75 CO 41/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Markéty Pokorné a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 45.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 11. 2021, č. j. 10 C 104/2021-85,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 30.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 30.000 Kč od 9. 11. 2018 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 1.500 Kč, splatných vždy do 25. dne v každém kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do zaplacení, pod ztrátou výhody splátek v případě nezaplacení i jediné splatné splátky (výrok I.), žalobu v části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 15.000 Kč a úroku 21 % ročně z částky 30.000 Kč od 29. 8. 2017 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že právní předchůdkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru a nedostála řádně své povinnosti přezkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně se pak nedostavila k nařízenému jednání a vlastní vinou se zbavila možnosti být poučena dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) o povinnosti tvrdit a prokazovat veškeré nezbytné skutečnosti. Na závěru soudu ničeho nezměnilo ani vyjádření žalobkyně s omluvou z jednání ze dne 8. 11. 2021, bylo povinností žalobkyně se k jednání dostavit a povinností soudu je naopak zkoumat posouzení úvěruschopnosti z úřední povinnosti. Smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovení § 580 a 588 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Okresní soud proto posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť předchůdkyně žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila v hotovosti částku 30.000 Kč a pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalovaný nenamítal, že by jakoukoliv částku žalobkyni uhradil, přičemž povinnost tvrzení a důkazní ohledně uhrazené částky leží na jeho straně. Žalobkyni vzniklo právo na vrácení částky 30.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o. z., ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni, kdy byl žalovaný poprvé prokazatelně vyzván k vydání bezdůvodného obohacení. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. a proti výroku III. o nákladech řízení, podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu a vrácení okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V odvolání žalobkyně uvedla, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil, úvěrová smlouva byla platně uzavřena a úvěruschopnost žalovaného byla správně prověřena. Navíc zde existuje vada řízení, kdy okresní soud měl ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť žalovaný u jednání soudu dne 30. 11. 2021 nárok žalobou uplatněný dle obsahu jeho vyjádření ve věci uznal. Dále namítala nesprávnost výroku o nákladech řízení, kdy v žalobě byly uplatněny nároky se samostatným skutkovým základem, je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve vztahu ke každému žalobnímu nároku zvlášť (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalující strana uplatňovala jednak nárok ze smlouvy o zápůjčce (pohledávka 1 – ve výši 30.000 Kč s přísl.), jednak nárok z dohody o smluvní pokutě (pohledávka 2 – ve výši 15.000 Kč). Ve vztahu k žalobnímu nároku na zaplacení smluvní pokuty (pohledávka 2 – ve výši 15.000 Kč) mělo být o nákladech rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože žalovaný zde sice měl plný procesní úspěch, ovšem žádné náklady mu nevznikly. Ohledně náhrady nákladů nároku ze smlouvy o zápůjčce (pohledávka 1 – ve výši 30.000 Kč s přísl.) je však situace značně odlišná. Zde totiž mělo být o nákladech správně rozhodnuto podle míry procesního úspěchu, protože žalující strana měla ohledně tohoto žalobního nároku (pohledávka 1 – ve výši 30.000 Kč s přísl.) úspěch v převažující, resp. v podstatné části.

4. Žalovaný navrhl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy ve výroku II. a dále ve výroku III. o nákladech řízení, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 3. 3. 2021 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 30.000 Kč s úrokem s prodlení ve výši 9 % ročně z částky 30.000 Kč od 29. 12. 2018 do zaplacení, úrokem 21 % ročně z částky 30.000 Kč od 29. 8. 2017 do zaplacení a smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 30.000 Kč od 29. 12. 2018 do 23. 2. 2021 limitovanou na částku 15.000 Kč, s odůvodněním, že předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 30.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 21 % ročně v 16 měsíčních splátkách po 3.450 Kč, což ale neučinil. Splatnost poslední splátky byla dne 28. 12. 2018. Pro případ prodlení byla se žalovaným sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně požaduje nesplacenou jistinu, úrok a smluvní pokutu, jak je výše uvedeno. Předchůdkyně žalobkyně ověřila schopnost žalovaného úvěr splatit na základě měsíčního příjmu a měsíčních výdajů a lustrací v evidencích. Pohledávka za žalovaným byla součástí závodu, který byl převeden na společnost [právnická osoba] Smlouvou ze dne [datum] byla pohledávka postoupena na společnost [právnická osoba] a smlouvou ze dne [datum] na žalobkyni. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, ale bezvýsledně. Žalovaný se u jednání konaného dne 30. 11. 2021 k věci vyjádřil tak, že by rád pohledávku splácel ve splátkách. Žalobkyně se z jednání omluvila, bylo jednáno v její nepřítomnosti. Po provedeném dokazování okresní soud dne 30. 11. 2021 vyhlásil napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2020 a přílohy krajský soud dále zjistil, že společnost [právnická osoba] jako postupitel a žalobkyně jako postupník uzavřely dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla na žalobkyni mimo jiné postoupena i pohledávka za žalovaným, a to dnem podpisu této smlouvy oběma smluvními stranami.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh krajský soud dále zjistil, že společnost [právnická osoba] jako postupitel a společnost [právnická osoba] jako postupník uzavřely dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla na společnost [právnická osoba] mimo jiné postoupena i pohledávka za žalovaným, a to dnem zaplacení úplaty za postoupení pohledávek.

9. Z potvrzení o zaplacení úplaty krajský soud zjistil, že společnost [právnická osoba] potvrdila, že dne 30. 1. 2020 byla uhrazena celá kupní cena dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 mezi společností [právnická osoba] a společností [právnická osoba]

10. S ohledem na pouze zčásti zopakované dokazování přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu s tím doplněním, že pohledávka za žalovaným byla řádně postoupena nejprve ze společnosti [právnická osoba] na společnost [právnická osoba] a následně ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni.

11. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

12. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přes to, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároků z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

13. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru je neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. a že tedy žalobkyně, jejíž aktivní věcná legitimace byla v řízení prokázána, má nárok pouze na vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z.

14. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Okresní soud tedy byl oprávněn se otázkou řádného prověření úvěruschopnosti zabývat. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z [webová adresa]). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

15. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, kdy se zcela ztotožňuje se závěrem okresního soudu ohledně toho, že předchůdkyně žalobkyně poskytující úvěr nedostála řádně své povinnosti přezkoumat úvěruschopnost žalovaného. Na vyčerpávající právní argumentaci okresního soudu lze beze zbytku odkázat s tím, že ve stručnosti není doloženo, jak předchůdkyně žalobkyně dospěla k celkovým příjmům domácnosti, tyto nejsou nijak doloženy, rovněž pochybila, pokud vycházela u příjmů žalovaného z příjmů z brigády, kdy takový příjem není stálý a trvalý příjem. Jinak má žalovaný pouze invalidní důchod 6.887 Kč. Z těchto důvodů tedy krajský soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná, a to v celém rozsahu.

16. Žalobkyně tedy má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy dle ustanovení § 2993 o. z., jak správně uzavřel okresní soud. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanou stranou dle ustanovení § 2993 o. z., neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., když určení výše takového ochuzení není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení, ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry, tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena o částku 30.000 Kč, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla na základě neplatné smlouvy, když žalovaný žalobkyni, ani jejím právním předchůdcům neuhradil nic. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení z této částky, neboť k vrácení jistiny úvěru byl žalovaný vyzván ve výzvě ze dne 5. 11. 2018, která se do dispozice žalovaného dostala dne 8. 11. 2018, prodlení tedy nastalo dne 9. 11. 2018. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 9. 11. 2018. Žalobkyně sice požadovala úrok z prodlení z částky 30.000 Kč až od 29. 12. 2018, okresní soud tedy rozhodl nad rámec žaloby, výrok I. však nebyl odvoláním napaden a je v právní moci. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru (z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti) pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, ani na smluvní pokutu.

17. Pokud žalobkyně namítala, že měl být ve věci vydán rozsudek pro uznání, neboť žalovaný nárok žalobkyně uznal, pak k tomu krajský soud uzavírá, že okresní soud věc vyhodnotil tak, že neshledal zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, a krajský soud takový názor akceptuje, kdy projev žalovaného ani není dle svého obsahu jednoznačným uznáním nároku co do základu a výše.

18. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II. a ve výroku III. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud správně, když při zohlednění požadovaného kapitalizovaného příslušenství ke dni rozhodnutí je úspěch ve věci na straně žalovaného pouze nepatrně vyšší (žalobkyně uspěla co do částky 38.262,74 Kč a žalovaný co do částky 41.822,47 Kč), navíc žalovaný žádné náklady řízení neúčtoval, tudíž bylo správně rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

19. Pokud žalobkyně namítala, že měly být náklady řízení počítány zvlášť z částky 30.000 Kč jako žalované jistiny a zvláště z částky 15.000 Kč jako smluvní pokuty, kdy se jedná o dva samostatné nároky, jak obsáhle argumentovala v odvolání, pak tento názor krajský soud nesdílí, kdy žalobkyně typicky kumulovala více nároků z jednoho smluvního vztahu v jedné žalobě, nejedná se o více nároků z různých právních vztahů s jiným skutkovým základem. Pokud jde o odkaz na judikát Ústavního soudu I. ÚS 2717/08, pak tento naopak v právní větě uvádí, že je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Dle uvedeného bylo ve věci postupováno a není důvod se od této praxe odchylovat.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovaný však v odvolacím řízení žádné náklady řízení nepožadoval, krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.