75 CO 350/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o zaplacení částky 75.801 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 16.995,20 Kč, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2021, č. j. 17 C 100/2021-50,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 45.170,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 45.170,58 Kč od [datum] do zaplacení a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení pohledávky ve výši 75.801 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši 16.995,20 Kč, úroku ve výši 90 % ročně z částky 61.720,58 Kč od [datum] do [datum] ve výši 3.527,04 Kč a úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 61.720,58 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 213.372 Kč. Žalobu žalobkyně odůvodnila, že s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] dne [datum], na základě které byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 70.000 Kč, k jehož vyplacení došlo [datum]. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 138,18 Kč splácet ve 30 měsíčních splátkách ve výši 5.927 Kč splatných vždy k třetímu dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2019 dle splátkového kalendáře. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Dále okresní soud uzavřel, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost podle § 580 odst. 1 a § 588 odst. 1 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 138,18 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Vzhledem k tomu, že okresní soud považoval smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, posoudil žalobkyní uplatněný nárok ve smyslu ust. § 2993 o. z. jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení a zavázal žalovanou k úhradě částky 16.550 Kč Okresní soud dovodil, že žalované byla vyplacena částka 70.000 Kč, žalovaná zaplatila celkem částku 53.450 Kč a výše bezdůvodného obohacení žalobkyně tak představuje částku 16.550 Kč (70.000 Kč – 53.450 Kč). Dále okresní soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení od data, kdy byla k zaplacení této částky vyzvána žalobkyní poprvé, tj. od data uvedeného v předžalobní výzvě. Tato byla podle okresního soudu odesláno dne [datum] a žalovaná měla svůj závazek uhradit do 15 dnů od data odeslání této výzvy, tj. do [datum]. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak okresní soud dovodil, že žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované.

2. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se změny výroku II. napadeného rozsudku tak, že žalovaná bude povinna zaplatit žalobkyni částku 45.170,58 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení a zároveň se domáhala změny souvisejícího výroku III. o nákladech řízení účastníků. Odvolatelka uvedla, že se neztotožňuje se závěrem okresního soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně odvolání podává pouze, co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru ve výši 61.720,58 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 16.550 Kč, tedy v částce 45.170,58 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že má celou uzavřenou smlouvu za zcela platnou a nesouhlasí se závěry okresního soudu, ale odvolává se pouze, co do rozdílu nepřiznané jistiny úvěru. Odvolatelka odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84 s tím, že dle názoru žalobkyně nelze na právní vztahy podléhající režimu nového občanského zákoníku bez dalšího aplikovat závěry předchozí judikatury vztahující se k problematice bezdůvodného obohacení při neplatné smlouvě. Ustanovení § 2993 občanského zákoníku nově stanoví, že plnila-li strana, aniž byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby ji druhá strana vydala, co získala, právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Nový občanský zákoník, tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy nepožaduje, aby u synallagmatických závazků z titulu bezdůvodného obohacení osoba, která z tohoto titulu podává žalobu na plnění toto synallagma vyjádřila v petitu podané žaloby. Soudy při řešení vzájemných vztahů dle § 2993 občanského zákoníku rovněž nemohou provádět automatické vypořádání v tom smyslu, že by při vrácení plnění stejného druhu (například peněžitého plnění) za bezdůvodné obohacení považovaly pouze saldo, tedy pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši ponížené o nárok druhé strany na vydání bezdůvodného obohacení v nižší výši. Ustanovení § 2993 občanského zákoníku totiž výslovně stanoví, že právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Pokud druhá strana tedy námitku vzájemného plnění nevznese, nemůže soud k tomuto vzájemnému plnění přihlížet a za bezdůvodné obohacení považovat shora uvedené saldo. I kdyby teoreticky platilo, že smlouva o úvěru je neplatná (s čímž žalobkyně nesouhlasí), tak by výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované odpovídala výši původní jistiny. Žalovaná zůstala po celou dobu řízení pasivní a soud tak nemůže v této věci zohledňovat jakékoliv platby uhrazené v souvislosti se smlouvou o úvěru žalobkyně ze strany žalované. Ačkoliv žalobkyně nesouhlasí se soudem prvního stupně, který vyslovil neplatnost smlouvy o úvěru, tak pokud soud prvního stupně měl v úmyslu smlouvu vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení, měl žalobkyni přiznat částku ve výši 61.720,58 Kč s příslušenstvím. K jakýmkoliv platbám žalované ve vztahu k žalobkyni soud přihlédnout nemohl, neboť žalovaná ničeho takového nenamítala a zůstala po celou dobu řízení pasivní.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřila.

4. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou, přezkoumával rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

5. Krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených listinných důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním vyplývajícím z částečného zopakování dokazování při jednání krajského soudu.

6. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] krajský soud nad rámec zjištění okresního soudu zjistil, že žalovaná uvedla svoji trvalou adresu obec Město Libavá, ulice [adresa], stejnou adresu uvedla jako adresu pro doručování s tím, že uvedla svoje telefonní číslo a emailovou adresu.

7. Z listiny hodnocení klienta krajský soud zjistil, že se vztahuje ke smlouvě o úvěru [číslo] s tím, že finanční potřeba žalované činila 120.000 Kč, celková výše úvěru 70.000 Kč, měsíční splatnost splátek 30 Kč, výše jednotlivých splátek 5.927 Kč, zápůjční úroková sazba 138,18 Kč, celková částka, kterou má klient zaplatí [částka]. Žalovaná uvedla, že její průměrný měsíční příjem činí [částka], přičemž se jedná o příjem z osoby samostatně výdělečně činné. Celkové příjmy představují částku [částka], žalovaná uvedla jako výdaje [částka], výdaje na bydlení [částka], celkem výdaje [částka], rezerva [částka], ostatní výdaje 0 Kč. Žalovaná uvedla, že bydlí ve státním [anonymizováno] bytě, je svobodná. Celkové příjmy žalované podle tohoto hodnocení klienta představují částku [částka], výdaje [částka], volné zdroje příjmy a výdaje [částka].

8. Dále krajský soud doplnil dokazování zprávami bankovních ústavů ohledně výše úrokové sazby úvěru ve výší 70.000 Kč uzavřeného v srpnu 2019 ve 30 měsíčních splátkách a ze zpráv bankovních ústavů zjistil, že [právnická osoba] požadovala u tohoto typu úvěru úrokovou sazbu ve výši [anonymizováno] až [anonymizováno] ročně, [právnická osoba] požadovala sazbu [anonymizováno] ročně, [právnická osoba] požadovala sazbou [anonymizováno] ročně a [právnická osoba] požadovala sazbu [anonymizováno] ročně.

9. S ohledem na částečně zopakované dokazování ve spojení se správnými skutkovými zjištěními okresního soudu z provedených důkazů krajský soud uzavírá, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] přičemž žalovaná tuto smlouvu uvedeného dne podepsala a na základě této smlouvy jí byl poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 70.000 Kč, k jehož vyplacení došlo [datum]. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 138,18 % ročně splácet ve 30 měsíčních splátkách ve výši 5.927 Kč splatných vždy k třetímu dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjnem 2019 dle splátkového kalendáře. Žalovaná zaplatila na poskytnutý úvěr částku 53.450 Kč, následně se dostal do prodlení a k datu [datum] došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru.

10. Krajský soud pro úplnost dodává, že odvolání žalobkyně směřovalo jen proti závěrům okresního soudu ve vztahu k vypořádání bezdůvodného obohacení, a to přesto, že žalobkyně v odvolání deklarovala, že se závěrem okresního soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy nesouhlasí. Z tohoto důvodu se krajský soud bude v prvé řadě zabývat odvolacími argumenty žalobkyně v odvolání uplatněnými.

11. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že úvěruschopnost žalované řádně prověřila. Na základě zopakovaného dokazování krajský soud dospívá k závěru, že tento závěr okresního soudu správný není. Odvolací soud má naopak za to, že žalobkyně v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy nesplnila povinnosti uložené jí ust. § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když řádně neprověřila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně v řízení ničím neprokázala, že při poskytování spotřebitelského úvěru žalované posuzovala její schopnost splácet poskytnutý úvěr s řádnou, natož s odbornou péčí, přičemž nesplnění je těchto povinností má podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek absolutní neplatnost smlouvy a na základě neplatné smlouvy nelze žalobkyni žalobou uplatněné nároky přiznat. Pro úplnost krajský soud dodává, že žalovaná uvedla, že má příjem ze samostatně výdělečné činnosti, avšak žalobkyně žádným způsobem příjmy žalované v tomto směru neověřovala a stejně tak neověřovala výdaje žalované na bydlení a výdaje ostatní, když žalovaná uvedla, že má výdaje pouze nulové, přičemž je zřejmé, že měla mimo jiné bezpochyby výdaje s placením telefonních poplatků a internetových poplatků. Rovněž tak částka za nájem v obecním bytě, kterou žalovaná uvedla ve formuláři hodnocení klienta neodpovídá skutečným nákladům na bydlení, včetně souvisejících plateb za energie.

12. Na základě doplnění dokazování v průběhu odvolacího řízení se krajský soud naopak zcela ztotožňuje se závěrem okresního soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nepřiměřené výše sjednaných úroků, když sazba ve smlouvě o úvěru sjednaná ve výši 138,18 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. V tomto směru krajský soud po doplnění dokazování zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu.

13. Je třeba také konstatovat, že se závěrem okresního soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy se krajský soud ztotožňuje, přičemž konstatuje, že ve vztahu k odvolání žalobkyně tato sice deklarovala svůj nesouhlas se závěrem okresního soudu, nicméně odvolací argumentaci v tomto směru žádným způsobem nekonkretizovala.

14. Okresní soud v uzavřel, že plnění z předmětné smlouvy o úvěru, které si mezi sebou smluvní strany poskytly, pak představuje plnění bez právního důvodu, které si musí smluvní strany vzájemně vrátit. Okresní soud dovodil, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 70.000 Kč, žalovaná na úvěr zaplatila částku 53.450 Kč a žalobkyni tak vzniklo právo na plnění v rozsahu částky 16.550 Kč, přičemž v tomto rozsahu okresní soud žalobě, včetně příslušenství vyhověl a ve zbývajícím rozsahu žalobu žalobkyně zamítl.

15. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. [ulice] právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 - 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že„ Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká.

16. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odklání od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovaným, neboť v případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 43.388 Kč (žalovanému předala částku 65.000 Kč na základě neplatné smlouvy a od žalovaného získala na stejnorodém plnění částku 21.612 Kč, o kterou se snížil prospěch žalovaného jako obohaceného), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Okresní soud tedy žalobkyni pravomocným výrokem I. na jistině přiznal správně vypočtenou částku. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení, neboť žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že by v době první výzvy k plnění nebylo v jeho možnostech dlužnou jistinu vrátit (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru), za přiměřenou dobu k jejímu vrácení je tedy třeba považovat nejpozději lhůtu určenou v předžalobní výzvě, když doručení oznámení o zesplatnění úvěru žalovanému žalobkyně netvrdila, ani nedoložila. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

17. V dané věci je rovněž podstatné, že krajský soud dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalované žalobkyní a pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon dokonce obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ust. § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaná je v takovém případě povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

18. Ze shora uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých okresní soud rozhodl zcela správně, když správně určil poměr úspěchu a neúspěchu stran sporu s tím, že žalované v řízení před okresním soudem dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Krajský soud podotýká, že pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ust. § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoli v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení z procesního hlediska úspěšná, neboť odvolání žalobkyně vyhověno nebylo. Žalobkyně by tedy byla povinna uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalované však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a krajský soud, tedy rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.