8 Co 111/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 32 691,58 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 3. 2025, č. j. 11 C 15/2025-28,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odst. II. výroku ohledně 12 % úroku z prodlení ročně z částky 13 000 Kč za dobu 22. 4. 2025 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12 % úrok z prodlení ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 22. 4. 2025 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, ohledně 14,75 % úroku z prodlení ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 7. 7. 2024 do 21. 4. 2025 a ohledně 2,75 % úroku z prodlení ročně z téže částky za dobu od 22. 4. 2025 do zaplacení se rozsudek potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba ohledně zaplacení částky 19 691,58 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 231,28 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 618,92 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 974,23 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 635,03 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, byla zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , Anonymizováno, smlouvu o úvěru, dle které , právnická osoba, poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 761 Kč, úhradu poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru – administrativní poplatek ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč, celkem navýšené o 12 888 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 2 000 Kč. Dopisem ze dne 14. 6. 2024 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky právní předchůdkyní žalobkyně a předžalobní upomínka byla vyhotovena dne 10. 9. 2024 a odeslána dne 11. 9. 2024 s tím, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu nejpozději do 25. 9. 2024. Právní předchůdkyně žalobkyně měla zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný s měsíčním čistým příjmem ve výši 25 314 Kč, kdy celkové výdaje v době uzavření smlouvy měly činit 13 110 Kč měsíčně, z čehož na bydlení vycházela z částky 3 500 Kč, z částky 4 860 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady a 1 750 Kč byly srážky ze mzdy a částka 3 000 Kč měsíční splátka stávajících půjček.

3. Po právní stránce soud posoudil věc v souladu s ust. § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že daná smlouva je absolutně neplatná z důvodu, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, když nebyly nijak ověřovány skutečné výdaje žalovaného. Nárok žalobkyně posuzoval v souladu s ust. § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení a přiznal žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou částkou 15 000 Kč a žalovaným uhrazenou částkou 2 000 Kč, tedy přiznal žalobkyni částku 13 000 Kč. Zároveň nepřiznal žalobkyni úrok z prodlení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Okresní soud uvedl, že splatnost nesplacené jistiny v případě neplatné smlouvy určuje soud a poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky, pak splatnost byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku. V době rozhodnutí se žalovaný nemohl dostat do prodlení.

4. Proti tomuto rozsudku, a to proti části výroku v odstavci II. rozsudku, podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13.000 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Uvedla, že žalobkyně tvrdila a prokázala v žalobě, že žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu nové věřitelce – žalobkyni již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024, které mu bylo odesláno dne 21. 6. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se pak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného a po marném uplynutí desetidenní lhůty, která byla poskytnuta ke splnění dluhu, se dne 7. 7. 2024 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný v řízení před soudem I. stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta. Břemeno tvrzení a důkazní o možnosti žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaný, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Soudu nenáleží si domýšlet schopnost žalovaného plnit dluh, aniž by měl reálné podklady ve zjištěném skutkovém stavu. Věřitel musí pouze unést procesní břemeno ohledně doložení skutečnosti, že žalovaného řádně vyzval ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Svým postupem soud uložil nepřiměřené břemeno jdoucí k tíži žalobkyně, které je navíc fakticky nesplnitelné, čímž došlo k neúnosnému zásahu do práv garantovaných stranám civilního procesu, jak rovněž vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 167/96 ze dne 7. 10. 1996, dále sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018. Shodně Nejvyšší soud k dělení důkazního břemene vyslovil názor v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3427/2022 ze dne 14. 2. 2023.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

7. Odvolací soud plně odkazuje na skutková zjištění, jak je učinil okresní soud stran uzavření smlouvy, poskytnutí částky 15 000 Kč na základě úvěrové smlouvy ze dne 31. 1. 2023, s tím, že žalovaný na částku 15 000 Kč uhradil pouze částku 2 000 Kč. Stejně tak se shoduje se zjištěními ohledně příjmů a výdajů žalovaného a se závěrem okresního soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, když zejména nezkoumala jeho výdajovou stránku. Tento závěr okresního soudu nebyl ani odvolatelkou napadán.

8. Odvolací soud se tak zcela ztotožňuje s právním hodnocením věci, pokud okresní soud podřadil skutková zjištění pod ust. § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru o neplatnosti dané smlouvy z důvodu, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a v tom případě posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., když nezkoumání úvěruschopnosti má za následek absolutní neplatnost dané smlouvy, což navíc žalobkyně ani ve svém odvolání nerozporovala.

9. Rozporným v řízení byla otázka přiznání úroků z prodlení a v tomto směru okresní soud zcela správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Jak vyplývá ze závěrů tohoto rozhodnutí, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je krom ochrany spotřebitele postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze apriori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať už byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran. Ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů lichvářských úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka – spotřebitele. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

10. S ohledem na shora uvedené závěry Nejvyššího soudu okresní soud z důvodu, že nebyla dohodnuta splatnost dané částky, tuto splatnost stanovil sám, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, neboť žalovaný se v době rozhodnutí ještě nemohl dostat do prodlení s plněním dluhu. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024.

11. Pokud je v odvolání žalobkyní namítáno, že okresní soud porušil zásadu důkazního břemene, když toto přenesl na žalobkyni, k tomu odvolací soud uvádí, že to je žalobkyně, která musí prokazovat, že v době, kdy vyzvala žalovaného k plnění, byl tento schopen již plnit. Tím, že žalovaný ani na základě výzvy daný dluh nezačal plnit, je zřejmé, že není v jeho možnostech dluh v době výzvy plnit. Jak dále vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 87/2025 „otázkou, v jaké době (přiměřené jejím možnostem) je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, se zabýval soud I. stupně, který neshledal důvod, aby určil jinou než obvyklou lhůtu k plnění uvedené povinnosti. Dovolatelka se tedy mýlí, má-li za to, že soud I. stupně určil čas plnění ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že jí měl přiznat právo na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byla žalovaná vyzvána k úhradu dluhu a s úhradou se dostala do prodlení, přehlíží, že šlo o výzvu k úhradě dluhu vyplývajícího ze zesplatnění úvěru, nikoliv o výzvu k vrácení poskytnuté jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně žalovanou vyzývala k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu, že mezi nimi uzavřená smlouva je neplatná, tudíž se nemůže prosadit závěr, že se žalovaná s vrácením poskytnuté jistiny ocitla v prodlení.“12. Okresní soud tak zcela správně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou částkou a částkou zaplacenou žalovaným, tedy částku 13 000 Kč, a to bez úroku z prodlení, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

13. Jiná je situace v odvolacím řízení, kdy žalovaný se dostal do prodlení, pokud žalobkyni neuhradil přiznanou částku 13 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Jak vyplývá z obsahu spisu, fikce doručení rozsudku nastala dne 31. 3. 2025. Patnáctidenní lhůta pro podání odvolání skončila 15. 4. 2025 a rozsudek nabyl právní moci 16. 4. 2025. Žalovaný měl plnit do tří dnů, tedy do 19. 4. 2025, když tento den připadl na sobotu, proto měl plnit dne 21. 4. 2025 a pokud tak neučinil, od 22. 4. 2025 je v prodlení. Od tohoto data náleží žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 13 000 Kč ve výši 12 % až do zaplacení. V tomto směru tedy byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalobkyni byl přiznán tento zákonný úrok z prodlení, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku (v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř.) a ve zbytku byl rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části jako věcně správný potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř.

14. V souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že žádný z účastníků nemá na ně právo, když žalobkyně byla před soudem I. stupně i v odvolacím řízení převážně neúspěšná, žalovanému žádné náklady nevznikly.