75 CO 325/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Markéty Pokorné a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 97.492,82 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2021, č. j. 20 C 112/2021-61, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2021, č. j. 20 C 112/2021-90 a doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2021, č. j. 20 C 112/2021-89,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 44.205,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 68.579,76 Kč od 1. 11. 2020 do 13. 4. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 44.205,76 Kč od 14. 4. 2021 do zaplacení, částky 14.630 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 64.899,94 Kč od 23. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 234.648 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 24.374 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24.374 Kč od 14. 4. 2021 do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 73.118 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 82.862 Kč od 1. 11. 2020 do 13. 4. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 58.488 Kč od 14. 4. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 102,09 % ročně z částky 64.899,94 Kč od 23. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 234.648 Kč pak žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že ujednání v úvěrové smlouvě o výši úroků je rozporné s dobrými mravy, a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 166,39 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, neboť tato sazba podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud tedy zavázal žalovaného k úhradě částky ve 24.374 Kč představující dlužnou jistinu úvěru. Ve zbytku pak okresní soud žalobu žalobkyně zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. ohledně částky 44.205,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 68.579,76 Kč od 1. 11. 2020 do 13. 4. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 44.205,76 Kč od 14. 4. 2021 do zaplacení, částky 14.630 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 64.899,94 Kč od 23. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 234.648 Kč, a do výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. Žalobkyně podala odvolání dříve, než okresní soud rozhodl doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, kterým byl napadený rozsudek doplněn tak, že byla zamítnuta žaloba co do zaplacení částky 0,82 Kč, v této části tedy není rozhodnutí okresního soudu napadeno.

4. V odvolání žalobkyně namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Dále uvedla, že požadovaná sazba 102,09 % nedosahuje čtyřnásobku dle ní nejvyšší sazby úroku za úvěry u bank v době poskytnutí úvěru, sazba úroků tedy není nepřiměřená. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou. Dále žalobkyně poukázala na to, že na ujednání o úrocích nelze aplikovat ustanovení § 1813 o. z., když s konkrétní výší úroku byl žalovaný seznámen v předsmluvním formuláři, ve smlouvě i v oznámení o schválení úvěru, a to jasně a srozumitelně. Ustanovení § 1813 o. z. tedy na dohodu o úrocích použít nelze a mohlo by být aplikováno maximálně ustanovení § 577 o. z. o nezákonném množstevním určení a možnosti soudu je změnit. Dále žalobkyně uzavřela, že úrok nemůže být sjednán v rozporu s dobrými mravy, když o. z. zná neúměrné zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaný dovolat, což se nestalo. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu o neplatnosti celé smlouvy, když dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, je ujednání o výši úroku oddělitelné od zbytku smlouvy o úvěru. Dále namítala, že soudy při řešení vzájemných vztahů dle § 2993 občanského zákoníku nemohou provádět automatické vypořádání v tom smyslu, že by při vracení plnění stejného dluhu (například peněžitého plnění), za bezdůvodné obohacení považovaly pouze saldo, tedy pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve vyšší výši ponížený o nárok druhé strany na vydání bezdůvodného obohacení v nižší výši. Ustanovení § 2993 občanského zákoníku totiž výslovně stanoví, že právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Pokud druhá strana tedy námitku vzájemného plnění nevznese, nemůže soud k tomuto vzájemnému plnění přihlížet a za bezdůvodné obohacení považovat shora uvedené saldo. I kdyby tedy teoreticky platilo, že smlouva o úvěru je neplatná, tak by výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného odpovídala výši původní jistiny. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, ničeho takového nenamítal, soud tedy nemohl vzájemné zúčtování provést, kdy takový postup soudu prvního stupně je v rozporu s § 2993 občanského zákoníku. Rovněž rozporovala přiznání zákonných úroků z prodlení z přiznaného bezdůvodného obohacení až v návaznosti na předžalobní výzvu, kdy k zesplatnění úvěru došlo již 21. 10. 2020 a úrok z prodlení byl požadován od 1. 11. 2020. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, uvedla, že tato se odvíjí od soudem přiznané jistiny, nikoliv od přiznaných úroků, které jsou příslušenstvím.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 82.862 Kč (tj. 64.899,94 Kč jistina, 17.762,72 Kč úrok přirostlý do zesplatnění, 200 Kč náhrada nákladů v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy) spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 82.862 Kč od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 14.630,82 Kč (tj. smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 82.662,66 Kč od [datum] do data vyhotovení žaloby), dále úroku ve výši 102,09 % ročně z částky 64.899,94 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 234.648 Kč, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřeli účastníci, když dne [datum] ji podepsal žalovaný, a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 70.000 Kč, který však žalovaný řádně nesplácel. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání se nedostavil. Okresní soud po provedeném dokazování listinami dne [datum] vyhlásil napadený rozsudek, který následně v předmětu řízení v záhlaví na pokyn krajského soudu opravil opravným usnesením ze dne [datum]. Dne [datum] vydal okresní soud doplňující rozsudek, kterým rozhodl o opomenuté části předmětu řízení, kdy tímto zamítl žalobu co částky 0,82 Kč.

8. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru [číslo] krajský soud dále zjistil, že žalovaný žalovaný zde uvedl svůj e-mail a telefonní číslo. Jako adresu trvalého pobytu i adresu pro doručování uvedl [obec], [ulice a číslo]. Listina je datována dnem [datum] a je opatřena podpisy žalovaného a podpisem zprostředkovatele, který potvrdil převzetí návrhu, a podpisem za žalobkyni u akceptační doložky ze dne [datum]. Z hodnocení klienta ze dne [datum] krajský soud dále zjistil, že je zde u žalovaného, který byl ženatý a prohlásil, že nežije s manželkou, uveden pravidelný čistý příjem 18.543 Kč ze zaměstnání na pracovní poměr na dobu neurčitou a jako výdaje je uvedena částka 3.410 Kč na klienta (životní minimum), 1.000 Kč na bydlení forma bydlení státní-obecní, výdaje celkem 4.410 Kč, tudíž volné zdroje jsou po započítání rezervy 1.000 Kč měsíčně vyčísleny na 13.133 Kč. Vyplněný formulář je podepsán žalovaným dne [datum] a zprostředkovatel poskytnutí úvěru doporučil.

9. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 70.000 Kč na dobu 30 měsíců v srpnu 2019 požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno]. 10. [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 70.000 Kč na dobu 30 měsíců v srpnu 2019 požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno].

11. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 70.000 Kč na dobu 30 měsíců v srpnu 2019 požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno].

12. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 70.000 Kč na dobu 30 měsíců v srpnu 2019 požadovala úrokovou sazbu [anonymizována dvě slova] dle rizikovosti klienta 13. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 70.000 Kč na dobu 30 měsíců v srpnu 2019 požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno] - [anonymizováno].

14. S ohledem na částečné zopakování a doplnění dokazování, přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu uvedené pod bodem 18. napadeného rozsudku s tím doplněním, že při uzavírání smlouvy o úvěru měla žalobkyně, pokud se týká podkladů k prověření úvěruschopnosti žalovaného, k dispozici prohlášení žalovaného v hodnocení klienta (pravidelný čistý příjem 18.543 Kč ze zaměstnání na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, jako výdaje je uvedena částka 3.410 Kč na klienta -životní minimum, 1.000 Kč na bydlení - forma bydlení státní-obecní, celkem výdaje 4.410 Kč, tudíž volné zdroje jsou po započítání rezervy 1.000 Kč měsíčně vyčísleny 13.133 Kč), pracovní smlouvu a doklady o příjmech žalovaného ze zaměstnání, výpis z registru NRKI (kde bylo žalovanému přiděleno skóre 411, což znamená menší riziko při poskytování úvěrů a [příjmení] (zde neměl žalovaný evidován záznam). Obvyklá výše úroků u bezúčelových úvěrů poskytovaných bankami ve výši 70.000 Kč na dobu 30 měsíců v srpnu 2019 pak činila [anonymizováno] až [anonymizováno] ročně.

15. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

16. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru je neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 o. z. z důvodu zjevného rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy.

17. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování je nutno konstatovat, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně nepřezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Okresní soud tedy byl oprávněn se otázkou řádného prověření úvěruschopnosti zabývat. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

18. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a doklady o jeho příjmech (pracovní smlouvu, výplatní pásky a výpis z účtu). Pokud pak jde o výdaje, tak k těmto žalovaný žádné doklady nepředložil, když pouze uvedl, že bydlí ve státním/obecním bydlení s měsíčními náklady 1.000 Kč, což je částka nereálná, pokud se týká měsíčních nákladů na bydlení. Navíc žalobkyně skutečnost ohledně bydlení jakkoli neověřila, vycházela pouze z prohlášení žalovaného, a to i ohledně nákladů na bydlení, k těmto nebylo doloženo ničeho. Žalovaný rovněž neuvedl žádné další náklady, ačkoliv již z návrhu smlouvy je patrné, že má mobilní telefon a email, musí mít tedy výdaje na telefon a zřejmě i na internet. Ačkoliv pak lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalovaného v rámci výdajů s částkou životního minima 3.410 Kč na něj, která odpovídá částce dle ustanovení § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), a vypočítané volné zdroje činily částku 13.133 Kč, opomenutí prověření a doložení základních výdajů jako jsou výdaje na bydlení, energie, a dalších pravidelných výdajů (telefon, internet), představuje ze strany žalobkyně naprostou rezignaci na zkoumání výdejové stránky žalovaného, kdy tato se jí v podstatě vůbec nezabývala (nepožadovala např. výpisy z účtu), tudíž její zjištění o kredibilitě žalovaného se neopírají o žádné konkrétní podklady. Své povinnosti prověřit řádně úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru tak žalobkyně jednoznačně nedostála a krajský soud uzavřel, že smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná.

19. Dále se krajský soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že ujednání o výši úroků je zjevně rozporné s dobrými mravy, což způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroku 166,39 % ročně (shodně tak požadovaná výše 102,09 %) se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu, že tak neučinil okresní soud, který pouze konstatoval, že ujednaná výše úroku podstatně převyšuje míru obvyklou, aniž by provedl jakékoli porovnání úrokových sazeb, učinil krajský soud dotazy na bankovní ústavy ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěrů se stejnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že úrokové sazby se pohybovaly v rozmezí [anonymizováno] až [anonymizováno] ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroku představuje více jak 11 násobek nejvyšší zjištěné sazby úroků u bankovních úvěrů. Z těchto důvodů je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.V této souvislosti pak krajský soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 102,09 % ročně před okresním soudem nebo 20 % ročně v odvolacím řízení). Při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel krajský soud jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil,a to při poskytnutí částky 70.000 Kč o 125.540 Kč.

20. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 o. z., nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

21. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 - 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že„ Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká.

22. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odklonil od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovaným, neboť v případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry, tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena o částku 24.374 Kč (žalovanému předala částku 70.000 Kč na základě neplatné smlouvy a od žalovaného získala na stejnorodém plnění částku 45.626 Kč), žalovaný se tedy ve smyslu ust. § 2993 o. z. na úkor žalobkyně nijak obohatil o částku 24.374 Kč, která byla žalobkyni přiznána. Okresní soud pak správně přiznal žalobkyni úrok z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. až v návaznosti na odeslanou předžalobní výzvu, kdy dříve žalovaný prokazatelně k úhradě bezdůvodného obohacení vyzván žalobkyní nebyl, neboť doručení zesplatnění úvěru s výzvou k úhradě dluhu nebylo v řízení doloženo.Ve zbytku pak žalobu správně zamítl.

23. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, ohledně kterých žalobkyně rovněž podala odvolání.

24. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud zcela správně, když správně určil poměr úspěchu a neúspěchu stran sporu s tím, že žalovanému v řízení před okresním soudem dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a krajský soud pro stručnost na tyto závěry okresního soudu obsažené v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku zcela odkazuje. S ohledem na námitky žalobkyně pak krajský soud uzavírá, že pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci.

25. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovanému však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.