhlášení rozsudku před soudem prvního stupně ze dne 15. 3. 2022 vyplývá, že soudního jednání, v jehož rámci došlo před vyhlášením rozsudku k připuštění změny žaloby, nebyla přítomna žalovaná a ani její právní zástupce. Žalované tedy nebyl poskytnut žádný prostor pro reakci na změnu předmětu řízení ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř., kdy došlo ihned po připuštění změny žaloby k vyhlášení napadeného rozsudku. Tímto postupem tak došlo k zásadnímu a těžko napravitelnému porušení procesních práv žalované a k naplnění odvolacího důvodu dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

4. V neposlední řadě okresní soud nesprávně aplikoval ustanovení § 1013 občanského zákoníku, kdy aplikoval na skutkový stav ustanovení § 1013 odst. 1 větu druhou, a tak zatížil napadený rozsudek vadou podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Podle názoru žalované mělo dojít k aplikaci ustanovení § 1013 odst. 1 věta první, a to pouze za předpokladu prokázání tvrzení žalobců. Podle názoru žalované tak měl okresní soud postupovat dle ustanovení § 1013 odst. 1 věta první občanského zákoníku a v odůvodnění napadeného rozsudku posuzovat míru přiměřenou místním poměrům tak, jak vyžaduje předmětné zákonné ustanovení. Ustanovení § 1013 odst. 1 věty první uvádí demonstrativní výčet tzv. nepřímých imisí, mezi které je řazeno i stínění. Tzv. přímé imise jsou naproti tomu imise, které jsou přímo a záměrně přiváděny na sousední pozemek, kdy se dle komentářové literatury může jednat například o svádění vody na cizí pozemek, záměrné vhánění kouře na cizí pozemek, nebo o vyvedení trativodu, který vyúsťuje na cizí pozemek. Musí se také jednat o aktivní konání. Dle názoru žalované tak nelze v žádném případě vyhodnotit stínění jako přímou imisi, a to i s ohledem na to, že občanský zákoník považuje stínění v ustanovení § 1013 odst. 1 věta první za nepřímou imisi. Pokud okresní soud v napadeném rozsudku posoudil vytýkané jednání jako imisi přímou, tak postupoval v rozporu s ustanovením § 1013 odst. 1 věta první občanského zákoníku Okresní soud se tímto postupem také vyhnul povinnosti vyplývající z výše uvedeného ustanovení, a to posouzení míry přiměřené místním poměrům, kterou by musel posuzovat, pokud by se jednalo o nepřímou imisi. Podle názoru žalované tak měla být v rámci napadeného rozsudku posouzena i míra přiměřená místním poměrům a mělo být postupováno dle ustanovení § 1013 odst. 1 věty první občanského zákoníku. Dále žalovaná namítá, že aby se vůbec mohlo jednat o imisi ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení, tak by také muselo dojít ze strany žalobců k prokázání samotného zastínění, které nebylo dle jejího názoru dostatečně prokázáno a setrvává na svém tvrzení, kdy žalovaná v této souvislosti již v rámci předcházejícího řízení namítala, že podkladem k závěru okresního soudu o zastínění objektu mohlo být jen posouzení projektové dokumentace stavby a doklady o skutečném provedení stavby tak, aby mohl být zpracován diagram zastínění, který by jako jediná možná metoda hodnocení proslunění či zastínění mohl určit, zda opravdu k zastínění dochází, a to zvláště když se štítová zeď nachází na jižní stranu. Pokud žalobci soudu nepředložili důkazy ke zpracování diagramu osvícení, tak nemohli být v řízení úspěšní, a to zvláště za situace, kdy vstupní hala je prosvětlena velkým proskleným oknem z uliční části domu, což bylo prokázáno při místním šetření, což by muselo být zohledněno při zpracování diagramu zastínění a zohledněno jako přípustná forma pro stínění. Z těchto důvodů má žalovaná za to, že nedošlo k dostatečnému prokázání zastínění ze strany žalované.

5. Žalovaná na závěr namítá, že okresní soud pochybil, pokud na skutkový stav aplikoval ustanovení § 8 ve spojení s § 1012 občanského zákoníku, kdy pro jejich aplikaci nebyly bez dalšího splněny zákonné podmínky, a zatížil tak napadený rozsudek vadou podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Podle ustanovení § 1012 občanského zákoníku platí, že vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit. Podle ustanovení § 8 občanského zákoníku platí, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Pokud okresní soud posuzoval vytýkané jednání žalované jako zneužití vlastnického práva podle ustanovení § 8 občanského zákoníku, tak se v odůvodnění napadeného rozsudku měl věnovat skutečnosti, jestli došlo k naplnění zákonných znaků pro možnost aplikace ustanovení § 8 občanského zákoníku, a to podmínce zjevnosti zneužití práva. Podle komentářové literatury je znak zjevnosti zneužití práva podstatným předpokladem aplikace předmětného ustanovení, kdy vytýkané jednání také musí popírat účel zákona nebo být v přímém rozporu se sociálně-etickými základy právního řádu. Z odůvodnění napadeného rozsudku však nevyplývá skutečnost, že by se okresní soud zabýval naplněním znaku zjevnosti zneužití práva. Podle komentářové literatury dále platí, že jsou-li zde objektivní pochybnosti, a o to i minimální o zneužití práva, nejedná se o zjevné zneužití, kdy v takovém případě je pak na místě chránit formální právo oprávněného, v tomto případě výkon vlastnického práva. Žalovaná tak namítá, že vzhledem k průběhu řízení před soudem prvního stupně zde existují objektivní pochybnosti o tom, jestli se jedná o zneužití práva, natož jestli se jedná o zjevné zneužití práva, kdy pouze zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Přesvědčivosti právní argumentace soudu prvního stupně ohledně zneužití práva nepřidává ani fakt, že ve svém odůvodnění odkazuje na nepřiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1131/2019 ze dne 20. 4. 2019, které se však týká úplně jiného právního nároku, než který je předmětem této věci. Podle rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3047/2020 ze dne 24. 11. 2020 navíc dále platí, že při posuzování, zda se jedná o zneužití práva, je třeba vždy pečlivě zvážit všechny rozhodné okolnosti případu, tedy zejména okolnosti jak na straně povinného, tak na straně oprávněného. Z odůvodnění napadeného rozsudku stran zneužití práva nevyplývá, že by se tímto okresní soud v napadeném rozsudku zabýval, a i proto je i odůvodnění napadeného rozsudku nedostačující. Protože nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 8 občanského zákoníku, tak žalovaná namítá, že za předpokladu, že by bylo zastínění prokázáno, mohlo dojít pouze k aplikaci ustanovení § 1012 občanského zákoníku věty druhé, kdy se měl v takovém případě okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku zabývat i mírou přiměřenou místním poměrům, což ani v tomto případě neučinil. Pokud tedy nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 8 občanského zákoníku, tak nemohlo ani dojít k aplikaci ustanovení § 1012 občanského zákoníku bez posuzování míry přiměřené místním poměrům, jak ostatně toto zákonné ustanovení vyžaduje.

6. Žalobci se k odvolání žalované vyjádřili tak, že navrhli rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit s tím, že okresní soud provedl rozsáhlé dokazování a se všemi problémy se pečlivě vypořádal.

7. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

8. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobci se žalobou podanou u okresního soudu dne 5. 6. 2020 domáhali určení, aby se žalovaná zdržela zásahu do jejich práva na pokojné užívání rodinného domu [adresa], který je součástí pozemkové stavební parcely [číslo] spočívajícího ve stínění, znečišťování omítky a oken rodinného domu v důsledku umístění dřevěné skládky a fólie z PVC v těsné blízkosti zdi rodinného domu. Žalobci uvedli, že okna z jejich domu jsou situována ve směru na pozemkovou parcelu žalované číslo st. [číslo] a cca 40 cm od oken jejich domu ve štítové zdi žalovaná postavila vysokou skládku stavebního dřeva, která zasahuje, resp. zasahovala do poloviny oken. Tato skládka brání pronikání světla do jejich oken, tedy stíní, prach ze skládky při větru létá do oken, a když prší, voda z celty položené na skládce se odráží na štítovou zeď a do oken. Na výzvy k odstranění skládky dřeva žalovaná nereagovala. Dále žalovaná na svém pozemku umístila železné stavební kozy včetně dřevěné podlážky, rovněž před okno žalobců ve štítové zdi. Poté, co byla žalovaná vyzvána právním zástupcem žalobců, aby se zdržela zásahů do jejich práv, žalovaná odstranila stavební kozu včetně dřevěné podlážky a nahradila ji fólií z PVC nastříkanou barvou, a to ve vzdálenosti cca 10 cm od jejich oken, která zasahuje do poloviny výšky oken. Při větru a dešti se fólie dotýká oken a omítky domu, obtěžuje je hlukem, při svitu slunce zapáchá a zamezuje přístupu světla. Vše se děje nad míru přiměřenou místním poměrům. Následně žalobci žalobu doplnili a uvedli, že ke znečišťování omítky a oken rodinného domu v důsledku umístění skládky dřeva a fólie z PVC dochází jednak tím, že nečistoty a prach, který ulpívá na skládce a fólií, odlétává v případě větru nebo i deště přímo do oken na štítové zdi, tedy dochází k znečištění prachem a vodou smíšenou s nečistotami. Neprůhledná plastová fólie se síťovinou je nastříkaná syntetickou barvou a je vzdálena 17 cm od oken po celé délce štítové zdi a zakrývá obě okna ve štítové zdi. Omítka za fólií nevětrá a vlhne až do výše 1,25 m. Při větrném počasí dále fólie naráží do skel oken a do omítky domu a způsobuje hlučnost. Fólie značně zapáchá, proto žalobci nemůžou řádně větrat. Místnosti jsou zastíněné a fólie zabraňuje pronikání světla do místností. Rovněž je znemožněn přístup ke štítové zdi v případě její údržby nebo oprav. Dále žalobci upřesnili, že rušební jednání žalované se týká spodních oken pokojů ve štítové zdi na jižní straně domu, tato štítová zeď má tři okna a rušení se týká spodních oken. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že nárok uplatněný v žalobě neuznává. Uvedla, že složila na svém pozemku kupu dřevěných prken a dřeva do míst, kde jí nezavazí při běžném užívání pozemku, a že dřevo má sloužit k rekonstrukci a opravě jejího domu. Pouze v souladu se zákonem využívá svého vlastnického práva a nakládá se svým majetkem a její konání nelze podřadit ani pod § 1013 o. z., ani pod § 1012 o. z. Namítla, že současnou situaci zapříčinili právě žalobci tím, že dům [adresa] postavili v rozporu se stavební dokumentací přímo na hranici pozemků a bez příslušného odstupu od sousedního pozemku, jak je zjevné ze stavebního spisu. Požadavek žalobců, aby omezila užívání vlastního pozemku, je proto v rozporu s dobrými mravy. Uvedla, že ze stavební dokumentace je zjevné, že mezi štítovou zdí domu žalobců a jejím pozemkem parcelní č. st. [číslo] měl být volný prostor v šířce 0,85 metrů, a že žalobci si tedy postavili dům větších rozměrů, než předpokládalo územní rozhodnutí, když stavební čára byla stanovena ve vzdálenosti 13 metrů od objektu na pozemku parcelní [číslo] dům měl mít rozměry 12,15 metrů na 10 metrů. Žalobci tedy postavili tzv. černou stavbu, a podala proto podnět na zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby a také podnět na přezkum stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí. Navrhla, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Dále uvedla, že účelem fólie umístěné těsně před okny žalobců je ochrana před stalkingem, kdy ona i její syn jsou ze strany žalobců dlouhodobě sledováni a natáčeni z okna domu žalobců. Žalobci při jednání soudu dne 13. 10. 2021 navrhli změnu žaloby, a to její rozšíření, kdy vedle stávajících nároků se dále domáhají, aby se žalovaná zdržela stínění okna v druhém nadzemním podlaží jejich domu v důsledku umístění desky před toto okno na konstrukci žebříku, když k tomuto zásahu došlo po podání žaloby. Soud změnu žaloby usnesením ze dne 15. 3. 2022 připustil. Okresní soud provedl místní šetření dne 16. 11. 2021, ve věci proběhla jednání dne 5. 1. 2022, 25. 2. 2022, 7. 3. 2022, kde byli vyslechnuti svědci a provedeny listinné důkazy, u jednání konaného dne 5. 1. 2022 byla žalovaná poučena dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti k trvání jednání žalobců představující stalking, k jeho intenzitě, konkrétním projevům, k tomto žalovaná doplnila tvrzení a označila důkazy. U jednání dne 7. 3. 2022 potom byla poučena dle st. § 118a odst. 3 o. s. ř., že z provedených a navržených důkazů nemá soud za prokázané tvrzení ohledně stalkingu ze strany žalobců vůči žalované, k tomu žalovaná žádné další důkazy neoznačila. Dne 15. 3. 2022 došlo k vyhlášení napadeného rozsudku, kdy k vyhlášení rozsudku se dostavili pouze žalobci a) a b). Před vyhlášením rozhodnutí rozhodl okresní soud usnesením opětovně o změně žaloby v tom znění, že„ žalovaná je povinna zdržet se stínění okna v druhém nadzemním podlaží štítové zdi rodinného domu žalobců v důsledku umístění desky na konstrukci žebříku před tímto oknem.“ Následně okresní soud vyhlásil napadený rozsudek.

9. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a jeho závěr o skutkovém stavu věci. Uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tento zcela odkazuje.

10. Co se pak týká právního hodnocení věci, i v tomto ohledu se krajský soud zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, kdy okresní soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval beze zbytku správná ustanovení občanského zákoníku a s věcí se ve všech směrech vypořádal vyčerpávajícím způsobem, kdy na argumentaci okresního soudu lze v podrobnostech zcela odkázat. Krajský soud pouze uzavírá, že i on je toho názoru, že okna na domě slouží primárně k tomu, aby do domu přiváděla světlo a aby jeho obyvatelům umožňovala výhled z nemovitosti do vnějšího prostoru. Stavění jakýchkoli předmětů a zátaras přímo před okna, která tyto základní funkce narušují či v daném případě naprosto úmyslně blokují, pak krajský soud nepovažuje prizmatem zdravého lidského rozumu za jednání aprobovatelné a akceptovatelné, kterému by měla být poskytována jakákoli právní ochrana, neboť se jedná o zcela zjevné zneužití práva. Takové jednání pak jednoznačně není jakkoli přiměřené místním poměrům, a jeho nepřiměřenost není, vnímáno touto optikou, potřeba s ohledem na zjištěný skutkový stav ani jakkoli více prokazovat.

11. Pokud pak jde o konkrétní odvolací námitky žalované, k těmto odvolací soud uvádí následující: S argumentací žalované ohledně pochybení okresního soudu při hodnocení výpovědí svědků se krajský soud neztotožňuje, kdy má za to, že okresní soud hodnotil výpovědi jednotlivých svědků plně v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a pod bezprostředními dojmy z učiněných výpovědí, do něhož nepřísluší krajskému soudu, pokud svědky opětovně nevyslechne, k čemuž nebyl shledán žádný důvod, jakýmkoli způsobem zasahovat. S důvody, proč nepovažuje za věrohodnou výpověď svědka [jméno], se okresní soud v rozhodnutí pečlivě vypořádal a naopak z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že výpověď svědkyně [příjmení] za věrohodnou považuje, o její věrohodnosti nemá jakýkoli důvod pochybovat a z této skutkové závěry činí, ačkoli to není v rozhodnutí explicitně uvedeno. Pokud žalovaná namítala, že okresní soud neprovedl k jí tvrzenému stalkingu jako důkaz výslech žalobců, pak k tomuto je nutno uvést, že důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Okresní soud vyhodnotil zcela správně návrh na provedení důkazu výslechem žalobců jako nadbytečný, kdy se jedná o krajní důkazní prostředek, kterým chtěla žalovaná prokazovat svá tvrzení ke stalkingu ze strany žalobců, která nebyla schopna prokázat jinak. Lze jen stěží předpokládat, že žalobci ve své výpovědi jako důkazním prostředku podpoří skutková tvrzení žalované ohledně stalkingu z jejich strany, když tento naopak popírají, a že by tento důkaz měl k prokázání tvrzení žalované jakýkoli význam. Irelevantní krajský soud shledává i námitku žalované ohledně toho, že okresní soud nesprávně vyhodnotil fotografie předložené žalobci ve správních a soudních řízeních jako důkazy prokazující stalking ze strany žalobců s tím, že je zjevné, že pokud žalobci nějaké fotografie pozemku žalované či její osoby či osoby jejího syna pořizovali, tak pouze za účelem bránění svých práv v důsledku jejich porušování žalovanou (případně jejím synem). Uvedené odůvodnění považuje krajský soud za dostatečné a přezkoumatelné, kdy z obsahu spisu je evidentní, že strany mezi sebou vedly množství správních řízení a fotografie byly pořizovány pro jejich účely. Stalking ze strany žalobců, byť v podobě pořizování fotografií, pak nebyl ze strany žalované ani po patřičném poučení ze strany okresního soudu ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. prokázán. Okresní soud tak, pokud jde o tvrzený stalking ze strany žalobců, dostatečně zjistil skutkový stav. Co se pak týká tvrzeného pochybení při připuštění změny žaloby, z obsahu spisu se podává, že žalobci při jednání soudu dne 13. 10. 2021 navrhli změnu žaloby, a to její rozšíření, kdy vedle původního žalobního žádání se dále domáhají, aby se žalovaná zdržela stínění okna v druhém nadzemním podlaží jejich domu v důsledku umístění desky před toto okno na konstrukci žebříku, když k tomuto zásahu došlo po podání žaloby. Soud změnu žaloby ve smyslu jejího rozšíření usnesením ze dne 15. 3. 2022 připustil. Předmětem dalšího řízení a dokazování byla tedy původní i takto rozšířená žaloba, žalovaná měla možnost se k této změně vyjádřit a k rozšířené žalobě bylo vedeno celé dokazování a bylo o ní řádně rozhodnuto. Okolnost, že okresní soud, patrně nedopatřením, o změně žaloby totožného obsahu rozhodl opakovaně těsně před vyhlášením rozsudku, pak nepředstavuje vadu řízení, která by měla jakýkoli vliv na správnost napadeného rozhodnutí.

12. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil a to včetně výroku o nákladech řízení, u nichž okresní soud správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ohledně úspěchu ve věci na straně žalobců a správně výši nákladů řízení vypočetl.

13. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci byli v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšní, neboť odvolání žalované nebylo vyhověno. Žalovaná tedy má povinnost uhradit žalobcům plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7 odst. 4, § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“) ve výši 1.500 Kč (účast u jednání dne 18. 10. 2022 dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g/ AT), dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalobců ve výši 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 AT, cestovného právního zástupce žalobců ve výši 430,28 Kč vynaloženého v souladu s vyhl. č. 511/2021 Sb. na trase ze sídla advokáta k jednání dne 18. 10. 2022, vozidlem r. z. 7AL6246, celkem ujeto 62 km, při průměrné spotřebě 6,2 l na 100 km, paušální náhradě za ujetý km 4,70 Kč a vyhláškové ceně motorové nafty 47,10 Kč, náhrady za promeškaný čas na této cestě za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč, celkem 400 Kč (§ 14 odst. 1 AT). Dále zástupci žalobců náleží daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z výše uvedené odměny a náhrad, když doložil, že je plátcem, ve výši 552,36 Kč Celkem tak žalobcům na nákladech odvolacího řízení náleží částka 3.182,60 Kč.

14. Místo plnění u náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobců s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.