75 CO 7/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o zaplacení částky 46.328 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 9. 2021, č. j. 16 C 192/2021-49,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 11.734 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11.734 Kč od [datum] do zaplacení mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11.734 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11.734 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2.274,80 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 424 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 25.891 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.286 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6.107,90 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 18.000 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 9 % ročně, úroku 23,72 % ročně z částky 18.000 Kč od [datum] do zaplacení a částky 18.103 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.910,94 Kč a kapitalizovaným úrokem ve výši 5.396,02 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení z částky 13.740,90 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, úroku 23,72 % ročně z částky 13.740,90 Kč od [datum] do zaplacení a dále zaplacení částky 1.910 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 233,37 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 658,02 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 1.470,81 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, včetně úroku 23,72 % ročně z částky 1.470,81 Kč od [datum] do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.), o náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

2. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že mezi účastníky byly uzavřeny tři smlouvy o spotřebitelském úvěru první ze dne [datum], na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku 11.000 Kč, dále ze dne [datum], na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku 16.000 Kč a ze dne [datum], na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku 18.000 Kč Okresní soud dovodil neplatnost všech tří úvěrových smluv s odůvodněním, že předchůdce žalobkyně řádně neprověřil úvěruschopnost žalované před uzavíráním úvěrových smluv. Navíc okresní soud dovodil, že smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatné také pro nepřiměřeně vysoké souhrnné poplatky. Za situace, kdy žalobkyně spojila ke společnému projednávání a rozhodnutí závazky z absolutně neplatných smluv ze dne [datum], [datum] a [datum] bylo v řízení prokázáno, že na základě těchto smluv předchůdce žalobkyně poskytl žalované ve skutečnosti částky 11.000 Kč, 10.521 Kč a 11.745 Kč, což celkem činí částku 33.266 Kč. Žalovaná vrátila předchůdci žalobkyně částky 17.230 Kč, 10.143 Kč a 5.369 Kč celkem tedy částku 32.842 Kč. Podle okresního soudu neuhrazený nedoplatek na poskytnutých jistinách úvěrů pak představuje částku 424 Kč, přičemž v tomto rozsahu okresní soud žalobě žalobkyně vyhověl.

3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se jeho změny ve výroku II. tak, že žalovaná bude povinna zaplatit žalobkyni částku 11.734 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11.734 Kč od [datum] do zaplacení. Podle odvolatelky okresní soud nesprávně zjistil skutkový stav v tom směru, že dovodil, že žalovaná se obohatila pouze o částku 11.000 Kč, 10.521 Kč a 11.745 Kč, když předmětem smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] sice byla částka ve výši 11.000 Kč, avšak předmětem smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] byla částka ve výši 16.000 Kč a předmětem smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] byla částka ve výši 18.000 Kč. Žalobkyně je toho názoru, že bezdůvodné obohacení představuje celkovou nevrácenou částku poskytnutou žalované, nikoliv pouze částku tzv. vyplacenou„ na ruku“ žalované. Žalovaná z první smlouvy obdržela částku 11.000 Kč, z druhé smlouvy částku 16.000 Kč a ze třetí smlouvy částku 18.000 Kč. Obohacením je třeba rozumět celkový finanční prospěch žalované, tedy i ten, který byl započten na úhradu dluhů žalované, protože tato část nebyla reálně vyplacena při podpisu smlouvy [číslo] smlouvy [číslo]. Za bezdůvodné obohacení je vždy nutno považovat celkovou poskytnutou částku po odečtení úhrad žalované. Podle smlouvy [číslo] byla žalované poskytnuta částka 11.000 Kč a žalovaná na pohledávku uhradila celkem 17.230 Kč. Podle smlouvy [číslo] byla žalované poskytnuta částka 16.000 Kč a žalovaná uhradila na pohledávku celkem 10.143 Kč. Podle smlouvy [číslo] byla žalované poskytnuta částka 18.000 Kč a žalovaná na pohledávku uhradila celkem 5.469 Kč Celkem tedy byla žalované poskytnuta částka 45.000 Kč a žalovaná uhradila dohromady 32.842 Kč. Na základě uvedeného má žalobkyně za to, že má nárok na zaplacení části nesplacených jistin zápůjček ve výši 12.158 Kč po odečtení částky 424 Kč, která jí byla přiznána okresním soudem, tedy na zaplacení částky 11.734 Kč s příslušenstvím.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a dále i ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, který je na napadeném výroku II. závislý, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se nárokem 1 domáhala po žalované zaplacení částky 26.315 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] s. e. a žalovanou došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 18.000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým poplatkem ve výši 13.784 Kč formou 58 týdenních splátek po 548 Kč (2.192 Kč měsíčně) v dohodnutých týdenních lhůtách splatnosti. Žalovaná porušila smluvní podmínky, splátky neplatila řádně a včas a na dluh uhradila pouze částku 5.469 Kč. Nárokem 2 se žalobkyně domáhala polož po žalované zaplacení částky 18.103 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] s. e. a žalovanou došlo ke dne [datum] k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku 16.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým poplatkem ve výši 12.246 Kč, celkem částku 28.246 Kč, formou 58 týdenních splátek po 487 Kč je (1.948 Kč měsíčně) v dohodnutých týdenních lhůtách splatnosti. Žalovaná smluvené podmínky porušila, splátky neplatila řádně a včas a na dluh uhradila pouze částku 10.143 Kč. Nárokem 3 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1.910 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] s. e. a žalovanou došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku 11.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým poplatkem ve výši 8.140 Kč, celkem částku 19.140 Kč, formou 58 týdenních splátek po 330 Kč (1.320 Kč měsíčně) v dohodnutých týdenních lhůtách splatnosti. Žalovaná smluvené podmínky porušila, splátky řádně neplatila a na dluh uhradila pouze částku 17.230 Kč. Žalobkyně tak požaduje po žalované zaplacení částky 26.315 Kč s příslušenstvím, částky 18.103 Kč s příslušenstvím a částky 1.910 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Přerově ve věci rozhodl platebním rozkazem ze dne 23. 3. 2021, č. j. EPR 57773/2021-7, kterým žalobě žalobkyně vyhověl. Platební rozkaz okresního soudu byl usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 5. 2021, č. j. EPR 57773/2021-22 zrušen pro nemožnost doručení do vlastních rukou žalované. Okresní soud nařídil ve věci jednání na den [datum], které odročil na den [datum], kde provedl za neúčasti účastníků řízení listinné důkazy a ve věci rozhodl napadeným rozsudkem.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů tak, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s tím, že odvolací soud opakoval dokazování smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], ze dne [datum] a ze dne [datum], včetně zákaznických karet. Z uvedených důkazů krajský soud nad rámec zjištění okresního soudu zjistil, že dne [datum] byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku 11.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým poplatkem ve výši 8.140 Kč, celkem částku 19.140 Kč formou 58 týdenních splátek po 303 Kč (1.320 Kč měsíčně) v dohodnutých týdenních lhůtách splatnosti. Z karty zákazníka pak vyplývá, že žalovaná uvedla čistý příjem 10.512 Kč, výdaje na bydlení 3.000 Kč, osobní výdaje 3.000 Kč, splátky úvěru 2.196 Kč, celkem výdaje 8.196 Kč, celkem uvedla příjmy 14.808 Kč. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] označené jako refinancování [číslo] krajský soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 16.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým poplatkem ve výši 12.246 Kč, celkem částku 28.246 Kč formou 58 týdenních splátek po 487 Kč (1.948 Kč měsíčně) v dohodnutých týdenních lhůtách splatnosti. Z karty zákazníka pak vyplývá, že žalovaná uvedla celkový příjem 10.500 Kč, vedlejší příjmy 5.367 Kč, celkem 15.867 Kč s tím, že výdaje uvedla 3.000 Kč (hradí„ přítel“), osobní výdaje 3.000 Kč, vyživovací povinnost 2.583 Kč, celkem výdaje 8.583 Kč. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] označené opětovně jako refinancování [číslo] krajský soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 18.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým poplatkem ve výši 13.784 Kč, celkem částku 31.784 Kč formou 58 týdenních splátek po 548 Kč (2.192 Kč měsíčně) v dohodnutých týdenních lhůtách splatnosti. Z karty zákazníka vyplývá, že žalovaná uvedla celkové příjmy 11.341 Kč s tím, že výdaje na bydlení platí přítel, osobní výdaje uvedla částkou 3.000 Kč, splátky úvěru částku 3.676 Kč, celkové výdaje 6.676 Kč.

8. Pokud jde o právní hodnocení věci krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ust. § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy tedy dle o. z., neboť k uzavření smluv o úvěru došlo po [datum] a dále dle zákona o spotřebitelském úvěru, který dle ust. § 1 za spotřebitelský úvěr považuje odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytovanou nebo přislíbenou spotřebiteli věřitelem nebo zprostředkovatelem.

9. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že žalobkyně je právní nástupkyní původního věřitele [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] s. e.

10. Krajský soud se v prvé řadě stejně jako okresní soud zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením jednotlivých úvěrových smluv řádně prověřila úvěruschopnost žalované a shodně s okresním soudem dospívá k závěru, že nikoliv.

11. Dle judikatury Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či před změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by pak měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Nejvyššího a Ústavního soudu tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Okresní soud tedy nepochybil, pokud se otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného zabýval, aniž žalovaný takovou námitku v řízení vznesl. Pokud pak jde o samotné posouzení, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

12. V daném řízení žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně prověřila úvěruschopnost žalované a údaje o tom zaznamenala do zákaznické karty. Vzhledem k tomu, že se v daném případě jednalo o tři na sebe navazující smlouvy o úvěru je zřejmé, že úvěruschopnost žalované řádně ze strany žalobkyně s odbornou péčí prověřena nebyla, jak správně, konstatoval okresní soud, přičemž krajský soud se po zopakování dokazování se závěrem okresního soudu v celém rozsahu ztotožňuje. Neplatnost úvěrové smlouvy ostatně žalobkyně v odvolání žádným způsobem nerozporovala. Žalobkyně tak má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatných smluv dle ust. § 2993 o. z. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy je třeba zohlednit, jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze, co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanou stranou dle ust. § 2993 o. z., neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., když určení výše takového ochuzení není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení, ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně (jako právní nástupce [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] s. e.) má nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze všech tří neplatných úvěrových smluv. Okresní soud však výši bezdůvodného obohacení určil nesprávně, když nevzal v úvahu, že v případě první úvěrové smlouvy bylo předchůdkyní žalobkyně žalované vyplaceno 11.000 Kč, přičemž žalovaná zaplatila částku 17.230 Kč, tudíž vyplacenou částku přeplatila. Pro úplnost krajský soud uzavírá a dodává, že je zapotřebí bezdůvodné obohacení vypořádávat u všech tří žalobkyní uplatněných smluv zvlášť, nikoliv v souhrnu, tak jak to činí žalobkyně v odvolání. Pokud se týká druhé smlouvy o úvěru, tou byl poskytnut žalované úvěr ve výši 16.000 Kč, přičemž žalovaná uhradila pouze částku 10.143 Kč. Pokud jde o třetí smlouvu, na základě té byla žalované vyplacena částka 18.000 Kč a žalovanou zaplacena pouze částka 5.469 Kč. Z titulu první smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá vůči žalované nárok na zaplacení žádné částky z titulu bezdůvodného obohacení, naopak z titulu druhé smlouvy o úvěru, kdy byla žalované vyplacena částka 16.000 Kč má žalobkyně nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení v částce 5.657 Kč a z titulu třetí úvěrové smlouvy, na základě které bylo žalované vyplacena částka 18.000 Kč má žalovaná nárok na zaplacení částky 12.531 Kč Celkem by tak výše bezdůvodného obohacení ze všech tří úvěrových smluv činila částku 18.388 Kč. Za situace, kdy žalobkyně napadla výrok II. rozsudek okresního soudu pouze v rozsahu částky 11.134 Kč, krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II. změnil pouze, co do odvoláním napadené části, tak jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Žalobkyně má nárok rovněž na příslušenství, a to zákonný úrok z prodlení od 20. 8. 2021 ve výši 8,5 % ročně z částky 11.734 Kč do zaplacení dle nařízení vlády číslo 351/2013 Sb.

13. V důsledku částečné změny napadeného rozsudku krajský soud nově rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem tak, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá za situace, kdy žalobkyně nebyla v řízení před soudem prvého stupně se svou žalobou úspěšným účastníkem, naopak úspěšnější stranou sporu byla žalovaná, které však podle obsahu v průběhu řízení před soudem prvého stupně žádné náklady nevznikly.

14. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, zde byla žalobkyně zcela úspěšná a má tedy nárok na plnou náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání 1.000 Kč, dále z odměny právního zástupce za 1 úkon právní pomoci - podání odvolání dle § 7 bodu 3, § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1, 3 AT s tím, že náklady jsou dále navyšovány o 21% DPH za situace, kdy zástupce žalobkyně je plátcem této daně. Celkem tedy náleží žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 2.274,80 Kč.

15. Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení soud uložil žalované splnit v obecné třídenní pariční lhůtě, a to k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 první věta před středníkem o. s. ř.).