78 Az 28/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Berkovou ve věci žalobce: N. L., narozený dne X pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupen advokátem Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou sídlem tř. T. G. Masaryka 1129, 783 01 Frýdek-Místek proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2026, č. j. OAM-275/BA-BA01-VL14- PŘZ-ZZC-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

A) Vymezení věci 1. Žalobce je státním příslušníkem Moldavska. Dne 3. 3. 2026 jej zadržela v Policie ČR, která po zjištění, že bylo žalobci rozhodnutím ze dne 11. 11. 2025 uloženo správní vyhoštění, nachází se od 22. 11. 2025 v Evidenci nežádoucích osob (ENO) a s platností do 27. 11. 2030 je evidován v Schengenském informačním systému (SIS), téhož dne rozhodla o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců1 a o jeho umístění do zařízení pro zajištění cizinců (dále „ZZC“). Dne 6. 3. 2026 podal žalobce v ZZC žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný ale dospěl k závěru, že existují oprávněné důvody domnívat se, že žalobce podal tuto žádost jen s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, a proto rozhodnutím ze dne 12. 3. 2026 (pře)zajistil žalobce v ZZC jako žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu2. Dobu trvání zajištění stanovil žalovaný podle § 46a odst. 5 zákona o azylu do 23. 6. 2026.

2. Dne 20. 5. 2026 podal žalobce žádost o propuštění ve smyslu § 46a odst. 10 zákona o azylu. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 3. 6. 2026 rozhodl tak, že je žalobce i nadále v ZZC zajištěn, a to do 23. 6. 2026. B) Shrnutí obsahu podání účastníků řízení Žaloba 3. Žalobce žalobou požadoval zrušení napadeného rozhodnutí. To označil za nepřezkoumatelné z důvodu, že se žalovaný nevypořádal přesvědčivě a individuálně s podstatou jeho žádosti o propuštění, neboť jen zopakoval důvody uvedené v původním rozhodnutí o zajištění a poukázal na pobytovou historii žalobce, aniž přihlédl k novým skutečnostem a důkazům. Skutečnost, že žalobce nepodal žalobu proti původnímu rozhodnutí o zajištění, nezbavuje žalovaného povinnosti posoudit žádost žalobce o propuštění ve světle nově uváděných skutečností a důkazů. Žalovaný podle žalobce nevysvětlil, proč v jeho případě nepostačuje mírnější alternativa k zajištění, a omezil se jen na závěr, že pobytová historie svědčí v žalobcův neprospěch. Také žalovaný nesprávně zúžil význam zvláštního opatření jen na otázku vlastnictví nemovitosti. Zákon o azylu ale nevyžaduje, aby žadatel disponoval ubytováním ve vlastnictví osoby, u níž má pobývat. V případě pochybností měl žalovaný vyslechnout Y. S.

4. Ačkoli žalobce doložil, že má v ČR reálné osobní a sociální zázemí, udržuje partnerský vztah s Y. S. a je v každodenním kontaktu s jejími dětmi, na jejichž péči se podílí, žalovaný tyto okolnosti bagatelizoval, aniž vysvětlil, proč rodinné a sociální vazby žalobce nemohou snížit riziko, že se bude vyhýbat řízení nebo případnému výkonu rozhodnutí. Tím porušil zásadu proporcionality.

5. Dále podle žalobce vyšel žalovaný z nesprávného předpokladu účelovosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu, ačkoli žalobce tento závěr zpochybňuje a proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany podal žalobu. Využití prostředků ochrany (žaloby) nemohlo být podle žalobce interpretováno žalovaným jako indicie, že žalobce nebude výsledek řízení respektovat.

6. Závěrem žalobce namítl, že žalovaný nedodržel lhůtu pro rozhodnutí o jeho žádosti o propuštění, tuto skutečnost přiznal, avšak nijak přesvědčivě neodůvodnil, proč tato nemá vliv na propuštění žalobce. Vyjádření žalovaného 1 Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů 2 Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu 7. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl, přičemž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které označil za řádné. C) Posouzení věci krajským soudem 8. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel krajský soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), neboť neshledal důvod odchýlit se od této zásady z důvodu pozdější změny stavu a nezbytnosti poskytnutí účinné soudní ochrany (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019-48, č. 3933/2019 Sb. NSS). Napadené rozhodnutí přezkoumal soud na základě uplatněných žalobních bodů a v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) ze dne 8. 11. 2022, ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, též zkoumal, zda napadené rozhodnutí není stiženo jinými v žalobě neuplatněnými vadami či nezákonnostmi (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2023 Sb. NSS), avšak existenci takových v žalobě neuplatněných vad či nezákonností, které by měly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, neshledal. Podle § 46a odst. 8 zákona o azylu rozhodl soud bez jednání.

9. Podle § 46a odst. 10 zákona o azylu ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění zkoumá, zda důvody zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany trvají. Ministerstvo při předání rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany poučí o jeho právu požádat o propuštění. Žádost o propuštění je žadatel o udělení mezinárodní ochrany oprávněn podat nejdříve po uplynutí 15 dnů ode dne nabytí právní moci posledního rozhodnutí ministerstva nebo soudu k zajištění, podle toho, které rozhodnutí nabylo právní moci později; to platí i pro podání opakované žádosti o propuštění.

10. Podle žalobce v napadeném rozhodnutí schází dostatečně odůvodněné a podložené úvahy žalovaného o nutnosti trvání zajištění. Krajský soud však v napadeném rozhodnutí úvahy, které důvodnost této námitky vyvracejí, nalezl, takže napadené rozhodnutí vytýkanou nepřezkoumatelností netrpí.

11. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

12. Účelem zajištění podle citovaného ustanovení vytvořit podmínky pro to, aby pouze z důvodu, že cizinec podal žádost o mezinárodní ochranu, nebyla zmařena realizace vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců [srov. rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016-35, a ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017-31]. Účelem zajištění v tomto případě tedy není pouze zaručit účast žadatele v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, nýbrž zabezpečit jeho dostupnost pro policejní složky fakticky vykonávající rozhodnutí o vyhoštění pro dobu, kdy žadatel pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu a budou splněny podmínky vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, bod [24]). Jde přitom o přípustný důvod zásahu do osobní svobody, který obstojí z hlediska čl. 8 odst. 2 Listiny a je výslovně předvídán v čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Zajištění podle tohoto ustanovení má tedy za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu, jakož i dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout se nucenému vycestování, typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy (viz rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2025, č. j. 7 Azs 33/2025-27).

13. Žalovaný podle zjištění soudu na str. 2 napadeného rozhodnutí kromě odkazu na předchozí rozhodnutí o zajištění ze dne 12. 3. 2026 shrnul skutečnosti, jež jej dovedly k závěru, že není možné žádosti žalobce o propuštění vyhovět a je nutné ponechat jej v ZZC i jakožto žadatele o mezinárodní ochranu, a to takto: (i) žalobce byl v dubnu 2018 odsouzen v ČR za spáchání přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny k trestu vyhoštění z území ČR na dobu 2 let; (ii) žalobci bylo rozhodnutím Police ČR ze dne 11. 11. 2025, které nabylo právní moci 22. 11. 2025, uloženo správní vyhoštění z členských zemí EU na dobu 5 let z důvodu neoprávněného pobývání na území ČR; (iii) žalobce pobýval na území ČR bez povolení vědomě, neboť si převzal rozhodnutí o vyhoštění a neučinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu; (iv) žalobce je veden v ENO s platností do 31. 12. 2999; (v) žalobce po uplynutí lhůty k vycestování, tj. po 7. 12. 2025, neučinil žádné kroky a z území nevycestoval; (vi) žalobce je veden v SIS jako příslušník třetí země, na něhož se vztahuje rozhodnutí o navrácení, a (vii) žalobce přiznal, že kromě nelegálního pobytu vykonává v ČR i nelegální práci, tj. nerespektuje nejen pobytová pravidla, ale ani pravidla upravující zaměstnanost. Dále žalovaný na str. 3 napadeného rozhodnutí poukázal na skutečnost, že dne 2. 4. 2026 již bylo negativně rozhodnuto o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.

14. Žalovaný tak uzavřel, že shrnutá pobytová historie a postoj žalobce k dříve vydaným rozhodnutím svědčí pro závěr, že by žalobce zjevně, nebýt jeho zadržení policií, pokračoval v nelegálním pobytu na území ČR, a tudíž setrval na svém závěru, učiněném v rozhodnutí ze dne 12. 3. 2026, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

15. Následně se žalovaný na str. 3 zabýval tvrzením žalobce, že má možnost pobývat na adrese S. 139, X J. Předně označil toto tvrzení za nikoli nové, nýbrž již dříve uváděné, a tudíž vypořádané již v prvotním rozhodnutí o zajištění. Dále uvedl, že s ohledem na pobytovou historii žalobce, ani případné zajištění ubytování žalobce na uvedené adrese nerozptyluje obavy, že se bude žalobce výkonu správního vyhoštění vyhýbat a nebude dobrovolně spolupracovat. Žalobcem předložený doklad o ubytování pak označil žalovaný za neakceptovatelný, neboť z něj nevyplynula doba a podmínky ubytování, a dále proto, že přítelkyně žalobce není vlastníkem předmětného ubytování.

16. Krajský soud uvádí, že je-li cizinec zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, je tomu tak především za tím účelem, aby se podáním účelové žádosti o udělení mezinárodní ochrany nemohl vyhnout vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, odst. 24). Jde o přípustný důvod zásahu do osobní svobody, který obstojí z hlediska čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a je výslovně předvídán v čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

17. Krajský soud nesouhlasí s žalobcem, že by se žalovaný omezil na zopakovaní odůvodnění původního rozhodnutí a nezohlednil aktuální situaci žalobce. Shora popsané shrnutí důvodů napadeného rozhodnutí dokládá, že se žalovaný pečlivě zabýval důvody, pro které je namístě žalobce ponechat v zajištění a vysvětlil, proč nelze využít žalobcem navrhované zvláštní opatření.

18. Krajský soud souhlasí s tím, že okolnosti případu nasvědčují tomu, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána za účelem odvrácení či oddálení realizace správního vyhoštění. Pokud žalobce skutečně usiloval o mezinárodní ochranu, není zřejmé, proč žádost o ni nepodal mnohem dříve. Žalobce v ČR pobýval dlouhodobě, přičemž žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany podal až dne 6. 3. 2026 poté, co byl Policií ČR zajištěn a realizace jeho vyhoštění se ukázala být již reálnou. Žádné vážné důvody, které žalobci bránily v podání žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany, však žalobce neuvedl. Lze proto souhlasit s žalovaným v tom, že se jeví jako pravděpodobné, že by žalobce tuto žádost nepodal, pokud by nebyl zjištěn. Obava, že by se žalobce vyhýbal součinnosti v řízení o udělení mezinárodní ochrany a případnému výkonu vyhoštění, je podle krajského soudu zcela na místě, neboť respekt žalobce k dodržování právních předpisů ČR je s ohledem na výše popsanou pobytovou historii žalobce nulový.

19. Dále žalobce vytkl žalovanému neprokázání nemožnosti účinného uplatnění zvláštních opatření, jímž § 46a odst. 1 zákona o azylu zajištění v ZZC podmiňuje.

20. Podle § 47 odst. 1 zákona o azylu se zvláštním opatřením rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo b) osobně se hlásit žalovanému v době jím stanovené.

21. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.

22. Krajský soud souhlasí s žalovaným, že povaha obou zvláštních opatření osobní svobodu cizince neomezuje (tak jak v případě ZZC), a proto je-li důvodná hrozba jeho útěku či skrývání, jejich uložení zpravidla na místě nebude.

23. Smyslem a účelem těchto opatření je obecně zajištění dostupnosti žadatele pro potřeby řízení o udělení mezinárodní ochrany. Současně ovšem podle NSS (srov. rozsudek ze dne 17. 12. 2025, č. j. 2 Azs 225/2025, bod [37] a v něm uvedená dřívější judikatura) nelze odhlížet od typových důvodů zajištění uvedených pod písmeny a) až f) § 46a odst. 1 zákona o azylu. V posuzované věci byl žalobce zajištěn z důvodu uvedeného pod písmenem e), to znamená v situaci, kdy existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově s cílem vyhnout se hrozícímu nucenému vycestování, a kdy účelem zajištění takového žadatele není pouze zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečení jeho dostupnosti pro nucené vycestování. Judikatura NSS tedy ve vztahu k posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu dovodila, že nelze odhlížet od důvodu zjištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, NSS uvedl: „Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“. Existují-li skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení či výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 11. 2019, č. j. 10 Azs 244/2019-34).

24. Zajištění cizince je preventivním opatřením k zajištění účasti cizince v řízeních a dále zejména jeho dostupnosti v případě, že by došlo k vykonání rozhodnutí o jeho nuceném vycestování z ČR (viz rozsudek SDEU ze dne 30. 5. 2013 ve věci C-534/11 Arslan).

25. Z rozsudku NSS ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013-34 (a obdobně též z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, č. 3559/2017 Sb. NSS) plyne, že při úvaze, zda uložením zvláštního opatření nebude zmařen výkon správního vyhoštění, je možno odlišit situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení o správním vyhoštění, a situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, přičemž cizinec území ČR neopustil, ačkoliv k tomu byl na základě rozhodnutí o vyhoštění povinen. V prvním případě není jisté, zda správní vyhoštění bude vůbec uloženo. Správní orgán teprve na základě informací o dosavadním jednání cizince hodnotí, zda není dáno nebezpečí, že výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění bude cizincem mařen. Ve druhém případě je situace odlišná, neboť již existují konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území na základě rozhodnutí o správním vyhoštění. Posuzovaný případ přitom odpovídá situaci druhé.

26. Tvrzení žalobce, že má zajištěno ubytování na jím uvedené adrese u přítelkyně, označil žalovaný zcela důvodně jako tvrzení nikoli nové. Žalobce stejnou okolností argumentoval již od počátku svého zajištění, přičemž žalovaný se již v rozhodnut ze dne 12. 3. 2026 s tímto tvrzením vypořádal. Úvahu žalovaného, že v případě žalobce je jeho pobytová historie charakterizovaná nerespektováním již dvakrát uloženého vyhoštění natolik závažnou skutečností, že obavy z útěku a nespolupráce nerozptyluje žalobcem doložená kontaktní adresa, přitom krajský soud zcela aprobuje. Žalobci lze sice přisvědčit, že zákon o azylu nevyžaduje, aby osoba poskytující žadateli ubytování, byla vlastníkem nemovitosti, avšak žalovaný především zpochybnil doklad o zajištění ubytování pro absenci uvedení doby ubytování a jakýchkoli podmínek. Argument absencí vlastnického práva pak krajský soud vnímá jako důraz na absenci souhlasu majitele nemovitosti, že bude moci žalobce toto ubytování skutečně využívat. Rovněž odkaz žalovaného na usnesení NSS ze dne 16. 12. 2021, č. j. 4 Azs 136/2021-50, hodnotí krajský soud jako přiléhavý, neboť ani podle názoru krajského soudu sama možnost ubytování na soukromé adrese žadatelovu součinnost nijak nezaručuje. Žalobcem opětovně navrhovanou možnost ubytování v pobytovém středisku pak žalovaný odmítl z důvodu otevřeného režimu těchto středisek a nemožnosti zabránit žadateli v opuštění takového střediska.

27. Z napadeného rozhodnutí tedy jasně plyne, že žalovaný zvažoval možnost využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, dospěl však k závěru, že je to u žalobce vyloučeno, neboť s ohledem na pobytovou historii žalobce a jeho postoj k povinnostem uloženým mu rozhodnutími správních orgánů (i soudu) v minulosti svědčí pro závěr, že by žalobce nevyčkal výsledku řízení o mezinárodní ochraně (o žalobě soudu ve věci mezinárodní ochrany), ale navázal by na svůj nelegální pobyt, takže by byl propuštěním ze zajištění ohrožen jak průběh řízení o mezinárodní ochraně, tak správní vyhoštění, a že s ohledem na dosavadní přístup žalobce k předpisům a zákonům nelze v jeho případě rozumně předpokládat, že by své jednání změnil a respektoval zvláštní opatření podle zákona o azylu.

28. Napadené rozhodnutí tedy zohledňuje individuální okolnosti případu. Žalovaný zvážil efektivitu uložení zvláštního opatření v kontextu situace žalobce při zohlednění skutkových okolností, které vyšly v řízení najevo a své úvahy v dostatečném rozsahu promítl do odůvodnění rozhodnutí. Současně soud zdůrazňuje, že žalobce byl v době rozhodování žalovaného osobou, které již bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, nikoli osobou, které by vyhoštění jen hrozilo, což riziko neúčinnosti zvláštních opatření výrazně zvyšuje (viz judikatura vzpomenutá výše). Lze tak shrnout, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně zdůvodnil svůj závěr o tom, že zvláštní opatření by v žalobcově případě účinná nebyla.

29. Ve vztahu k účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu krajský soud uvádí, že v řízení pod sp. zn. 78 Az 18/2026 zamítl žalobu žalobce, neboť dospěl k závěru, že příběh žalobce není příběhem uprchlíka, nýbrž příběhem ekonomického migranta. Předpoklad žalovaného, že žádost o mezinárodní ochranu podal žalobce účelově, se tady ukázal jako zcela správný.

30. K namítanému nedodržení lhůty pro rozhodnutí žalovaným krajský soud uvádí, že lhůta pro rozhodnutí žalovaného o žádosti o propuštění ze zajištění není zákonem o azylu konstruována jako propadná, tj. následkem nedodržení této lhůty není povinnosti žalovaného žalobce propustit, a tudíž samotné nedodržení zákonné lhůty pro rozhodnutí o propuštění nemůže být soudem posouzeno jako důvod nezákonnosti napadeného rozhodnutí. D) Závěr a náhrada nákladů řízení 31. Jelikož soud shledal žalobní body nedůvodnými, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Olomouc 25. června 2026 Mgr. Barbora Berková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje M. Ch.