75 CO 61/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 88.152 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2021, č. j. 20 C 255/2021-60,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 19.058 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 19.058 Kč ve výši 10 % ročně od 21. 4. 2020 do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení z částky 45.092 Kč ve výši 1,5 % ročně od 24. 9. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 45.092 Kč ve výši 10 % ročně od 21. 4. 2020 do 23. 9. 2021, částky 24.002 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 50.000 Kč od 21. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236.044 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 45.092 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 45.092 Kč od 24. 9. 2021 do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 43.060 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 64.150 Kč od 21. 4. 2020 do 23. 9. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19.058 Kč od 24. 9. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 64.150 Kč od 24. 9. 2021 do zaplacení a úrokem ve výši 95,68 % ročně z částky 50.000 Kč od 21. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236.044 Kč, pak žalobu zamítl (výrok II.) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dále okresní soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy, a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 95,90 % ročně (správně 95,68 % ročně) se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, neboť tato sazba podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Tato neplatnost pak způsobuje dle ustanovení § 576 o. z. neplatnost celé smlouvy, když nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud tedy zavázal žalovaného k úhradě částky ve výši 45.092 Kč se zákonným úrokem z prodlení v návaznosti na odeslanou předžalobní výzvu, když uvedená částka představuje rozdíl mezi tím, co žalovaný od žalobkyně převzal a dosud vrátil (50.000 Kč – 4.908 Kč). Ve zbytku pak okresní soud žalobu žalobkyně zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II., a to ohledně částky 19.058 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 19.058 Kč ve výši 10 % ročně od 21. 4. 2020 do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení z částky 45.092 Kč ve výši 1,5 % ročně od 24. 9. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 45.092 Kč ve výši 10 % ročně od 21. 4. 2020 do 23. 9. 2021, částky 24.002 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 50.000 Kč od 21. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236.044 Kč; a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Dále uvedla, že požadovaná sazba úroku nepřesahuje judikaturou aprobovaný čtyřnásobek nejvyšší sazby úroku za úvěry u bank v říjnu 2019 (úročený úvěr z kreditních karet), sazba úroků tedy není nepřiměřená, ani lichevní, když poukazovala na časové řady ARAD. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je třeba vycházet ze zásady pacta sunt servanda, žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Pokud soud dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 o. z., které je ustanovením specialis k ostatním soudem uváděným ustanovením, který uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. V případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše úroků odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákoně o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále namítala, že soud nemohl provést vypořádání bezdůvodného obohacení dle § 2293 o. z., pokud žalovaný nevznesl tuto námitku na vypořádání. Okresní soud nebyl oprávněn plnění, které žalovaný žalobkyni poskytl, sám započíst na vyplacenou jistinu úvěru.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne 29. 9. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 64.150 Kč (sestávající z dlužné upravené jistiny ve výši 61.532 Kč, náhrady nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 800 Kč, smluvní pokuty dle bodu 6. 1. smlouvy ve výši 998 Kč a dlužného pojistného za pojištění schopnosti splácet ve výši 820 Kč) spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 64.150 Kč od 21. 4. 2020 do zaplacení, dále se domáhala zaplacení částky 24.002 Kč jako smluvní pokuty dle bodu 6. 5. smlouvy (počítána sazbou 0,1 % z částky 61.532,60 Kč od 21. 4. 2020 do data vyhotovení žaloby) a konečně zaplacení úroku ve výši 95,68 % ročně z částky 50.000 Kč od 21. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236.044 Kč, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky, když dne [datum] ji podepsal žalovaný, a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč, který však žalovaný řádně nesplácel. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání soudu se nedostavil. Okresní soud po provedeném dokazování listinami dne 2. 12. 2019 vyhlásil napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru [číslo] krajský soud dále zjistil, že žalovaný uvedl jako adresu trvalého bydliště [obec], [obec] – [adresa], a jako adresu pro doručování [obec a číslo], uvedl na sebe telefonický kontakt i email. Listina je datována dnem 28. 10. 2019 a je opatřena podpisy žalovaného a podpisem zprostředkovatele, který potvrdil převzetí návrhu, a podpisem za žalobkyni u akceptační doložky ze dne 30. 10.2019.

8. Z listiny vyhotovené žalobkyní označené jako Hodnocení klienta ze dne 28. 10. 2019 krajský soud dále zjistil, že na straně žalovaného bylo zvažováno, že je svobodný, zaměstnaný na dobu určitou u [anonymizována dvě slova] [obec] na hlavní pracovní poměr s pravidelným čistým příjmem ve výši 15.911 Kč. Výdaje na straně žalovaného jsou zvažovány částky 3.410 Kč (jako životní minimum) a 1.400 Kč jako výdaje na bydlení (uváděné jako vlastní) s tím, že volné zdroje u žalovaného mají činit 10.101 Kč. Přestože je na listině uvedeno v rámci jiných sdělení (v části C-analýza celkové schopnosti splácet) internet, je v části formuláře ostatní výdaje (doprava, kurzy, záliby, apod.) uvedeno 0. Na listině je rovněž v části D) ručně psaná poznámka„ inkaso doloženo“. Vyplněný formulář je podepsán žalovaným dne 28. 10. 2019 a zprostředkovatel poskytnutí úvěru doporučil. Informace o osobě zaměstnavatele a kontaktní adrese žalovaného dále vyplývají z listiny žalobkyně označené jako Karta klienta, stejně tak z této listiny vyplývá, že žalovaný v plné výši uhradil pouze první dvě snížené splátky (každá po 2.254 Kč) a na třetí splátku v plné výši (4.058 Kč) neuhradil ani 10 % (pouze částku 400 Kč).

9. S ohledem na částečné zopakované a doplněné dokazování, přejímá krajský soud jako správné skutkové závěry okresního soudu uvedené pod bodem 15. napadeného rozsudku s tím doplněním, že při uzavírání smlouvy o úvěru měla žalobkyně, pokud se týká podkladů k prověření úvěruschopnosti žalovaného, k dispozici prohlášení žalovaného v listině označené jako hodnocení klienta s obsahem, že žalovaný jako svobodný má pravidelný čistý měsíční příjem 15.911 Kč od zaměstnavatele [anonymizována dvě slova] [obec] při pracovním poměru na dobu určitou s tím, že výdaje na bydlení činí 1.400 Kč a na straně žalovaného jsou dále zvažovány výdaje v rozsahu životního minima v částce 3.410 Kč, když tedy celkové výdaje představují 4.810 Kč. Jiné výdaje zvažovány nebyly, a to přes další sdělení internet, přičemž v rámci analýzy celkové schopnosti splácet žalobkyně zvažovala volné prostředky u žalovaného v částce 10.101 Kč. Rovněž z podkladů před uzavřením úvěrové smlouvy vyplývá, že sídlo zaměstnavatele žalovaného je mimo jeho bydliště a že žalovaný využívá služeb elektronických komunikací.

10. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

11. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přes to, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároků z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

12. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Dle ust. § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou (z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že jsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. S ohledem na citované ust. § 87 odst. 1 ZSÚ odvolací soud připomíná a zdůrazňuje, že zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, došlo s účinností od 29. 5. 2022 k přímé novelizaci ust. § 87 odst. 1 ZSÚ, podle níž se věta druhá nahrazuje větou "Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.". Touto novelizací tak český zákonodárce uvedl vnitrostátní právní úpravu do souladu s komunitární úpravou a je tak zřejmé, že dosavadní výklad spotřebitelského práva v daných souvislostech podávaný českými soudy, tj. přezkum povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru stran řádného posouzení úvěru schopnosti spotřebitele z úřední činnosti (nikoli jen k námitce spotřebitele), byl a je výkladem eurokonformním.

14. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

15. V posuzované věci se tak soud zaměřil na vyřešení otázky, zda si žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru řádně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele ve smyslu § 86 ZSÚ. Podle názoru odvolací soudu tedy činnost poskytovatele spotřebitelského úvěru v daných souvislostech nespočívá na pasivním přijímání informací od spotřebitele, ale implikuje v sobě aktivní činnost, neboť je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby informace získané od spotřebitele podrobil testu minimálně zbytnosti, spolehlivosti a dostatečnosti. V posuzované věci je zřejmé, že žalobkyně ještě před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy věděla (musela vědět), že žalobce využívá služeb elektronických komunikací (uváděl své mobilní telefonní číslo, uvedl emailový kontakt a když měla v rámci jiných sdělení při analýze jeho schopnosti splácet informaci o internetu), rovněž věděla (musela vědět), že sídlo zaměstnavatele je odlišné od bydliště žalovaného, přesto v rámci posouzení úvěruschopnosti zvažovala pouze náklady na bydlení a paušalizovanou částku vycházející z životního minima jednotlivce. Ve světle výše uvedeného je tak zřejmé, že žalobkyně měla (musela) vědět, že žalovaným poskytnuté informace o jeho výdajích nejsou dostatečné a její postup tak neodpovídá požadavkům ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ. Výsledek posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele provedené žalobkyni jako poskytovatelem spotřebitelského úvěru tak v projednávané věci nelze kvalifikovat tak, že vylučuje důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet, o čemž svědčit i to, že žalovaný uhradit v dohodnuté výši pouze první dvě snížené splátky a na třetí plnou splátku neuhradil ani 10% její hodnoty. Odvolací soud je v posuzované věci pak toho názoru, že žalobkyně porušila povinnosti uložené jí ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé s důsledkem neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ.

16. S ohledem na výše uvedené se krajský soud již pro nadbytečnost nezabýval tím, zda ujednaní o výši smluvních úroků je rozporné s dobrými mravy, a vlivu této skutečnosti na platnost úvěrové smlouvy, neboť předmětná smlouva je neplatná zcela z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného.

17. Žalobkyně má tedy nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy dle ustanovení § 2993 o. z., jak správně uzavřel okresní soud. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanou stranou dle ustanovení § 2993 o. z., neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., když určení výše takového ochuzení není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení, ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním, což odpovídá výkladu ust. § 87 odst. 1, věty třetí ZSÚ. Veden těmito závěry, tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 45.092 Kč (žalovanému předala částku 50.000 Kč na základě neplatné smlouvy a od žalovaného získala na stejnorodém plnění částku 4.908 Kč, o kterou se snížil prospěch žalovaného jako obohaceného), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat.

18. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení z této částky, neboť k vrácení jistiny úvěru byl žalovaný prokazatelně doporučeným dopisem vyzván až v předžalobní výzvě, jak rovněž správně dovodil okresní soud. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 24. 9. 2021, když výzvou odeslanou žalovanému dne 8. 9. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení mimo jiné i nevrácené jistiny úvěru. Dle běžného běhu věcí pak lze předpokládat, že do hmotněprávní dispozice žalovaného se tato výzva dostala nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 13. 9. 2021, splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení tak nastala nejpozději do 15 dnů ode dne odeslání, což je 23. 9. 2021 a do prodlení s vrácením této částky se žalovaný dostal dne 24. 9. 2021. K datu prodlení pak činil zákonný úrok z prodlení 8,5 % ročně. Okresní soud pak přiznal správně i úrok z prodlení.

19. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru (z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného) pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, na smluvní pokutu či pojistné, ohledně kterých žalobkyně podala odvolání. Nárok na úrok z úvěru pak nelze dovozovat ani z obecné úpravy bezdůvodného obohacení (§ 2999 a násl. o. z.), neboť krajský soud dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného a pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

20. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud správně tak, že žádnému z účastníků náklady řízení před soudem prvního stupně nebyly přiznány, kdy v řízení převážně úspěšný žalovaný, který byl měl nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, tyto nepožadoval. Pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovanému však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.