78 Ad 3/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudkyň Mgr. Jarmily Úředníčkové a JUDr. Jany Záviské v právní věci žalobkyně ČEZ ICT Services, a.s., se sídlem Praha 4, Duhová 1531/3, IČ: 26470411, zastoupené Mgr. Petrou Gerstnerovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Vánková 896/11, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, pracoviště Ostrava, se sídlem Ostrava, Zelená 3158/34a, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10.2.2016 č.j. 48000/001667/16/020/SA, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 10.2.2016 č.j. 48000/001667/16/020/SA se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 11.228 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně Mgr. Petry Gerstnerové, advokátky se sídlem Praha 8, Vánková 896/11.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 11.4.2016 podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava č.j. 48008/111725/15/150/HE ze dne 2.12.2015, kterým bylo podle § 104a zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění, rozhodnuto o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 212.865,- Kč. Žalobkyně namítala, že z původně požadované částky přeplatku pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 316.225,- Kč rozhodla Okresní správa sociálního zabezpečení o vrácení přeplatku toliko částkou 212.865,- Kč. Žalobkyně poznamenala, že požádala Okresní správu sociálního zabezpečení v Ostravě o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, který vznikl nesprávným zahrnutím odstupného do vyměřovacího základu jejích dvou zaměstnanců. S prvním zaměstnancem panem J. D. byl rozvázán pracovní poměr dohodou ke dni 13.3.2012 dle ust. § 52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, tj. z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti. S druhým zaměstnancem panem J. J. byl rozvázán pracovní poměr ze stejného důvodu ke dni 4.7.2014. Nárok na vrácení přeplatku žalobkyně opírala o rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 Ads 90/2013-55 ze dne 30.4.2014. Žalovaná v napadeném rozhodnutí přisvědčila závěru Okresní správy sociálního zabezpečení vyjádřeném v rozhodnutí ze dne 2.12.2015, podle něhož je možno vyhovět žádosti žalobkyně o vrácení přeplatku na pojistném pouze částečně, a to za období po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 90/2013-50 ze dne 26.3.2014 v obdobné právní věci. Žalobkyně poukazovala na to, že v tomto rozsudku došlo ke změně výkladu ust. § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění platném do 31.12.2014, a to, že odstupné, poskytnuté zaměstnavatelem při ukončení pracovního poměru z důvodu podle § 52 písm. e) zákoníku práce, je odstupným na základě zákoníku práce, jakožto zvláštního právního předpisu ve smyslu § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a podle tohoto ustanovení se takové odstupné nezahrnuje do vyměřovacích základů zaměstnanců. Okresní správa sociálního zabezpečení v Ostravě vyslovila názor, že dosavadní postup v době před vydáním citovaného rozsudku byl v souladu s platnou právní úpravou i ustálenou judikaturou, konkrétně rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 57 A 80/2010-36 ze dne 31.8.2011. Žalobkyně namítala, že neshledává důvod, aby závěry uvedené v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.3.2014 č.j. 6 Ads 90/2013-50 byly aplikovány pouze do budoucnosti. Rozhodnutí žalované o vrácení přeplatku na pojistném pouze za dobu od 26.3.2014, tj. od data vydání uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 90/2013-50 je v rozporu se zákonem. Přeplatek na pojistném jí měl být vrácen za celé požadované období roku 2012 a 2014, které bylo odvedeno v souvislosti s vyplaceným odstupným na základě vnitropodnikových předpisů při ukončení pracovního poměru s vazbou na výpovědní důvod dle § 52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění, tj. z důvodu, že zaměstnanec pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost vzhledem ke zdravotnímu stavu. Žalobkyně navrhla, aby rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že v době před vydáním rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 90/2013-50, tj. přede dnem 26.3.2014 postupovala ve shodě s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 57 A 80/2010-36 ze dne 31.8.2011, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Setrvala na názoru, že citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu znamená změnu aplikační praxe pro futuro, neboť podle § 96 správního řádu soulad rozhodnutí s právními předpisy se posuzuje podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání. Nadto žalovaná zastává názor, že rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 90/2013-50 ze dne 26.3.2014 zavazuje účastníky sporu, ale nemá obecnou závaznost i pro jiné subjekty. Argumentovala rovněž Nálezem Ústavního soudu 3221/11 a uzavřela, že v době, kdy žalobkyně zahrnovala odstupné do vyměřovacího základu zaměstnanců, a kdy u ní probíhaly kontroly pojistného, nemohla ona sama ani okresní správa sociálního zabezpečení předjímat, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26.3.2014 zaujme ve věci výkladu pojmu „odstupné poskytované na základě zvláštních právních předpisů“ odlišné stanovisko. Poznamenala, že teprve až po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu, kdy byl v obdobné právní věci úspěšný jiný zaměstnavatel, požádala žalobkyně o vrácení pojistného z poskytnutého odstupného svému zaměstnanci. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů), a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 13.5.2015 podala žalobkyně u Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě žádost dle § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 589/1992 Sb. o vrácení odvedeného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 316.225,- Kč. Žalobkyně uvedla, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 4 Ads 90/2013-55 ze dne 30.4.2014 vyplývá, že v případě odstupného poskytnutého zaměstnancům na základě kolektivní smlouvy při rozvázání pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. e) zákoníku práce, tj. v případě dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti, jde o odstupné, které se nezahrnuje do vyměřovacího základu pro odvod pojistného, tj. neplatí se z něj pojistné na sociální zabezpečení a posuzuje se stejně jako odstupné poskytnuté podle § 67 zákoníku práce. Svým zaměstnancům v průběhu roku 2012 a 2014 v souvislosti s ukončením pracovního poměru podle ust. § 52 písm. e) zákoníku práce pro dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti vyplatila odchodné dle § 9 bodu 2 kolektivní smlouvy ČEZ ICT Services, a.s., platné pro období let 2008 – 2014 a v letech 2012 a 2014 z tohoto plnění odvedla pojistné na sociální zabezpečení celkem 316.225,- Kč, a to v roce 2012 103.359,- Kč a v roce 2014 212.866,- Kč. Přílohou žádosti byl přehled vyplaceného odchodného v roce 2012 a výše odvedeného pojistného na sociální zabezpečení a v roce 2014 zaměstnancům žalobkyně panu J. J. a J.D., kteří skončili pracovní poměr dle § 52 písm. e) zákoníku práce, a to pan J. 4.7.2014 a pan D. 13.3.2012, dále dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. e) zákoníku práce, které se týkaly uvedených osob. V dohodách o rozvázání pracovního poměru byly jako důvod uvedeny zdravotní důvody podle § 52 písm. e) zákoníku práce. V citovaném přehledu vyplaceného odchodného a výše pojistného na sociální zabezpečení za rok 2012 a 2014 je u každého z výše uvedených zaměstnanců konstatováno, že výše vyplaceného odchodného panu J.D. v r. 2012 činila 328.122,- Kč, dále obsahuje tyto údaje: pojistné zaměstnavatele 25 % z vyměřovacího základu 82.031,- Kč, pojistné zaměstnanec 6,5 % z vyměřovacího základu 21.328,- Kč, celková výše pojistného tak činila u tohoto zaměstnance 103.359,- Kč. Panu J. J. bylo vyplaceno odchodné v r. 2014 částkou 675.761,- Kč, přehled dále obsahuje tyto údaje: pojistné zaměstnavatel 25 % z vyměřovacího základu 168.941,- Kč, pojistné zaměstnanec 6,5 % z vyměřovacího základu 43.925,- Kč, celková výše pojistného činila 212.866,- Kč. K žádosti byly přiloženy i kolektivní smlouvy na období let 2012 a 2014. Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 2.12.2015 č.j. 48008/111725/150/HE, jímž bylo podle § 104a zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění, rozhodnuto o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 212.865,- Kč. Žalovaná přisvědčila názoru okresní správy sociálního zabezpečení, že v důsledku vydaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 90/2013-50 ze dne 26.3.2014, podle něhož se odstupné poskytnuté zaměstnavatelem při ukončení pracovního poměru se zaměstnancem z důvodu podle § 52 písm. e) zákoníku práce nezahrnuje do vyměřovacích základů zaměstnanců, došlo k přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti toliko za měsíc červenec roku 2014 s tím, že od rozhodného dne 26.3.2014 plátce pojistného – žalobkyně zahrnula plnění poskytované v souvislosti se skončením pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. e) zákoníku práce do vyměřovacího základu pro odvod pojistného za měsíc červenec 2014 příjem ve výši 675.761,- Kč zúčtovaný panu J. J., čímž vznikl přeplatek na pojistném ve výši 212.865,- Kč. Žalovaná současně dospěla k závěru, že v měsíci březnu 2012 k přeplatku na pojistném nedošlo (jednalo se o uhrazené pojistné ve výši 103.359,- Kč, kterážto částka byla odvedena z odstupného zúčtovaného v měsíci březnu 2012 zaměstnanci žalobkyně panu J. D. ve výši 328.122,- Kč). Žalovaná konstatovala, že okresní správa sociálního zabezpečení vycházela z platné právní úpravy a aplikační praxe podpořené rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 57 A 80/2010-36 ze dne 31.8.2011. Vyslovila názor, že změnu aplikační praxe je možno použít jen pro futuro, což podporuje i Nález Ústavního soudu 3221/11. Dále uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 90/2013-50 ze dne 26.3.2014 se netýkalo žalobkyně, nýbrž jiného subjektu, kterému příslušná okresní správa sociálního zabezpečení platebním výměrem předepsala povinnost úhrady pojistného z odstupného poskytnutého zaměstnancům z důvodu skončení zaměstnání dle § 52 písm. e) zákoníku práce. Dle žalované je zcela zřejmé, že v době, kdy žalobkyně zahrnovala odstupné do vyměřovacího základu zaměstnanců a kdy probíhaly u žalobkyně kontroly pojistného, nemohla ona sama, a ani Okresní správa sociálního zabezpečení v Ostravě, předjímat, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26.3.2014 zaujme odlišné stanovisko. Žalovaná uzavřela, že za rok 2012, konkrétně v měsíci březnu 2012 k přeplatku na pojistném nedošlo, tudíž nemohlo být plně žádosti žalobkyně vyhověno. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26.3.2014 č.j. 6 Ads 90/2013-50 konstatoval, že odstupné poskytnuté zaměstnavatelem při ukončení pracovního poměru se zaměstnancem prokazatelně z důvodu podle § 52 písm. e) zákoníku práce z roku 2006, tj. z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti, je odstupným poskytnutým na základě zákoníku práce, jakožto zvláštního právního předpisu ve smyslu § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení. Podle tohoto ustanovení se proto takové odstupné nezahrnuje do vyměřovacího základu zaměstnanců pro pojistné na důchodové pojištění, konec citace. Krajský soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů vyjádřených Nejvyšším správním soudem v uvedeném rozhodnutí, na které odkazuje, a z nichž rovněž plyne, že je jen omezeně použitelný právní názor vyjádřený Krajským soudem v Plzni v jeho rozsudku č.j. 57 A 80/2010-36 s tím, že přestože byl tento rozsudek zveřejněn ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jedná se o rozhodnutí správního soudu, kterým při svém rozhodování není Nejvyšší správní soud vázán; ostatně kasační stížnost proti němu tehdy podána nebyla, konec citace. Krajský soud proto nesouhlasí s názorem žalované, že se v posuzované věci jednalo o ustálenou rozhodovací praxi, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26.3.2014 č.j. 6 Ads 90/2013- 50 změněna, a že se jím lze řídit až po datu jeho vydání, tj. po 26.3.2013. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku č.j. 6 Ads 90/2013-53, zdůraznil, že „takový obecný judikatorní závěr vyjádřený Krajským soudem v Plzni v jeho rozsudku č.j. 57 A 80/2010- 36 (že za odstupné nezahrnované do vyměřovacího základu nemůže být považován každý příjem, který jako odstupné označí účastníci pracovněprávních vztahů, nýbrž pouze takové peněžité plnění, které splňuje znaky právního pojmu odstupné), opodstatněný nebyl, a to již vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem tehdy posuzovaného případu, a že právní názor Krajského soudu v Plzni je jen omezeně použitelný a Nejvyšší správní soud jím vázán není“, konec citace. Za tohoto stavu datum vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 90/2013-53 nemůže být právně významnou okolností, s níž by bylo možno spojovat opodstatněnost požadavku žalobkyně na vrácení přeplatku odvedeného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti zaplaceného za zaměstnance z odstupného vyplaceného jim v souvislosti s ukončením pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce až od data 26.3.2014. Shora citovaný právní názor Nejvyššího správního soudu v rozsudku č.j. 6 Ads 90/2013-53 je v této věci posuzované krajským soudem plně použitelný. Závěr žalované, že přeplatek na pojistném lze žalobkyni vrátit toliko za dobu od 26.3.2014 tak není správný. S ohledem na shora uvedené krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalované k dalšímu řízení podle § 78 odst. 1 a 4 s.ř.s. V souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. krajský soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili. O nákladech řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. a procesně neúspěšné žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni, která měla ve věci úspěch, na nákladech řízení částku 11.228,- Kč a uložil žalované povinnost zaplatit ji k rukám zástupkyně žalobkyně do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tato částka sestává z nákladů za právní zastoupení, a to z odměny za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby), dvou režijních paušálů po 300,- Kč podle § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky, z částky 1.428,- Kč, kterážto představuje 21 % DPH z částky 6.800,- Kč (součet odměny a náhrad), přičemž zástupkyně žalobkyně doložila, že je plátkyní DPH. K nákladům řízení dále náleží soudní poplatek 3.000,- Kč. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupkyně žalobkyně podle § 149 odst. 1 o.s.ř., zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za použití § 64 s.ř.s. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Ostravě dne 29.9.2016 Mgr. Jiří Gottwald předseda senátu