78 Az 10/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Berkovou ve věci žalobce: Y. H., narozený dne X pobytem v Pobytovém středisku Havířov, Na Kopci 5, 735 64 Havířov – Dolní Suchá proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2026, č. j. X, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2026, č. j. X se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

A) Vymezení věci 1. Žalobce je státním příslušníkem Běloruska. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal dne 1. 2. 2026 poté, co byl dne 30. 1. 2026 Policií ČR zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců za účelem vyhoštění, jež mu bylo pravomocně uloženo rozhodnutím ze dne 11. 12. 2024.

2. Za důvod žádosti označil žalobce obavu z návratu do vlasti, kde mu hrozí trest minimálně 10 až 15 let nebo trest smrti za pomoc Ukrajině. Uvedl, že po vypuknutí války na Ukrajině v únoru 2022 jako řidič vozil humanitární pomoc, resp. zdravotní a vojenský materiál na Ukrajinu přes fond P. n., konkrétně dva až tři měsíce dojížděl s tímto materiálem 2 až 4krát týdně na polsko-ukrajinskou hranici, do polských obcí Medyka a Přemyšl, přičemž kvůli tomu po něm pátrají běloruské státní orgány, což zjistil od své matky, která žije v Bělorusku. Té sice oficiálně řekli, že po něm pátrají kvůli neplatnému cestovnímu dokladu, současně se jí ale ptali, proč je žalobce zapsaný v organizaci, která pomáhá Ukrajině. Je tak zapsán v seznamu zrádců národa, kteří jsou proti Lukašenkově režimu. Žalobce uvedl, že sice netuší, jak se běloruské státní orgány dozvěděly o jeho aktivitách ve prospěch Ukrajiny, nicméně dodal, že při vykládce na hranicích vždy Ukrajinci fotili auta i s nákladem a odesílali je do Brna jako potvrzení, že je vše v pořádku, a také, že to mohl vynést někdo z rusko-běloruské komunity, aby mu uškodil.

3. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný vytkl žalobci, že nepředložil, ač sliboval, že tak učiní, žádný důkaz o své spolupráci s fondem P. n., a dále uvedl, že z žalobcovy výpovědi nevyplynulo, že by u něj mohl být nalezen běloruskými státními orgány důkaz usvědčující jej z kriminálního nebo protivládního či extremistického jednání. Tvrzení žalobce, že je po něm v Bělorusku poptávka kvůli jeho pomoci Ukrajině, označil žalovaný za ničím nepodložené tvrzení uvedené žalobcem za účelem vystupňování jeho azylového příběhu s cílem dosáhnout pozitivního rozhodnutí o žádosti. Při údajných dodávkách žalobce podle žalovaného nevystupoval na území Ukrajiny a nemá tak v cestovním dokladu žádná ukrajinská razítka z doby po ruské invazi v únoru 2022, která by eventuálně mohla vzbudit pozornost běloruských úřadů, takže není přiměřeně pravděpodobné, že by měl být žalobce v případě návratu do vlasti vystaven pronásledování ve smyslu zákona o azylu kvůli jeho údajné pomoci Ukrajině, k čemuž žalovaný dodal, že žalobce nebyl s to smysluplně vysvětlit, jak by se informace o jeho údajné humanitární pomoci Ukrajině k běloruským státním orgánům dostaly. Míru pravděpodobnosti, že by se běloruské orgány dozvěděly o údajné žalobcově krátkodobé pomoci Ukrajině před čtyřmi lety, označil žalovaný za velice nízkou, v zásadě hypotetickou. Dále žalovaný uvedl, že žalobci byl zrušen trvalý pobyt na území ČR na základě opakovaných pravomocných odsouzení za spáchání úmyslných trestných činů, přičemž o udělení mezinárodní ochrany opakovaně požádal až poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění a byl zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, přičemž o tom, že měl být v Bělorusku údajně předvoláván se měl dozvědět již téměř před čtyřmi lety (v létě 2022), takže v daném kontextu působí žádost žalobce o mezinárodní ochranu účelově. Uzavřel proto, že v žalobcově případě nejsou dány okolnosti nasvědčující tomu, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu nebo nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. B) Shrnutí obsahu podání účastníků řízení Žaloba 4. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Žalovaný podle žalobce nedostatečně zjistil stav věci, nepřihlédl ke všem skutkovým okolnostem a nedostatečně podložil svá tvrzení. Zopakoval, že mu za aktivistickou pomoc Ukrajině hrozí v Bělorusku trest odnětí svobody v délce 10 až 15 let, popř. i trest smrti, který je v Bělorusku za pomoc cizímu státu aktivně vykonáván. Podle žalobce je třeba v jeho případě třeba posoudit možnost aplikace institutu uprchlíka sur place ve smyslu čl. 5 kvalifikační směrnice a § 28 odst. 7 zákona o azylu, tj. posoudit, zda nebude pro svou aktivní pomoc Ukrajině pronásledován, resp. zda by se tím nedostal do reálného nebezpečí špatného zacházení v zemi původu.

5. Dále žalobce vytkl žalovanému, že mu nepatřičně klade k tíži prokazatelné nedoložení jeho činnosti ve prospěch Ukrajiny, ačkoli žadatel není povinen prokazovat svá tvrzení jinak než vlastní věrohodnou výpovědí, což žalobce učinil. Naopak bylo povinností žalovaného shromáždit důkazy, které by věrohodnost výpovědi žalobce vyvracely a zpochybňovaly, což tento neučinil.

6. Ze zprávy OAMP-Bělorusko: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 27. 5. 2025, kterou žalovaný v rozhodnutí citoval, vyplynulo, že běloruská legislativa umožňuje trest smrti za vlastizradu, přičemž pomoc Ukrajině vlastizradou je, čímž byla prokázána důvodnost obav žalobce z nebezpečí vážné újmy, resp. trestu smrti. Žalovaný ale podle žalobce navzdory této skutečnosti nezjistil skutkový stav ohledně navrátivších se běloruských občanů, kteří se zapojili do humanitární pomoci Ukrajině.

7. Dále žalobce uvedl, že jakožto osoba nesouhlasící s běloruským režimem, což dal najevo svou pomocí Ukrajině, splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť by byla v Bělorusku ohrožena svoboda jeho projevu.

8. Rovněž žalobce splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. a) i b) zákona o azylu, neboť mu v Bělorusku reálně a bezprostředně hrozí trest smrti nebo mučení či jiné nelidské zacházení pro jeho pomoc Ukrajině. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a odkázal na napadené rozhodnutí, které je podle něj řádně odůvodněno a žalobcem vytýkanými vadami netrpí. Jednání soudu 10. Při jednání soudu setrvali účastníci na svých stanoviscích. Žalobce uvedl, že při posledním kontaktu s matkou v Bělorusku, který se uskutečnil přes Messenger asi před měsícem, mu matka sdělila, že se o něj zajímají policie, resp. 6 odd. KGB, a že jim musela podepsat, že s žalobcem není v žádném kontaktu a jakýkoliv kontakt s ním bude hlásit. Dále doplnil, že kromě oficiální policie se v některých oblastech Běloruska, jako např. asi 12 km od žalobcova bydliště, pohybují jednotky Vagnerovců, kteří si dělají, co chtějí, a ani policie jejich činnost nijak nereguluje. Současně předvedl, že při posledním videohovoru mu sice matka slovně radila, ať se vrátí domů, ale současně posunky vyjadřovala pravý opak. Dále uvedl, že řada lidí, s nimiž byl v kontaktu, byli Vagnerovci vyslýcháni a dotazováni na něj, přičemž bylo zřejmé, že jsou informováni o jeho pomáhání Ukrajině. Tato informace podle žalobce zřejmě přišla do Běloruska od někoho, kdo byl přítomen tomu, že žalobce pro P. n. pomáhal převážet materiál na Ukrajinu. Vzhledem k tomu, že žalobce tento materiál převážel jak na slovensko-ukrajinské hranici, tak na polsko-ukrajinské hranici, a v obou případech, tedy jak v Přemyšli, tak Užhorodě se musel hlásit dispečerovi, což byl nějaký pan Majtas nebo „Majtaš“, je možné, že tato informace přišla do Běloruska právě od tohoto zdroje.

11. Žalovaný při jednání zdůraznil, že žalobce v azylovém řízení nesplnil svůj slib dodat důkazy o své pomoci Ukrajině. Tvrzení žalobce o jeho dodávání humanitární pomoci i na slovensko-ukrajinskou hranici označil žalovaný za nová a zjevně účelová. Žalobce k tomu namítl nemožnost přístupu k vlastnímu mobilnímu telefonu v zařízení pro zajištění cizinců a obtížnost obstarání čestných prohlášení osob, které by mu potvrdily jeho pomoc Ukrajině. Dále dodal, že cestou od ukrajinských hranic převážel zpět uprchlíky.

12. Při jednání dne 6. 5. 2026 žalobce doplnil, že nevěděl, kdo byl organizátorem cest s humanitární pomocí, jichž se účastnil, přičemž se k tomu dostal přes známé G. T., I. P. a D. K. Když zjistil, že pro potřeby řízení potřebuje doklad o své činnosti pro Ukrajinu, kontaktoval pana I. P. a následně pana G. T., od nichž se dozvěděl, že některé cesty, které absolvoval, byly pro organizaci P. B. Ti mu pak poskytli kontakt na pana M. z organizace P. B., který sdělil, že mu vystaví potvrzení, pokud bude žalobce skutečně figurovat v seznamech osob, které pomoc na Ukrajinu vozily, což následně učinil. C) Posouzení věci krajským soudem 13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), s korekcí podle § 32 odst. 9 zákona o azylu.

14. Závěr žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky § 12 písm. a) zákona o azylu, hodnotí krajský soud jako řádně zdůvodněný a věcně správný. Podle uvedeného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.

15. Jak uvedl NSS v odst. 20 usnesení ze dne 17. 1. 2024, č. j. 6 Azs 68/2023-35, cílí citované ustanovení zákona o azylu speciálně na jediný důvod pronásledování, jenž se do určité míry překrývá (ovšem neshoduje) s jedním z důvodů pronásledování podle písmene b) téhož ustanovení (zastávání určitých politických názorů). Rozdílem je však vazba na zkušenost již uskutečněného (prožitého) pronásledování, o niž se objektivně opírá též odůvodněný strach z dalšího pronásledování v případě návratu (viz rozsudek ze dne 31. 7. 2014, č. j. 5 Azs 20/2014-44). Jinými slovy, jak správně uvedl žalovaný, podmínkou pro udělení azylu dle § 12 písm. a) zákona o azylu je zkušenost s pronásledováním pro zastávání určitých politických názorů, kterou ale žalobce, jak žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, nedisponuje. Žalobce, ačkoli byl v Bělorusku i v roce 2021, tj. po neuznaných prezidentských volbách v roce 2020, od nichž podle žalobce panuje v Bělorusku občanské a politické napětí, nebyl za zastávání svých politických názorů jakkoli postihován, resp. pronásledován. Sám naopak označil za projev svého politického přesvědčení své jednání, jehož se dopustil až po odchodu z Běloruska, tj. poskytování humanitární pomoci Ukrajině po únoru 2022. Žalobcem poskytnuté údaje tedy indikují, že opustil zemi původu z jiných než azylově relevantních důvodů.

16. Naproti tomu § 12 písm. b) zákona o azylu pracuje pouze s odůvodněným strachem z pronásledování v případě návratu do země původu, nikoli s již prožitým pronásledováním v minulosti. Podle § 12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

17. Žalobce od počátku řízení o udělení mezinárodní ochrany konstantně tvrdil, že mu v případě nuceného návratu do Běloruska hrozí pronásledování za zastávání politických názorů, konkrétně protiruského postoje vyjádřeného podporou Ukrajiny v podobě dovážení humanitární pomoci na Ukrajinu po únoru 2022.

18. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce při pohovoru k žádosti podrobně popsal, kdy a jak humanitární pomoc na Ukrajinu dovážel, označil organizaci, pod kterou měl tuto činnost vyvíjet, označil jmény tři osoby, které o této jeho činnosti vědí a mohou ji prokázat, včetně telefonního čísla na jednoho z uvedených. Současně žalobce uváděl, že je mu od jeho matky známo, že běloruské státní orgány o jeho činnosti pro Ukrajinu vědí, neboť byla na tuto činnost žalobce přímo dotazována.

19. Žalovaný neoznačil tvrzení žalobce o jeho pomoci Ukrajině za nevěrohodná, vytkl mu pouze, že tato svá tvrzení žalobce neprokázal doklady, které slíbil doložit. K tvrzení žalobce, že běloruské státní orgány jsou o jeho proukrajinské činnosti informovány, žalovaný uvedl, že žalobce nedokázal smysluplně vysvětlit, jak by se informace o jeho údajné humanitární pomoci Ukrajině k běloruským orgánům dostaly.

20. Uvedené hodnocení azylového příběhu žalobce ale nemůže podle krajského soudu obstát.

21. Podle ustálené judikatury NSS v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany stíhá břemeno tvrzení žadatele (byť jistá procesní aktivita je ovšem požadována i po správním orgánu, který by měl v průběhu pohovoru vhodně kladenými otázkami zjistit, zda žadatelem tvrzené skutečnosti jsou relevantní pro udělení mezinárodní ochrany, a tvrzení žadatele podle toho klasifikovat – viz např. rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017-40).

22. Naproti tomu důkazní břemeno je v řízení o udělení mezinárodní ochrany rozloženo mezi správní orgán a žadatele. Správní orgán má povinnost použít veškeré dostupné prostředky k zajištění nezbytných důkazů. Stěžejní význam v tomto typu řízení má nicméně výpověď žadatele. Obecně platí, že žadatel nemá povinnost svá tvrzení prokazovat. Je však na něm, aby poskytl správnímu orgánu pravdivou, úplnou a konzistentní výpověď ohledně svého azylového příběhu. Jelikož často není v možnostech žadatele prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím uvedených v žádosti a při pohovoru zásadním měřítkem jeho věrohodnosti (viz rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004-40).

23. Správní orgán musí v rámci posouzení pravděpodobnosti pronásledování konfrontovat tvrzení žadatele s reáliemi v zemi jeho původu. Za tímto účelem obstarává relevantní, důvěryhodné, vyvážené, aktuální, transparentní a dohledatelné informace o této zemi. Povinnost správního orgánu shromažďovat v pochybnostech všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žadatele vyvracejí či zpochybňují, se ale neomezuje jen na získávání informací o zemi původu.

24. Samotné nepředložení listin či jiných důkazů žadatelem k jeho azylovému příběhu nemůže být důvodem zamítnutí žádosti.

25. Judikatura NSS vychází z toho, že žadatel musí unést břemeno tvrzení, tj. přednést úplný, konkrétní a konzistentní příběh. Tvrzení nemusí být podložena přímými důkazy, jestliže jsou hodnověrná a alespoň přiměřeně pravděpodobná. Dospěje-li správní orgán k závěru, že je žadatelův příběh v podstatných aspektech nevěrohodný, pak může být v souvislosti s takto zjištěnou nevěrohodností významná i absence důkazů, nikoli však izolovaně.

26. Správní orgán musí při dokazování s žadatelem spolupracovat při zjišťování relevantních skutečností. Označí-li žadatel dostupné svědky svého azylového příběhu, pak žalovanému, má-li o věrohodnosti tvrzení žadatele pochybnosti, nic nebrání v tom, aby tyto svědky vyslechl, popř. od nich vyžádal písemně informace. V řízení o udělení mezinárodní ochrany se subsidiárně použije správní řád (viz § 9 zákona o azylu), takže zákon o azylu výslech svědků nevylučuje. Správní řád pak svědeckou výpověď řadí mezi důkazní prostředky (viz § 51 odst. 1 správního řádu). Žalovaný tedy může provést důkaz svědeckou výpovědí a opatřovat i jiné podklady potřebné pro rozhodnutí.

27. Ani maximální úsilí žadatele a správního orgánu však nemusí být vždy úspěšné a řadu tvrzení žadatele není možné nijak doložit ani vyvrátit. Pro taková tvrzení se obecně aplikuje důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“. Pokud je, byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé nebo že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, správní orgán nesmí toto tvrzení prohlásit za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování. Pokud tvrzení žadatele splňuje podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, je z nich správní orgán povinen vycházet (viz rozsudky NSS č. j. 5 Azs 66/2008-70 a ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 Azs 100/2007-64).

28. Z důkazního standardu „přiměřené pravděpodobnosti“ nemusí správní orgán vycházet, pouze pokud dospěje k závěru, že žadatel je nevěrohodný ve všech relevantních aspektech své žádosti. V tomto případě může správní orgán bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného a nemusí se dále zabývat hodnocením jednotlivých tvrzení a skutečností (viz rozsudky NSS ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012-45, a ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 Azs 354/2020-31).

29. Z uvedených závěrů pro nyní posuzovanou věc vyplývá, že tvrzení žalobce nemusela být podložena přímými důkazy, jestliže byla hodnověrná a alespoň přiměřeně pravděpodobná. Žalovaný však explicitně věrohodnost žalobcových tvrzení nezpochybnil, resp. vůbec nehodnotil, a toliko je označil za neprokázaná. Tímto postupem však žalovaný postupoval v rozporu s výše uvedenými pravidly rozložení důkazního břemene, tj. v rozporu s vlastní povinností zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný měl od žalobce dostatek údajů o subjektech, které jsou s to potvrdit pravdivost jeho azylového příběhu, avšak na žádný z těchto subjektů (organizaci P. n., resp. P. B., ani žalobcem označené svědky) se neobrátil a nepokusil se žalobcova tvrzení prověřit. Nadále pak tvrzení žalobce o jeho poskytování humanitární pomoci Ukrajině označil za „údajná“, tj. neprokázaná, nikoli však nevěrohodná.

30. Soud pak při jednání dne 6. 5. 2026 z provedených důkazů čestným prohlášením I. P. ze dne 11. 2. 2026 a potvrzení společnosti P. B., z. s. ze dne 13. 3. 2026 zjistil, že žalobce se v březnu 2022 skutečně účastnil minimálně dvou misí organizovaných touto společností pro pomoc Ukrajině.

31. Ve vztahu k vědomosti běloruských orgánů o jednání žalobce ve prospěch Ukrajiny pak žalovaný pouze uvedl, že tuto vědomost nedokázal žalobce smysluplně vysvětlit. Žalovanému lze sice přisvědčit, že žalobce nedisponoval přesnou informací, jak se zprávy o jeho jízdách s humanitární pomocí dostaly k běloruským státním orgánům, avšak na rozdíl od žalovaného má za to, že žalobce takovou informací ani disponovat nemohl, resp. nemusel. Žalobce nicméně předestřel žalovanému možné teorie, jak se běloruské státní orgány mohly o jeho aktivitách dozvědět (fotografická dokumentace předávání pomoci, vynesení informace nepřátelskou osobou z rusko-běloruské komunity), přičemž žalovaný nevysvětlil, v čem tato tvrzení žalobce smysl nedávají. Tvrzení žalobce, že mu jeho matka telefonicky potvrdila, že o jeho proukrajinských aktivitách běloruské státní orgány vědí, žalovaný opět neoznačil za nevěrohodné. D) Závěr a náklady řízení 32. Jelikož žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav, krajský soud napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Současně krajský soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrací věc žalovanému k dalšímu řízení. V bude žalovaný právním názorem soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán. Žalovaný předně jednoznačně vyhodnotí věrohodnost žalobcova azylového příběhu, v případě přetrvávajících pochybností o kterémkoli tvrzení žalobce (ať již tvrzení o poskytování pomoci Ukrajině v roce 2022 nebo tvrzení o vědomosti běloruských státních orgánů o této pomoci) opatří žalovaný důkazy, které žalobcova tvrzení potvrdí nebo vyvrátí, a následně, v závislosti na závěrech, které učiní, opatří žalovaný informace aktuální o zemi původu žalobce, které budou adresně reagovat na jím učiněná zjištění. V případě, že žalovaný nezpochybní tvrzení žalobce o jeho pomoci Ukrajině a o vědomosti běloruských státních orgánů o ní, se musí žalovaný zabývat tím, zda jsou odůvodněné obavy žalobce, že mu v zemi původu skutečně hrozí pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, resp. vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšnému žalobci v řízení žádné náklady nevznikly. Poučení Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Olomouc 13. května 2026 Mgr. Barbora Berková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.