78 Az 22/2026

Rubrum

č. j. 78 Az 22/2026-24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Berkovou ve věci žalobce: V. T., narozený dne X pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2026, č. j. OAM-577/VL-VL17-VL16-Z- ZZC-2026, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 5. 2026, č. j. OAM-577/VL-VL17-VL16-Z- ZZC-2026 se ruší.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

A) Vymezení věci 1. Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny. Dne 5. 5. 2026 byl žalobce rozhodnutím Policie ČR (dále „PČR“) zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále „ZZC“). Dne 7. 5. 2026 podal žalobce v ZZC žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný ale dospěl k závěru, že existují oprávněné důvody domnívat se, že žalobce podal tuto žádost jen s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, a proto v záhlaví označeným rozhodnutím (pře)zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, s dobou trvání zajištění do 24. 8. 2026. B) Shrnutí stanovisek účastníků Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 2 78 Az 22/2026 Žaloba 2. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Napadené rozhodnutí označil jako celek za nepřezkoumatelné, paušalizující a nedostatečně individualizované. Uvedl, že nemá pravomocně uloženo správní vyhoštění, na území ČR pobýval nelegálně jen krátce, dříve zde měl udělenu dočasnou ochranu, nenarušoval veřejný pořádek a nepáchal trestnou činnost. Žádost o mezinárodní ochranu neučinil s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení, nehodlá se dopouštět žádné nelegální činnosti. Žádost podal z důvodu obav z povinnosti narukovat, pokud by se musel vrátit na Ukrajinu. Nechce se účastnit bojů, je to proti jeho svědomí. Je přesvědčen, že by jej státní orgány zachytily už na hranicích Ukrajiny, byl by poslán hned do války, a také se bojí, že ho příslušníci odvodových orgánů mučili nebo rovnou zabili.

3. Za fabulaci označil žalobce závěr žalovaného o absenci záruk, že by žalobce zůstal ve středisku a poskytoval součinnost. Teoretické úvahy žalovaného o možném vývoji chování žalobce odmítl jako spekulace. Žalobce je nekonfliktní, pokorný, dočasnou ochranu v ČR pozbyl nedopatřením a jeho cílem není nikam prchnout, nýbrž chce vyčkat skončení azylového řízení. Důvodem žádosti žalobce jsou jeho obavy o život v zemi původu. Žalovaný dostatečně neposoudil možnost uložení zvláštního opatření, jeho úvaha je stručná a formalistická. Žalobce může pobývat v pobytovém středisku a nehodlá jeho volného režimu zneužívat. Naopak umístění žalobce do pobytového střediska skýtá záruku, že mu bude doručována pošta, bude kontaktní a bude plně spolupracovat. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, které označil za řádně odůvodněné. C) Posouzení věci krajským soudem 5. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel krajský soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), neboť neshledal důvod odchýlit se od této zásady z důvodu pozdější změny stavu a nezbytnosti poskytnutí účinné soudní ochrany [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019- 48, č. 3933/2019 Sb. NSS]. Podle § 46a odst. 8 věty čtvrté zákona o azylu rozhodl soud bez jednání.

6. Z obsahu žalovaným předložených listin soud zjistil, že žalobce přicestoval do ČR v únoru 2022 a v květnu 2022 požádal o dočasnou ochranu. Ta mu byla udělena a následně prodlužována, její platnost ale skončila 30. 9. 2024, neboť o další prodloužení žalobce nepožádal. Dne 2. 1. 2025 byl žalobce kontrolován cizineckou PČR. Ta zjistila, že se žalobce od 1. 10. 2024 zdržuje na území ČR bez platného oprávnění a bez cestovního dokladu. Žalobce PČR sdělil, že ví, že pobývá na území ČR nelegálně, je rozvedený, nemá v ČR žádné vazby, pracuje brigádně na stavbách, na Ukrajině má matku a dva bratry, návratu na Ukrajinu mu ale brání válka. Současně prohlásil, že si půjde vyřídit vízum za účelem strpění. Rozhodnutím PČR ze dne 2. 1. 2025 pak bylo žalobci uloženo správní vyhoštění se zákazem vstupu na území států EU na 1 rok podle § 119 odst. 1 písm. b), bod 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v němž ale PČR současně rozhodla, že se na žalobce vztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 3 78 Az 22/2026 7. Následně PČR dne 5. 5. 2026 na základě nového závazného stanoviska podle § 120a zákona o pobytu cizinců rozhodla, že v případě žalobce pominuly důvody znemožňující vycestování, neboť bezpečnostní situace v některých částech Ukrajiny je ustálená, konkrétně místo pobytu žalobce na Ukrajině (Myronivský rajón, Kyjevská oblast) není dle zprávy zjišťovací mise OAMP MV ČR z února 2026 bezprostředně zasaženo boji a patří mezi oblasti s nejnižším počtem spuštění např. protivzdušné výstrahy obyvatelstva a zaznamenaných poškození infrastruktury. PČR proto stanovila žalobci 30denní lhůtu k vycestování ode dne právní moci daného rozhodnutí nebo ode dne odpadnutí překážky podle § 2 zákona o pobytu cizinců. Za účelem stanovení nové doby vycestování PČR rozhodnutím ze dne 5. 5. 2026 zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Při té příležitosti PČR žalobce znovu vyslechla. Žalobce uvedl, že o vízum za účelem strpění pobytu na území nepožádal, v současné domě žije jako bezdomovec v Brně, přespává na ulici Zvonařka v kanalizační rouře nebo v zimě v domě Armády spásy, nemá finanční prostředky, někdy měl nějaké brigády, jinak jsou zdrojem jeho obživy odpadkové koše, nemá telefon, nemá v ČR nikoho blízkého, s matkou na Ukrajině byl naposledy v kontaktu asi před měsícem, za neoprávněný pobyt na území dostal několikrát od PČR pokutu, na Ukrajinu se nechce vrátit z obavy, že by byl mobilizován, do války nechce, vojenskou základní službu vykonal, v roce 2015 jej do války nevzali, neboť má jen jednu ledvinu.

8. Překážkou běhu lhůty k vycestování podle § 2 zákona o pobytu cizinců je pak v posuzované věci status žadatele o mezinárodní ochranu, který žalobce získal podáním žádosti o mezinárodní ochranu dne 7. 5. 2026 v ZZC. V žádosti žalobce žádné důvody jejího podání neuvedl.

9. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu [m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

10. Účelem zajištění podle citovaného ustanovení je vytvořit podmínky pro to, aby pouze z důvodu, že cizinec podal žádost o mezinárodní ochranu, nebyla zmařena realizace vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců [srov. rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016-35, a ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017-31]. Účelem zajištění v tomto případě tedy není pouze zaručit účast žadatele v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, nýbrž zabezpečit jeho dostupnost pro policejní složky fakticky vykonávající rozhodnutí o vyhoštění pro dobu, kdy žadatel pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu a budou splněny podmínky vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48). Jde přitom o přípustný důvod zásahu do osobní svobody, který obstojí z hlediska čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a je výslovně předvídán v čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Zajištění podle tohoto ustanovení má tedy za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu, jakož i dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout se nucenému vycestování, typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy (viz rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2025, č. j. 7 Azs 33/2025-27). Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 4 78 Az 22/2026 11. Citované ustanovení obsahuje čtyři podmínky, které je třeba pro zákonnost zajištění kumulativně splnit: 1) podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ZZC, 2) nemožnost účinného uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu, 3) existence oprávněných důvodů domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu nucenému vycestování nebo jej pozdržet (dále „účelovost žádosti“), a 4) tuto žádost bylo možné podat dříve (viz rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2025, č. j. 5 Azs 129/2025-22, bod 18).

12. Splnění podmínek 1) a 4) žalobce nezpochybnil a pochybnosti o jejich splnění nezakládá ani správní spis. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v ZZC a z obsahu spisu nevyplývá žádná okolnost, jež by bránila žalobci podat žádost dříve, než došlo k jeho zajištění dne 2. 1. 2025. Žalobní námitky formalistického a nedostatečně individualizovaného odůvodnění rozhodnutí směřovaly vůči splnění podmínek 2) a 3). Krajský soud ale v napadeném rozhodnutí nalezl konkrétní argumentaci, která důvodnost těchto námitek vyvrací. Nesplnění podmínky účelovosti podání žádosti o mezinárodní ochranu 13. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve popsal dosavadní chování a poměry žalobce (nelegální pobyt na území ČR, podání žádosti o mezinárodní ochranu poprvé až po zajištění PČR, přestože mu v tom objektivně nic nebránilo, absence rodinných či jiných vazeb v ČR a tím absence motivace zůstávat zde pro potřeby řízení o mezinárodní ochraně, absence kontaktní adresy, opakovaně řešen za přestupky). Závěr o účelovosti žádosti žalobce pak učinil žalovaný na str. 3 napadeného rozhodnutí především ze zjištění, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu až po zadržení PČR, zajištění za účelem vycestování a umístění do ZZC, tj. poté, co se hrozba nuceného návratu do vlasti stala reálnou, přičemž podle žalovaného by žalobce takový krok bez zajištění PČR sám neučinil. Podle žalovaného lze předpokládat, že osoba palčivě pociťující potřebu mezinárodní ochrany o tuto požádá bezprostředně poté, kdy k tomu dostane příležitost, avšak žalobce tak učinil až v souvislosti se svým zajištěním PČR, byť tak mohl učinit již dříve.

14. Žalovaný tedy, byť zřetelně přihlížel k celému souboru zjištění, akcentoval zejména časové hledisko podání žádosti o mezinárodní ochranu žalobcem. Podle krajského soudu tak postupoval žalovaný správně, což potvrzuje i judikatura.

15. V recentním rozsudku ze dne 17. 12. 2025, č. j. 2 Azs 225/2025-30, bod 42, NSS uvedl: „Je potřeba zopakovat, že pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí oprávněné důvody domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána s cílem vyhnout se hrozícímu nucenému vycestování nebo toto vycestování pozdržet. Žalovaný ani krajský soud tak nemuseli mít jistotu, že se žádostí o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel snaží dosáhnout právě tohoto cíle. Obecně platí, že o udělení mezinárodní ochrany je nutné žádat bezprostředně poté, co k tomu žadatel má příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je nutno po překročení hranice požádat o udělení mezinárodní ochrany, je třeba, aby podání žádosti následovalo skutečně neprodleně po vstupu (viz rozsudky NSS ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81, nebo ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005-51). V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová (viz rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008-48)“.

16. Sama skutečnost, že žalobce popisoval při výslechu PČR své obavy z války a z mobilizace, nevylučuje oprávněnost důvodů domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 5 78 Az 22/2026 podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu nucenému vycestování nebo jej pozdržet. Jak vyplývá z citovaného rozsudku NSS, nelze s ohledem na formulaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu po žalovaném vyžadovat, aby s jistotou prokázal, že se žalobce snažil podáním žádosti o mezinárodní ochranu dosáhnout právě tohoto cíle, nýbrž postačuje existence oprávněných důvodů domnívat se, že tomu tak je. Žalovaný zcela správně a v souladu s výše citovaným judikaturním závěrem dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že rozumně očekávat lze od osoby prchající před pronásledováním v zemi původu podání žádosti o mezinárodní ochranu bezprostředně poté, co k tomu má příležitost, což ale žalobce neučinil.

17. Pro závěr, že podání žádosti o mezinárodní ochrany bylo ze strany žalobce jen reakcí na jeho zajištění za účelem správního vyhoštění, svědčí podle krajského soudu velmi významně skutečnost, že žalobce, ač mu v tom zřetelně nic nebránilo, nepožádal o udělení mezinárodní ochrany ani poté, co mu bylo v lednu 2025 předáno rozhodnutí o vyhoštění. V tomto rozhodnutí bylo totiž současně stanoveno, že se na žalobce vztahují důvody znemožňující vycestování, a tudíž žalobce zřetelně nepovažoval hrozbu nuceného vycestování za reálnou a nadále pokračoval v porušování zákonů ČR neoprávněným pobytem. K podání žádosti o mezinárodní ochranu přistoupil žalobce až po vydání rozhodnutí ze dne 5. 5. 2026 o tom, že pominuly důvody znemožňující mu vycestovat, a o stanovení lhůty k vycestování, tj. až v době, kdy se hrozba nuceného vycestování stala realitou s přesně stanoveným časovým rámcem.

18. Tvrzení žalobce v žalobě, že mu správní vyhoštění nebylo pravomocně uloženo, vyvrací prohlášení žalobce o tom, že rozhodnutí PČR o správním vyhoštění dne 2. 1. 2025 převzal, uvedené na stejnopisu tohoto rozhodnutí a stvrzené žalobcovým podpisem. V poučení rozhodnutí o správním vyhoštění byl žalobce poučen o možnosti podat proti němu do 10 dnů odvolání, což zřetelně neučinil, neboť na rozhodnutí je vyznačena doložka právní moci dnem 14. 1. 2025.

19. Krajský soud proto uzavírá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je individualizované, opírá se o konkrétní zjištění z obsahu správního spisu a logicky hodnotí jednání žalobce před podáním žádost o udělení mezinárodní ochrany, jež i podle krajského soudu svědčí o splnění podmínky 3), tj. o existenci oprávněných důvodů domnívat se, že cílem podání žádosti o mezinárodní ochranu žalobcem dne 7. 5. 2026, tj. až po zajištění žalobce v ZZC PČR, bylo zmařit nucený návrat do vlasti.

20. Současně soud připomíná, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím o mezinárodní ochraně, nýbrž rozhodnutím o zajištění žadatele v ZZC, takže se žalovaný, stejně jako nyní soud, nemohl zabývat tím, zda jsou žalobcem vyjádřené obavy z války a mobilizace azylově relevantní, tj. zda naplňují pojem pronásledování z azylově relevantního důvodu, resp. nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o azylu. Nedostatečné zdůvodnění neúčinnosti uplatnění zvláštního opatření 21. Dále podle žalobce nebyla splněna podmínka nemožnosti účinného uplatnění zvláštních opatření.

22. Podle § 47 odst. 1 zákona o azylu se zvláštním opatřením rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo b) osobně se hlásit žalovanému v době jím stanovené. Podle odst. 2 téhož ustanovení ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 6 78 Az 22/2026 důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.

23. Smyslem a účelem těchto opatření je obecně zajištění dostupnosti žadatele pro potřeby řízení o udělení mezinárodní ochrany. Současně ovšem podle NSS (srov. rozsudek ze dne 17. 12. 2025, č. j. 2 Azs 225/2025, bod 37 a v něm uvedená dřívější judikatura) nelze odhlížet od typových důvodů zajištění uvedených pod písmeny a) až f) § 46a odst. 1 zákona o azylu. V posuzované věci byl žalobce zajištěn z důvodu uvedeného pod písmenem e), to znamená v situaci, kdy existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově s cílem vyhnout se hrozícímu nucenému vycestování, a kdy účelem zajištění takového žadatele není pouze zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečení jeho dostupnosti pro nucené vycestování. Judikatura NSS tedy ve vztahu k posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu dovodila, že nelze odhlížet od důvodu zjištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. V bodě 27 rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, NSS uvedl: „Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“. Existují-li skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení či výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 11. 2019, č. j. 10 Azs 244/2019-34, bod 12).

24. Žalobce tvrdil, že závěr žalovaného o neúčinnosti zvláštního opatření je formalistický a pouze spekulativně předjímá jeho budoucí jednání. Podle krajského soudu však napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí.

25. Předně je třeba uvést, že s ohledem na zjištěné poměry žalobce (osoba bez domova, bez telefonu, bez prostředků a bez jakýchkoli osobních vazeb v ČR), tj. faktickou nemožnost žalobce kontaktovat, připadalo z obou alternativ k zajištění v úvahu pouze uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným ve smyslu § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Tuto možnost ale žalovaný (viz str. 4 napadeného rozhodnutí) v žalobcově případě odmítl z důvodu otevřeného režimu těchto středisek, nemožnosti zabránit žalobci v opuštění takového střediska, dosavadního jednání žalobce a jeho poměrů a v neposlední řadě (v souladu s výše uvedeným judikaturním závěrem) s ohledem na samotný důvod zajištění, tj. účelovost podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný uzavřel, že pobytová historie žalobce a jeho poměry svědčí pro závěr, že by byl jeho propuštěním ze zajištění ohrožen jak průběh řízení o mezinárodní ochraně, tak případná následná realizace uložené povinnosti vycestovat, neboť nelze očekávat žalobcovu součinnost v probíhajícím řízení o mezinárodní ochraně bez omezení svobody žalobce.

26. S ohledem na výše uvedené judikaturní závěry považuje krajský soud za přípustné, že žalovaný zčásti ztotožnil důvody pro samotné zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu s důvody vedoucími k závěru o nemožnosti využití zvláštních opatření. Kromě toho pak i podle krajského soudu zjištění o pobytové historii a poměrech žalobce svědčí pro závěr, že by žalobce bez zajištění v ZZC mohl navázat na svůj nelegální pobyt, skrývat se, nespolupracovat s žalovaným a tím narušovat řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 7 78 Az 22/2026 27. S žalobcovým hodnocením doby trvání nelegálního pobytu žalobce na území ČR jako krátké se krajský soud neztotožňuje. Žalobce pobýval na území ČR bez platného povolení od 1. 10. 2024, tj. v době vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (2. 1. 2025) to bylo více než 3 měsíce a v době vydání rozhodnutí o povinnosti vycestovat (5. 5. 2025), resp. v době vydání napadeného rozhodnutí o zajištění v ZZC (12. 5. 2026) to bylo již více než 20 měsíců. Tuto dobu nelze podle krajského soudu označit za krátkou.

28. Argumentaci žalovaného ve vztahu k neúčinnosti zvláštních opatření je nicméně třeba v několika ohledech korigovat. Zejména žalovaný neoprávněně žalobci vytkl, že nesplnil svou povinnost vycestovat z území schengenského prostoru, čímž měl podle žalovaného vyjádřit nulový respekt k dodržování právních předpisů ČR. Žalovaný ale pominul skutečnost, že v rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 2. 1. 2025 byla konstatována existence důvodů znemožňujících žalobci vycestovat (bezpečnostní situace na Ukrajině), přičemž povinnost vycestovat byla žalobci stanovena až rozhodnutím PČR ze dne 5. 5. 2026, tj. téhož dne, kdy byl žalobce PČR zajištěn v ZZC. Žalobce tedy nedostal možnost splnit dobrovolně svou povinnost vycestovat, a tudíž mu nemohl žalovaný přičítat její nesplnění k tíži. Logickým se dále v žalobcově případě nejeví argument žalovaného, že by žalobce nebyl motivován k setrvání v pobytovém středisku z důvodu, že je pobyt v takovém středisku hrazen státem a nikoli žadatelem. Pokud totiž žalovaný z výpovědi žalobce u PČR zjistil, že žalobce nocuje v kanalizační rouře a zdrojem jeho obživy jsou odpadkové koše, lze spíše předpokládat, že by žalobce zázemí pobytového střediska ocenil.

29. Na místě by naopak podle krajského soudu bylo akcentovat skutečnost, že žalobce po obdržení rozhodnutí o správním vyhoštění a poučení, jehož se mu ze strany PČR, nevyužil možnosti požádat o udělení víza za účelem strpění pobytu na území ČR. Skutečnost, že žalobce ani v situaci, kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění (v té době bez povinnosti vycestovat), neučinil žádný krok k legalizaci svého pobytu na území ČR, ač jej učinit mohl, a namísto toho svévolně pokračoval v pobytu nelegálním, skutečně svědčí o nerespektování právního řádu ČR žalobcem.

30. I přes výše uvedené výtky nicméně krajský soud uzavírá, že žalovaný nepochybil, když konstatoval předpokládanou neúčinnost zvláštních, tj. mírnějších opatření než zajištění v ZZC. V obecné rovině jsou jeho úvahy souladné s tím, co správní soudy judikují setrvale (kromě již uvedených srov. např. i rozsudky NSS ze dne 7. 2. 2019, č. j. 1 Azs 119/2018-28 či ze dne 14. 7. 2017, č. j. 4 Azs 105/2017-24). Ani obecné tvrzení žalobce o jeho odhodlání spolupracovat se správními orgány nevyvolává v kontextu uvedených zjištění nutnost uložení zvláštních opatření. Neposouzení proveditelnosti správního vyhoštění 31. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněných žalobních bodů, avšak v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, též zkoumal, zda napadené rozhodnutí není stiženo jinými v žalobě neuplatněnými vadami či nezákonnostmi (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2023 Sb. NSS). A právě takovou vadu napadeného rozhodnutí soud nalezl.

32. Krajský soud výše konstatoval formální naplnění podmínek existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byl podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. S ohledem na ukrajinskou státní příslušnost žalobce a stále Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 8 78 Az 22/2026 probíhající ruskou agresi na Ukrajině však bylo povinností žalovaného posoudit, zda je hrozba realizace vyhoštění žalobce skutečně reálná.

33. Jakkoli není při zajišťování podle § 46a zákona o azylu žadatel vyhošťován, účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. již výše v odst. 10 zmíněný rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, bod 24).

34. Potřebu hodnotit proveditelnost vyhoštění i ve vztahu k zajištění podle § 46a zákona o azylu zmiňují např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2023, č. j. 57 A 6/2023-18, odst. 20, či ze dne 10. 8. 2023, č. j. 49 A 3/2023-13, odst. 38, a nově ve vztahu k Ukrajině a zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu zejména rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2026, č. j. 17 A 7/2026-31, odst. 28, ze dne 26. 2. 2026, č. j. 35 A 6/2026- 50, odst. 31, či ze dne 10. 4. 2026, č. j. 33 A 13/2026-72, odst. 20.

35. Krajský soud v Plzni v uvedených rozsudcích uvedl, že není možné ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vyhoštění a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné. S tímto závěrem se zdejší soud ztotožňuje.

36. V nyní posuzovaném případě lze přitom ve vztahu k žalobci bez dalšího a již od počátku pochybovat o tom, že by mohlo být jeho vyhoštění realizováno, neboť na základě dosavadní dlouhodobé a ustálené judikatury správních soudů platí, že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje v současné době překážku vycestování státních příslušníků Ukrajiny, a to dokonce i v případech, kdy jim bylo uloženo správní vyhoštění. Státní příslušníci Ukrajiny se s ohledem na probíhající válečný konflikt na Ukrajinu nenavracejí (srov. usnesení NSS ze dne 11. 2. 2025, č. j. 8 Azs 189/2024-69 a tam citovaná judikatura).

37. Žalovaný ale navzdory uvedenému v napadeném rozhodnutí žádnou úvahu o realizovatelnosti vyhoštění žalobce na Ukrajinu neprovedl. Žalovaný sice zaslal soudu k jeho požadavku o předložení správního spisu i rozhodnutí PČR ze dne 5. 5. 2026, jímž PČR konstatovala, že v případě žalobce pominuly důvody znemožňující vycestování, neboť bezpečnostní situace v některých částech Ukrajiny je ustálená, a stanovila žalobci 30denní lhůtu k vycestování, avšak v napadeném rozhodnutí žalovaný toto rozhodnutí PČR, které nadto nemohlo být v době vydání napadeného rozhodnutí ani v právní moci, stejně jako podklady, jimiž bylo zdůvodněno, ani nezmínil. Z napadeného rozhodnutí tak nevyplývají žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že došlo k překonání dosavadní ustálené judikatury, k níž se ostatně znovu přihlásil NSS v usnesení ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/2026-23. Pokud snad měl žalovaný za to, že disponuje podklady, ze kterých by takové skutečnosti vyplývaly, měl je v napadeném rozhodnutí uvést a závěr o realizovatelnosti vyhoštění žalobce obhájit.

38. Za uvedeného stavu je tedy nutno považovat napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné v otázce posouzení možnosti vycestování žalobce, a tudíž nezákonné pro nedostatečné závěry o naplnění podmínek podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. D) Závěr a náhrada nákladů řízení Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 9 78 Az 22/2026 39. S ohledem na uvedené krajský soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) a § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil.

40. Pro úplnost soud dodává, že ve výroku tohoto rozsudku současně nevyslovil, že se žalovanému věc vrací k dalšímu řízení. Vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS, dle něhož „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno (…). Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoliv zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí.“ Citovaný právní názor je použitelný i na právě řešenou věc.

41. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. krajský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť byť byl žalobce ve věci úspěšný, z obsahu spisu vyplývá, že mu s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

42. O návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud nerozhodoval, neboť ve lhůtě pro rozhodnutí o odkladném účinku rozhodl o samotné žalobě. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Olomouc 29. května 2026 Mgr. Barbora Berková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 10 78 Az 22/2026 Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.