78 Ad 52/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., ve věci žalobce Bc. R. K., zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému Policejnímu prezidentu, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2013, č. j. PPR-7824-6/ČJ-2013-990131, ve věci služebního poměru, t a k t o:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou k soudu v zákonné lhůtě domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ve věcech služebního poměru č. RŘMSK-KA-1/2013 ze dne 4. 2. 2013, jímž byl žalobce podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), propuštěn ze služebního poměru z důvodu odsouzení za přečin úmyslného ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce namítal, že služební zákon je kogentní právní normou, tudíž správními orgány použitá interpretační metoda ratio legis, tj. interpretace normy pomocí úmyslu zákonodárce, je nepřijatelná. Žalobce byl účasten amnestie prezidenta republiky, tudíž se na něj hledí jakoby odsouzen nebyl a zákonný důvod pro propuštění žalobce ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. a) služebního zákona tak v době rozhodování služebního funkcionáře neexistoval. Naopak byly splněny podmínky pro zastavení řízení o propuštění dle § 179 služebního zákona. Dále žalobce namítal zmatečnost úvah žalovaného o nutnosti zachování rovnosti mezi uchazeči o služební poměr u policie a stávajícími policisty, neboť služební zákon takovou rovnost nezakládá, naopak stanovuje podmínky pro přijetí do služebního poměru odlišně od podmínek pro propuštění, a to i ve vztahu k vlivu amnestie. Rozhodnutí žalovaného proto spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalovaný požadoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že jedinou podmínkou propuštění policisty ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. a) služebního zákona je pravomocné odsouzení za trestný čin spáchaný úmyslně, která byla u žalobce splněna. Jelikož amnestie nezpůsobuje zrušení odsuzujícího rozsudku, byl služební funkcionář odsuzujícím rozsudkem vázán, a tudíž byl povinen žalobce propustit. Bezúhonnost příslušníka policie má trvat po celou dobu služebního poměru. Delikty příslušníků policie jsou veřejností velmi citlivě vnímány, příslušníci policie musí vystupovat profesionálně, pečovat o svou bezúhonnost a vyvarovat se jakéhokoli protiprávního jednání. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 5 .2012, č. j. 1T 199/2011 - 196, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2012, č. j. 5 To 290/2012 - 225, odsouzen za přečin úmyslného ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněně odloženým výkonem na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 1. 2013, č. j. 1T 199/2011 - 240 bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, tudíž se mu promíjí trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 měsíců, uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 5. 2012, č. j. 1T 199/2011 - 196, s tím, že podle článku IV. odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 se na osoby, kterým se promíjí trest podle odstavce 1 hledí, jakoby odsouzeny nebyly. Shora uvedený skutkový stav nebyl mezi účastníky řízení sporný, stejně jako skutečnost, že bezprostředně po zahájení řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru pro předmětné odsouzení, oznámil žalobce příslušnému služebnímu funkcionáři, že je účasten amnestie a z uvedeného důvodu požádal o zastavení řízení o propuštění. Služební funkcionáři v obou stupních řízení dospěli k závěru, že amnestie prezidenta republiky je toliko rehabilitací uložené sankce, nezpůsobuje však zrušení samotného odsuzujícího rozsudku. Uvedli, že dopad amnestie na pravomocná rozhodnutí soudu je třeba spatřovat pouze v oblasti trestu nikoliv v oblasti viny. Dále argumentovali i tím, že vyžaduje-li zákon po uchazeči o přijetí do služebního poměru trestní bezúhonnost definovanou ustanovením § 14 služebního zákona, lze legitimně očekávat, že ve stejném rozsahu ji musí naplňovat i policista po celou dobu trvání služebního poměru. Bezúhonnost je tak obecným předpokladem k výkonu služby příslušníka a nikoliv pouze podmínkou ke vzniku služebního poměru bez další návaznosti. Ustanovení § 14 odst. 3 služebního zákona pak výslovně vylučuje vliv amnestie na posuzování bezúhonnosti uchazeče. Konečně služební funkcionáři argumentovali také nutností zachování rovnosti mezi policisty a odhlédnutí od všech případů zahlazení odsouzení a domněnek neodsouzení při posuzování bezúhonnosti, neboť v opačném případě by pravomocné odsouzení u některých trestných činů mohlo mít pro různé osoby odlišné důsledky, aniž by k tomu byly rozumné a akceptovatelné důvody. Krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, č. j. 78 Ad 52/2013 - 26 tak, že žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný podal proti rozsudku zdejšího soudu kasační stížnost, o které bylo Nejvyšším správním soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 10 As 61/2015 - 69 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, že jako sporné v daném případě zonačil důsledky amnestie ve vztahu k důvodům pro propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru a dále uvedl, že:

15. Pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu má pro odsouzeného celou řadu důsledků. Není jím pouze konstatování viny konkrétního odsouzeného ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu a stanovení trestu, či určení škody nebo nemajetkové újmy, jež má být poškozeným nahrazena v penězích, nebo bezdůvodného obohacení, které má být vydáno [viz § 121 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)], ale také dočasná ztráta obecné bezúhonnosti a specifické důsledky předpokládané zvláštními zákony; na úrovni mimoprávní také morální odsouzení.

16. Amnestie vyhlášená prezidentem republiky, stejně jako jeho individuální milost, neodstraňuje všechny tyto následky, nýbrž pouze ty, které jsou v rozhodnutí o amnestii výslovně uvedeny. Amnestií tak lze rozhodnout o abolici (nezahájení či skončení trestního řízení), agraciaci (prominutí či zmírnění trestu) či rehabilitaci (zahlazení důsledků trestu). Takto jsou složky amnestie vykládány i v judikatuře Nejvyššího správního soudu, jak bylo ve vztahu k prezidentské amnestii z 1. 1. 2013 konstatováno v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, čj. 10 As 237/2015-37, publ. pod č. 3402/2016 Sb. NSS: „

14. V dané věci se tedy jedná o agraciační a rehabilitační formu amnestie. Účinkem agraciace je odpuštění nebo zmírnění trestu uloženého soudem [odst. 1 písm. b) cit. článku amnestie], netýká se to však následků trestu. Účinkem rehabilitace je naopak odstranění nepříznivých následků uloženého nebo vykonaného trestu [odst. 3 cit. článku amnestie]. Odsouzení je tak zahlazeno a odsouzený se považuje za osobu bezúhonnou, jestliže tomu nepřekáží jiné dosud nezahlazené odsouzení.“

17. Na ostatní důsledky odsuzujícího trestního rozsudku však amnestie z povahy věci vliv nemá. Jak připomíná J.F. ve vztahu k obdobnému udělení milosti, „[n]eobsahuje již evidentně možnost odstranění důsledku odsouzení se zpětnými účinky (restituce ex tunc). (…) Prezident republiky nemá kompetenci zrušit rozsudek jako celek, ani jeho část (pak by neměl co odpouštět nebo zmírňovat), nýbrž v jeho kompetenci je jen odpustit důsledky té jeho části, která stanoví trest. Proto do úvahy nepřichází prominutí hrazení nákladů řízení, náhrady škody, pokud o ní bylo rozhodnuto pořadem práva trestního atd. Agraciace tak neznamená, že se rozsudek ruší, že se trestný čin nestal, že řízení neproběhlo, že nevznikla škoda (…)“ (Filip, J. Čl. 62: Osobní pravomoci, in Bahýľová, L. a kol.: Ústava České republiky – komentář, Linde: Praha, 2010, str. 727 a 729). Amnestie, respektive následné rozhodnutí soudu o účasti jednotlivce na amnestii, tedy nemá podobně dalekosáhlé účinky jako zrušení odsuzujícího rozsudku, nýbrž má pouze omezené a výhradně do budoucna směřující následky.

18. Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje s názorem krajského soudu, podle nějž platí, že „[h]ledí-li se na odsouzeného, jako by nebyl odsouzen, tj. vzniká právní fikce neodsouzení, zanikají tím důsledky vyplývající z právní skutečnosti odsouzení pachatele, a to jak v oblasti práva trestního (například recidiva), tak v jiných právních odvětvích.“ Takový přístup je v rozporu s tím, že důsledky udělení milosti či rozhodnutí o amnestii mají být vykládány restriktivně (viz Filip, J., tamtéž, str. 730), neboť takové rozhodnutí představuje pouhou výjimku z pravidla a zároveň přesně omezenou ingerenci do moci soudní ze strany moci výkonné (prezidenta republiky, v případě amnestie s kontrasignací předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády). Ani tato ingerence navíc nic nemění na ústavním pravidle vyjádřeném v čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, že jen soudu přísluší rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. Z toho vyplývá, že prezidentu republiky přísluší (s výjimkou ústavně problematického rozhodnutí o abolici, o něž v nyní posuzovaném případě nešlo) pouze odpustit či zmírnit již udělený trest a zahladit z hlediska trestního práva účinky odsouzení. Prezidentem udělená amnestie však nic nemění na konstatování pachatelovy viny, tedy toho, že spáchal konkrétní trestní čin, nemá sama o sobě dopad do minulosti a do jiných právních odvětví, pokud zvláštní právní předpisy takový dopad nestanoví (k možnosti předpisů správního práva vymezit pojem bezúhonnosti bez ohledu na fikci zahlazení odsouzení viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 366/98), stejně jako pachatele sama o sobě nezbaví morálního odsouzení spojeného se spácháním trestného činu.

19. Tímto pohledem je třeba posoudit důsledky, které na žalobce měla amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013. Dopadl na něj její čl. IV odst. 1 písm. b) a odst. 3: „(1) Promíjím podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené před 1. lednem 2013 (…) b) osobám, kterým byl trest uložen ve výměře nepřevyšující dva roky. (…) (3) Na osoby, kterým se promíjí trest podle odstavců 1 a 2, se hledí, jako by odsouzeny nebyly.“

20. Z citovaného ustanovení vychází i usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 1. 2013, jehož výrok I. konstatuje, že je žalobce účasten amnestie; výrok II., že se mu promíjí podmíněně odložený trest odnětí svobody; a výrok III., že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Ostatní důsledky žalobcova odsouzení zůstaly amnestií nedotčeny.

21. Výrok, podle kterého se na žalobce hledí, jako by nebyl odsouzen, je pouze konstatováním, že amnestií nastala fikce zahlazení odsouzení ve smyslu § 106 trestního zákoníku, přestože dosud nebyly splněny podmínky stanovené v jeho § 105, tedy zejména uplynutí příslušných lhůt. Prakticky to pro žalobce znamená, že ve výpisu z Rejstříku trestů nebude jeho odsouzení uvedeno (viz § 13 odst. 1 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů), naopak v opisu z Rejstříku trestů bude jeho odsouzení uvedeno s poznámkou o zahlazení (§ 10 odst. 4 téhož zákona). Žalobci tedy v důsledku amnestie svědčí pro posuzování v budoucnu fikce bezúhonnosti, která je mu ku prospěchu z hlediska celé řady zákonů, nikoli však z hlediska zákona o služebním poměru.

22. Ten totiž dopady rozhodnutí prezidenta republiky na posuzování bezúhonnosti jasně omezuje v § 14 odst. 3: „Při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního právního předpisu nebo k rozhodnutí prezidenta republiky, v jejichž důsledku se na občana hledí, jako by odsouzen nebyl.“ Je sice pravdou, že uvedené ustanovení je systematicky zařazeno v hlavě I části druhé zákona o služebním poměru, ovšem Nejvyšší správní soud pokládá za nutné aplikovat zde vyjádřený princip i na posuzování důvodů zániku služebního poměru. Jde totiž o jediné ustanovení upravující v daném zákoně bezúhonnost a není žádný rozumný důvod (a contrario mírnější podmínky pro bezúhonnost u mysliveckého hospodáře než u myslivecké stráže řešené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2016, č. j. 10 As 233/2015-34), aby podmínky pro zachování bezúhonnosti byly vykládány mírněji u policisty, který již ve služebním poměru je, než u osoby, která se o něj teprve uchází.

23. Nejde přitom o rozšiřování zákonných důvodů pro propuštění, jak uvádí krajský soud. Důvodem žalobcova propuštění zůstává skutečnost pravomocného odsouzení pro úmyslný trestný čin, která je v § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru výslovně předpokládána jako jeden z důvodů propuštění ze služebního poměru. Aplikace jeho § 14 odst. 3 v celém zákoně o služebním poměru, včetně § 42, zabraňuje nesystémovému zúžení jeho dopadu o situace, kdy dojde k zahlazení odsouzení nebo je udělena milost či amnestie prezidenta republiky v průběhu řízení o propuštění ze služebního poměru nebo až po jeho ukončení. Na straně jedné osoba, která má být přijata do služebního poměru, může již mít za sebou život dostatečně dlouhý na to, aby mohla být nejen odsouzena, ale aby po jejím odsouzení uběhly i lhůty způsobující podle § 105 trestního zákoníku zahlazení odsouzení či aby stihla dosáhnout nepočetných aktů milosti či amnestie (což je rozhodnutí, k němuž prezident republiky přikročil v tomto století poprvé). V souladu s § 14 odst. 3 zákona o služebním poměru však k těmto důsledkům plynutí času nebude pro účely zákona o služebním poměru přihlédnuto. Stejně musí být posuzovány důsledky amnestie i pro osoby, které spáchaly trestný čin již v průběhu služebního poměru.

24. V žalobcově případě je přitom sled událostí nesporný. Dne 26. 6. 2011 spáchal úmyslný trestný čin, což bylo pravomocně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2012. Právní mocí odsuzujícího rozhodnutí tedy byla naplněna podmínka § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, a jak plyne z návětí tohoto odstavce, žalobce „musel“ být propuštěn ze služebního poměru a služební funkcionář musel zahájit řízení o jeho propuštění, což také hned 28. 12. 2012 udělal. Jakmile nabylo žalobcovo odsouzení právní moci, měl služební funkcionář povinnost jej propustit, leda by bylo pravomocné odsuzující rozhodnutí zrušeno soudem na základě mimořádných opravných prostředků nebo by nastala jiná ze situací, s nimiž zákon o služebním poměru výslovně spojuje nemožnost propuštění ze služebního poměru (takovou podmínkou je například uplynutí lhůt stanovených v jeho § 42 odst. 4). Amnestie či udělení milosti však z výše uvedených důvodů takovou výslovně stanovenou situací není.

25. Jinak řečeno, Nejvyšší správní soud respektuje ústavně zakotvenou pravomoc prezidenta republiky promíjet formou amnestie trest a zahlazovat odsouzení, ze zákona o služebním poměru však neplyne, že by měl být pachatel úmyslného trestného činu v důsledku amnestie znovu hoden být příslušníkem Policie ČR.

26. Při akceptování výkladu, podle kterého by účinky amnestie byly relevantní ve vztahu k rozhodnutím o trestných činech zohledněným při propuštění ze služebního poměru, a ustanovení § 14 odst. 3 zákona o služebním poměru by zde nebylo použito, by amnestie byla zohledňována nejen v probíhajících řízeních o propuštění ze služebního poměru, ale muselo by být k jejím účinkům přihlédnuto i při přezkumu pravomocných rozhodnutí ve správním soudnictví, případně v řízení o obnově řízení. Jinými slovy, pokud by se v důsledku účinků amnestie hledělo na rozsudky o spáchání trestného činu zohledněné v řízení dle § 42 zákona o služebním poměru jako na neexistující podkladová rozhodnutí, musela by být rozhodnutí podmíněná existencí takových rozsudků přehodnocena kdykoliv, nejen v probíhajících řízeních. Omezením by byly pouze lhůty pro uplatnění mimořádných opravných prostředků, případně prostředků obrany ve správním soudnictví.

27. Aplikace § 14 odst. 3 zákona o služebním poměru pro řízení o propuštění služebního poměru tedy (mimo jiné) zamezuje právní nejistotě ohledně zákonnosti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. a) a b) stejného zákona, která by trvala několik let od jejich vydání, v nichž by se propuštěný příslušník mohl domáhat účinků případné amnestie. Lze důvodně předpokládat, že právě toto byl záměr zákonodárce, nikoliv opak. Uvedené důvody prokazují nesprávnost výkladu přijatého krajským soudem a potvrzují závěr o aplikaci § 14 odst. 3 zákona o služebním poměru na všechny vztahy upravené služebním zákonem.

28. Ve prospěch závěru, podle kterého byla aplikace § 14 odst. 3 zákona o služebním poměru zákonodárcem racionálně a záměrně zamýšlena na všechny právní vztahy dle služebního zákona, svědčí i vztah mezi důvody pro propuštění ze služebního poměru uvedenými pod písm. a) a d) ustanovení § 42 odst. 1 zákona o služebním poměru.

29. Krajský soud se sice v závěru svého rozsudku na jedné straně ztotožnil s tím, že policista úmyslně porušující zákon nemůže požívat důvěry veřejnosti a trvání jeho služebního poměru je v rozporu se zájmy policie i celé společnosti, na straně druhé však stěžovateli vytkl, že žalobce měl být propuštěn podle výše citovaného § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Podle tohoto ustanovení musí být příslušník propuštěn, pokud porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru (…)“.

30. Nejvyšší správní soud k výše uvedenému závěru krajského soudu podotýká, že po zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru již prvostupňový orgán nemohl (po zjištění o vydání rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii dne 1. 1. 2013) překvalifikovat posouzení důvodu propuštění z písmene a) na písmeno d), neboť ve vztahu k činu z 26. 6. 2011 již zjevně uplynula lhůta podle § 42 odst. 4 tohoto zákona: „Rozhodnutí o propuštění z důvodů uvedených v odstavci 1 písm. b) až d) a písm. f) a odstavci 3 písm. c) musí být příslušníkovi doručeno do 2 měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.“

31. V souvislosti s rozhodnutím služebního funkcionáře, jaký důvod pro propuštění ze služebního poměru zvolí, je podle Nejvyššího správního soudu nutno zohlednit i následující hlediska. Lze konstatovat, že je-li příslušník propuštěn podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, tj. v případě pravomocného odsouzení pro úmyslně spáchaný trestný čin, jsou téměř s jistotou vždy splněny podmínky pro propuštění podle výše citovaného písm. d) téhož ustanovení. Spáchání úmyslného trestného činu v sobě zahrnuje jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Naopak ne každé jednání dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru je postiženo odsouzením za úmyslný trestný čin.

32. Je na uvážení (a zároveň odpovědnosti) služebního funkcionáře, jaký zvolí postup a důvod pro propuštění ze služebního poměru; je však zcela logickým předpokladem, že by měl volit nejpřiléhavější, nejspolehlivější a nejefektivnější možnost, kterou mu § 42 odst. 1 zákona o služebním poměru nabízí. Je-li při zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru k dispozici pravomocný rozsudek o spáchání úmyslného trestného činu, je zcela namístě vydat rozhodnutí dle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. Existence pravomocného rozsudku vydaného v trestním řízení musí být logicky spolehlivějším předpokladem pro propuštění ze služebního poměru nežli úvaha služebního funkcionáře o splnění podmínek stanovených v § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 10 As 87/2014, popsal rozdíly mezi nároky na dokazování a odůvodnění u rozhodnutí vydaných podle § 42 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona o služebním poměru. Zdůraznil zde, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dle písm. d) citovaného ustanovení je mnohonásobně náročnější na dokazování a odůvodnění. Služební funkcionář je povinen sám hodnotit jednání příslušníka z hlediska, zda má znaky trestného činu a zároveň je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, tyto závěry spolehlivě podložit důkazy. Oproti tomu v řízení dle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru je namísto toho pouze odkázáno na existenci rozsudku vydaného v trestním řízení.

33. Služební funkcionář volí důvod k propuštění dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru zejména v případech, kdy není v době rozhodování o propuštění ze služebního poměru zřejmé, zda bude pro dané jednání vedeno trestní řízení, případně, s jakým výsledkem bude ukončeno. Jedná se například o situace, kdy se jednání propouštěného příslušníka týká blízkých osob, které mohou vzít zpět souhlas s trestním stíháním (až do okamžiku, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě). V takovém případě má služební funkcionář odůvodněné pochybnosti o tom, zda trestní řízení skončí pravomocným rozsudkem o vině a je namístě zvážit náročnější propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.

34. Z hlediska zásady plynulosti a efektivity správního řízení, a dále v souladu s povinností co nejméně zatěžovat dotčené osoby a volit postup, při kterém nevznikají zbytečné náklady, není akceptovatelné nutit služebního funkcionáře, aby při nesporném splnění podmínek pro propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, vždy pro jistotu vedl řízení i dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Přitom jediným účelem vedení náročného dokazování, hodnocení důkazů a odůvodnění rozhodnutí by bylo zamezit případným důsledkům amnestie. Dle ust. § 110 odst. 1 věta první a odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku, tzn. žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 110 odst. 3 ve spojení s ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly podle obsahu soudního spisu náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky. To neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu nebo uplatňuje-li stěžovatel stížní body, které napadají závěry o otázkách, k nimž se Nejvyšší správní soud v předcházejícím zrušovacím rozsudku dosud nevyjadřoval - v tom případě je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. V Ostravě dne 15. listopadu 2016 Mgr. Jiří Gottwald předseda senátu