78 Ad 5/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Petra Indráčka a Mgr. Jarmily Úředníčkové v právní věci žalobce: ČEZ, a.s., se sídlem Praha 4, Duhová 2/1444, právně zastoupeného Mgr. Petrou Gerstnerovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Vánková 896/11, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, detašované pracoviště Ostrava, se sídlem Ostrava 2, Zelená 3158/34a, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25.2.2016 č.j. 48000/002173/16/020/SA, sp. zn. 16/2016, o vrácení přeplatku na pojistném, t a k t o:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 25.2.2016 č.j. 48000/002173/16/020/SA, sp. zn. 16/2016 se z r u š u j e a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je p o v i n n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petry Gerstnerové, advokátky se sídlem Vánková 896/11, Praha 8.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 25.2.2016 č.j. 48000/002173/16/020/SA, sp. zn. 16/2016 žalovaná zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava ze dne 11.11.2015 č.j. 48008/111996/15/150/HE, jímž rozhodla o vrácení pojistného na sociální zabezpečení žalobci ve výši 719 711 Kč. V odůvodnění žalovaná uvedla, že OSSZ Ostrava obdržela od žalobce dne 13.5.2015 žádost o vrácení odvedeného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti z plnění nazvaného odchodné, které zaměstnavatel zúčtoval a vyplatil svým zaměstnancům v létech 2012 až 2014 ve výši 2 070 255 Kč. Dne 22.7.2015 žalobce doplnil svou žádost o vrácení pojistného na sociální zabezpečení tak, že požadoval vrátit i pojistné za období let 2010 a 2011, čímž celková výše pojistného, kterou požadoval vrátit, za období let 2010 až 2014 činila 3 814 958 Kč. Žalovaná se ztotožnila s názorem Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava, která nezohlednila žalobcem požadovaný přeplatek na pojistném na sociální zabezpečení za období do vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6Ads 90/2013-50 ze dne 26.3.2014 a konstatovala, že tímto dnem došlo ke změně výkladu zákona č. 589/1992 Sb. ve znění platném do 31.12.2014 a jeho dosavadní aplikační praxe. Do dne 26.3.2014, tedy v období před vydáním citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, žalobce do zúčtovaného odstupného v souvislosti se skončením pracovního poměru svých zaměstnanců z důvodu uvedeného v ust. § 52 písm. e) zákoníku práce v platném znění srazil a odvedl pojistné na sociální zabezpečení v souladu s praxí podpořenou rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 57A 80/2010-36 ze dne 31.8.2011 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2580/2012. Podle žalované OSSZ Ostrava výše uvedeným rozhodnutím nepochybila a to ani tím, že do jeho výroku neuvedla, že se žádost ve zbývající části zamítá neboť s tím, proč se žalobci vrací pojistné jen ve výši 719 711 Kč, se vypořádala v odůvodnění svého rozhodnutí. Žalovaná dále v odůvodnění svého rozhodnutí konstatovala, že rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6Ads 90/2013-50 ze dne 26.3.2014 se netýkal žalobce, nýbrž jiného subjektu, jemuž příslušná okresní správa sociálního zabezpečení platebním výměrem předepsala povinnost úhrady pojistného z odstupného poskytovaného zaměstnancům z důvodu skončení zaměstnání podle ust. § 52 písm. e) zákoníku práce. Podstatou sporu v dané věci bylo uložení povinnosti úhrady pojistného, nikoliv vrácení přeplatku na tomto pojistném. Podle žalované rozsudek soudu zavazuje účastníky sporu, ale nemá obecnou závaznost i pro jiné subjekty a obecně se lze odchýlit od určité aplikační praxe „zásadně pro futuro a z racionálních důvodů“. Proti uvedenému rozhodnutí žalované podal žalobce včasnou žalobu, ve které nesouhlasil s názorem žalované, že smluvně lze sjednat pouze vyšší odstupné z důvodů výslovně uvedených v § 67 zákoníku práce, nikoliv finanční plnění z jiného důvodu než předpokládá toto zákonné ustanovení. Žalobce stejně tak vyslovil nesouhlas s názorem, že soudní rozhodnutí znamená změnu aplikační praxe, ale pouze do budoucna a že ke změně výkladu právního předpisu došlo až vydáním rozsudku. Názor Nejvyššího správního soudu je tedy nutno respektovat „i do minulosti“. Názor, že za odstupné poskytované na základě zvláštních právních předpisů je možno považovat jen odstupné z titulů výslovně uvedených v § 67 zákoníku práce, je názorem překonaným. Konstatovala-li žalovaná, že ve svém rozhodnutí, že Nejvyšší správní soud rozhodoval pouze ve vztahu ke konkrétnímu případu, pak postup správ sociálního zabezpečení svědčí o tom, že závěry jeho rozsudku se aktuálně promítají do jejich přístupu k vyřizování žádostí. Žalobce proto navrhoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Ve svém písemném vyjádření ze dne 20.6.2016 k podané žalobě setrvala na svých závěrech a názorech vyslovených v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalované ze dne 25.2.2016 č.j. 48000/002173/16/020/SA, sp. zn. 16/2016 a z obsahu správního spisu žalované téže spisové značky a správního spisu Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava sp. zn. NP/PRP/3/15 a poté dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalované (ust. § 75 s.ř.s.). Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 13.5.2015 byla u Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě podána žalobcem žádost o vrácení přeplatku pojistného na sociální zabezpečení ve výši 2 070 255 Kč s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2014 č.j. 4Ads 90/2013-55 a s odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.9.2012 sp. zn. 21Cdo 732/2011. Žalobce uvedl, že vyplatil svým zaměstnancům v průběhu r. 2012, 2013 a 2014 v souvislosti se skončením pracovního poměru podle ust. § 52 písm. e) zákoníku práce pro dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti odchodné dle § 9 bodu 2 kolektivní smlouvy, platné pro období let 2008 - 2014, které lze dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považovat za tzv. imunizované odstupné, tj. určitou formu odškodnění zaměstnance za ztrátu zaměstnání bez jeho zavinění, stejně jako odstupné poskytované podle § 67 zákoníku práce. K žádosti byl přiložen přehled vypláceného odchodného a výše pojistného na sociálním zabezpečení v období 1- 12/2014 zaměstnancům, kteří skončili pracovní poměr dle § 52 písm. e) zákoníku práce a dohody o rozvázání pracovního poměru těchto zaměstnanců a jejich mzdové listy. Dne 22.7.2015 bylo Okresní správě sociálního zabezpečení v Ostravě doručeno doplnění žádosti o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení, ve kterém se uvádí, že žalobce odvedl pojistné i v létech 2010 ve výši 872 380 Kč a 2011 ve výši 872 323 Kč, takže za období let 2010 až 2014 bylo v souvislosti se skončením pracovního poměru zaměstnanců žalobce podle ust. § 52 písm. e) zákoníku práce odvedeno pojistné v celkové výši 3 814 958 Kč. K tomuto doplnění žádosti žalobce předložil rovněž přehledy vypláceného odchodného a výňatek kolektivní smlouvy ČEZ, a.s. na období let 2007 až 2017. Součástí správního spisu je protokol č. 2093/15/891 vyhotovený Okresní správou sociálního zabezpečení Ostrava dne 7.9.2015 o kontrole plnění povinností v nemocenském pojištění, v důchodovém pojištění a při odvodu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v němž je konstatováno, že zahrnutím odstupného do vyměřovacích základů vyjmenovaných zaměstnanců žalobce došlo dle ust. § 5 a § 5a zákona č. 589/1992 Sb. v platném znění k přeplatku pojistného ve výši 719 711 Kč. Proti tomuto protokolu podal žalobce námitky, které Okresní správa sociálního zabezpečení Ostrava dne 22.10.2015 zamítla a dne 11.11.2015 vydala rozhodnutí o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti žalobce ve výši 719 711 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání ze dne 28.12.2015, o kterém rozhodla žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím. V projednávané věci bylo mezi účastníky řízení nesporné, že odstupné poskytnuté podle kolektivní smlouvy z důvodu ukončení pracovního poměru dle ust. § 52 písm. e) zákoníku práce se považuje za odstupné, které se nezahrnuje do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění do 31.12.2014. Spornou byla toliko otázka, zda právní závěr vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 6Ads 90/2013-50 ze dne 26.3.2014 je možno v plné šíři aplikovat i na případy přede dnem 26.3.2014. Přede dnem 26.3.2014 se postupovalo dle právního názoru Krajského soudu v Plzni vysloveného v rozsudku č.j. 57A 80/2010-36 ze dne 31.8.2011 k ust. § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, a to, že cit. ustanovení musí být vykládáno tak, že za odstupné nezahrnované do vyměřovacího základu nemůže být považován každý příjem, který jako odstupné označí účastníci pracovněprávních vztahů, nýbrž pouze takové peněžité plnění, které splňuje pojmové znaky právního pojmu „odstupné“, tj. určité formy odškodnění zaměstnance za ztrátu zaměstnání bez jeho zavinění. Dále, že odstupným poskytovaným na základě zvláštních právních předpisů [§ 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení] je nutno rozumět pouze odstupné z titulů výslovně vyjmenovaných v ust. § 67 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006, tj. situace, kdy dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) tohoto zákona nebo dohodou z týchž důvodů, dále odstupné pro zaměstnance, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 56 téhož zákona, případně zaměstnance, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) citovaného zákona nebo dohodou z týchž důvodů. Jen takové odstupné požívá výhody § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném na sociální zabezpečení, tj. nezahrnuje se do vyměřovacího základu zaměstnance ani do vyměřovacího základu organizace. Skončil-li pracovní poměr jedním ze způsobů a jednoho z důvodů obsažených v § 67 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 (dále jen ZP) a vyplacené částky jsou odstupným i po materiální stránce, pak okolnost, že zaměstnavatel porušil § 67 odst. 1 téhož zákona a vyplatil odstupné v nižší než zákonem garantované výši, nemůže být na překážku tomu, aby takové odstupné bylo diskvalifikováno z výhody § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení. Ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6Ads 90/2013-50 ze dne 26.3.2014 byl vysloven závěr, že odstupné, jež stěžovatelka poskytla svým zaměstnancům na základě kolektivní smlouvy při ukončení pracovního poměru a jež se prokazatelně váže na důvod podle § 52 písm. e) zákoníku práce, je odstupným poskytnutým na základě zákoníku práce jakožto zvláštního právního předpisu ve smyslu § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., pročež se do vyměřovacího základu zaměstnanců pro sociální pojistné podle tohoto ustanovení nezahrnuje. Jak již bylo uvedeno shora, spornou otázkou v tomto řízení bylo vrácení odvedeného pojistného z odstupného poskytnutého na základě kolektivní smlouvy za období před vydáním citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Před datem vydání tohoto rozsudku, tj. 26.3.2014 byla interpretace ust. § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb. žalovanou realizována ve shodě s právním názorem Krajského soudu v Plzni prezentovaného v rozsudku č.j. 57A 80/2010-36 a publikovaného ve Sbírce NSS pod č. 2580/2012. Krajský soud nemá důvod se v této projednávané věci odchýlit od právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem dne 26.3.2014. Nesouhlasí však s názorem žalované, že se lze tímto novým soudním rozhodnutím řídit až po datu jeho vydání. Soudní nalézání práva nelze považovat za tvorbu právních předpisů, ale za jejich výklad, a proto nelze se dovolávat dodržování obecné zásady zákazu retroaktivity. Obecné soudy při rozhodování vždy vycházejí ze skutečností, které nastaly v minulosti, a na základě těchto až následně vyslovují právní názor. Právní názory vyslovené soudy nejsou neměnnou konstantou, ale během času se vyvíjejí, a pokud soud dospěje k závěru, že předcházející právní názor byl nezákonný, musí tento zvrátit. Jestliže tedy soud, a v tomto případě Nejvyšší správní soud, dospěl k odlišnému závěru oproti předcházejícímu právnímu názoru krajského soudu, i když prezentovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je nutno tento respektovat, a to i do „minulosti“. Datum vydání rozhodnutí je nahodilé, ovlivněné mnoha objektivními faktory (podání žaloby a následně kasační stížnosti, personální obsazení soudu, jež ve svém důsledku dopadá na délku řízení a další). Nahodilé datum vydání rozhodnutí pak nemůže založit „aplikaci“ nového právního názoru pouze na případy vzniklé po tomto datu. Nahodilé datum rozhodnutí soudu nemůže založit změnu právních pravidel oproti těm, které byly aplikovány před tímto dnem. Právní názor vyslovený v uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu je tak plně použitelný i v souzené věci (stejný názor vyslovil zdejší krajský soud již ve svých předchozích rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 26.3.2016 č.j. 78Ad 4/2015-43). Vzhledem k výše uvedenému krajský soud posoudil žalobu jako důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst.1 a 4 s.ř.s.), přičemž rozhodoval za splnění podmínek v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žalovaná byla zavázána k úhradě důvodně vynaložených nákladů řízení procesně úspěšného žalobce. Tyto náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000 Kč, odměně advokátky za dva úkony právní služby, a to převzetí věci a sepis žaloby – dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., přičemž výše odměny činí 3 100 Kč za úkon dle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., dále ve dvou režijních paušálech po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a 21% DPH ve výši 1 428 Kč; celkem náklady za zastoupení činí 8 228 Kč + 3 000 Kč soudní poplatek. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ostrava dne 23.ledna 2017 Za správnost vyhotovení: Mgr. Jiří Gottwald v.r. Jana Valošková předseda senátu