8 Co 101/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 57.426,51 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 2. 2025, č. j. 19 C 163/2025-50,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, to je v odstavci II. výroku ohledně 11,50% úroku z prodlení ročně z částky 36.329,42 Kč za dobu od 21. 3. 2026 do zaplacení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11,50% úrok z prodlení ročně z částky 36.329,42 Kč za dobu od 21. 3. 2026 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ohledně 12,75% úroku z prodlení ročně z částky 36.329,42 Kč za dobu od 9. 1. 2025 do 20. 3. 2026 a ohledně 1,25% úroku z prodlení ročně z téže částky za dobu od 21. 3. 2026 do zaplacení, se rozsudek potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 36.329,42 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 21.097,09 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5.740,44 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 55.326,51 Kč od 9. 1. 2025 do zaplacení (odstavec II. výroku) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 26. 2. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr do limitu 150.000 Kč, přičemž první čerpání mělo být použito na nákup zboží u obchodníka ve výši 5.999 Kč, kdy žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr včetně úroku formou měsíčních splátek po 592 Kč. Dále pak žalovaný čerpal úvěr v částce 71.221, a to převodem na účet, což vyplynulo z přehledu transakcí. Žalovaný pak ve splátkách uhradil na poskytnutou částku celkem 40.890,589 Kč. Žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila dopisem ze dne 1. 11. 2024 a o úhradu dlužné částky v celkové výši 63.166,95 Kč žalovaného upomínala v předžalobní výzvě dne 30. 1. 2025, která byla odeslaná na adresu žalovaného dne 3. 2. 2025. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy (§ 1810 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), kdy žalovaný jednal jako spotřebitel a žalobkyně jako podnikatel, byla žalobkyně jako věřitelka povinna v intencích § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. V tomto však žalobkyně vycházela pouze z výše mzdy žalovaného 26.000 Kč, která nebyla nijak ověřena a z prohlášení žalovaného, kdy jediné zohledněné výdaje byly splátky blíže neoznačených závazků ve výši 10.996 Kč a rozdíl mezi příjmy a výdaji byl konstatován v částce 15.004 s tím, že závěr zněl, že je klient shledán úvěruschopným. S ohledem na uvedené, kdy žalobkyně nijak nezkoumala a neověřovala konkrétní výdaje žalovaného, okresní soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Plnila-li žalobkyně na podkladě takto neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku celkem částku 77.220 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátil již před podáním žaloby částku 40.890,58 Kč a žalobkyně má proto nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. v rozsahu 36.329,42 Kč. Úroky z prodlení pak okresní soud žalobkyni nepřiznal, a to s ohledem na znění ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

3. Proti tomuto rozsudku, co do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí z částky 36.329,42 Kč rovněž úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně za dobu od 9. 1. 2025 do zaplacení. Měla za to, že soud prvního stupně pochybil, pokud dovodil, že žalovaný se nemohl dostat do prodlení s plněním jistiny dluhu s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Okresní soud v tomto případě přiměřenost dané lhůty k plnění zjišťoval z úřední povinnosti, aniž by žalovaný tvrdil a prokazoval okolnosti svědčící o jeho omezených možnostech plnění. Fakticky tak nahradil jeho procesní aktivitu. Otázka doby přiměřené možnostem spotřebitele je založena na tvrzeních a důkazech účastníků. Jestliže žalovaný žádné skutečnosti v tomto směru neuvedl, nebyl důvod odchylovat se od obecných pravidel splatnosti a prodlení. Soud prvního stupně vycházel zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Žalobkyně je však přesvědčena, že skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou odlišné. Citované rozhodnutí vychází z předpokladu existence sporu o možnosti spotřebitele plnit své povinnosti. V daném případě však žalovaný žádné okolnosti svědčící o nemožnosti nebo obtížnosti vrácení jistiny netvrdil, ani neprokazoval. Automatická aplikace závěrů uvedeného rozhodnutí proto vede k neodůvodněnému zvýhodnění pasivního dlužníka. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 výslovně uvedl, že povinnost tvrdit a prokázat dobu přiměřenou možnostem k vrácení jistiny nese spotřebitel. Žalovaný tuto povinnost nesplnil. Soud prvního stupně žalobkyni přiznal pohledávku představující nesplacenou jistinu, současně však zamítl nárok na úrok z prodlení s odůvodněním, že jistina dosud není splatná. Jestliže by nárok skutečně nebyl splatný, nebylo by možné jej soudně přiznat. Přiznání jistiny současně s konstatováním její nesplatnosti vytváří logický i právní rozpor. Stejně tak není přesvědčivý závěr, podle něhož by prodlení žalovaného vzniklo až nesplněním povinnosti uložené rozsudkem. Soud má posuzovat, zda k prodlení došlo již před zahájením řízení nebo v jeho průběhu, nikoli až v důsledku vlastního rozhodnutí. Odvolací soudy rovněž opakovaně dovodily, že pokud spotřebitel netvrdí a neprokazuje okolnosti odůvodňující delší dobu k vrácení jistiny, je třeba vycházet z výzvy věřitele k plnění a následného vzniku prodlení (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 28 Co 184/2023 či Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2025, č. j. 64 Co 481/2025). Žalovaný tedy v řízení neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně svých možností vrátit poskytnutou jistinu a nebyl proto důvod odepřít žalobci zákonný úrok z prodlení.

4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když z hlediska předmětu odvolacího řízení je rozhodující zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne Anonymizováno, na základě níž žalovaný celkem vyčerpal částku 77.220 Kč a na splátkách uhradil žalobkyni pouze částku 40.890,58 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru řádně neověřovala ani příjem žalovaného, ani jeho výdaje.

7. Odvolací soud rovněž souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. Zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když byla uzavřena mezi podnikatelkou v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedené smlouvy v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy žalobkyně ničeho nenamítala.

8. Za situace, kdy v řízení vyplynulo, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 77.220 Kč, přičemž žalovaný zaplatil na splátkách pouze částku 40.890,58 Kč, okresní soud správně nárok žalobkyně posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 36.329,42 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.

9. Pokud žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 9. 1. 2025, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu, nikoliv proti stanovení lhůty k plnění. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nelze tedy v daném případě vycházet ve vztahu k splatnosti takovéto pohledávky z výzvy věřitele. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku pak vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ.

10. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Pokud se žalovaný nijak nebránil, že by nebylo v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdil a neprokazoval svou majetkovou a sociální situaci, je nutno splatnost stanovit úvahou soudu, a to na podkladě konstitutivního rozhodnutí do budoucna, neboť žalovaný se nemůže dostat do prodlení, aniž by mohl o splatnosti svého dluhu dle § 87 odst. 1 ZoSÚ vědět, přičemž tato se ve smyslu uvedené judikatury nemůže odvíjet ani od výzvy věřitele k plnění. Na daném místě pak lze souhlasit s úvahou okresního soudu, že je v možnostech žalovaného uhradit dluh ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku (k tomu srov. rovněž závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 87/2025).

11. Ze shora uvedeného je tedy zjevné, že žalovaný se v době vydání rozsudku nemohl dostat do prodlení s plněním dluhu.

12. Jiná situace však již nastala v průběhu odvolacího řízení. Rozsudek okresního soudu již byl žalovanému doručen uložením na poště, přičemž tento proti vyhovujícímu výroku v odstavci I. nepodal ve lhůtě odvolání. V uvedeném rozsahu již tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci, přičemž žalovaný do 3 dnů od jeho právní moci neplnil a dostal se tak do prodlení. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, ovšem pouze ve výši 11,50 %, a to podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, tj. k 1. 1. 2026, činila repo sazba ČNB 3,50 %.

13. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni 11,50% úrok z prodlení ročně z částky 36.329,42 Kč od 21. 3. 2026 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. ohledně 12,75% úroku z prodlení ročně z této částky za dobu od 9. 1. 2025 do 20. 3. 2026 a ohledně 1,25% úroku z prodlení ročně z této částky od 21. 3. 2026 do zaplacení rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím bylo rozhodnuto podle ust. § 224 a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, nicméně žádné jeho účelně vynaložené náklady na obě fáze řízení se ze spisu nepodávají. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Karviné.