75 CO 385/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa o 48.803 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 5.772,96 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 9. 2021, č. j. 218 C 35/2020-60,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 22.727,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22.727,50 Kč od [datum] do zaplacení, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 20.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 35.775,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 28.803 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že předmětná smlouva obchází zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Předně se podle okresního soudu nejedná o smlouvu o zápůjčce, jak nesprávně uvedla žalobkyně a jak je nesprávně smlouva označena, když okresní soud ji posuzuje, nikoliv podle názvu, ale podle obsahu. Skutečnost, že je poskytnuta částka za úrok je vedle ostatních parametrů (vrácení částky ve splátkách, poskytovatelem je subjekt poskytovatelů úvěrů apod.) podle okresního soudu parametrem smluv o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Přitom se podle okresního soudu jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, když ze smlouvy, ale ani z tvrzení žalobkyně, nevyplynul žádný důvod považovat smlouvu za podnikatelskou, jelikož žádný konkrétní podnikatelský účel úvěru tvrzen (natož prokázán) nebyl. Okresní soud uvedl, že ve smlouvě o úvěru je sice u žalovaného uvedeno IČO, ale s ohledem na to, že není ve smlouvě uvedeno, na který podnikatelský záměr je úvěr poskytnut, jedná se podle okresního soudu o smlouvu spotřebitelskou. Podle okresního soudu tak bylo povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru zjistit úvěruschopnost spotřebitele, což žalobkyně neučinila a ověření úvěruschopnosti nedoložila ani po výzvě dle § 118a o. s. ř. Smlouva je tedy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž k neplatnosti okresní soud přihlíží z úřední povinnosti. Na základě této smlouvy se tedy žalovaný obohatil podle § 2991 odst. 1 o. z. o 20.000 Kč, jelikož bylo prokázáno, že obdržel tuto částku v souvislosti s neplatnou smlouvou, přičemž žádnou částku nevrátil. Částku 20.000 Kč okresní soud přiznal žalobkyni spolu s úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a ve zbytku žalobu zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II., co do částky 22.727,50 Kč s 10% ročním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a proti výroku III. podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. Odvolání žalobkyně směřuje do částky 17.980 Kč se zákonným úrokem z prodlení a co do částky 4.747,50 Kč, která představuje jednu polovinu ze smluvní pokuty dle bodu 6.5 smluvních ujednání smlouvy o zápůjčce s příslušenstvím. V odvolání žalobkyně uvedla, že okresní soud zcela chybně uzavřel, že se v tomto případě nejedná o uzavření smlouvy o podnikatelské zápůjčce, ale o spotřebitelském úvěru. Zdůraznila, že žalovaný uzavřel smlouvu jako fyzická osoba podnikatel, což potvrdil uvedením identifikačního čísla a sídla ve smlouvě a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008 jako účel zápůjčky pak bylo sjednáno„ potřeby podnikání“. Dle žalobkyně je tedy třeba respektovat smluvní autonomii stran, když žalovaný měl před uzavřením smlouvy dostatek prostoru se s jejími ustanoveními seznámit a nemusel ji uzavírat. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je nutno vycházet ze zásad pacta sund servanda a in favorem negotii. Navíc žalovaný nikdy nic nenamítal, přijal peníze, řádně nehradil, k soudnímu jednání se nedostavil. Přesto ho okresní soud chrání tak, jako by šlo o spotřebitele. I přes výše uvedené pak žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného řádně splácet zápůjčku posuzovala s péčí řádného hospodáře, avšak, že ze zákona žádná taková povinnost nevyplývala a uvedla, že prověřila, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání a obchodník jednající se žalovaným doporučil smlouvu ke schválení. V této souvislosti pak žalobkyně poukázala i na další rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě a uzavřela, že má rovněž právo na plnou náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 48.803 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, dále pohledávky ve výši 5.772,96 Kč a pohledávky ve výši 1.200 Kč. Návrh odůvodnila tvrzením, že dne [datum] byla mezi žalobkyní jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta na účet uvedený ve smlouvě zápůjčka ve výši 20.000 Kč, k jejímuž vyplacení došlo [datum]. Žalovaný se zavázal poskytnutou půjčku společně se sjednaným úrokem splácet dle splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení věřitele o schválení poskytnuté zápůjčky, tj. ve 12 měsíčních splátkách ve výši 3.165 Kč, splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2020. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnuté zápůjčky, když nezaplatil žádnou částku a k datu [datum] tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celé zápůjčky. Okresní soud ve věci vydal platební rozkaz, který však byl následně zrušen, neboť se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání se nedostavil. Okresní soud po provedeném dokazování a poučení žalobkyně dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, že pokud tvrdí, že se nejednalo o spotřebitelský úvěr, nechť uvede, na jaký podnikatelský účel byl úvěr poskytnut, jak byl na podnikání použit, jak byla prověřena úvěruschopnost žalovaného rozhodl ve věci napadeným rozsudkem.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje, že doplněním z oznámení o schválení zápůjčky, včetně splátkového kalendáře krajský soud dále zjistil, že tímto podpisem ze dne [datum] oznámila žalobkyně žalovanému, že mu bylo schváleno vyplácení půjčky dle smlouvy o podnikatelské zápůjčce [číslo]. Přílohu tohoto dopisu pak činil splátkový kalendář ke smlouvě s rozepsáním 12 měsíčních splátek po 3.165 Kč.

8. Ze smlouvy o podnikatelské zápůjčce [číslo] krajský soud dále zjistil, že dne [datum] uzavřela žalobkyně jako zapůjčitel a žalovaný označený [anonymizováno] a adresou podnikání a bydlištěm [anonymizováno] míru [číslo], [PSČ] [obec] jako vydlužitel smlouvu o podnikatelské zápůjčce, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 20.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 17.980 Kč, to je celkem 37.980 Kč ve 12 měsíčních splátkách po 3.165 Kč splatných vždy k dvacátému dni v měsíci. Jako podnikatelský účel zápůjčky bylo sjednáno„ ostatní provozní zápůjčky“. Dále bylo sjednáno, že po uzavření smlouvy provede žalobkyně posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet a v případě, že dojde k závěru, že může zápůjčku poskytnout bude zápůjčka vyplacena a schválení zápůjčky mu bude oznámeno spolu se zasláním splátkového kalendáře, v případě, že by však žalobkyně dospěla k závěru, že zápůjčku poskytnout nelze, nebyla by zápůjčka vyplacena. V čl. 1 smlouvy bylo sjednáno, že zápůjčka je poskytována pro podnikatelské účely vydlužitele - žalovaného.

9. Z karty klienta krajský soud zjistil, že žalovaný žalobkyni na předmětnou zápůjčku neuhradil žádnou částku.

10. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a z poštovního podacího archu krajský soud dále zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě zápůjčky ve výši 37.980 Kč s příslušenstvím, a to nejpozději do 15 dnů od data odeslání této výzvy. Výzva byla odeslána [datum] na žalovaným uvedenou korespondenční adresu [adresa]. 11. [právnická osoba] ze dne [datum] krajský soud zjistil, že uvedená banka neposkytuje úvěry podnikatelům ve výši 20.000 Kč, minimální výše je 50.000 Kč. Požadovaným parametrům odpovídá kontokorentní úvěr k běžnému účtu s úrokovou sazbou [anonymizováno].

12. Ze zprávy [právnická osoba] ze dne [datum] krajský soud zjistil, že úroková sazba se u úvěru na podnikání ve výši 20.000 Kč na 12 měsíců pohybovala v rozpětí [anonymizováno] až [anonymizováno] ročně.

13. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u úvěru na podnikání ve výši 20.000 Kč na 12 měsíců poskytovala úrokovou sazbu od [anonymizováno] do [anonymizováno] ročně.

14. Ze sdělení [anonymizováno] bank [anonymizováno] republic and [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u úvěru na podnikání ve výši 20.000 Kč na 12 měsíců poskytovala úrokovou sazbu od [anonymizováno] do [anonymizováno] ročně.

15. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u úvěru na podnikání ve výši 20.000 Kč na 12 měsíců poskytovala úrokovou sazbu [anonymizováno].

16. S ohledem na částečné zopakování a doplnění dokazování přejímá krajský soud jako správné skutkové závěry okresního soudu s tím doplněním, že k úhradě žalobní pohledávky vyzvala žalobkyně žalovaného před žalobní výzvou, a to ve lhůtě 15 dnů od odeslání výzvy a obvyklá výše úroků u bezúčelových úvěrů poskytovaných bankami ve výši 20.000 Kč na 12 měsíců v lednu 2020 činila [anonymizováno] až [anonymizováno] ročně.

17. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ust. § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o zápůjčce došlo po 1. 1. 2014.

18. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přes to, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného smluvního vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy dle ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároků z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti předmětné smlouvy jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

19. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že nároky ze smlouvy o zápůjčce je třeba vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť smlouva je neplatná, byť z jiného důvodu než uzavřel okresní soud.

20. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud v první řadě zabýval otázkou charakteru samotné smlouvy a dospěl k závěru, že námitky žalobkyně o chybném právním posouzení věci okresním soudem jsou na místě. V první řadě je třeba uvést, že úvahy okresního soudu o tom, že byť je smlouva výslovně označena jako smlouva o zápůjčce, ve skutečnosti se jedná o smlouvu o úvěru, neboť na základě smlouvy je poskytnuta částka za úrok, má být vracena ve splátkách a poskytovatelem je subjekt poskytovatelů úvěrů, nejsou opodstatněné a neodpovídají právní úpravě smlouvy o úvěru a smlouvy o zápůjčce. Dle ustanovení § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle ustanovení § 2392 odst. 1 věta první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Ustanovení § 2394 o. z. pak řeší situaci sjednání splácení zápůjčky ve splátkách. Naproti tomu dle ustanovení § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o zápůjčce a smlouva o úvěru jsou tedy dva podobné smluvní typy, kdy v obou případech mohou být poskytnuty peněžní prostředky za úrok, a poskytnutá částka může být vracena ve splátkách. Hlavní rozdíl obou pak spočívá v tom, že smlouva o zápůjčce je smlouvou reálnou (k jejímu uzavření je třeba půjčenou částku poskytnut), zatím co smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální (ke vzniku smluvního vztahu postačuje přijetí návrhu k uzavření smlouvy, čímž vzniká závazek úvěr poskytnout). Smluvní ujednání, ze kterých okresní soud dovozoval, že se v daném případě nemůže jednat o smlouvu o zápůjčce, ale o úvěru, jsou tedy možná u obou smluvních typů a ani to, že žalobkyně někdy uzavírá smlouvy o úvěru a někdy smlouvy o zápůjčce, nijak nesvědčí pro to, že by v daném případě mělo jít o smlouvu o úvěru, nikoliv o smlouvu o zápůjčce. Vzhledem k tomu, že tedy účastníci výslovně uzavřeli smlouvu o zápůjčce, nikoliv smlouvu o úvěru, je povinností soudu jejich volbu typu smluvního vztahu respektovat, když z provedeného dokazování nijak nevyplývá, že by chtěli místo toho uzavřít smlouvu o úvěru. Vzhledem k tomu, že dále posuzoval okresní soud smlouvu jako smlouvu o spotřebitelském úvěru (což zřejmě bylo hlavním důvodem, proč okresní soud řešil, jaký smluvní typ podle něj vlastně účastníci uzavřeli), považuje krajský soud za nezbytné zdůraznit, že nelze zaměňovat pojem smlouva o úvěru dle o. z. a smlouva o spotřebitelském úvěru dle zákona o spotřebitelském úvěru, neboť oba pojmy mají zcela odlišný obsah. Ačkoliv o. z. rozlišuje smlouvu o zápůjčce a smlouvu o úvěru, jak je blíže rozebráno výše, dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Pokud tedy je smlouva uzavřena se spotřebitelem, je zcela nerozhodné, zda se strany dohodnou na uzavření smlouvy o zápůjčce nebo smlouvy o úvěru dle o. z., neboť v obou případech se jedná o spotřebitelský úvěr, který se řídí zákonem o spotřebitelském úvěru.

21. Dále se krajský soud zabýval otázkou postavení žalovaného v daném smluvním vztahu, tedy tím, zda smlouvu uzavíral jako spotřebitel nebo podnikatel, a dospěl k závěru, že i v tomto rozsahu jsou námitky žalobkyně důvodné. Dle ustanovení § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle ustanovení § 420 odst. 2 o. z. se pak pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 o. z. za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že u fyzické osoby, která je podnikatelem, je pro rozlišení, zda v daném případě vystupuje jako spotřebitel nebo podnikatel, rozhodující, zda jedná v rámci svého podnikání nebo v souvislosti s ním či nikoliv. I fyzická osoba, která je podnikatelem, totiž může v určitých smluvních vztazích (zcela mimo její podnikatelskou činnost) vystupovat jako spotřebitel a v každém případě je tedy třeba zkoumat, jaké postavení měla v daném smluvním vztahu. V tomto se tedy krajský soud neztotožňuje se závěry žalobkyně, že fyzická osoba podnikatel již jako spotřebitel nikdy vystupovat nemůže. Pokud pak jde o danou smlouvu, tak ta je výslovně nazvaná smlouva o podnikatelské zápůjčce, žalovaný je v ní označen IČO a místem podnikání a je výslovně sjednávána pro účely podnikání žalovaného, a to jako ostatní provozní zápůjčka. Z celého obsahu smlouvy, který žalovaný podepsal, je tedy zřejmé, že smlouvu hodlal uzavřít jako podnikatel v souvislosti se svým podnikáním a takto to vnímala i žalobkyně. V této souvislosti pak lze využít i dřívější judikaturu Nejvyššího soudu, kde Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže podnikatel, jakožto účastník smlouvy, uvedl ve smlouvě své identifikační číslo osoby a daňové identifikační číslo, dal tím najevo, že se smlouva týká jeho podnikatelské činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, dostupný z www.nsoud.cz), na kterou poukazovala i žalobkyně. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu o zápůjčce žalovaný uzavřel jako podnikatel v souvislosti se svou podnikatelskou činností a zákon o spotřebitelském úvěru, který aplikoval okresní soud, se tedy na tento smluvní vztah nevztahuje. Žalobkyně tudíž neměla zákonnou povinnost prověřovat úvěruschopnost žalovaného a smlouva tedy nemůže být z tohoto důvodu absolutně neplatná. Jen na okraj krajský soud podotýká, že žalovaného v záhlaví tohoto rozsudku označil datem narození a bydlištěm, místi IČO a sídlem, z důvodu, že v mezidobí žalovaný podnikání ukončil.

22. Dále se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy uzavřené, a to s ohledem na ujednanou výši úroků, když touto otázkou se okresní soud s ohledem na svůj závěr o neplatnosti smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti již nezabýval. Krajský soud pak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je zjevně rozporné s dobrými mravy, což způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ust. § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroků 17.980 Kč za 12 měsíců za zapůjčení částky 20.000 Kč, což představuje 89,9 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na vztahy dle o. z. je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]). Vzhledem k tomu, že tak neučinil okresní soud, učinil řádné dotazy na bankovní ústavy krajský soud, když tuto vadu řízení způsobenou odlišným právním názorem krajského soudu bylo možno odstranit v odvolacím řízení místo formálního vrácení věci okresnímu soudu s tím, aby se obvyklou výši úroků zabýval a zprávy od bank si vyžádal a zjistil, že úrokové sazby u srovnatelných úvěrů se pohybovaly v rozmezí [anonymizováno] a [anonymizováno] ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků představuje více než pětinásobek nejvyšší zjištěné sazby úroků u srovnatelných bankovních úvěrů pro účely podnikání. Sjednanou výší úroku je tak nutno považovat za rozpornou s dobrými mravy, přičemž tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ust. § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u úvěru i zápůjček), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.

23. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv je ujednání o výši úroků od ostatních částí smlouvy o zápůjčce oddělitelné (a to zejména i s ohledem na to, že sjednání úroků není obligatorní náležitostí smlouvy o zápůjčce, která tedy může být na rozdíl od smlouvy o úvěru ujednána jako bezúplatná), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně, pro kterou je poskytování úvěrů a zápůjček podnikáním, za poskytnutou zápůjčku, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o zápůjčce bez nepatného ujednání o výši úroků (tedy zcela bezplatně) uzavřít. Smlouvu o zápůjčce je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednané zápůjčky nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

24. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o zápůjčce je nutno nárok žalobkyně posoudit z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. s tím, že žalobkyně byla ochuzena o částku 20.000 Kč, kterou žalovanému vyplatila na základě neplatné smlouvy, přičemž od žalovaného se jí žádného plnění nedostalo. Tato částka tak představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ust. § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Okresní soud tedy žalobkyni pravomocným výrokem I. na jistině přiznal částku správnou. Správně také postupoval při určení příslušenství, tedy zákonného úroku z prodlení. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o zápůjčce pak žalobkyně nemá nárok ani na sjednaný úrok ani smluvní pokuty.

25. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých okresní soud rozhodl zcela správně, když správně určil poměr úspěchu a neúspěchu stran sporu s tím, že žalovanému v řízení před okresním soudem dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a krajský soud pro stručnost na tyto závěry okresního soudu obsažené v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku zcela odkazuje. S ohledem na námitky žalobkyně pak krajský soud uzavírá, že pro určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině a nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci.

26. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalovanému však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.