75 CO 335/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 31.838 Kč s příslušenstvím a 11.121.82 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 5. 2022, č. j. 207 C 33/2021-108,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 2.105 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.105 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 25.000 Kč od 12. 10. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25.000 Kč od 1. 11. 2020 do 11. 10. 2021, a úroku ve výši 20 % ročně z částky 25.000 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118.022 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 25.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 12. 10. 2021 do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6.838 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.838 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25.000 Kč od 1. 11. 2020 do 11. 10. 2021, úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 25.000 Kč od 12. 10. 2021 do zaplacení, částky 11.121,82 Kč a úroku ve výši 95,9 % ročně z částky 25.000 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118.022 Kč žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dále okresní soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy, a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 95,90 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, neboť tato sazba podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.Tato neplatnost pak způsobuje dle ustanovení § 576 o. z. neplatnost celé smlouvy, když nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud tedy zavázal žalovaného k úhradě částky ve výši 25.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení v návaznosti na odeslanou předžalobní výzvu. Ve zbytku pak okresní soud žalobu žalobkyně zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. ohledně 2.105 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.105 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 25.000 Kč od 12. 10. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25.000 Kč od 1. 11. 2020 do 11. 10. 2021, a úroku ve výši 20 % ročně z částky 25.000 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118.022 Kč; a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Dále uvedla, že požadovaná sazba úroku nepřesahuje judikaturou aprobovaný čtyřnásobek nejvyšší sazby úroku za úvěry poskytované bankami, sazba úroků tedy není nepřiměřená, ani lichevní, když poukazovala na časové řady ARAD. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je třeba vycházet ze zásady pacta sunt servanda, žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Pokud soud dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 o. z., které je ustanovením specialis k ostatním soudem uváděným ustanovením, který uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. V případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše úroků odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. S ohledem na to, že žalobkyně považuje úvěrovou smlouvu za platnou, má nárok i na dlužné pojistné 858 Kč, které bylo ujednáno v příloze č. 1 smlouvy.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne 29. 10. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 31.838 Kč s příslušenstvím a 11.121.82 Kč, tj. 31.838 Kč jistina (25.000 Kč + 5.980,96 Kč úrok přirostlý do zesplatnění) + dlužné pojistné 858 Kč, smluvní pokuty ve výši 10.141,40 Kč (tj. smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 30.980,96 Kč od 1. 11. 2020 kapitalizovaná do data vyhotovení žaloby) a úroku ve výši 95,9 % ročně z částky 25.000 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118.022 Kč, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřeli účastníci dne [datum], a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 25.000 Kč, který však žalovaný řádně nesplácel. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání soudu se nedostavil. Okresní soud po provedeném dokazování listinami dne 26. 5. 2022 vyhlásil napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru [číslo] krajský soud dále zjistil, že žalovaný uvedl jako adresu trvalého bydliště [obec a číslo], [PSČ] a jako adresu pro doručování [adresa], [PSČ], uvedl na sebe mobilní telefon a email.

8. Z hodnocení klienta ze dne 10. 3. 2022 krajský soud dále zjistil, že žalovaný uvedl, že na bydlení vydá měsíčně 1.000 Kč, přičemž se jedná o bydlení státní/obecní. Adresa jeho zaměstnavatele je [ulice a číslo].

9. S ohledem na částečné zopakování a doplnění dokazování, přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu uvedené pod bodem 35. napadeného rozsudku s tím doplněním, že žalovaný měl, pokud se týká údajů k jeho úvěruschopnosti, v době uzavření smlouvy e-mail, mobilní telefon, a dojížděl do zaměstnání ze [obec] do [obec]. Jeho bydlení mělo formu bydlení státní/obecní 10. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

11. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně přezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Dle ust. § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou (z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že jsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

13. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a doklad o jeho příjmu (pracovní smlouvu, potvrzení o platbě), výpis z registru SOLUS a NRKI. Pokud pak jde o výdaje, tak k těmto žalovaný žádné doklady nepředložil, když pouze uvedl, že bydlení má státní/obecní s měsíčními náklady 1.000 Kč, což je částka naprosto nereálná, pokud se týká plateb za bydlení a záloh na energie. Nebyla předložena nájemní smlouva, není ani zřejmé, kolik činí nájemné, dále pak kolik činí zálohy na energie. Žalovaný uvedl jako další náklady částku 0 Kč, i když už z návrhu smlouvy je patrné, že má mobilní telefon a e-mail a dále dojíždí do zaměstnání ze [obec] do [obec], musí mít tedy nutně výdaje na telefon, internet a dojíždění. Ačkoliv pak lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalovaného v rámci výdajů s částkou životního minima 3.410 Kč na něj, která odpovídá částce dle ustanovení § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), a vypočítané volné zdroje činily částku 8.930 Kč, opomenutí prověření a doložení základních výdajů jako jsou výdaje na bydlení, a dalších pravidelných výdajů (telefon, internet), představuje ze strany žalobkyně naprostou rezignaci na zkoumání výdajové stránky žalovaného, kdy touto se v podstatě vůbec nezabývala. Uvedená neschopnost žalovaného úvěr splácet se ostatně ihned následně projevila, kdy tento neuhradil na úvěr ani jedinou splátku. Své povinnosti prověřit řádně úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru tak žalobkyně jednoznačně nedostála a krajský soud uzavřel, že smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, a spotřebitel je pak povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu.

14. S ohledem na výše uvedené se krajský soud již pro nadbytečnost nezabýval tím, zda ujednaní o výši smluvních úroků je rozporné s dobrými mravy, a vlivu této skutečnosti na platnost úvěrové smlouvy, neboť předmětná smlouva je neplatná zcela z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně tedy má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy dle ustanovení § 2993 o. z., jak správně uzavřel okresní soud.

15. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení z této částky, neboť k vrácení jistiny úvěru byl žalovaný prokazatelně doporučeným dopisem vyzván až v předžalobní výzvě, jak rovněž správně dovodil okresní soud, kdy počátek prodlení i výši úroku určil okresní soud správně. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 12. 10. 2021.

16. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru (z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného) pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, ani na smluvní pokutu a pojistné ohledně kterých žalobkyně podala odvolání. Nárok na úrok z úvěru pak nelze dovozovat ani z obecné úpravy bezdůvodného obohacení (§ 2999 a násl. o. z.), neboť krajský soud dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného a pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

17. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud správně tak, že žádnému z účastníků náklady řízení před soudem prvního stupně nebyly přiznány, kdy v řízení převážně úspěšný žalovaný, který byl měl nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, tyto nepožadoval. Pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci.

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovanému však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.