75 CO 415/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky částka s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši částka , k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 7. 2021, č. j. 218 C 28/2020-58,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), ohledně částky [částka] se zbývajícími úroky z prodlení žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že předmětná smlouva obchází zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Předně se podle okresního soudu nejedná o smlouvu o zápůjčce, jak nesprávně uvedla žalobkyně a jak je nesprávně smlouva označena, když okresní soud ji posuzuje nikoli podle názvu, ale podle obsahu. Skutečnost, že je poskytnuta částka za úrok, je vedle ostatních parametrů (vrácení částky ve splátkách, poskytovatelem je subjekt poskytovatelů úvěrů apod.) podle okresního soudu parametrem smluv o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Přitom se dle okresního soudu jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, když ze smlouvy, ale ani z tvrzení žalobkyně (po marné výzvě podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) nevyplynul žádný důvod považovat smlouvu za podnikatelskou, jelikož žádný konkrétní podnikatelský účel úvěru tvrzen (natož prokázán) nebyl. Naopak okolnost, že je ve smlouvě označeno IČO žalovaného (bez uvedení konkrétního účelu úvěru), svědčí dle okresního soudu o tom, že se jedná o jednu z dalších snah úvěrových společností vyhnout se zákonu o spotřebitelském úvěru při poskytování úvěrů, což podporuje i okolnost, že smlouva je nesprávně označena jako smlouva o zápůjčce, když se jedná o smlouvu o úvěru. Z výše uvedených důvodů bylo dle okresního soudu povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru zjistit úvěruschopnost spotřebitele, což žalobkyně neučinila a ověření úvěruschopnosti nedoložila soudu ani po výzvě podle § 118a o. s. ř., smlouva je tedy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž k neplatnosti okresní soud přihlíží z úřední povinnosti. Na základě této smlouvy se tedy žalovaný obohatil podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. o částku [částka], jelikož obdržel [částka] a vrátil pouze [částka]. Tuto částku tedy okresní soud žalobkyni přiznal spolu s úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a v ostatním žalobu zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. co do částky [částka] (tj. částka [částka] a částka [částka] jako 1/2 ze smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že okresní soud zcela chybně uzavřel, že se v tomto případě nejedná o uzavření smlouvy o podnikatelské zápůjčce, ale o spotřebitelském úvěru. Zdůraznila, že žalovaný uzavřel smlouvu jako fyzická osoba podnikatel, což potvrdil uvedením identifikačního čísla a sídla ve smlouvě a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, jako účel zápůjčky pak bylo sjednáno potřeby podnikání. Dle žalobkyně je tedy třeba respektovat smluvní autonomii stran, když žalovaný měl před uzavřením smlouvy dostatek prostoru se s jejími ustanoveními seznámit a nemusel ji uzavírat. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je třeba vycházet ze zásad pacta sunt servanda a in favorem negotii. Navíc žalovaný nikdy nic nenamítal, přijal peníze, řádně nehradil a k soudnímu jednání nepřišel. Přesto ho okresní soud chrání tak, jako by šlo o spotřebitele. I přes výše uvedené pak žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného řádně splácet zápůjčku samozřejmě posuzovala s péčí řádného hospodáře, avšak ze zákona žádná taková povinnost nevyplývala a uvedla, že prověřila, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání a obchodník jednající se žalovaným smlouvu doporučil ke schválení. V této souvislosti pak žalobkyně poukázala i na další rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě a uzavřela, že rovněž má právo na plnou náhradu nákladů řízení. U odvolacího jednání pak žalobkyně doplnila, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, pokud jde o to, proč smlouvu výslovně označenou jako smlouva o zápůjčce posuzoval okresní soud jako smlouvu o úvěru, když pokud se odvolával na sjednání úroku a plnění ve splátkách, tak toto je běžné i u smlouvy o zápůjčce. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl podnikatel, je uzavření smlouvy o zápůjčce zcela v pořádku. Navíc se žalovaný k podnikatelské činnosti již zřízením živnostenského oprávnění, a od té doby tedy musí vystupovat s určitou mírou obezřetnosti a nelze mu poskytovat takovou ochranu jako celoživotním spotřebitelům, např. v zaměstnaneckém poměru.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] (tj. aktuální dlužná jistina zápůjčky ve výši [částka], smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy ve výši [částka] a smluvní pokuta dle čl. 6 smlouvy ve výši [částka]) s úrokem z prodlení uvedeným v žalobě, smluvní pokuty ve výši [částka] (smluvní pokuta dle čl. 6 smlouvy) a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka], a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou uzavřeli účastníci dne [datum], a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému zápůjčku ve výši [částka], kterou se žalovaný zavázal splácet společně s úrokem po dobu 12 měsíců v měsíčních splátkách po [částka]. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek. Ještě před zesplatněním celého úvěru žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 a, b smlouvy v celkové výši [částka], když podle uzavřené smlouvy žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka] za každou splátku, u které je žalovaný v prodlení o délce 15 dnů, což nastalo u splátek [číslo] (tj. 2x [částka]), a dále právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka] za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů, což nastalo u splátky [číslo] (tj. [částka]). V důsledku tohoto prodlení žalovaného pak došlo automaticky k zesplatnění celé zápůjčky a veškeré v tom okamžiku nezaplacené původní splátky zápůjčky až do konce splátkového kalendáře, zahrnující jak jistinu zápůjčky, tak běžný úrok zápůjčky, se staly součástí nové jistiny zápůjčky, která činila částku [částka]. Dále vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy ve výši [částka], tj. 25 % z dlužné nové jistiny úvěru ke dni vzniku povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni tuto smluvní pokutu, neboť žalovaný neuhradil novou jistinu zápůjčky po zesplatnění zápůjčky, a to ani ve lhůtě deseti dnů ode dne, kdy k tomuto zesplatnění zápůjčky došlo. Rovněž pak žalovanému vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy ve výši [částka], tj. 0,1 % denně z dlužné nové jistiny, jak je vyčíslena v žalobě, a to z důvodu nezaplacení částky odpovídající nové jistině zápůjčky, ani den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo. Dále žalobkyně tvrdila platby žalovaného po zesplatnění. Okresní soud ve věci vydal platební rozkaz, který však byl následně zrušen, neboť se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání se nedostavil. Okresní soud po provedeném dokazování listinami a poučení žalobkyně dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., tak, že pokud tvrdí, že se nejednalo o spotřebitelský úvěr, nechť uvede, na jaký podnikatelský účel byl úvěr poskytnut, jak byl na podnikání použit, jak byla prověřena úvěruschopnost žalovaného, kolik činila RPSN a kolik žalovaný na úvěr plnil, vyhlásil okresní soud dne [datum] napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z oznámení o schválení zápůjčky včetně splátkového kalendáře krajský soud dále zjistil, že tímto dopisem ze dne [datum] oznámila žalobkyně žalovanému, že mu bylo schváleno vyplacení zápůjčky dle smlouvy o zápůjčce [číslo]. Přílohu tohoto dopisu pak činil splátkový kalendář ke smlouvě s rozepsáním 12 měsíčních splátek po [částka] splatných k 20. dni v měsíci od srpna 2019 do července 2020.

8. Ze smlouvy o podnikatelské zápůjčce [číslo] krajský soud dále zjistil, že dne [datum] uzavřela žalobkyně jako zapůjčitel a žalovaný, označený IČO a adresou podnikání a bydlištěm [adresa], jako vydržitel smlouvu o podnikatelské zápůjčce, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši [částka] a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši [částka], tj. celkem [částka], a to ve 12ti měsíčních splátkách ve výši [částka], splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž bude zápůjčka vyplacena. Jako podnikatelský účel zápůjčky bylo sjednáno ostatní provozní zápůjčky. Dále bylo sjednáno, že po uzavření smlouvy provede žalobkyně posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet a v případě, že dojde k závěru, že může zápůjčku poskytnout, bude zápůjčka vyplacena a schválení zápůjčky mu bude oznámeno spolu se zasláním splátkového kalendáře, v případě, že by však žalobkyně dospěla k závěru, že zápůjčku poskytnout nelze, nebyla by zápůjčka vyplacena. V čl. 1 smlouvy bylo sjednáno, že zápůjčka je poskytována pro podnikatelské účely žalovaného. Dle č.l. 6 smlouvy v případě, že nebudou uhrazeny dvě splátky dle splátkového kalendáře řádně a včas nebo v případě se žalovaný dostane do prodlení se zaplacením splátky déle jak 60 dnů, je žalobkyně oprávněna odepřít plnění a automaticky dojde k zesplatnění zápůjčky až do konce splátkového kalendáře, a to tak, že jak jistina zápůjčky, tak úrok zahrnutý do těchto splátek se stávají splatnými a tvoří novou jistinu zápůjčky, kterou je žalovaný povinen zaplatit den následující po dni zesplatnění zápůjčky, v případě prodlení pak má žalobkyně nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení z nové jistiny zápůjčky. V čl. 6 smlouvy pak byla pro případ nesplacení nové jistiny zápůjčky do 10 dnů ode dne zesplatnění zápůjčky sjednána smluvní pokuta ve výši 25% z aktuální nové jistiny zápůjčky, která je splatná den následující po dni vzniku povinnosti tuto smluvní pokutu zaplatit. Smlouva nabývá platnosti podpisem obou smluvních stran a účinnosti dnem doručení smlouvy podepsané žalovaným žalobkyni.

9. Z karty klienta krajský soud zjistil, že žalovaný žalobkyni na předmětný úvěr celkem uhradil částku [částka], a to dne [datum].

10. Z obálky krajský soud zjistil, že oznámení o schválení zápůjčky žalobkyně odeslala žalovanému na adresu [adresa], dne [datum] byla zásilka pro žalovaného uložena na poště a jemu bylo zanecháno oznámení, následně se zásilka vrátila odesilateli jako nevyzvednutá.

11. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a z poštovního podacího archu krajský soud dále zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě mimo jiné i dlužné nové jistiny zápůjčky ve výši [částka], a to nejpozději do 15 dnů od data odeslání této výzvy. Výzva byla žalovanému odeslána dne [datum] na adresu [adresa].

12. Ze sdělení Raiffeisenbank a. s. krajský soud zjistil, že tato banka u úvěrů na podnikání ve výši [částka] na 12 měsíců v červenci 2019 poskytovala úrokovou sazbu od 5,9 do 14,9 % ročně.

13. Ze sdělení UniCredit Bank Czech Republik and Slovakia, a. s. krajský soud zjistil, že tato banka u úvěrů na podnikání ve výši [částka] na 12 měsíců v červenci 2019 poskytovala v rámci subsegmentu Small business/Svobodná povolání úrokovou sazbu od [anonymizováno] do [anonymizováno] ročně.

14. Ze sdělení Komerční banky a. s. krajský soud zjistil, že tato banka u úvěrů na podnikání ve výši [částka] na 12 měsíců v červenci 2019 poskytovala úrokovou sazbu [anonymizováno].

15. Ze sdělení ČSOB, a. s. krajský soud zjistil, že tato banka u úvěrů na podnikání ve výši [částka] na 12 měsíců v červenci 2019 poskytovala úrokovou sazbu [anonymizováno] až [anonymizováno] ročně dle rizikovosti klienta.

16. Ze sdělení České spořitelny, a. s. krajský soud zjistil, že tato banka v segmentu [příjmení] business poskytuje splátkové úvěry s minimálním limitem [částka]. Produkt, kde je možné získat limit [částka], je pouze [anonymizována dvě slova] se sazbou [anonymizováno].

17. S ohledem na částečné zopakování a doplnění dokazování, přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu uvedené pod bodem 6. napadeného rozsudku s tím doplněním, že k úhradě žalobní pohledávky vyzvala žalobkyně žalovaného předžalobní výzvou, a to ve lhůtě do 15ti dnů od odeslání výzvy, která byla žalovanému odeslána poštou dne [datum]. Obvyklá výše úroků u bezúčelných úvěrů poskytovaných bankami ve výši [částka] na 12 měsíců v červenci 2019 činila 5,9 až 16,9 % ročně.

18. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o zápůjčce došlo po [datum].

19. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přes to, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného smluvního vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy dle ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároků z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti předmětné smlouvy jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

20. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že nároky ze smlouvy o zápůjčce je třeba vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť smlouva je neplatná, byť z jiného důvodu než uzavřel okresní soud.

21. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud v první řadě zabýval otázkou charakteru samotné smlouvy a dospěl k závěru, že námitky žalobkyně o chybném právním posouzení věci okresním soudem jsou na místě. V první řadě je třeba uvést, že úvahy okresního soudu o tom, že byť je smlouva výslovně označena jako smlouva o zápůjčce, ve skutečnosti se jedná o smlouvu o úvěru, neboť na základě smlouvy je poskytnuta částka za úrok, má být vracena ve splátkách a poskytovatelem je subjekt poskytovatelů úvěrů, nejsou opodstatněné a neodpovídají právní úpravě smlouvy o úvěru a smlouvy o zápůjčce. Dle ustanovení § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle ustanovení § 2392 odst. 1 věta první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Ustanovení § 2394 o. z. pak řeší situaci sjednání splácení zápůjčky ve splátkách. Naproti tomu dle ustanovení § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o zápůjčce a smlouva o úvěru jsou tedy dva podobné smluvní typy, kdy v obou případech mohou být poskytnuty peněžní prostředky za úrok, a poskytnutá částka může být vracena ve splátkách. Hlavní rozdíl obou pak spočívá v tom, že smlouva o zápůjčce je smlouvou reálnou (k jejímu uzavření je třeba půjčenou částku poskytnut), zatím co smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální (ke vzniku smluvního vztahu postačuje přijetí návrhu k uzavření smlouvy, čímž vzniká závazek úvěr poskytnout). Smluvní ujednání, ze kterých okresní soud dovozoval, že se v daném případě nemůže jednat o smlouvu o zápůjčce, ale o úvěru, jsou tedy možná u obou smluvních typů a ani to, že žalobkyně někdy uzavírá smlouvy o úvěru a někdy smlouvy o zápůjčce, nijak nesvědčí pro to, že by v daném případě mělo jít o smlouvu o úvěru, nikoliv o smlouvu o zápůjčce. Vzhledem k tomu, že tedy účastníci výslovně uzavřeli smlouvu o zápůjčce, nikoliv smlouvu o úvěru, je povinností soudu jejich volbu typu smluvního vztahu respektovat, když z provedeného dokazování nijak nevyplývá, že by chtěli místo toho uzavřít smlouvu o úvěru. Vzhledem k tomu, že dále posuzoval okresní soud smlouvu jako smlouvu o spotřebitelském úvěru (což zřejmě bylo hlavním důvodem, proč okresní soud řešil, jaký smluvní typ podle něj vlastně účastníci uzavřeli), považuje krajský soud za nezbytné zdůraznit, že nelze zaměňovat pojem smlouva o úvěru dle o. z. a smlouva o spotřebitelském úvěru dle zákona o spotřebitelském úvěru, neboť oba pojmy mají zcela odlišný obsah. Ačkoliv o. z. rozlišuje smlouvu o zápůjčce a smlouvu o úvěru, jak je blíže rozebráno výše, dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Pokud tedy je smlouva uzavřena se spotřebitelem, je zcela nerozhodné, zda se strany dohodnou na uzavření smlouvy o zápůjčce nebo smlouvy o úvěru dle o. z., neboť v obou případech se jedná o spotřebitelský úvěr, který se řídí zákonem o spotřebitelském úvěru.

22. Dále se krajský soud zabýval otázkou postavení žalovaného v daném smluvním vztahu, tedy tím, zda smlouvu uzavíral jako spotřebitel nebo podnikatel, a dospěl k závěru, že i v tomto rozsahu jsou námitky žalobkyně důvodné. Dle ustanovení § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle ustanovení § 420 odst. 2 o. z. se pak pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 o. z. za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že u fyzické osoby, která je podnikatelem, je pro rozlišení, zda v daném případě vystupuje jako spotřebitel nebo podnikatel, rozhodující, zda jedná v rámci svého podnikání nebo v souvislosti s ním či nikoliv. I fyzická osoba, která je podnikatelem, totiž může v určitých smluvních vztazích (zcela mimo její podnikatelskou činnost) vystupovat jako spotřebitel a v každém případě je tedy třeba zkoumat, jaké postavení měla v daném smluvním vztahu. V tomto se tedy krajský soud neztotožňuje se závěry žalobkyně, že fyzická osoba podnikatel již jako spotřebitel nikdy vystupovat nemůže. Pokud pak jde o danou smlouvu, tak ta je výslovně nazvaná smlouva o podnikatelské zápůjčce, žalovaný je v ní označen IČO a místem podnikání a je výslovně sjednávána pro účely podnikání žalovaného, a to jako ostatní provozní zápůjčka. Z celého obsahu smlouvy, který žalovaný podepsal, je tedy zřejmé, že smlouvu hodlal uzavřít jako podnikatel v souvislosti se svým podnikáním a takto to vnímala i žalobkyně. V této souvislosti pak lze využít i dřívější judikaturu Nejvyššího soudu, kde Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže podnikatel, jakožto účastník smlouvy, uvedl ve smlouvě své identifikační číslo osoby a daňové identifikační číslo, dal tím najevo, že se smlouva týká jeho podnikatelské činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, dostupný z www.nsoud.cz), na kterou poukazovala i žalobkyně. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu o zápůjčce žalovaný uzavřel jako podnikatel v souvislosti se svou podnikatelskou činností a zákon o spotřebitelském úvěru, který aplikoval okresní soud, se tedy na tento smluvní vztah nevztahuje. Žalobkyně tudíž neměla zákonnou povinnost prověřovat úvěruschopnost žalovaného a smlouva tedy nemůže být z tohoto důvodu absolutně neplatná. Jen na okraj krajský soud podotýká, že žalovaného v záhlaví tohoto rozsudku označil datem narození a bydlištěm, místi IČO a sídlem, z důvodu, že v mezidobí žalovaný podnikání ukončil.

23. Dále se krajský soud zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy s ohledem na ujednanou výši úroků, když touto otázkou se okresní soud s ohledem na svůj závěr o neplatnosti smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti již nezabýval. Krajský soud pak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je zjevně rozporné s dobrými mravy, což způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroků [částka] za 12 měsíců za zapůjčení částky [částka], což představuje 82,92 % ročně, se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu, že tak neučinil okresní soud, učinil řádné dotazy na bankovní ústavy krajský soud, když tuto vadu řízení způsobenou odlišným právním názorem krajského soudu bylo možno odstranit v odvolacím řízení místo formálního vrácení věci okresnímu soudu s tím, aby se obvyklou výší úroků zabýval a zprávy od bank si vyžádal, a zjistil, že úrokové sazby se u srovnatelných úvěrů pohybovaly v rozmezí [anonymizováno] až [anonymizováno] ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroku představuje téměř pětinásobek nejvyšší zjištěné sazby úroků u srovnatelných bankovních úvěrů pro účely podnikání. Z těchto důvodů, kdy dle smlouvy o zápůjčce měl žalovaný při řádném splácení zápůjčky po dobu jednoho roku žalobkyni díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř dvojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u úvěrů i zápůjček), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.

24. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv je ujednání o výši úroků od ostatních částí smlouvy o zápůjčce oddělitelné (a to zejména i s ohledem na to, že sjednání úroků není obligatorní náležitostí smlouvy o zápůjčce, která tedy může být na rozdíl od smlouvy o úvěru ujednána jako bezúplatná), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 [číslo]). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně, pro kterou je poskytování úvěrů a zápůjček podnikáním, za poskytnutou zápůjčku, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o zápůjčce bez nepatného ujednání o výši úroků (tedy zcela bezplatně) uzavřít. Smlouvu o zápůjčce je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednané zápůjčky nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

25. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. [příjmení] právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl ([příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 - 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že„ Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok dlužníka nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, dlužník si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu dlužníka je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení).

26. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen to, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odklání od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovaným, neboť v případě neplatné smlouvy o zápůjčce (stejně jako smlouvy o úvěru) při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku [částka] (žalovanému předala částku [částka] na základě neplatné smlouvy a od žalovaného získala na stejnorodém plnění částku [částka], o kterou se snížil prospěch žalovaného jako obohaceného), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Okresní soud tedy žalobkyni pravomocným výrokem I. na jistině přiznal částku správnou. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení, Za přiměřenou dobu k jejímu vrácení je pak třeba považovat nejpozději lhůtu určenou v předžalobní výzvě, když doručení jiné výzvy k vrácení dlužné částky žalovanému žalobkyně netvrdila, ani nedoložila. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum], když výzvou odeslanou žalovanému dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení mimo jiné i nevrácené původní jistiny zápůjčky ve lhůtě 15ti dnů od jejího odeslání; splatnost nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení tedy nastala dne [datum], když dle běžného běhu věcí lze předpokládat, že do hmotněprávní dispozice žalovaného se tato výzva dostala nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tedy dne [datum]. Úrok z prodlení tak okresní soud přiznal žalobkyni za delší dobu, než jí náleželo, a ve vyšší výši, když s ohledem na počátek prodlení činila zákonná výše úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. [anonymizováno] ročně. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o zápůjčce pak žalobkyně nemá nárok ani na sjednaný úrok, ani smluvní pokuty, když dle obsahu žaloby a podaného odvolání, byl předmětem odvolání jednak nepřiznaná část nové jistiny zápůjčky dle č. l. 6 smlouvy (v žalobě požadovaná částka nové jistiny [částka] – okresním soudem přiznaná částka bezdůvodného obohacení [částka] = [částka]) a ½ smluvní pokuty dle č. l. 6 smlouvy ve výši [částka].

27. Pokud pak žalobkyně u odvolacího jednání požadovala sdělení„ předběžného právního názoru soudu“, tak tomuto požadavku krajský soud nevyhověl, když tento nemá oporu v o. s. ř. Podle ustanovení § 5 o. s. ř. poučuje soud účastníky jen o jejich procesních právech, nikoliv o hmotněprávním posouzení věci. Dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak činí soud pouze výzvy k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, pokud dojde k závěru, že je možné věc po právní stránce posoudit jinak, než podle právního názoru účastníka. Tato situace však v daném případě nenastala. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že s ohledem na sjednanou výši úroku by smlouva mohla být absolutně neplatná a absolutní neplatností je soud povinen zbývat se z úřední povinnosti. Nebylo tedy třeba žalobkyni vyzývat k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Krajský soud pak vyžádáním zpráv od bank, které si měl vyžádat z vlastní iniciativy již okresní soud, který to však neučinil, neboť dospěl k chybnému právnímu názoru, že na věc je třeba aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru a smlouva je tedy neplatná pro řádné neprověření úvěruschopnosti žalovaného, pouze napravil vadu řízení před okresním soudem. Rozhodnutí krajského soudu pak nemohlo být pro žalobkyni nijak překvapivé, když otázkou platnosti ujednání o úrocích se krajský soud zabývá téměř ve všech sporech žalobkyně z úvěrů či zápůjček, které jsou u něj vedeny, příp. tuto otázku řeší již okresní soudy (desítky sporů ročně). Navíc zprávy bank byly u odvolacího jednání provedeny k důkazu a žalobkyně se k nim mohla vyjádřit, když z jejího vyjádření bylo zřejmé, že ví, že se krajský soud hodlá zabývat platností ujednání o výši úroku ve srovnání s běžnými úroky u bankovních úvěrů se srovnatelnými parametry.

28. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud zcela správně, když správně určil poměr úspěchu a neúspěchu stran sporu s tím, že žalovanému v řízení před okresním soudem dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a krajský soud pro stručnost na tyto závěry okresního soudu obsažené v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku zcela odkazuje. S ohledem na námitky žalobkyně pak krajský soud uzavírá, že pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci.

29. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovanému však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.