75 CO 421/2020

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupena advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 82.942 Kč s příslušenstvím a částky 20.874,24 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 8. 2020, č. j. 216 C 33/2019-95, ve znění opravných usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 3. 2021, č. j. 216 C 33/2019-148, ze dne 23. 8. 2021, č. j. 216 C 33/2019-155 a ze dne 8. 3. 2022, č. j. 216 C 33/2019-168,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 23.636,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 23.636,95 Kč od 8. 7. 2019 do zaplacení, částky 20.874,24 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 67.826,44 Kč od 26. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 227.059 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 48.946 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 8. 7. 2019 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 33.966 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 8. 7. 2019 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 20.874,24 Kč a úrok ve výši 81,68 % ročně z částky 67.826,44 Kč od 26. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 227.059 Kč (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud uzavřel, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 70.000 Kč, k jehož vyplacení došlo dne 13. 3. 2018, a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 120,4 % ročně splácet v 36 měsíčních splátkách ve výši 5.256 Kč Okresní soud dovodil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného, když posouzení bylo pouze formální a nedostatečné. Podle okresního soudu důsledkem takového postupu žalobkyně je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZSÚ“). Dále okresní soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná i z dalšího důvodu, když ujednání o výši úroků (120,4 % ročně) shledal okresní soud rozporné s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, což způsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Dle okresního soudu žalobkyni vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku, a to v rozsahu vydání toho, co žalovaný získal, tedy rozdílu mezi vyplacenou částkou 70.000 Kč a částkou 21.024 Kč, kterou žalovaný žalobkyni uhradil. Podle okresního soudu tak žalobkyni vzniklo právo na plnění v rozsahu částky 48.976 Kč, byť okresní soud ve výroku I. nesprávně uvedl částku 48.946 Kč s příslušenstvím. Ve zbylém rozsahu okresní soud žalobu zamítl, neboť se jednalo o nároky požadované na základě neplatné smlouvy o úvěru.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. co do částky 23.636,95 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 8. 7. 2019 do zaplacení, částky 20.874,24 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 67.826,44 Kč od 26. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 227.059 Kč, a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018 a poukázala na to, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře nebankovních poskytovatelů úvěrů a obdobných finančních produktů je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Poukázala také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 s tím, že pokud okresní soud posuzoval výši sjednaných úroků dle databáze ARAD, tak údaje o úrokových sazbách v této databázi nepodávají přesné informace a jsou v průměru nižší než obvyklé sazby. Podle žalobkyně nelze na ujednání o úrocích aplikovat ustanovení § 1813 občanského zákoníku, když s konkrétní výší úroků byl žalovaný seznámen v předsmluvním formuláři, ve smlouvě i v oznámení o schválení úvěru, a to jasně a srozumitelně. Ustanovení § 1813 občanského zákoníku tedy na dohodu o úrocích použít nelze a mohlo by být aplikováno maximálně ustanovení § 577 občanského zákoníku o nezákonném množstevním určení a možností soudu je změnit. Dále žalobkyně uzavřela, že úrok nemůže být sjednán v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník zná neúměrné zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku, kterého se však musí žalovaný dovolat, což se nestalo. Navíc i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 občanského zákoníku alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Stejně tak žalobkyně nesouhlasí se závěrem okresního soudu, podle něhož nebyla řádně prověřována úvěruschopnost žalovaného, když naopak žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného posoudila zcela řádně a adekvátně. Smlouva navíc není neplatná jako celek, když případně neplatné ujednání o úrocích lze oddělit od zbytku smlouvy. Žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě v okamžiku uzavření smlouvy, proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal, naopak poskytnuté peněžní prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Stran vypořádání případného bezdůvodného obohacení žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

6. Krajský soud odvolání projednal bez přítomnosti žalobkyně a žalovaného postupem dle § 101 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně a žalovaný se k jednání nedostavili, ač byli řádně a včas předvoláni, a o odročení jednání nepožádali.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Šumperku dne 9. 7. 2019 domáhala po žalovaném zaplacení částky 82.942 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 8. 7. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 20.874,24 Kč a úroku ve výši 81,69 % ročně z částky 67.826,44 Kč od 26. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 227.059 Kč, a to z titulu nedoplatku ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřeli účastníci dne [datum] a na jejímž základě byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 70.000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 13. 3. 2018 a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 120,4 % ročně splácet ve 36 měsíčních splátkách ve výši 5.256 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem duben 2018 dle splátkového kalendáře. Žalovaný zaplatil celkem částku 21.024 Kč, následně se dostal do prodlení a v souladu se smlouvou došlo k datu 24. 10. 2018 k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal nečinný.

8. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním vyplývajícím z částečně zopakovaného dokazování při jednání krajského soudu.

9. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru krajský soud nad rámec zjištění okresního soudu zjistil, že žalovaný uvedl adresu trvalého bydliště [obec], část [územní celek] – [část obce], stejnou adresu označil jako adresu pro doručování, uvedl své telefonní číslo, emailovou adresu neoznačil. Touto smlouvou žalobkyně jako poskytovatel úvěru se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70.000 Kč s tím, že výše splátky činí 5.256 Kč, počet splátek 36, zápůjční úroková sazba činí 120,4 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru.

10. Z hodnocení klienta krajský soud zjistil, že se váže ke smlouvě [číslo] celková výše úvěru 70.000 Kč, počet splátek 36, výše jednotlivé splátky 5.256 Kč, zápůjční úroková sazba 120,4 %, celková částka, kterou má klient zaplatit, 189.216 Kč. Jako pravidelný příjem klienta je uvedena částka 17.159 Kč jako příjem ze zaměstnání, celkem příjmy 17.159 Kč. Jako výdaje je uvedeno životním minimum 3.410 Kč, bydlení 1.000 Kč, ostatní výdaje 0 Kč, celkem výdaje 4.410 Kč, rezerva 1.000 Kč, volné zdroje (příjmy mínus výdaje) 11.749 Kč. Jako adresa zaměstnavatele je uvedena [právnická osoba], [ulice a číslo], [obec]. Žalovaný uvedl, že má maturitní vzdělání a bydlí u rodičů.

11. Ze sdělení bankovních ústavů krajský soud zjistil, že Československá obchodní banka, a. s., Komerční banka, a. s. a Česká spořitelna, a. s. poskytovala u bezúčelových úvěrů ve výši 70.000 Kč, na dobu 36 měsíců, v době uzavření úvěrové smlouvy úrokovou sazbu v rozmezí 7,24 až 12,4 %.

12. V prvé řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 občanského zákoníku dle nové právní úpravy, tedy dle občanského zákoníku, neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

13. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přestože výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospívá krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu, a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároku z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena, a její platnost jako celku je tedy krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

14. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru je neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 576 občanského zákoníku z důvodu zjevného rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy.

15. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně se krajský soud opětovně zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v prvé řadě po částečném zopakování dokazování neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. V tomto konkrétním případě má odvolací soud naopak za to, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného s potřebnou odbornou péčí posoudila. Povinností poskytovatele úvěru totiž není zkoumat věrohodnost předložených podkladů a jejich pravdivost, vyplynou-li však zjevné či důvodné pochybnosti o pravdivosti či správnosti předložených dokladů, má povinnost vyzvat spotřebitele k vysvětlení či doplnění informací (§ 84 odst. 2 ZSÚ). Tato situace ovšem v projednávané věci nenastala. Žalovaný jednoznačně uvedl, že má příjem ze svého zaměstnání, který byl zaměstnavatelem žalovaného potvrzen, uvedl, že bydlí u rodičů s tím, že výdaje na bydlení představují částku 1.000 Kč, což je částka akceptovatelná, pokud jde o tuto formu bydlení. Žádné další výdaje ze strany žalovaného uvedeny ani zjištěny nebyly, přičemž je zřejmé, že žalovaný má výdaje pouze za mobilní telefon, emailovou adresu nemá, nemá ani výdaje spojené s dojížděním do zaměstnání, když adresa zaměstnavatele fakticky s rozdílem dvou kilometrů koresponduje s adresou trvalého a faktického bydliště žalovaného. Za této situace žalovanému po odečtení příjmů a výdajů zbýval dostatek prostředků na placení splátek úvěru ve výši 5.256 Kč, a žalobkyně tak v tomto konkrétním případě prozkoumala úvěruschopnost žalovaného řádně. Smlouva o úvěru tak z tohoto důvodu neplatná není.

16. Okresní soud však nepochybil, když uzavřel, že v posuzované věci je dán další důvod neplatnosti smlouvy, a to v důsledku nepřiměřeně vysokých sjednaných úroků. Tato zjevná rozpornost způsobuje absolutní neplatnost smlouvy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroků 120,4 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle obč. zák., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Okresní soud správně nevycházel pouze z databáze ARAD, která běžné úroky požadované bankami za srovnatelné úvěry neodráží, a učinil řádné dotazy na bankovní ústavy, z nichž zjistil, že úrokové sazby u srovnatelných úvěrů se pohybovaly v rozmezí 7,24 % až 12,4 %. Tato skutková zjištění okresního soudu byla následně potvrzena dokazováním v řízení odvolacím. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroku představuje téměř desetinásobek nejvyšší zjištěné sazby úroků u bankovních úvěrů. Z těchto důvodů, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splacení úvěru po dobu tří let žalobkyni díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř trojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 obč. zák. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů) pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy. V této souvislosti pak krajský soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 20 % ročně v odvolacím řízení).

17. Pokud pak žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 o. z., když o. z. zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil, tak s tímto závěrem žalobkyně se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 1813 o. z., které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byla žalovaná jasně a srozumitelně informována v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 o. z. o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. Nové zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z. pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ 1721–2054 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 314-328), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 a ustanovení § 588 o. z. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 o. z. upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063 -2069). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

18. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní (byť odvolání podala jen do části původně požadovaného úroku) i v rámci odvolání proti napadenému rozsudku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 o. z., nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

19. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 – 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že„ Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká.

20. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve, než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak přijaté hodnoty. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení však nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 obč. zák. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odklání od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanými, neboť v případě neplatné úvěrové smlouvy o zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 obč. zák., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry, krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla odsouzena toliko o částku 48.976 Kč za situace, kdy žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 70.000 Kč a ze strany žalovaného bylo uhrazeno 21.024 Kč, přičemž rozdíl těchto částek představuje částku 48.976 Kč, která by měla být žalobkyni přiznána, spolu s úrokem z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 9 % ročně, jak správně učinil okresní soud, od 8. 7. 2019 do zaplacení. Pokud okresní soud ve výroku I. nesprávně namísto částky 48.976 Kč uvedl částku 48.946 Kč, nelze v odvolacím řízení toto pochybení napravit za situace, kdy ze strany žalobkyně nebylo podáno odvolání ani do jednoho z opravných usnesení okresního soudu.

21. Ostatní žalobkyní požadované nároky s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru žalobkyni nepřísluší, jak správně uzavřel okresní soud, a proto krajský soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, kde okresní soud rovněž nepochybil.

22. Dále považuje krajský soud za vhodné uvést, že žalobkyně by neměla nárok na zaplacení úroků z poskytnutého úvěru ani dle § 3002 odst. 1 o. z. Dle ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. je totiž v případě úplatné smlouvy (což je i smlouva o úvěru) vyloučeno užití § 3000 a 3001 o. z., které v určitých případech omezují či vylučují povinnost k poskytnutí peněžité náhrady. V případě úplatné smlouvy je tedy třeba postupovat dle ustanovení § 2999 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1979 -1983). Ustanovení § 3002 odst. 2 o. z., které se zabývá náhradou za užívání nabyté věci, pak na neplatnou smlouvu o úvěru nedopadá, neboť předmětem smlouvy o úvěru není nabytí věci do vlastnictví (jako např. u kupní smlouvy), ale úplatné poskytnutí peněžních prostředků k užívání. Veškeré nároky z neplatné smlouvy o úvěru se tedy řídí ustanovením § 2999 o. z., nikoliv ustanovením § 3002 o. z., jak se chybně domnívala žalobkyně. Otázku peněžité náhrady (v případě smlouvy o úvěru s ohledem na její předmět za užívání peněžitých prostředků, nikoliv za prostředky samotné, které by byl žalovaný povinen vrátit i v případě platnosti smlouvy o úvěru, neboť se jako movité věci zastupitelné / § 499 o. z. nikdy nestaly jeho vlastnictvím) v případě úplatné smlouvy primárně řeší ustanovení § 2999 odst. 2 o. z., podle kterého plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. V případě, že důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy je právě rozpor ujednání o výši úroků z prodlení s dobrými mravy, nelze podle tohoto neplatnost smlouvy zakládajícího ujednání postupovat a je třeba postupovat dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 -1967). Dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. pak platí, že není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny; bylo-li však plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Dle tohoto ustanovení by tedy žalobkyni jako ochuzené skutečně obecně měla náležet obvyklá cena za užívání peněžních prostředků (tj. běžné úroky), dle věty druhé tohoto ustanovení však je tento nárok omezen či zcela vyloučen, jestliže to vyžaduje účel právního pravidla, které založilo neplatnost smlouvy, když toto sankční ustanovení má za účel demotivovat od takového právního jednání, ale nesmí se příčit zásadě proporcionality, tedy lze užít jen tehdy, je-li taková sankce potřebná k preventivnímu působení a je-li tu přiměřený poměr mezi tvrdostí sankce a mírou preventivního působení (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 -1967). V daném případě, když důvodem neplatnosti smlouvy o úvěru je zjevný rozpor ujednané výše úroků s dobrými mravy, tedy nikoliv pouze běžná rozpornost s dobrými mravy, ale kvalifikovaný rozpor, který dle ustanovení § 588 o. z. zakládá absolutní neplatnost takového jednání, ke které musí soud přihlédnout i bez námitky, a to s ohledem na výši sjednaného úroku a to, že se u žalobkyně jedná o zcela běžnou praxi, dospěl krajský soud k závěru, že podmínky ustanovení § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. jsou naplněny a účel ustanovení § 588 o. z. v daném případě vyžaduje, aby za takové jednání (opakované sjednávání smluv o úvěru s úrokem zjevně se příčícím dobrým mravům) žalobkyni jako subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry žádná peněžitá náhrada v podobě ani běžných úroků nenáležela, když s ohledem na výše uvedené je to k preventivnímu působení výše zmiňované právní úpravy nezbytné.

23. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když s ohledem na výsledek odvolacího řízení byla žalobkyně se svým odvoláním neúspěšná a úspěšnému žalovanému v průběhu odvolacího řízení, jak vyplývá z obsahu spisu, žádné náklady nevznikly.