78 Az 11/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Berkovou ve věci žalobce: S. B., narozený dne X pobytem Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupený advokátem Mgr. Faridem Alizeyem sídlem Stodolní 834/7, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2026, č. j. X, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2026, č. j. X se ruší v části, v níž žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a věc se v tomto rozsahu vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

A) Vymezení věci 1. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

2. Žalobce je státním příslušníkem Alžírské demokratické a lidové republiky. Žádost o mezinárodní ochranu podal dne 27. 11. 2025 poté, co byl dne 20. 11. 2025 Policií ČR zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců za účelem vycestování. Žalobce uváděl, že v Alžírsku čelil závažným výhrůžkám a fyzickému násilí ze strany rodiny své bývalé přítelkyně, byl napaden nožem, po odjezdu z vlasti po něm tito lidé dále pátrali, napadali jeho bratra a vyhrožovali mu prostřednictvím sociálních sítí. Současně tvrdil, že byl v Alžírsku diskriminován z důvodu své etnické příslušnosti k Amazighům. B) Shrnutí obsahu podání účastníků řízení Žaloba 3. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Napadené rozhodnutí je podle žalobce nepřezkoumatelné a vydané na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jelikož se žalovaný nezabýval reálnou možností žalobce využít účinnou ochranu alžírských státních orgánů – neobstaral si jediný zdroj k fenoménu krevní msty v Alžírsku, ani k tomu, jak v praxi funguje ochrana poskytovaná policií a dalšími orgány. Podle judikatury nepostačuje pro účely posouzení možnosti využití vnitřní ochrany před nestátními původci pronásledování zjistit, jak v dané zemi vypadá systém poskytování ochrany před kriminálním jednáním, nýbrž je stěžejní, jak tento systém funguje v praxi a zda se žadatel mohl spolehnout na to, že by mu konkrétně orgány země původu zabezpečily účinnou ochranu před pronásledováním. To však žalovaný nezjišťoval.

4. Skutečnost, že po odstěhování už nedošlo k dalšímu fyzickému útoku, podle žalobce neznamená zánik nebezpečí, stejně tak ustání výhrůžek přes Facebook podle něj jen ukazuje jen ztrátu kontaktu, nikoli konec hrozby.

5. Dále žalobce rozporoval úvahu žalovaného o možném vnitřním přesídlení v rámci Alžírska. Podle něj nelze bez konkrétních podkladů předpokládat, že by jej osoby, které mu vyhrožují, v jiné části země nenašly. Odkázal přitom na judikaturu, podle níž musí být zkoumáno, zda je jiná oblast skutečně dostupná, bezpečná, poskytuje minimální standard ochrany lidských práv a nehrozí návrat do původního nebezpečného prostředí, což ale žalovaný neučinil.

6. Žalovaný tak podle žalobce nevyvrátil jeho konzistentně tvrzenou obavu, že mu v zemi původu hrozí pronásledování a vážná újma ze strany soukromých osob, konkrétně krevní msta a zabití, že je pro něj nemožné vnitřní přesídlení a že nemůže využít vnitřní ochrany. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a odkázal na napadené rozhodnutí, které je podle něj řádně odůvodněno a žalobcem vytýkanými vadami netrpí. Jednání soudu 8. Při jednání soudu setrvali účastníci na svých stanoviscích. Žalobce uvedl, že disponuje novými důkazy o tom, že jej vypátrali jeho pronásledovatelé z Alžírska ve Francii, neboť je tam jeho bratr vyfotil z okna. V důsledku toho byl pak nucen se ve Francii přemístit. Dále zdůraznil, že policie v Alžírsku odmítla jeho podnět ke stíhání útočníků řešit proto, že je žalobce etnicky příslušníkem Amazighů. Navázání mimomanželského intimního vztahu s dívkou je podle žalobce potupou rodiny dívky, za kterou je v islámské zemi se specifiky severní Afriky pomsta nejen běžná, ale i tolerovaná místními policejními orgány. Žalovaný naopak zdůraznil, že v Alžírsku existují mechanismy zaručující žalobci možnost domoci se vnitrostátní ochrany před pronásledováním ze strany soukromých osob. Žalobce měl možnost obrátit se na instančně nadřízený orgán nebo jiný orgán (jinou pobočku městské policie či policii národní). C) Posouzení věci krajským soudem 9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), s korekcí podle § 32 odst. 9 zákona o azylu.

10. Před vypořádáním konkrétních námitek krajský soud předně uvádí, že za žalobní body nepovažuje proklamace obsažené v kapitole II. žaloby, že žalovaný v předchozím řízení porušil § 2 odst. 4, § 3 a § 50 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť podle konstantní judikatury NSS nelze za řádný žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. považovat pouhé vylíčení typových nezákonností či pouhý odkaz na údajně porušená zákonná ustanovení. Řádným žalobním bodem je totiž jen zcela jasně individualizovaný, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelný popisem konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů, jichž se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, body 33 a 34, a usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017-72).

11. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu označil žalobce za hlavní důvod jejího podání to, že mu bylo v Alžírsku vyhrožováno smrtí rodinou jeho přítelkyně, a dále, že jakožto etnický Amazigh trpěl rasismem ze strany státu. Uvedl, že z Alžírska vycestoval v říjnu 2021 po moři s pomocí převaděče do Itálie, kde byl zhruba dva a půl měsíce, a pak odjel vlakem do Francie, kde cca měsíc a půl pracoval. Z důvodu obav majitele podniku z kontrol chtěl ale následně odcestovat, avšak byl zadržen policií a vyhoštěn. Poté odjel k hranicím s Belgií, kde strávil tři roky v malé vesnici. Po seznámení s českou dívkou na konci října 2025 odcestoval autobusem do ČR.

12. Při pohovoru k žádosti pak žalobce doplnil, že v Alžírsku chodil na střední škole se spolužačkou, kterou pak požádal o ruku, s čímž ale nesouhlasila rodina dívky z důvodu, že je žalobce Amazigh, pročež mu vyhrožovali zabitím, a poté jej její sourozenci, kteří jsou zločinci a prodavači drog, v srpnu 2021 napadli a pobodali. Obrátil se na městskou policii, ale ta po zjištění, že je žalobce Amazigh, se k němu začala chovat jinak. Zjistil, že předtím, než se na městskou policii obrátil, si rodiče dívky stěžovali, že s ním přišla dívka o panenství, přičemž městská policie mu sdělila, že je to v jejich náboženství trestné, takže namísto toho, aby jej chránila, jej začala ponižovat. Obrátil se proto na národní policii, která mu ale sdělila, že to není v jejich kompetenci, ačkoli viděli jeho zranění. Žalobce proto odcestoval na pobřeží, a poté „člunem smrti“ odcestoval do Evropy. Dále uvedl, že i po jeho odjezdu z Alžírska po něm sourozenci jeho dívky stále pátrají, neboť se chtějí pomstít, několikrát napadli jeho bratra v Alžírsku, vypátrali místo jeho pobytu ve Francii a vyhrožovali mu přes Facebook, proto jej zrušil. Klid má ž od doby, kdy se odstěhoval na hranice s Belgií. Dále žalobce uvedl, že pro svou příslušnost k etniku Amazigh čelil nadávkám od policie, jako Amazigh nedostal půjčku a odmítli jej pojistit. V Alžírsku jsou Amazighové diskriminováni, hledí na ně jako na „agenty Francie“, přičemž příslušnost k tomuto etniku lze odvodit již z příjmení a dialektu. Výjezdní příkaz, který mu byl ve Francii udělen, nerespektoval z důvodu, že si zde našel práci a nikdo jej neotravoval. Přestože vlast opustil již v roce 2021, o mezinárodní ochranu dříve nežádal, jelikož to nepotřeboval, zůstával ve Francii, kde pracoval a bylo tam pro něj bezpečno. Myslel, že azyl je pro lidi, kteří se zabývají politikou a že na něj nemá nárok, proto o něj nežádal dříve. O mezinárodní ochranu se rozhodl požádat až po příjezdu do ČR, kdy mu jeho česká přítelkyně, která má známou advokátku, vysvětlila, že existují různé druhy mezinárodní ochrany, poté se rozhodl podat žádost. Na dotaz, proč o azyl nepožádal v přijímacím středisku po příjezdu do ČR, nýbrž až v ZZC, uvedl, že o této možnosti nevěděl, přítelkyně mu našla práci a pracoval v pizzerii. Z případě návratu do Alžírska má strach o život.

13. Žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu v žádné podobě.

14. Jakkoli žalobce požadoval zrušení celého rozhodnutí žalovaného, v žalobě fakticky uplatnil námitky jen proti závěru žalovaného o nesplnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu a pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu.

15. Nejprve se soud zabýval námitkami směřujícími proti neudělení azylu.

16. Podle § 12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

17. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobcem tvrzený rasismus vůči němu jako příslušníku etnika Amazigh nenaplňuje práh dostatečné závažnosti porušení lidského práva podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o lidských právech požadovaný u pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce podle žalovaného popsal v souvislosti s tvrzeným rasismem jen dva incidenty (urážky a nadávky policistů a odmítnutí poskytnutí půjčky bankou), aniž však uvedl, že by je jakkoli dál řešil, ač tak učinit mohl, přičemž ani ze zpráv o zemi původu nevyplývá, že by příslušníci etnické skupiny Amazigh v Alžírsku čelili plošně pronásledování pro svou etnickou příslušnost, takže nehrozí, že žalobce bude v případě návratu do vlasti vystaven jednání, které lze považovat za pronásledování. Ohrožení života ze strany rodinných příslušníků dívky, kterou v Alžírsku požádal o ruku, označil žalovaný za jednání, které lze sice označit za pronásledování, avšak obava žalobce z útoků ze strany rodiny této dívky podle něj nesouvisí s žádným taxativně vymezeným azylově relevantním důvodem podle § 12 písm. b) zákona o azylu (rasa, pohlaví, náboženství, národnost, sociální skupina nebo politický názor), jelikož důvodem výhrůžek byl nesouhlas s daným vztahem, resp. sňatkem, takže neexistuje příčinná souvislost mezi pronásledováním, jehož se žalobce obává, a azylově relevantním důvodem. Udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu žalovaný vyloučil, neboť v průběhu správního řízení nezjistil, že by byl v ČR udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce.

18. Podle krajského soudu žalobce citované ustanovení interpretoval v souladu s judikaturně ustáleným výkladem a následně správně aplikoval na zjištěný skutkový stav. Předně žalovaný správně dovodil, že z žalobcem uváděných jednání, jichž se v případě návratu do vlasti obává, nelze pod pojem pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu podřadit žalobcovu obavu z rasismu (etnické diskriminace), neboť jím popsané chování policistů ani odmítnutí poskytnutí půjčky v bance nejsou jednáními zasahujícími do jeho práva na život, do zákazu mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, zákazu otroctví či zákazu trestu bez zákona, ani jednáními představujícími vážné porušení jiných základních lidských práv žalobce. Krajský soud se ztotožňuje s žalovaným v tom, že žalobcem popsané incidenty týkající se jeho etnické příslušnosti nejsou natolik závažné (každá sama o sobě ani v kumulaci), aby je bylo možné označit za pronásledování, přičemž souhlasí s žalovaným, že podle obsahu správního spisu se žalobci v souvislosti s jeho etnicitou nic jiného nestalo (nečelí dalším formám útlaku), naopak při pohovoru v rámci azylového řízení a rovněž již předtím Policii ČR při podávání vysvětlení výslovně uváděl, že v zemi původu žádné problémy se státními orgány neměl a ani není v zemi původu ohrožen na životě, a ani ze zpráv o zemi původu, které žalovaný obstaral, nevyplynulo, že by Amazighové v Alžírsku čelili plošnému pronásledování pro svou etnickou příslušnost.

19. Žalovaný sice dále na str. 4 napadeného rozhodnutí žalobci vytknul i to, že tento neuvedl, že by nadávky a urážky od městských policistů při nahlašování jeho napadení rodinou bývalé přítelkyně jakkoli řešil, např. obrácením se na jinou pobočku městské policie či na národní policii, avšak toto konstatování považuje krajský soud jen za doplňující k primárnímu závěru o nízké závažnosti obou žalobcem popsaných incidentů, jež nedosahují intenzity nezbytné k jejich označení za pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu. V takové situaci ale nelze žalovanému vytýkat, že se ve vztahu k této doplňkové úvaze blíže nezabýval reálnou účinností ochrany poskytované alžírskými státními orgány a neobstaral si o fungování této ochrany v praxi další podklady. Ani bližší objasnění reálné schopnosti a ochoty alžírských státních orgánů účinně ochránit žalobce před jím popsanými projevy rasismu ze strany městské policie či bank by totiž nic nezměnilo na správnosti závěru, že tyto (jediné) projevy etnické diskriminace, jimž měl žalobce v Alžírsku čelit, nelze vůbec za pronásledování považovat. Napadené rozhodnutí tak v tomto ohledu netrpí vytýkanou nepřezkoumatelností ani nedostatky ve zjištění skutkového stavu.

20. Také ve vztahu k druhému důvodu podání žádosti žalovaný podle krajského soudu interpretoval správně § 12 písm. b) zákona o azylu, jestliže dovodil nutnost existence příčinné souvislosti mezi pronásledováním, jehož se žadatel obává, a některým z azylově relevantních důvodů takového pronásledování, taxativně uvedených ve výše citovaném § 12 písm. b) zákona o azylu. Následně pak žalovaný takto vyložené ustanovení správně aplikoval na zjištěný skutkový stav, jestliže zdůraznil, že jakkoli lze podřadit ohrožení života žalobce ze strany rodinných příslušníků jeho bývalé přítelkyně za pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu, nejednalo se o pronásledování z jakéhokoli azylově relevantního důvodu, nýbrž šlo o pronásledování z důvodu jiného, a to pro nesouhlas se vztahem, resp. sňatkem. Žalobcem v žalobě vyžadované obstarání zdroje týkajícího se hrozby krevní msty v Alžírsku by tudíž postrádalo jakýkoli smysl. Účinností vnitrostátní ochrany proti nestátnímu původci pronásledování by bylo na místě se zabývat pouze tehdy, pokud by bylo možné učinit závěr, že je žalobce pronásledován z azylově relevantního důvodu.

21. Dále se soud zabýval námitkami směřujícími proti neudělení doplňkové ochrany.

22. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu podle zákona o azylu se přitom podle odst. 2 písm. b) tohoto ustanovení považuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu.

23. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval hrozbou nebezpečí vážné újmy žalobci ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tj. újmy v podobě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, a to nejprve z pohledu tvrzení žalobce o obavě z rodinných příslušníků své bývalé přítelkyně, a následně z pohledu tvrzení o vystavení žalobce rasismu jakožto příslušníka etnické skupiny Amazigh.

24. V prvém případě dospěl žalovaný k závěru, že jednání, jehož se žalobce v případě svého návratu do vlasti obává, tj. násilí, jež by mohlo v krajním případě vést k jeho smrti, sice spadá pod pojem vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, a dále i k závěru, že utrpění takové újmy v minulosti žalobcem (jeho pobodání) je závažným ukazatelem reálného nebezpečí utrpění takové vážné újmy i v budoucnu, tj. že se uplatní vyvratitelná domněnka existence skutečného nebezpečí, že by mohl být žalobce takové vážné újmě v případě návratu do země původu vystaven, avšak s ohledem na skutkové okolnosti věci bylo podle žalovaného možné tuto domněnku vyvrátit. Žalovaný zdůraznil, že žalobce již po odstěhování se nikdy napaden nebyl, že po zrušení facebookového účtu ustaly i výhrůžky a že za celou dobu více než tříletého pobytu ve Francii o mezinárodní ochranu nepožádal a neučinil tak ani po svém příjezdu do ČR, ač mu v tom nebránily žádné objektivní příčiny, a učinil tak až po zadržení a zajištění policií za účelem vyhoštění. Uvedené podle žalovaného svědčí o tom, že se žalobce ve skutečnosti tvrzeného ohrožení svého života neobával, a naopak nesvědčí o reálnosti a bezprostřednosti hrozby vážné újmy, jíž se dle svého tvrzení žalobce obává. Rovněž žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce v současné době již s tehdejší přítelkyní žádný vztah neudržuje, není v žádném kontaktu se členy její rodiny a v případě návratu do vlasti se navíc může usadit v zásadě kdekoliv v Alžírsku a není tedy nucen se členy rodiny své bývalé přítelkyně vůbec přijít do kontaktu.

25. V druhém případě, tj. tvrzení žalobce, že v Alžírsku čelil rasismu (etnické diskriminaci) jako příslušník etnické skupiny Amazigh, dospěl žalovaný k závěru, že jediné dvě události, jimiž žalobce toto tvrzení konkretizoval nedosahují minimální úrovně závažnosti požadované pro naplnění pojmů mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, tj. vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Uzavřel proto, že žalobci nehrozí, že by byl v souvislosti se svou etnickou příslušností v Alžírsku vystaven vážné újmě.

26. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného jen ve vztahu k druhému tvrzenému důvodu žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, tj. se závěrem, že pojem vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu nenaplňují žalobcem popsané ojedinělé případy diskriminačního zacházení, tj. urážky a nadávky policistů při nahlašování napadení rodinou tehdejší přítelkyně a odmítnutí poskytnutí půjčky v bance, a to s ohledem na nízkou úroveň jejich závažnosti. Žalobcem popsaná jednání sice zasahují do práva na rovné zacházení s etnickými menšinami, avšak ani samostatně ani společně nedosahují intenzity vážné újmy v podobě mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.

27. Krajský soud ale nesouhlasí se závěry, které žalovaný učinil ve vztahu k druhému důvodu žádost žalobce o mezinárodní ochranu (z pohledu žalobce důvod primární). Předně je třeba zdůraznit, že žalovaný označil výpověď žalobce za věrohodnou a nezpochybnil žádné z žalobcových skutkových tvrzení. Žalovaný vyšel z toho, že žalobce byl v roce 2021 napaden nožem členy rodiny bývalé přítelkyně, což může představovat vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, a že se tak v žalobcově případě uplatní vyvratitelná domněnka reálného nebezpečí vážné újmy. Závěr o tom, že tato domněnka byla vyvrácena, ale učinil žalovaný podle krajského soudu bez dostatečných skutkových podkladů. Tento závěr stojí především na úvahách, že po odstěhování žalobce z Alžíru již nedošlo k dalšímu útoku, že po zrušení facebookového účtu ustaly výhrůžky, že podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu pozdě a že by se mohl usadit jinde v Alžírsku a tím vyloučit znovunavázání kontaktu s agresory.

28. Krajský soud sice souhlasí s žalovaným v tom, že ztráta kontaktu agresorů na žalobce s sebou logicky nese i snížení pravděpodobnosti, že by mohlo dojít k dalšímu útoku na žalobce i po pěti letech poté, co Alžírsko opustil, avšak vyloučena tato pravděpodobnost není, obzvláště pokud žalovaný nezpochybnil, že útočníci vyhledali žalobce i po jeho odchodu z Alžírska ve Francii. V takovém případě však mělo být žalovaným postaveno najisto, že je alžírský stát schopen a ochoten žalobci poskytnout skutečně účinnou ochranu před nestátními původci újmy. Žalobce po celou dobu řízení tvrdil, že se na policejní orgány v zemi původu obrátil, avšak ochrany se mu nedostalo. Tvrdil rovněž, že jednal proti němu prvek etnické diskriminace a že orgány jeho situaci neřešily účinně. Za této procesní situace bylo povinností žalovaného opatřit si konkrétní, relevantní a aktuální podklady k tomu, jak v Alžírsku v praxi funguje ochrana poskytovaná státními orgány před násilím ze strany soukromých osob, zda jsou státní orgány schopny a ochotny účinně reagovat na útoky motivované rodinnou mstou či obdobným jednáním, a zda měl tedy žalobce v konkrétních poměrech přístup k účinné ochraně.

29. To se však nestalo. Žalovaný si neopatřil specifické podklady k tvrzené krevní mstě ani k praktickému fungování ochrany poskytované policií a dalšími orgány v obdobných případech. Žádné informace k těmto otázkám pak nepřinesla ani žalovaným v soudním řízení doložená informace OAMP ze dne 24. 3. 2026 nazvaná „Bezpečnostní a politická situace v zemi. Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv.“ Z této informace totiž vyplynulo pouze to (bod 1.3 informace, na který žalovaný odkázal), že vláda Alžírska přijala opatření k vyšetřování, stíhání nebo potrestání veřejných činitelů, kteří se dopustili porušování lidských práv, že Generální ředitelství národní bezpečnosti provádělo vyšetřování obvinění ze špatného zacházení a přijímalo správní opatření proti policistům, nichž se domnívalo, že se dopustili překročení pravomocí, a že Ministerstvo spravedlnosti informovalo o několika stíháních nebo odsouzeních civilních, bezpečnostních nebo vojenských představitelů za špatné zacházení. Tyto informace však nevypovídají zhola nic o praktickém fungování ochrany obyvatel před kriminálním jednáním soukromých osob.

30. Žalobce přitom ve své výpovědi uváděl, jak soud shrnul již výše, že se s oznámením na fyzický útok na svou osobu (pobodání) obrátil na městskou policii, která mu ale sdělila, že intimní mimomanželský styk je v islámském náboženství trestný, takže jej namísto ochrany začala ponižovat, a dále, že se obrátil i na národní policii, která mu ale sdělila, že to není v jejich kompetenci, ačkoli viděli jeho zranění. Tvrdil tedy, že systém ochrany proti kriminálnímu jednání v zemi jeho původu funkční není. Žalovaný však žádné informace o fungování systému policejní a justiční ochrany v Alžírsku nezjišťoval.

31. Žalovaným žalobci vytýkaná prodleva s podáním žádosti může být sice jedním z dílčích hodnotících kritérií, avšak sama o sobě nemůže nahradit řádné zjištění skutkového stavu ani vést k odmítnutí ochrany tam, kde žadatel předložil věrohodný a závažný příběh. Pokud žalovaný výslovně konstatoval, že výpověď žalobce považuje za věrohodnou, nemohl bez dalších relevantních podkladů založit rozhodující závěr o neexistenci reálného nebezpečí toliko na tom, že žalobce požádal o ochranu až později.

32. Konečně nemůže krajský soud aprobovat ani závěr žalovaného, že se může žalobce usadit „v zásadě kdekoliv v Alžírsku“. Takový přístup je v rozporu s ustálenou judikaturou NSS k § 2 odst. 7 zákona o azylu, podle níž nelze posouzení možnosti vnitřního přesídlení provést abstraktně, nýbrž musí být vztáhnuto alespoň ke konkrétní oblasti či oblastem země původu a musí být zřejmé, že jsou kumulativně splněna všechna rozhodná kritéria, zejména: dostupnost jiné oblasti, účinnost přesunu jako ochrany proti hrozící újmě, neexistence rizika návratu do původní oblasti a zajištění minimálního standardu ochrany lidských práv (srov. např. rozsudky NSS ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Azs 197/2016-94). Žalovaný ale nic z toho nezjišťoval a vyslovil jen obecnou úvahu bez vazby ke konkrétnímu místu, konkrétním skutkovým zjištěním a osobním poměrům žalobce.

33. Krajský soud tedy shledal důvodnými žalobní body směřující proti závěru žalovaného, že žalobce nesplnil podmínky pro udělení doplňkové ochrany. D) Závěr a náklady řízení 34. Jelikož žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav, neopatřil relevantní podklady k účinnosti ochrany v zemi původu a otázku vnitřního přesídlení posoudil pouze abstraktně a v rozporu s ustálenou judikaturou, krajský soud napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. b) a § 78 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že se ale tyto vady projevily toliko ve vztahu k závěru o neudělení mezinárodní ochrany v podobě doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí jen v tomto rozsahu a ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl. Současně krajský soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrací věc žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný právním názorem soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť převážně procesně úspěšnému žalovanému (žalobce požadoval zrušení rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany podle § 12, 13, 14a a 14b zákona o azylu, avšak uspěl pouze ve vztahu k neudělení mezinárodní ochrany podle § 14a zákona o azylu) v řízení žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Olomouc 20. května 2026 Mgr. Barbora Berková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje M. Ch.