75 CO 56/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupena advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o zaplacení částky 56.324 Kč a smluvní pokuty 14.790,92 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2021, č. j. 12 C 187/2021-85,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 54.348 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 54.348 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky 14.790,92 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 46.611,69 Kč od 30. 9. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 192.326 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 345 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 55.979 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, částku 14.790,92 Kč a úrok ve výši 75,92 % ročně z částky 46.611,69 Kč od 30. 9. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 192.326 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy prováděla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Dále okresní soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy, a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroků 108,79 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Podle okresního soudu sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř čtyřnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba podle okresního soudu vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud uzavřel, že za situace, kdy žalobkyně žalované poskytla úvěr ve výši 50.000 Kč a žalovaná na úvěr uhradila částku 49.655 Kč, je nárok žalobkyně důvodný pouze co do částky 345 Kč (rozdíl mezi vyplacenou částkou úvěru 50.000 Kč a žalovanou zaplacenou částkou 49.655 Kč). Nárok na zaplacení částky 345 Kč přiznal okresní soud žalobkyni včetně požadovaného příslušenství ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. co do částky 54.348 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky 14.790,92 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 46.611,69 Kč od 30. 9. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 192.326 Kč, a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. Odvolatelka uvedla, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat, když je třeba vzít v úvahu, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Žalobkyní požadovaná sazba je přitom v rámci judikatorního čtyřnásobku. Žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 36/2018 ze dne 24. 4. 2018 a zdůraznila, že požadovala toliko úrok ve výši 75,92 % ročně, což zcela jistě není úrok nepřiměřený. Rovněž tak poukázala na konkrétní v odvolání vyjmenovaná rozhodnutí jiných soudů v ČR a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Uvedla, že pokud okresní soud vycházel z databáze ARAD, nepostupoval správně, když tato databáze ČNB nezohledňuje v celém rozsahu obvyklou výši úrokových sazeb. Dále žalobkyně poukázala na to, že na ujednání o úrocích nelze aplikovat § 1813 o. z., když s konkrétní výší úroků byla žalovaná seznámena v předsmluvním formuláři ve smlouvě i v oznámení o schválení úvěru, a to jasně a srozumitelně. Ustanovení § 1813 o. z. tedy na dohodu o úrocích použít nelze a mohlo by být aplikováno maximálně ustanovení § 577 o. z. o nezákonném množstevním určení a možnosti soudu je změnit. Navíc i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolatelka se neztotožnila se závěry prvostupňového soudu, že v případě, že žalovaná poskytne stejnorodé plnění, fakticky to snižuje jeho obohacení, aniž by musela žalovaná sama namítat vzájemnost plnění, neboť se jedná pouze o kvantifikaci bezdůvodného obohacení.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 28. 7. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 56.324 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 14.790,92 Kč a úroku ve výši 75,92 % ročně z částky 46.611,69 Kč od 30. 9. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 192.326 Kč, s odůvodněním, že s žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] dne 21. 5. 2019. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 50.000 Kč, k jehož vyplacení došlo dne 21. 5. 2019. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 108,79 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3.805 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červenec 2019 dle splátkového kalendáře. Žalovaná zaplatila částku 49.655 Kč, následně se dostala do prodlení a k datu 28. 9. 2020 došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná u soudního jednání dne 2. 11. 2021 uvedla, že na dluh částečně hradila tak, jak je uvedeno v žalobě, měla finanční problémy, a proto nebyla dále schopna splátky žalobkyni hradit. Je zaměstnána v [anonymizováno] družstvu [obec] s příjmem 21.000 až 24.000 Kč, žije s manželem ve společné domácnosti, za bydlení hradí 14.000 Kč a vyživují dvě nezletilé děti. Okresní soud po provedeném dokazování rozhodl dne 12. 11. 2021 napadeným rozsudkem.

7. Předně považuje krajský soud za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje.

8. Krajský soud částečně zopakoval dokazování a z návrhu na uzavření smlouvy nad rámec zjištění okresního soudu zjistil, že žalovaná uvedla trvalé bydliště [obec a číslo], stejnou adresu uvedla jako adresu doručovací, uvedla své telefonní číslo a emailovou adresu s tím, že zápůjční úroková sazba byla sjednána částkou 108,79 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru.

9. Z hodnocení klienta krajský soud zjistil, že se váže ke smlouvě o úvěru [číslo] celková výše úvěru 50.000 Kč, měsíční splatnost splátek 48, výše jednotlivé splátky 3.339 Kč, zápůjční úroková sazba 108,79 Kč, celková částka, kterou má klient zaplatit, 160.272 Kč. Jako příjem žalované je uveden příjem ze zaměstnání 19.500 Kč, celkem příjmy 19.500 Kč, jako výdaje je uvedeno životní minimum 3.410 Kč, druhá osoba v domácnosti 0, děti v domácnosti 2 - 3.500 Kč, výdaje na bydlení 1.400 Kč, celkem výdaje 8.310 Kč, rezerva 1.000 Kč. Žalovaná uvedla, že je vdaná a bydlí v družstevním bytě. Celkové příjmy jsou uvedeny částkou 19.500 Kč, celkové výdaje částkou 8.310 Kč, volné zdroje (příjmy mínus výdaje) 10.190 Kč.

10. Ze sdělení bankovních ústavů krajský soud zjistil, že Československá obchodní banka, Komerční banka, Raiffeisenbank a Česká spořitelna poskytovala u bezúčelových úvěrů ve výši 50.000 Kč na dobu 48 měsíců v době uzavření smlouvy úrokovou sazbu v rozmezí 9 % až 14,9 % ročně.

11. V prvé řadě krajský soud předesílá, že stejně jako soud okresní posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

12. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přestože výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu, a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároku z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena, a její platnost jako celku je tedy krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

13. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru je neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 o. z. z důvodu zjevného rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy.

14. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně přezkoumala úvěruschopnost žalované. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Okresní soud tedy byl oprávněn se otázkou řádného prověření úvěruschopnosti zabývat. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

15. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalované o jejích příjmech a výdajích a doklady o jejích příjmech (potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů). Pokud pak jde o výdaje, tak k těmto žalovaná žádné doklady nepředložila a přitom uvedla v hodnocení klienta, že bydlí v družstevním bytě a že výdaje na bydlení představují částku 1.400 Kč. Za této situace nemohla žalobkyně žádným způsobem posoudit, zda se jedná o výdaje odpovídající skutečnosti. Částka ve výši 1.400 Kč rozhodně neodpovídá bydlení v družstevním bytě na adrese, kterou žalovaná uvedla v návrhu na uzavření smlouvy. Rovněž tak údaj uvedený žalovanou, že nemá žádné další výdaje (doprava, záliby, dojíždění apod.), je zcela neadekvátní už jen z toho důvodu, že žalovaná musela mít nějaké výdaje minimálně s platbami za telefon a internet. Ačkoliv pak lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalované v rámci jejích výdajů s částkou životního minima 3.410 Kč, které odpovídá částce dle ustanovení § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, s ohledem na zjevně podhodnocené částky ostatních výdajů bylo povinností žalobkyně výdajovou stránku žalované dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalované, a tento nedostatek pak nemůže nahradit ani započítání rezervy 1.000 Kč, která již ze své podstaty má krýt případné mimořádné výdaje, nikoliv neodpovídající výši výdajů sdělených žalovanou. Z těchto důvodů, kdy žalobkyně nežádala řádné doložení výdajů k ujasnění jejich výše, krajský soud uzavřel, že neposoudila úvěruschopnost žalované řádně, a smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná.

16. Dále se krajský soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že ujednání o výši úroků je zjevně rozporné s dobrými mravy, což způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroku 108,79 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu, že tak neučinil okresní soud, který vycházel jen z databáze ARAD, která však běžné úroky požadované bankami za srovnatelné úvěry neodráží (jak je ostatně patrno i ze zjištěných úrokových sazeb bank), učinil řádné dotazy na bankovní ústavy a zjistil, že úrokové sazby se u srovnatelných úvěrů pohybovaly v rozmezí 9 % až 14,9 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroku představuje více než sedminásobek nejvyšší zjištěné sazby úroků u bankovních úvěrů. Z těchto důvodů, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru po dobu tří let žalobkyni díky sjednané sazbě úroků vrátit více jak trojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy. V této souvislosti pak krajský soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 20 % ročně v odvolacím řízení).

17. Pokud pak žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 o. z., když o. z. zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil, tak s tímto závěrem žalobkyně se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 1813 o. z., které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byla žalovaná jasně a srozumitelně informována v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 o. z. o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. Nové zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z. pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ 1721–2054 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 314-328), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 a ustanovení § 588 o. z. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 o. z. upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063 -2069). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

18. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní (byť odvolání podala jen do části původně požadovaného úroku) i v rámci odvolání proti napadenému rozsudku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 o. z., nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

19. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 – 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že„ Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká.

20. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve, než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak přijaté hodnoty. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odklání od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanými, neboť v případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (plnění) představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním.

21. Veden těmito závěry, krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 345 Kč. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 50.000 Kč, přičemž na úvěr bylo z její strany zaplaceno 49.655 Kč a rozdíl těchto částek představuje částku 345 Kč, která musí být žalobkyni přiznána spolu s úrokem z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výší 8,25 % ročně, jak správně učinil okresní soud.

22. Ze shora uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu podle ustanovení § 219 o. s. ř. včetně výroku o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, neboť odvolání žalobkyně vyhověno nebylo. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalované však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a krajský soud rozhodl tedy tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.