75 CO 411/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupena advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o zaplacení částky částka s příslušenstvím a smluvní pokuty částka , k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2021, č. j. 20 C 168/2021-60,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 98,71 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy prováděla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Dále okresní soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroků 98,71 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, když tato sazba převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů. Okresní soud v tomto směru vyšel z databáze časových řad [příjmení] [jméno] národní banky ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru s tím, že horní hranice úrokových sazeb činila 8,19 % ročně. Tato neplatnost pak způsobuje dle ustanovení § 576 o. z. neplatnost celé smlouvy, když nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba podle okresního soudu vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud uzavřel, že za situace, kdy žalobkyně žalované poskytla úvěr ve výši [částka] a žalovaná zaplatila částku [částka], je nárok žalobkyně důvodný pouze co do části [částka] (rozdíl mezi vyplacenou částkou úvěru [částka] a žalovanou zaplacenou částkou [částka]). Nárok na zaplacení částky [částka] přiznal okresní soud žalobkyni včetně požadovaného příslušenství ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, částky ve výši [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. Odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018 s tím, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je třeba vycházet ze zásad pacta sunt servanda a in favorem negotii. Dále žalobkyně poukázala na to, že na ujednání o úrocích nelze aplikovat ustanovení § 1813 o. z., když s konkrétní výší úroků byla žalovaná seznámena v předsmluvním formuláři ve smlouvě i v oznámení o schválení úvěru, a to jasně a srozumitelně. Ustanovení § 1813 o. z. tedy na dohodu o úrocích použít nelze a mohlo by být aplikováno maximálně ustanovení § 577 o. z. o nezákonném množstevním určení a možnosti soudu je změnit. Dále žalobkyně uzavřela, že úrok nemůže být sjednán v rozporu s dobrými mravy, když o. z. zná neúměrné zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaná dovolat, což se nestalo. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru v přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroků z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu o neplatnosti celé smlouvy, když dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 je ujednání o výši úroků oddělitelné od zbytku smlouvy o úvěru. Dále pak odvolatelka poukázala na ustanovení § 3002 o. z., dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovanou jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobkyni náleží obvyklý úrok, jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobkyně.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku ve výši 98,71 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Žalobu žalobkyně odůvodnila tvrzením, že dne [datum] uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši [částka], k jehož vyplacení došlo dne [datum]. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 98,71 % ročně splácet ve 42 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2020 dle splátkového kalendáře. Dle tvrzení žalobkyně zaplatila žalovaná na úhradu úvěru částku [částka], následně se dostala do prodlení a k datu [datum] došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně se proto domáhá po žalované zaplacení částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši [částka], smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši [částka] s příslušenstvím, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy ve výši [částka] s příslušenstvím, smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši [částka] za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení s tím, že žalobkyně požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy ve výši [částka]. Dále se žalobkyně domáhala úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši [částka] ode dne [datum] do zaplacení, přičemž požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 98,71 % ročně. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání okresního soudu se nedostavila a okresní soud po provedeném dokazování listinami dne [datum] vyhlásil napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] krajský soud dále zjistil, že žalovaná uvedla jako adresu trvalého bydliště [ulice a číslo] a jako adresu pro doručování adresu [adresa]. Dále uvedla své telefonní číslo a svoji emailovou adresu.

8. Z hodnocení klienta ze dne [datum] krajský soud nad rámec zjištění okresního soudu zjistil, že toto se vztahuje ke smlouvě o úvěru [číslo] celková výše úvěru [částka], měsíční splatnost splátek 42, výše jednotlivé splátky [částka], zápůjční úroková sazba 98,71 %, celková částka, kterou má klient zaplatit, [částka]. Jako příjmy žalované je uveden příjem ze zaměstnání [částka], tato částka představuje rovněž celkové příjmy žalované. Jako výdaje je uvedeno životní minim [částka], bydlení [částka], ostatní výdaje [částka], celkem výdaje [částka], rezerva [částka]. Žalovaná uvedla, že je vyučená a bydlí ve státním obecním bytě.

9. Krajský soud dále doplnil dokazování zprávami bankovních ústavů o výši úroků poskytovaných bankovními ústavy v době uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, tedy dne [datum], s tím, že výše úvěru činila [částka] a splatnost byla sjednána ve 42 měsíčních splátkách.

10. Ze sdělení Komerční banky, a. s. krajský soud zjistil, že tato banka u uvedených úvěrů požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno] ročně.

11. Ze zprávy České spořitelny, a. s. krajský soud zjistil, že tato banka požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno] ročně.

12. Ze zprávy Raiffeisenbank a. s. krajský soud zjistil, že tato banka požadovala úrokovou sazbu ve výši [anonymizováno] ročně.

13. Ze zprávy ČSOB, a. s. krajský soud zjistil, že tato banka požadovala úrokovou sazbu v rozmezí [anonymizováno] až [anonymizováno] ročně.

14. S ohledem na částečné zopakování a doplnění dokazování přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu s tím doplněním, že žalovaná v hodnocení klienta uvedla odlišnou adresu od adresy trvalého bydliště, uvedla, že bydlí v obecním státním bytě, uvedla své telefonní číslo a emailovou adresu. Ze zjištění krajského soudu pak vyplývá obvyklá výše úroků u bezúčelových úvěrů poskytovaných bankami ve výši [částka] na dobu 42 měsíců, v měsíci lednu 2020, která činila [anonymizováno] až [anonymizováno] ročně.

15. Krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po [datum].

16. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přestože výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu, a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároku z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena, a její platnost jako celku je tedy krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

17. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru je neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 o. z. z důvodu zjevného rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy.

18. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně přezkoumala úvěruschopnost žalované. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] (rozsudek dostupný na [webová adresa]). Okresní soud tedy byl oprávněn se otázkou řádného prověření úvěruschopnosti zabývat. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

19. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalované o jejích příjmech a výdajích a doklady o jejích příjmech (potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů). Pokud pak jde o výdaje, tak k těmto žalovaná žádné doklady nepředložila a přitom uvedla v hodnocení klienta, že bydlí ve státním/obecním bytě a že výdaje na bydlení představují částku [částka]. Za této situace nemohla žalobkyně žádným způsobem posoudit, zda se jedná o výdaje odpovídající skutečnosti. [příjmení] ve výši [částka] rozhodně neodpovídá bydlení ve státním/obecním bytě na adrese, kterou žalovaná uvedla v návrhu na uzavření smlouvy, tedy na adrese [adresa]. Rovněž tak údaj uvedený žalovanou, že nemá žádné další výdaje (doprava, záliby, dojíždění apod.), je zcela neadekvátní už jen z toho důvodu, že žalovaná musela mít nějaké výdaje minimálně s dojížděním do zaměstnání, platbou za telefon a internet. Ačkoliv pak lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalované v rámci jejích výdajů s částkou životního minima [částka], která odpovídá částce dle ustanovení § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, s ohledem na zjevně podhodnocené částky ostatních výdajů bylo povinností žalobkyně výdajovou stránku žalované dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalované, a tento nedostatek pak nemůže odstranit ani započítání rezervy [částka], která již ze své podstaty má krýt případné mimořádné výdaje, nikoliv neodpovídající výši výdajů sdělených žalovanou. Z těchto důvodů, kdy žalobkyně nežádala řádné doložení výdajů k ujasnění jejich výše, krajský soud uzavřel, že neposoudila úvěruschopnost žalované řádně, a smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná.

20. Dále se krajský soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že ujednání o výši úroků je zjevně rozporné s dobrými mravy, což způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroku 98,71 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]). Okresní soud uzavřel, že sjednaná výše úroku je v rozporu s dobrými mravy, aniž uvedl, jak k tomuto závěru dospěl. Vzhledem k tomu, že tak neučinil okresní soud, učinil řádné dotazy na bankovní ústavy (Raiffeisenbank, a. s., ČSOB, a. s., Komerční banka, a. s. a Česká spořitelna, a. s., UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s.) ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěrů se stejnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že úrokové sazby se pohybovaly v rozmezí [anonymizováno] až [anonymizováno] ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroku představuje více jak jedenáctinásobek nejvyšší zjištěné sazby úroků u bankovních úvěrů a původně požadovaná sazba pak téměř šestinásobek. Z těchto důvodů, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru po dobu více jak tří let žalobkyni díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř trojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.

21. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba [anonymizováno] ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána a při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaná zavázala za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaná při řádném splácení poskytnutou částku přeplatila.

22. Pokud pak žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 o. z., když o. z. zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil, tak s tímto závěrem žalobkyně se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 1813 o. z., které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byla žalovaná jasně a srozumitelně informována v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 o. z. o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. [příjmení] zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z. pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo]), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 a ustanovení § 588 o. z. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 o. z. upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063 [číslo]). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

23. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 [číslo]). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní (byť odvolání podala jen do části původně požadovaného úroku) i v rámci odvolání proti napadenému rozsudku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 o. z., nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

24. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. [ulice] právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalované, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalované, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl ([příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 - 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že„ Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká.

25. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odklání od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanou, neboť v případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry, tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku [částka] (žalované předala částku [částka] na základě neplatné smlouvy a od žalovaného získala na stejnorodém plnění částku [částka], o kterou se snížil prospěch žalované jako obohaceného), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Okresní soud tedy žalobkyni pravomocným výrokem I. na jistině přiznal správně vypočtenou částku. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení, neboť žalovaná v průběhu řízení nenamítala, že by v době první výzvy k plnění nebylo v jejích možnostech dlužnou jistinu vrátit (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru), za přiměřenou dobu k jejímu vrácení je tedy třeba považovat nejpozději lhůtu určenou v předžalobní výzvě, když doručení oznámení o zesplatnění úvěru žalované žalobkyně netvrdila, ani nedoložila. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum].

26. Pokud pak žalobkyně v odvolání uváděla, že by jí měl nárok na běžný úrok náležet i v případě vypořádání bezdůvodného obohacení, a to dle ustanovení § 3002 o. z., tak s tímto názorem se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. je totiž v případě úplatné smlouvy (což je i smlouva o úvěru) vyloučeno užití § 3000 a 3001 o. z., které v určitých případech omezují či vylučují povinnost k poskytnutí peněžité náhrady. V případě úplatné smlouvy je tedy třeba postupovat dle ustanovení § 2999 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1979 [číslo]). Ustanovení § 3002 odst. 2 o. z., které se zabývá náhradou za užívání nabyté věci, pak na neplatnou smlouvu o úvěru nedopadá, neboť předmětem smlouvy o úvěru není nabytí věci do vlastnictví (jako např. u kupní smlouvy), ale úplatné poskytnutí peněžních prostředků k užívání. Veškeré nároky z neplatné smlouvy o úvěru se tedy řídí ustanovením § 2999 o. z., nikoliv ustanovením § 3002 o. z., jak se chybně domnívala žalobkyně. Otázku peněžité náhrady (v případě smlouvy o úvěru s ohledem na její předmět za užívání peněžitých prostředků, nikoliv za prostředky samotné, které by byla žalovaná povinna vrátit i v případě platnosti smlouvy o úvěru, neboť se jako movité věci zastupitelné / § 499 o. z. nikdy nestaly jeho vlastnictvím) v případě úplatné smlouvy primárně řeší ustanovení § 2999 odst. 2 o. z., podle kterého plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. V případě, že důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy je právě rozpor ujednání o výši úroků z prodlení s dobrými mravy, nelze podle tohoto neplatnost smlouvy zakládajícího ujednání postupovat a je třeba postupovat dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 [číslo]). Dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. pak platí, že není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny; bylo-li však plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Dle tohoto ustanovení by tedy žalobkyni jako ochuzené skutečně obecně měla náležet obvyklá cena za užívání peněžních prostředků (tj. běžné úroky), dle věty druhé tohoto ustanovení však je tento nárok omezen či zcela vyloučen, jestliže to vyžaduje účel právního pravidla, které založilo neplatnost smlouvy, když toto sankční ustanovení má za účel demotivovat od takového právního jednání, ale nesmí se příčit zásadě proporcionality, tedy lze užít jen tehdy, je-li taková sankce potřebná k preventivnímu působení a je-li tu přiměřený poměr mezi tvrdostí sankce a mírou preventivního působení (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 [číslo]). V daném případě, když důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy o úvěru je zjevný rozpor ujednané výše úroků s dobrými mravy, tedy nikoliv pouze běžná rozpornost s dobrými mravy, ale kvalifikovaný rozpor, který dle ustanovení § 588 o. z. zakládá absolutní neplatnost takového jednání, ke které musí soud přihlédnout i bez námitky, a to s ohledem na výši sjednaného úroku, a to, že se u žalobkyně jedná o zcela běžnou praxi, dospěl krajský soud k závěru, že podmínky ustanovení § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. jsou naplněny a účel ustanovení § 588 o. z. v daném případě vyžaduje, aby za takové jednání (opakované sjednávání smluv o úvěru s úrokem zjevně se příčícím dobrým mravům) žalobkyni jako subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry žádná peněžitá náhrada v podobě ani běžných úroků nenáležela, když s ohledem na výše uvedené je to k preventivnímu působení výše zmiňované právní úpravy nezbytné. Pokud pak jde o to, že krajský soud dovodil i neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalované žalobkyní, tak pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon dokonce obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaná je v takovém případě povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

27. Veden těmito závěry, tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku [částka] (žalované předala částku [částka] na základě neplatné smlouvy a od žalované získala na stejnorodém plnění částku [částka], o kterou se snížil prospěch žalované jako obohacené), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Okresní soud tedy žalobkyni pravomocným výrokem I. na jistině správně přiznal částku [částka]. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení, neboť žalovaná v průběhu řízení nenamítala, že by v době první výzvy k plnění nebylo v jejích možnostech dlužnou jistinu vrátit (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru), za přiměřenou dobu k jejímu vrácení je tedy třeba považovat nejpozději lhůtu určenou ve výzvě k zaplacení. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne [datum] do zaplacení.

28. Ze shora uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud zcela správně, když správně určil poměr úspěchu a neúspěchu stran sporu s tím, že žalované v řízení před okresním soudem dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a krajský soud pro stručnost na tyto závěry okresního soudu obsažené v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku zcela odkazuje. S ohledem na námitky žalobkyně pak krajský soud uzavírá, že pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci.

29. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, neboť odvolání žalobkyně vyhověno nebylo. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalované však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a krajský soud rozhodl tedy tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.