75 CO 423/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o zaplacení částky částka s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 9. 2021, č. j. 7 C 174/2021-41,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadené části ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení: a) co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a b) ve zbytku potvrzuje v tomto správném znění: „ Žaloba se zamítá v části o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.“

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. v napadené části ohledně částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.) a co do [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do zaplacení a ohledně úroku ve výši 1,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II.) a částky [částka] a v části o zaplacení úroku ve výši 35 % z částky [částka] od [datum] do [datum] a úroku ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], žalobu žalobkyně zamítl (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Dále okresní soud uzavřel, že ujednání o výši úroků je zjevně rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 86,2 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, když okresní soud vycházel ze zpráv bank, podle kterých úrokové sazby poskytované v uvedené době bankami činily od 9,9 % do 19,9 %. Naopak důkazy předložené žalobkyní (zpráva [obec] spořitelny a [příjmení] [příjmení]) nevypovídají nic o poskytnutých úrokových sazbách za rozhodné období a neposkytují ani konkretizaci úvěru, co do výše a doby splatnosti ani jeho poskytnutí. Okresní soud tedy uzavřel, že obvyklá výše úroku u úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi činila okolo 30 % ročně. Sjednaná sazba tuto obvyklou výši přesahuje téměř trojnásobně. Dle ustanovení § 576 o. z. pak posoudil okresní soud smlouvu jako neplatnou v celém rozsahu, neboť dospěl k závěru, že nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Nároky z této neplatné smlouvy tedy okresní soud vypořádal dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalované částku ve výši [částka], žalovaná dosud zaplatila částku v celkové výši [částka] a vznikla jí tak povinnost zaplatit částku [částka]. Žalovaná je pak se zaplacením této částky v prodlení od [datum], neboť žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k zaplacení požadované částky dříve než žalobou.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, proti výroku III. co do částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], a proti výroku IV., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Dále žalobkyně uvedla, že dle Databáze časových řad [příjmení], o které však uvedla, že nepodává přesné informace, činila nejvyšší sazba úroků u úvěrů z kreditních karet 24,02 % ročně a sjednaná sazba 86,2 % tedy činí pouze 3,59 násobek této nejvyšší sazby. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je třeba vycházet ze zásad pacta sunt servanda a in favorem negotii. Dále žalobkyně poukázala na to, že na ujednání o úrocích nelze aplikovat ustanovení § 1813 o. z., když s konkrétní výší úroku byla žalovaná seznámena v předsmluvním formuláři, ve smlouvě i v oznámení o schválení úvěru, a to jasně a srozumitelně. Ustanovení § 1813 o. z. tedy na dohodu o úrocích použít nelze a mohlo by být aplikováno maximálně ustanovení § 577 o. z. o nezákonném množstevním určení a možnosti soudu je změnit. Dále žalobkyně uzavřela, že úrok nemůže být sjednán v rozporu s dobrými mravy, když o. z. zná neúměrné zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaná dovolat, což se nestalo. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu o neplatnosti celé smlouvy, když dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, je ujednání o výši úroku oddělitelné od zbytku smlouvy o úvěru. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, uvedla, že tato se odvíjí od soudem přiznané jistiny, nikoliv od přiznaných úroků, které jsou příslušenstvím. Dále pak žalobkyně poukázala i na to, že dle § 3002 o. z. má žalobkyně nárok na obvyklý úrok za užívání finančních prostředků i v případě vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení. Dále žalobkyně nesouhlasila s tím, že okresní soud jí nepřiznal úrok z prodlení již od [datum], když žalovaná byla v prodlení s úhradami splátek, což vedlo k zesplatnění úvěru k [datum]. Žalobkyni tedy vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení již s prodlením uhrazení třetí splátky splatné [datum], avšak žalobkyně jej požadovala z důvodu ochranné doby v rámci COVIDu ode dne [datum]. Dále žalobkyně uvedla, že zpoplatněné upomínky a oznámení o zesplatnění úvěru jsou odesílány jako„ hybridní psaní“, jsou odesílány elektronicky na poštu, která z nich vyhotoví papírové verze, které odešle. Doporučeně je odesílána předžalobní výzva, ve které byla žalovaná také vyzvána k úhradě dluhu.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroků II. a III. a ve výroku IV., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky [částka] (tj. [částka] jistina, [částka] úrok přirostlý do zesplatnění, když dle obsahu žaloby je požadována pouze částka [částka]) spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši [částka] (tj. smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši [částka] od [datum] do [datum]) a úroku ve výši [anonymizováno] ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a úroku ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřeli účastníci, když dne [datum] ji podepsala žalovaná, a na základě které poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši [částka], který však žalovaná řádně nesplácela. Podáním doručeným okresnímu soudu dne [datum] vzala žalobkyně mimo jiné žalobu částečně zpět, a to co do úroku ve výši [anonymizováno] ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a okresní soud tedy usnesením ze dne 2. 9. 2021, č. j. 7 C 174/2021-29, které nabylo právní moci dne [datum], v této části zastavil. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k jednání se nedostavila. Okresní soud po provedeném dokazování listinami vyhlásil dne [datum] napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že ze sdělení Moneta Money Bank a. s. krajský soud zjistil, že u této banky bylo možno částku [částka] poskytnout na dobu splatnosti 3 až 24 měsíců, když v prvním čtvrtletí roku 2020 byly u spotřebitelských splátkových úvěrů (úvěry v pevné výši a jednou čerpané, s pevně stanovým počtem měsíců) ve výši [částka] sjednávány úrokové sazby (bez promo akcí) v rozpětí [anonymizováno] až [anonymizováno] ročně, když úroková sazba je individuálně určena a je výsledkem kombinace doby splatnosti, výše poskytované částky a dosaženého skóre klienta, k jeho stanovení však bance nebyly poskytnuty informace.

8. Ze sdělení Komerční banky, a. s. krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši [částka] na [anonymizováno] měsíců v [anonymizováno] [rok] požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno] ročně.

9. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru [číslo] krajský soud dále zjistil, že žalovaná uvedla jako adresu trvalého bydliště i pro doručování [adresa], dále žalovaná uvedla kontaktní telefon a email. RPSN činila [anonymizováno]. V listině je rovněž uvedeno, že úroky se počítají jako nominální úroková míra a až do data případného zesplatnění úvěru se úrok počítá na základě této sjednané roční efektivní úrokové míry, když se vychází z toho, že každý kalendářní rok má 12 stejných období ([číslo]) s tím, že délka roku je 365 dnů. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, když po zesplatnění úvěru bude žalobkyně úrok uplatňovat rovněž v roční nominální úrokové sazbě, když při výpočtu bude brán v potaz přesný počet dnů za který je úrok uplatňován. Žalobkyně je pak oprávněna na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši [částka], tj. 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit, uvedené v části A smlouvy. Listina je datována dnem [datum] a je opatřena podpisy žalované a zprostředkovatele, který potvrdil převzetí návrhu, a podpisem za žalobkyni u akceptační doložky.

10. Z hodnocení klienta ze dne [datum] krajský soud dále zjistil, že je zde u žalované, která byla svobodná a prohlásila, že nežije s partnerem, uveden pravidelný čistý příjem [částka] z rodičovské a jako výdaje je uvedeno [částka] na klienta, [částka] na dvě děti a [částka] na bydlení (nájemné, inkaso), když jako forma bydlení je uvedeno u rodičů, takže volné zdroje jsou po započítání rezervy [částka] vyčísleny na [částka]. Vyplněný formulář je podepsán žalovanou dne [datum] a zprostředkovatel poskytnutí úvěru dne [datum] doporučil.

11. Z oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory krajský soud dále zjistil, že od [datum] byl žalované zvýšen rodičovský příspěvek na [jméno] [příjmení], nar. 2018 ze [částka] na [částka].

12. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a poštovního podacího archu krajský soud dále zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě mimo jiné i dlužné původní jistiny úvěru ve výši [částka], a to nejpozději do 15 dnů od data odeslání této výzvy. Výzva byla žalované odeslána na adresu jejího bydliště dne [datum].

13. Z výpisu z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru krajský soud zjistil, že žalobkyně má od [datum] oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.

14. Pokud jde o skutkové závěry, je třeba okresnímu soudu vytknout, že odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., když v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje závěr o skutkovém stavu věci, který není přepisem dílčích zjištění z jednotlivých provedených důkazů, ale má být závěrem o tom, co se stalo (tedy jaký skutek bude podroben právnímu hodnocení). Krajský soud tedy učinil následující závěr o skutkovém stavu:

15. Smlouvou o úvěru [číslo] se žalobkyně jako poskytovatel úvěru zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši [částka], který jí vyplatila dne [datum], s tím, že celková částka, kterou má žalovaná zaplatit činí [částka], doba trvání úvěru je 48 měsíců, celková výše splátky [částka] měsíčně a počet splátek 48. Zápůjční úroková sazba činí 86,2 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. RPSN činila [anonymizováno]. V listině je rovněž uvedeno, že úroky se počítají jako nominální úroková míra a až do data případného zesplatnění úvěru se úrok počítá na základě této sjednané roční efektivní úrokové míry, když se vychází z toho, že každý kalendářní rok má 12 stejných období ([číslo]) s tím, že délka roku je 365 dnů. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, když po zesplatnění úvěru bude žalobkyně úrok uplatňovat rovněž v roční nominální úrokové sazbě, když při výpočtu bude brán v potaz přesný počet dnů za který je úrok uplatňován. Žalobkyně je pak oprávněna na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši [částka], tj. 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit, uvedené v části A smlouvy. Smlouva je žalovanou podepsána dne [datum] a ze strany žalobkyně byla akceptována dne [datum], což bylo žalované oznámeno dne [datum]. Při uzavírání smlouvy o úvěru měla žalobkyně k dispozici kromě prohlášení žalované v hodnocení klienta (pravidelný čistý příjem [částka] z rodičovské a výdaje [částka] na klienta, [částka] na dvě děti a [částka] na bydlení /nájemné, inkaso/, když jako forma bydlení je uvedeno u rodičů, takže volné zdroje jsou po započítání rezervy [částka] vyčísleny na [částka]) a dokladu o příjmu žalované z rodičovského příspěvku ve výši [částka] i výpisy z registru [příjmení] (kde byla žalovaná bez záznamu) a z registru NRKI (kde bylo žalované přiděleno skóre 321, menší riziko, lepší segment klientů). Na předmětný úvěr žalovaná žalobkyni celkem uhradil částku [částka]. K úhradě žalobní pohledávky vyzvala žalobkyně žalovanou předžalobní výzvou, a to ve lhůtě do 15ti dnů od odeslání výzvy, která byla žalované odeslána poštou dne [datum]. Obvyklá výše úroků u bezúčelných úvěrů poskytovaných bankami ve výši [částka] na [anonymizována dvě slova] v lednu [rok] činila [anonymizováno] až [anonymizováno] ročně, když ze zprávy [právnická osoba] ohledně výše úroků vycházet nelze, neboť tato banka poskytovala úvěry ve výši [částka] maximálně na dobu [anonymizováno] měsíců.

16. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po [datum].

17. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přes to, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vázán, neboť s ohledem na to, že napadenými výroky II. a III. byla část nároků z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnut, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

18. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru je neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 o. z. z důvodu zjevného rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy.

19. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně přezkoumala úvěruschopnost žalované. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] (rozsudek dostupný na [webová adresa]). Okresní soud tedy byl oprávněn se otázkou řádného prověření úvěruschopnosti zabývat. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z [webová adresa]). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (rozhodnutí dostupné z [webová adresa]), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

20. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalované o jejích příjmech a výdajích a doklad o jejích příjmech (oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory). Pokud však jde o výdaje, tak k těmto žalovaná žádné doklady nepředložila. Ačkoliv krajský soud s ohledem na to, že žalovaná prohlásila, že bydlí u rodičů, akceptuje uvedení částky [částka] jako výdaje na bydlení, který představuje příspěvek žalované na bydlení rodičům, žalobkyně již další výdaje žalované nezkoumala, ačkoliv ze smlouvy vyplývá, že žalovaná má telefon a emailovou adresu, musí tedy mít i výdaje na telefon a internet, které však v prohlášení neuvedla. Ačkoliv pak lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalované v rámci výdajů s částkou životního minima [částka] na ni a [částka] na dvě děti (pokud se jedná o děti do 6 let, což ale v prohlášení žalované uvedeno není), které více méně odpovídají částkám dle ustanovení § 2 a 3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), s ohledem na zcela minimální příjem žalované, péči o dvě děti a neúplně uvedené částky výdajů, jak je uvedeno výše, bylo povinností žalobkyně výdajovou stránku žalované dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalované (např. úplný výpis z účtu nebo doklady o měsíčních nákladech na telefon) a tento nedostatek pak nemůže odstranit ani započítání rezervy [částka], která již ze své podstaty má krýt případné mimořádné výdaje, nikoliv neodpovídající výši výdajů sdělených žalovanou. Navíc, i pokud by sdělené částky výdajů byly úplné, tak volné zdroje žalované byly vypočteny na [částka] měsíčně, sjednaná měsíční splátka tedy činila téměř [anonymizováno] takto vypočtených volných zdrojů, což je při péči o dvě děti a počítání jen s naprosto minimálními částkami pokrývajícími výživu a základní hygienické potřeby zcela nedostatečné. Již dle informací v prohlášení žalované tedy měla mít žalobkyně vážné pochybnosti o schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet. Z těchto důvodů krajský soud uzavřel, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované řádně a smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná.

21. Dále se pak krajský soud s ohledem na výsledky částečně zopakovaného dokazování ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že ujednání o výši úroků je zjevně rozporné s dobrými mravy, což způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroku 86,2 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání). Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]). Jak správně zjistil již okresní soud, činila horní hranice úrokových sazeb účtovaných bankami za srovnatelné úvěry 19,9 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroku představuje téměř čtyřapůlnásobek obvyklé sazby úroků u bankovních úvěrů. Z těchto důvodů, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru po dobu 4 let žalobkyni díky sjednané sazbě úroků vrátit více jak třiapůlnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto i mnohem vyšších úroků u spotřebitelských úvěrů), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy, když pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. [anonymizováno] ročně a následně [anonymizováno] ročně v řízení před okresním soudem nebo [anonymizováno] v odvolacím řízení).

22. Pokud pak žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 o. z., když o. z. zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaná neučinila, tak s tímto závěrem žalobkyně se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 1813 o. z., které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byl žalovaný jasně a srozumitelně informován v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 o. z. o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. [příjmení] zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z. pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo]), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 a ustanovení § 588 o. z. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 o. z. upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063 [číslo]). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

23. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 [číslo]). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci odvolání proti napadenému rozsudku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 o. z., nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

24. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. [ulice] právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalované strany, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalované strany, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytla ([příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 - 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že„ Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká.

25. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout o skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odklání od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovaným, neboť v případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku [částka] (žalované předala částku [částka] na základě neplatné smlouvy a od žalované získala na stejnorodém plnění částku [částka], o kterou se snížil prospěch žalované jako obohacené), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Okresní soud tedy žalobkyni pravomocným výrokem I. na jistině přiznal správnou částku. Jinak je tomu však, pokud jde o přiznaný úrok z prodlení, který okresní soud přiznal v návaznosti na doručení žaloby. Žalovaná v průběhu řízení nenamítala, že by v době první výzvy k plnění nebylo v jejích možnostech dlužnou jistinu vrátit (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), za přiměřenou dobu k jejímu vrácení tedy krajský soud považuje nejpozději lhůtu určenou v předžalobní výzvě, kterou po doplnění dokazování považuje na rozdíl od okresního soudu za první prokázanou výzvu k plnění, když doručení oznámení o zesplatnění úvěru žalované žalobkyně netvrdila, ani nedoložila, pouze v odvolání uvedla, že byla odeslaná hybridní poštou, což ale nijak neprokázala. Dále krajský soud k odvolací argumentaci žalobkyně uvádí, že pokud jde o počátek prodlení u nároku na vydaní bezdůvodného obohacení, nelze vycházet z neplatných smluvních ujednání (splatnost splátek), ale je třeba vždy řádná výzva k vrácení dlužné částky. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum], když výzvou odeslanou žalované dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení mimo jiné i nevrácené jistiny úvěru ve lhůtě 15ti dnů od jejího odeslání; splatnost nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení tedy nastala dne [datum], když dle běžného běhu věcí lze předpokládat, že do hmotněprávní dispozice žalované se tato výzva dostala nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tedy dne [datum]. Na úroku z prodlení tak okresní soud pravomocným výrokem I. přiznal žalobkyni úrok z prodlení za kratší období, ale ve vyšší výši, když ke dni [datum] činila zákonná sazba úroku z prodlení jen [anonymizováno] ročně, nikoliv přiznaných [anonymizováno] ročně. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru nebo smluvní pokuty, ohledně kterých žalobkyně rovněž podala odvolání.

26. Pokud pak žalobkyně v odvolání uváděla, že by jí měl nárok na běžný úrok náležet i v případě vypořádání bezdůvodného obohacení, a to dle ustanovení § 3002 o. z., tak s tímto názorem se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. je totiž v případě úplatné smlouvy (což je i smlouva o úvěru) vyloučeno užití § 3000 a 3001 o. z., které v určitých případech omezují či vylučují povinnost k poskytnutí peněžité náhrady. V případě úplatné smlouvy je tedy třeba postupovat dle ustanovení § 2999 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1979 [číslo]). Ustanovení § 3002 odst. 2 o. z., které se zabývá náhradou za užívání nabyté věci, pak na neplatnou smlouvu o úvěru nedopadá, neboť předmětem smlouvy o úvěru není nabytí věci do vlastnictví (jako např. u kupní smlouvy), ale úplatné poskytnutí peněžních prostředků k užívání. Veškeré nároky z neplatné smlouvy o úvěru se tedy řídí ustanovením § 2999 o. z., nikoliv ustanovením § 3002 o. z., jak se chybně domnívala žalobkyně. Otázku peněžité náhrady (v případě smlouvy o úvěru s ohledem na její předmět za užívání peněžitých prostředků, nikoliv za prostředky samotné, které by byla žalovaná povinna vrátit i v případě platnosti smlouvy o úvěru, neboť se jako movité věci zastupitelné / § 499 o. z. nikdy nestaly jeho vlastnictvím) v případě úplatné smlouvy primárně řeší ustanovení § 2999 odst. 2 o. z., podle kterého plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. V případě, že důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy je právě rozpor ujednání o výši úroků z prodlení s dobrými mravy, nelze podle tohoto neplatnost smlouvy zakládajícího ujednání postupovat a je třeba postupovat dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 [číslo]). Dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. pak platí, že není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny; bylo-li však plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Dle tohoto ustanovení by tedy žalobkyni jako ochuzené skutečně obecně měla náležet obvyklá cena za užívání peněžních prostředků (tj. běžné úroky), dle věty druhé tohoto ustanovení však je tento nárok omezen či zcela vyloučen, jestliže to vyžaduje účel právního pravidla, které založilo neplatnost smlouvy, když toto sankční ustanovení má za účel demotivovat od takového právního jednání, ale nesmí se příčit zásadě proporcionality, tedy lze užít jen tehdy, je-li taková sankce potřebná k preventivnímu působení a je-li tu přiměřený poměr mezi tvrdostí sankce a mírou preventivního působení (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 [číslo]). V daném případě, když důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy o úvěru je zjevný rozpor ujednané výše úroků s dobrými mravy, tedy nikoliv pouze běžná rozpornost s dobrými mravy, ale kvalifikovaný rozpor, který dle ustanovení § 588 o. z. zakládá absolutní neplatnost takového jednání, ke které musí soud přihlédnout i bez námitky, a to s ohledem na výši sjednaného úroku a to, že se u žalobkyně jedná o zcela běžnou praxi, dospěl krajský soud k závěru, že podmínky ustanovení § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. jsou naplněny a účel ustanovení § 588 o. z. v daném případě vyžaduje, aby za takové jednání (opakované sjednávání smluv o úvěru s úrokem zjevně se příčícím dobrým mravům) žalobkyni jako subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry žádná peněžitá náhrada v podobě ani běžných úroků nenáležela, když s ohledem na výše uvedené je to k preventivnímu působení výše zmiňované právní úpravy nezbytné. Pokud pak jde o to, že krajský soud dovodil i neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalované žalobkyní, tak pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon dokonce obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí o spotřebitelském úvěru), které výslovně uvádí, že žalovaná je v takovém případě povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

27. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. ohledně úroku z prodlení ve výši [anonymizováno] ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v této části vyhověl, a ve zbytku napadenou část výroku II. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správnou potvrdil, a to ve správném znění, které pouze odstranilo zjevnou nesprávnost, když u úroku z prodlení ve výši [anonymizováno] ročně vypadlo slovní spojení„ z prodlení“, když tímto nedošlo k žádné obsahové změně daného výroku, neboť z celého obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že se jedná o úrok z prodlení, nikoliv o úrok, který byl vypořádán ve výroku III. Dále pak krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i v napadeném rozsahu výroku III. Lhůtu k plnění stanovil krajský soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty první o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení delší lhůty k plnění nebo plnění ve splátkách.

28. V důsledku alespoň částečné změny napadeného rozsudku krajský soud nově rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem a dále i o nákladech odvolacího řízení dle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř., když s ohledem na výsledek odvolacího řízení byla žalobkyně se svou žalobou úspěšná co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku I. rozsudku okresního soudu a ve výroku I. písm. a) tohoto rozsudku, tedy v částce [částka] při vyčíslení úroku z prodlení ke dni právní moci výroku I. rozsudku okresního soudu, tj. ke dni [datum], ohledně úroku z prodlení uvedeného ve výroku I. rozsudku okresního soudu, když v tento okamžik přestala být přiznaná částka předmětem řízení, a ohledně úroku z prodlení uvedeného ve výroku I. písm. a) tohoto rozsudku ke dni vyhlášení tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř., což představuje [anonymizováno] předmětu řízení, tj. částky [částka] při vyčíslení úroku a úroku z prodlení uvedeného ve výrocích I. a v nenapadených částech výroků II. a III. rozsudku okresního soudu ke dni právní moci těchto výroků, tj. ke dni [datum], a úroku a úroku z prodlení uvedeným ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku pak ke dni vyhlášení tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně tedy v řízení před okresním soudem neuspěla v [anonymizováno]. Pokud pak jde o odvolací řízení, uspěla žalobkyně jen co do úroku z prodlení uvedeného ve výroku I. písm. a) tohoto rozsudku, tedy v částce [částka] při vyčíslení úroku z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř., což představuje [anonymizováno] předmětu odvolacího řízení, tj. částky [částka] při vyčíslení úroku a úroku z prodlení uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku ke dni vyhlášení tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně tedy v odvolacím řízení neuspěla v 98,48 %. V řízení před okresním soudem tedy byl úspěch a neúspěch účastníků řízení téměř shodný. Pokud pak jde o odvolací řízení, žalobkyně by měla mít povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před odvolacím soudem, když v odvolacím řízení žalovaná neuspěla jen v poměrně nepatrné části. Žalované však dle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné účelné náklady nevznikly. Krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.