78 Az 17/2026

Rubrum

č. j. 78 Az 17/2026- 19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Berkovou ve věci žalobce: Y. H., narozený dne X pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2026, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

A) Vymezení věci 1. Žalobce je státním příslušníkem Běloruska. Dne 30. 1. 2026 jej zadržela v Kuřimi Policie ČR, která po zjištění, že bylo žalobci rozhodnutím ze dne 11. 12. 2024 pravomocně uloženo správní vyhoštění, téhož dne rozhodla o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců1 v zařízení pro zajištění cizinců (dále „ZZC“). Dne 1. 2. 2026 podal žalobce v ZZC žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný ale dospěl k závěru, že existují oprávněné důvody domnívat se, že žalobce podal tuto žádost jen s cílem vyhnout 1 Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 2 78 Az 17/2026 se hrozícímu vyhoštění, a proto rozhodnutím ze dne 3. 2. 2026 (pře)zajistil žalobce v ZZC jako žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu2. Dobu trvání zajištění stanovil žalovaný podle § 46a odst. 10 zákona o azylu do 21. 5. 2026. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2026, č. j. 78 Az 2/2026-37, zamítl. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 3. 2026. Kasační stížnost žalobce proti uvedenému rozsudku odmítl Nejvyšší správní soud (dále „NSS“) usnesením ze dne 4. 6. 2026, č. j. 4 Azs 60/2026-29.

2. Dne 13. 4. 2026 podal žalobce žádost o propuštění ve smyslu § 46a odst. 10 zákona o azylu. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 15. 4. 2026 rozhodl tak, že je žalobce i nadále v ZZC zajištěn, a to do 21. 5. 2026. B) Shrnutí obsahu podání účastníků řízení Žaloba 3. Žalobce žalobou požadoval zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný podle něj porušil v řízení § 2 odst. 2, § 3, § 50 odst. 2 a 3, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a dále § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť přesvědčivě neprokázal, že v případě žalobce existují oprávněné důvody domnívat se, že podal žádost o udělení mezinárodní ochrany jen s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl jen to, že se na důvodech zajištění nic nezměnilo, úvahy stran trvání důvodů zajištění však absentují, pročež je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Pouhý odkaz na již vydané rozhodnutí podle judikatury nestačí. Žalovaný také neprokázal nemožnost uplatnění některého ze zvláštních opatření. Sama skutečnost, že se žalovanému jeví žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany účelovou ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, nevylučuje možnost uložení alternativy podle § 47 téhož zákona. Měl-li žalovaný pochybnosti o motivech žádosti žalobce, nabízelo se jeho umístění do pobytového střediska, které nemůže žalobce bez vědomí žalovaného opustit, nýbrž musí hlásit všechny odchody a při opuštění na dobu delší než 24 hodin si vyřídit propustku. Možnost alternativ musí žalovaný aktivně zkoumat, zejména se žadatele doptat na možnost spolupráce s žalovaným a vysvětlit mu podmínky nabízené alternativy. Žalovaný ale v posuzované věci přistoupil k zajištění v ZZC jako k preferované variantě a z informací získaných v předchozích řízeních přednostně zohlednil jen informace svědčící v neprospěch žalobce, zatímco skutečnosti svědčící v jeho prospěch (např. aktivní spolupráce) nezohlednil. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl, přičemž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž podle svého názoru dostál požadavku recentní judikatury na rozsah odůvodnění rozhodnutí podle § 46a odst. 10 zákona o azylu. C) Posouzení věci krajským soudem 5. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel krajský soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), neboť neshledal důvod odchýlit se od této zásady z důvodu pozdější změny stavu a nezbytnosti poskytnutí účinné soudní ochrany (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019-48, č. 3933/2019 Sb. NSS). Napadené rozhodnutí přezkoumal soud na základě uplatněných žalobních bodů a v souladu 2 Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 3 78 Az 17/2026 s požadavky rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) ze dne 8. 11. 2022, ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, též zkoumal, zda napadené rozhodnutí není stiženo jinými v žalobě neuplatněnými vadami či nezákonnostmi (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2023 Sb. NSS), avšak existenci takových v žalobě neuplatněných vad či nezákonností, které by měly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, neshledal. Podle § 46a odst. 8 věty čtvrté zákona o azylu rozhodl soud bez jednání.

6. Již v předchozím rozsudku ve věci sp. zn. 78 Az 2/2026 krajský soud žalobci vysvětlil, že jednou z náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je podle § 71 odst. odst. 1 písm. d) s. ř. s. uvedení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.

7. Zásady, z nichž má rozhodovací praxe při posuzování žalobních bodů vycházet, formuloval NSS v bodech 33 a 34 rozsudku rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008- 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, tak, že „je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Bude-li žaloba podaná v zákonné lhůtě pro podání žaloby obsahovat žalobní bod (body) alespoň ve shora vymezené míře konkrétnosti, vznikne vždy krajskému soudu procesní povinnost postupovat podle § 37 odst. 5 s. ř. s., tj. vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby tak, aby mohla být věcně projednána; v popsaném případě vada spočívá v nedostatečné specifikaci žalobního bodu. Odmítnout žalobu […] lze jen tehdy, když ve lhůtě pro podání žaloby žalobce nepředestřel žádný takový žalobní bod, popřípadě jen natolik nekonkrétní, že žalobu nebylo možno projednat, a žalobce na výzvu soudu tuto vadu ve stanovené lhůtě neodstranil“. V usnesení ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017-72, pak rozšířený senát NSS potvrdil, že tyto zásady platí i pro posuzování kvality žalobních bodů ve věcech mezinárodní ochrany.

8. V nyní posuzované věci žalobní body obsažené v úvodní části žaloby ale neobstojí ani jako tzv. zárodek žalobního bodu (žalobní bod, k jehož doplnění by měl soud žalobce vyzvat), neboť se žalobce omezil na pouhou citaci ustanovení správního řádu a zákona o azylu, aniž by citovaná ustanovení alespoň v minimální míře spojil s popisem skutkového děje, eventuálně jinak v minimální míře individualizoval. Tvrzení, že žalovaný „nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou pochybnosti“, „neopatřil si dostatek podkladů“ a „nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci“, „neprovedl důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci“, popř. že je napadené rozhodnutí nedostatečné, co se týká uvedení úvah, kterými se žalovaný řídil při hodnocení podkladů rozhodnutí a výkladu ustanovení zákona o azylu“, jsou totiž zcela obecná a ve vztahu ke konkrétnímu případu nic nevypovídající, neboť neupřesňují, v čem přesně spočívá nedostatečnost zjištěného skutkového stavu ze strany žalovaného (jinými slovy, co přesně žalovaný nezjistil), jaké podklady si neopatřil, jaké důkazy neprovedl a jaké úvahy scházejí v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takto šablonovitě formulovanou žalobu by mohl podat jakýkoliv žalobce proti jakémukoli Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 4 78 Az 17/2026 rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany (viz rozsudky NSS ze dne 10. 2. 2017, č. j. 2 Azs 346/2016-24, či ze dne 20. 6. 2019, č. j. 2 Azs 391/2018-34). Krajský soud proto uzavírá, že výčet typových vad rozhodnutí v úvodu žaloby nelze pro absenci alespoň minimální míry individualizace považovat za žalobní bod splňující požadavky § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

9. V další části žaloby byly již některé žalobní body konkrétnější, přesto je třeba z výše citovaného rozsudku sp. zn. 4 As 3/2008 připomenout i odst. 32, v němž rozšířený senát NSS uvedl, že žalobní bod je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“.

10. Podle § 46a odst. 10 zákona o azylu ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění zkoumá, zda důvody zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany trvají. Ministerstvo při předání rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany poučí o jeho právu požádat o propuštění. Žádost o propuštění je žadatel o udělení mezinárodní ochrany oprávněn podat nejdříve po uplynutí 15 dnů ode dne nabytí právní moci posledního rozhodnutí ministerstva nebo soudu k zajištění, podle toho, které rozhodnutí nabylo právní moci později; to platí i pro podání opakované žádosti o propuštění.“ 11. Krajský soud předně uvádí, že žalobce splnil podmínku citovaného ustanovení, že žádost o propuštění podal až po uplynutí 15 dnů ode dne nabytí právní moci posledního rozhodnutí soudu k zajištění, neboť rozsudek zdejšího soudu č. j. 78 Az 2/2026-37 nabyl právní moci dne 17. 3. 2026 a žalobce požádal o propuštění až dne 13. 4. 2026. Podání kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu dne 27. 3. 2026 nemá na uvedené žádný vliv [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.7. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 12/19 (N 84/113 SbNU 14; č. 279/2022 Sb.)].

12. Podle žalobce v napadeném rozhodnutí schází dostatečně odůvodněné a podložené úvahy žalovaného o nutnosti zajištění. Krajský soud však v napadeném rozhodnutí úvahy, které důvodnost této námitky vyvracejí, nalezl, takže napadené rozhodnutí vytýkanou nepřezkoumatelností netrpí.

13. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu [m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

14. Účelem zajištění podle citovaného ustanovení vytvořit podmínky pro to, aby pouze z důvodu, že cizinec podal žádost o mezinárodní ochranu, nebyla zmařena realizace vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců [srov. rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016-35, a ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017-31]. Účelem zajištění v tomto případě tedy není pouze zaručit účast žadatele v řízení o žádosti o mezinárodní Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 5 78 Az 17/2026 ochranu, nýbrž zabezpečit jeho dostupnost pro policejní složky fakticky vykonávající rozhodnutí o vyhoštění pro dobu, kdy žadatel pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu a budou splněny podmínky vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, bod [24]). Jde přitom o přípustný důvod zásahu do osobní svobody, který obstojí z hlediska čl. 8 odst. 2 Listiny a je výslovně předvídán v čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Zajištění podle tohoto ustanovení má tedy za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu, jakož i dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout se nucenému vycestování, typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy (viz rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2025, č. j. 7 Azs 33/2025-27).

15. Žalovaný podle zjištění soudu na str. 2 napadeného rozhodnutí kromě odkazu na předchozí rozhodnutí shrnul skutečnosti, jež jej dovedly k závěru, že není možné žádosti žalobce o propuštění vyhovět a je nutné ponechat jej v ZZC i jakožto žadatele o mezinárodní ochranu, a to takto: (i) žalobce byl již v lednu 2025 pravomocně rozhodnutím policie vyhoštěn, rozhodnutí ale ignoroval a ze země nevycestoval; (ii) žalobce je veden v evidenci nežádoucích osob jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje do 31. 12. 2999 rozhodnutí o navrácení; (iii) žalobce opakovaně nerespektoval rozhodnutí správního orgánu a nevycestoval z území EU; (iv) žalobce byl na území ČR opakovaně odsouzen za spáchání trestných činů; (v) žalobce již v minulosti dvakrát žádal v ČR o mezinárodní ochranu, avšak tato řízení byla z jeho vlastní vůle, resp. pro neznámý pobyt zastavena. Tyto skutečnosti přitom již jednou v soudním přezkumu obstály jako zdůvodnění obavy, že se žalobce, jako již opakovaně v minulosti, bude vyhýbat součinnosti v řízení o udělení mezinárodní ochrany a případnému výkonu vyhoštění, neboť jeho respekt k dodržování právních předpisů je nulový. Krajský soud pak s ohledem na absenci jakýchkoli nových tvrzení neshledal důvod se od předchozích závěrů odchýlit. Žalovaný se tudíž neomezil jen na odkaz na předchozí rozhodnutí, jak tomu bylo ve věci řešené Krajským soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 24. 2. 2026, č. j. 63 Az 10/2026-21, kterého se žalobce dovolával.

16. V rozsudku ve věci č. j. 78 Az 2/2026-37 se soud zabýval i zdůvodněním existence oprávněných důvodů domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla žalobcem v ZZC podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ač mohl podat žádost dříve, přičemž dospěl k závěru, že tyto důvody zde byly, neboť s ohledem na pobytovou historii žalobce a jeho dosavadní přístup k plnění uložených povinností se lze v posuzované věci domnívat, že pokud by nebyl policií zadržen a zajištěn, žádost by nepodal. Žalobce pobýval na území ČR přes 20 let, žádost o udělení mezinárodní ochrany však podal (již podruhé) až v reakci na své zajištění, aniž zde byla jakákoli okolnost, jež by mu v dřívějším podání žádosti bránila.

17. Dále žalobce vytkl žalovanému neprokázání nemožnosti účinného uplatnění zvláštních opatření, jímž § 46a odst. 1 zákona o azylu zajištění v ZZC podmiňuje.

18. Podle § 47 odst. 1 zákona o azylu se zvláštním opatřením rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo b) osobně se hlásit žalovanému v době jím stanovené.

19. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 6 78 Az 17/2026 20. Jak již uvedl krajský soud v rozsudku ve věci č. j. 78 Az 2/2026-37, povaha obou zvláštních opatření osobní svobodu cizince neomezuje (tak jak v případě ZZC), a proto je-li důvodná hrozba jeho útěku či skrývání, jejich uložení zpravidla na místě nebude.

21. Smyslem a účelem těchto opatření je obecně zajištění dostupnosti žadatele pro potřeby řízení o udělení mezinárodní ochrany. Současně ovšem podle NSS (srov. rozsudek ze dne 17. 12. 2025, č. j. 2 Azs 225/2025, bod [37] a v něm uvedená dřívější judikatura) nelze odhlížet od typových důvodů zajištění uvedených pod písmeny a) až f) § 46a odst. 1 zákona o azylu. V posuzované věci byl žalobce zajištěn z důvodu uvedeného pod písmenem e), to znamená v situaci, kdy existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově s cílem vyhnout se hrozícímu nucenému vycestování, a kdy účelem zajištění takového žadatele není pouze zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečení jeho dostupnosti pro nucené vycestování. Judikatura NSS tedy ve vztahu k posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu dovodila, že nelze odhlížet od důvodu zjištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, NSS uvedl: „Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“. Existují-li skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení či výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 11. 2019, č. j. 10 Azs 244/2019-34).

22. Zajištění cizince je preventivním opatřením k zajištění účasti cizince v řízeních a dále zejména jeho dostupnosti v případě, že by došlo k vykonání rozhodnutí o jeho nuceném vycestování z ČR (viz rozsudek SDEU ze dne 30. 5. 2013 ve věci C-534/11 Arslan).

23. Z rozsudku NSS ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013-34 (a obdobně též z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, č. 3559/2017 Sb. NSS) plyne, že při úvaze, zda uložením zvláštního opatření nebude zmařen výkon správního vyhoštění, je možno odlišit situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení o správním vyhoštění, a situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, přičemž cizinec území ČR neopustil, ačkoliv k tomu byl na základě rozhodnutí o vyhoštění povinen. V prvním případě není jisté, zda správní vyhoštění bude vůbec uloženo. Správní orgán teprve na základě informací o dosavadním jednání cizince hodnotí, zda není dáno nebezpečí, že výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění bude cizincem mařen. Ve druhém případě je situace odlišná, neboť již existují konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území na základě rozhodnutí o správním vyhoštění.

24. Žalobce tvrdil, že se žalovaný zabýval možností uložení obou alternativ zajištění v ZZC pouze formalisticky.

25. Podle krajského soudu však napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 7 78 Az 17/2026 26. Žalovaný předně vyhodnotil jako neakceptovatelné nové tvrzení žalobce, že má zajištěno ubytování na adrese Ú. 599/37, B. a jím předložený příslib o poskytnutí ubytování sepsaný panem V. H., který, jakožto nájemce nemovitosti na výše uvedené adrese prohlašuje, že se souhlasem majitele nemovitosti poskytne žalobci ubytování. Žalovaný zdůraznil, že souhlas majitele nemovitosti s ubytováním žalobce doložen nebyl a je tak pouhou spekulací, a dále s odkazem na usnesení NSS ze dne 16. 12. 2021, č. j. 4 Azs 136/2021-50 uvedl, že sama možnost ubytování na soukromé adrese žadatelovu součinnost nijak nezaručuje. Žalobcem opětovně navrhovanou možnost ubytování v pobytovém středisku pak žalovaný odmítl z důvodu otevřeného režimu těchto středisek a nemožnosti zabránit žadateli v opuštění takového střediska. Následně pak, jak již soud uvedl výše, žalovaný zdůraznil, že žalobce byl již v lednu 2025 pravomocně vyhoštěn, čehož ale nedbal a z území nevycestoval, dále že je veden v evidenci nežádoucích osob jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení, že opakovaně nerespektoval rozhodnutí správních orgánů a nevycestoval z území EU, že byl na území ČR opakovaně odsouzen za spáchání trestných činů a že již v minulosti dvakrát žádal o mezinárodní ochranu, avšak tato řízení byla následně pro neznámý pobyt žalobce zastavena.

27. Z napadeného rozhodnutí tedy jasně plyne, že žalovaný zvažoval možnost využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, dospěl však k závěru, že je to u žalobce vyloučeno, neboť s ohledem na pobytovou historii žalobce a jeho postoj k povinnostem uloženým mu rozhodnutími správních orgánů v minulosti svědčí pro závěr, že by žalobce nevyčkal výsledku řízení o mezinárodní ochraně, ale navázal by na svůj nelegální pobyt, takže by byl propuštěním ze zajištění ohrožen jak průběh řízení o mezinárodní ochraně, tak správní vyhoštění, a že s ohledem na dosavadní přístup žalobce k předpisům a zákonům nelze v jeho případě rozumně předpokládat, že by své jednání změnil a respektoval zvláštní opatření podle zákona o azylu.

28. Napadené rozhodnutí tedy není zdůvodněno šablonovitě, nýbrž zohledňuje individuální okolnosti případu. Žalovaný zvážil efektivitu uložení zvláštního opatření v kontextu situace žalobce při zohlednění skutkových okolností, které vyšly v řízení najevo a své úvahy v dostatečném rozsahu promítl do odůvodnění rozhodnutí. Ostatně v žalobě žalobce žádnými konkrétními námitkami závěry žalovaného nezpochybnil. Současně soud připomíná, že žalobce byl v době rozhodování žalovaného osobou, které již bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, nikoli osobou, které by vyhoštění jen hrozilo, což riziko neúčinnosti zvláštních opatření výrazně zvyšuje (viz judikatura vzpomenutá výše). Lze tak shrnout, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně zdůvodnil svůj závěr o tom, že zvláštní opatření by v žalobcově případě účinná nebyla. D) Závěr a náhrada nákladů řízení 29. Jelikož soud shledal žalobní body nedůvodnými, a naopak neshledal existenci v žalobě neuplatněných vad či nezákonností, které by měly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 8 78 Az 17/2026 Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Olomouc 6. května 2026 Mgr. Barbora Berková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.