78 Ad 9/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Petra Indráčka a Mgr. Jarmily Úředníčkové v právní věci žalobce O. T., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem Praha 5, Křížová 25, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 15.9.2016 č.j. X, o zamítnutí námitek a potvrzení rozhodnutí ze dne 26.8.2016 č.j. R-26.8.2016-425/X, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 15.9.2016 č.j. X žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení zamítla námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 26.8.2016 č.j. R-26.8.2016-425/X, kterým zamítla žádost žalobce o uvolnění důchodu z důvodu dosažení nejvyšší výměry důchodu. Žalovaná vycházela z právního názoru, že podstata „uvolnění“ důchodu spočívá v tom, že se ke dni stanovení „nové“ nejvyšší přípustné výměry důchodu dosud vyplácený důchod nejprve valorizuje a existuje-li poté prostor k poskytnutí příplatku podle ust. § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů (nebo jeho části) tak, aby v úhrnu s důchodem nepřesáhl nově stanovenou nejvyšší výměru, uvolní se výplata příplatku právě a pouze v tomto rozsahu. V případě žalobce po nabytí účinnosti zákona o důchodovém pojištění od 1.1.1996 zůstala výše příplatku k důchodu omezena částkou 316,- Kč měsíčně a od dubna 1996 byla celá částka invalidního důchodu žalobce spolu s příplatkem standartním způsobem valorizována. Žalovaná v odůvodnění tohoto rozhodnutí dodala, že od července 1995 byla nejvyšší přípustná výměra důchodu stanovena na 5 100,- Kč a již nebyla navýšena, takže příplatek k důchodu žalobce musel zůstat omezen na částku 316,- Kč. Žalobce rozhodnutí žalované napadl včasnou žalobou, v níž namítal, že omezení spočívající v tom, že důchod spolu s příplatkem podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění nesmí překročit stanovenou hranici, bylo zrušeno k 31.12.1995. Stejně tak byl ke stejnému dni zrušen zákon č. 76/1995 Sb. Podle žalobce, pakliže obě uvedená omezení výše důchodu byla zrušena, pak dosud existuje po 1.1.1996 „prostor“ k přepočtu důchodu a přiznání dosud nepřiznané části příplatku. Příplatek k důchodu podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění má povahu odškodnění za nezákonnou perzekuci během minulého režimu a na nároky takových osob je třeba pohlížet ve světle příslušných nálezů Ústavního soudu ČR. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby žalobce jako nedůvodné. Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalované ze dne 15.9.2016 č.j. X/315-VK, z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 78Ad 8/2016, k němuž byl vyžádán i dávkový spis žalobce a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při řízení o žalobě žalobce vycházel krajský soud z ust. § 65 a násl. s.ř.s., jakož i ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž toto rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 1, 2 s.ř.s.). Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 78Ad 8/2016 soud zjistil, že v této právní věci probíhalo přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 23.6.2016, jímž mimo jiné potvrdila v řízení o námitkách své rozhodnutí ze dne 12.4.2016 v té části, jíž byl snížen starobní důchod žalobce od 14.5.2016 z částky 16.680,- Kč na částku 15.714,- Kč měsíčně. K uvedené právní věci byl připojen dávkový spis žalobce, z něhož krajský soud zjistil, že žalobci byl od 17.1.1985 přiznán plný invalidní důchod. K datu 14.4.1991, od kterého byl žalobci přiznán příplatek důchodu podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., činila výše tohoto důchodu 3.639,- Kč měsíčně. Žalovaná, jak v rozhodnutí ze dne 12.4.2016, tak i v rozhodnutí ze dne 23.6.2016 vyčíslila výpočet výše žalobcova důchodu se zřetelem k jednotlivým valorizačním předpisům, podle kterých byly postupně zvyšovány důchody a nejvyšší přípustné výměry důchodu od 14.4.1991 až k datu vydání napadeného rozhodnutí ze dne 23.6.2016. K tomuto datu náležel žalobci starobní důchod ve výši 15.714,- Kč (pozn. soudu - v napadeném rozhodnutí ze dne 23.6.2016 je zřejmě písařskou chybou v odůvodnění uvedená částka 15.174,- Kč). Žalobci však k tomuto datu byla vyplácena částka starobního důchodu ve výši 16.860,- Kč, což žalovaná zdůvodnila tím, že rozhodnutím ze dne 20.4.1998 byla výše invalidního důchodu žalobce upravena tak, že příplatek k důchodu podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. byl do důchodu zahrnut v plné výši, takže překračoval nejvyšší přípustnou výměru důchodu stanovenou v ust. § 4 odst. 1 zákona č. 76/1995 Sb. po příslušných valorizacích (od července 1995 do prosince 1995 činila tato nejvyšší přípustná výměra důchodu částku 5.100,- Kč). V nyní projednávané věci žalobce tedy namítá, že v minulosti mu kvůli maximální možné výměře důchodu nebyl v celém rozsahu započten příplatek k důchodu podle ust. § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. za jeho službu ve vojenském táboře nucených prací, a proto žalobce podal žádost o tzv. uvolnění důchodu. Jeho žádost byla zamítnuta rozhodnutím žalované ze dne 26.8.2016 č.j. R-26.8.2016-425/X, což žalovaná odůvodnila tím, že výše příplatku k důchodu zůstává omezena tak, aby spolu s důchodem nepřesáhla nejvyšší výměru důchodu stanovenou ke dni 31.12.1995, tj. částku 5.100,- Kč. S tímto názorem žalobce nesouhlasil, stejně tak jako s rozhodnutím žalované o námitkách, které zamítla ze stejného důvodu. Podle žalobce „prostor“ k uvolnění příplatku existuje, neboť výše uvedené omezení bylo zrušeno k 31.12.1995 a k témuž dni byl zrušen zákon č. 76/1995 Sb. Tato žalobní námitka není důvodná. Žalobce vychází z názoru, že pokud bylo omezení maximální výše důchodu zrušeno, „není důvod jej diskriminovat dne 20.4.1988 jen kvůli tomu, že mu byl přiznán tento důchod před 31.12.1995“. S žalobcem lze souhlasit v tom, že přijetím zákona č. 155/1995 Sb. byly zrušeny přepisy o nejvyšší přípustné výměře důchodů, přičemž tento zákon vstoupil v účinnost od 1.1.1996. Tento zákon však v ust. § 68 stanovil, že o nárocích na důchody, které vznikly před 1. lednem 1996 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před 1.lednem 1996, i když o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne s odchylkami dále uvedenými podle předpisů platných před 1. lednem 1996. Jak shora uvedeno, žalobci byl přiznán příplatek k důchodu podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. od 14.4.1991, tedy před datem 1.1.1996. Tento příplatek v souladu s ust. § 58a zákona č. 100/1988 Sb. a ust. § 98 zákona o důchodovém pojištění se slučuje s důchodem a tvoří s důchodem jeden celek. Z uvedených zákonných ustanovení je nutno dovodit, že pokud byl přiznán příplatek k důchodu žalobci před datem 1.1.1996, musela žalovaná přihlížet při svém rozhodování k předpisům, které stanovily před tímto datem nejvyšší přípustnou výměru důchodů a že není „po 1.1.1996 prostor k přepočtu důchodu a přiznání dosud nepřiznané části příplatku“, jak se mylně domníval žalobce ve své žalobě. Žalobce dále namítal, že příplatek k důchodu podle ust. § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění má povahu odškodnění za nezákonnou perzekuci během minulého režimu a že na nároky takových osob je třeba pohlížet z hlediska příslušných nálezů Ústavního soudu ČR. V žalobě konkrétně poukázal na nález ze dne 12.3.2001 sp. zn. II ÚS 187/2000, podle něhož „záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivně právně dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takových výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob“. Podle nálezu ze dne 26.2.2005 sp. zn. I ÚS 605/2003 „účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny principy uznávané demokratickými právními státy. Lze říci, že tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb. označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“. Dále žalobce poukázal na nález ze dne 1.12.2005 sp. zn. II ÚS 290/2005 týkající se judikatury ve věch rehabilitací a restitucí, nález ze dne 6.12.2005 sp. zn. I ÚS 565/2003 poukazující na příliš restriktivní a formalistický výklad podmínek zákona č. 261/2001 Sb., nález ze dne 28.6.2007 sp. zn. I ÚS 712/2005 zdůrazňující potřebu posuzovat a ctít účel smysl zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 261/2001 Sb. a nález ze dne 26.10.2007 pojednávající o právním formalismu v kontextu snahy o odčinění křivd spáchaných předchozím režimem, kdy se jednalo o jednotlivce sice fakticky uznaného za politického vězně, jemuž toto postavení bylo vzápětí odňato. S přihlédnutím k obsahu jednotlivých ústavních nálezů musí krajský soud konstatovat, že s ohledem na obsah v nyní projednávané věci jsou nepřiléhavé. Jestliže totiž žalovaná zamítla žádost žalobce o tzv. uvolnění důchodu, bylo její povinností postupovat a respektovat ust. § 68 zákona o důchodovém pojištění, které stanoví, že o nárocích na důchody, které vznikly před 1.1.1996 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodu za dobu před 1.1.1996, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne podle předpisů platných před 1.1.1996. Žalobci byl podle obsahu dávkového spisu příplatek k důchodu podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. přiznán od 14.4.1991 a bylo nutno vycházet ze zásady, že tento příplatek k důchodu se vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem, se kterým tvoří jeden celek, nepřevyšuje nejvyšší výměru důchodu podle právních předpisů účinných před 1.1.1996. Jinými slovy žalovaná byla povinna respektovat výše citovaná zákonná ustanovení včetně ust. § 58a zákona č. 100/1988 Sb. a ust. § 98 zákona č. 155/1995 Sb. a jestliže tímto zákonným způsobem postupovala, nemohla narušit zásady vyjádřené v žalobcem namítaných nálezech Ústavního soudu ČR. Se zřetelem k výše uvedenému krajský soud žalobu žalobce jako nedůvodnou v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, přičemž rozhodl bez nařízení jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce v tomto řízení úspěch neměl a žalované žádné prokazatelné náklady v souvislosti s tímto řízení nevznikly (ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označeni rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ostrava dne 23. ledna 2017 Mgr. Jiří Gottwald předseda senátu