8 Co 113/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 49.827,70 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 1. 2025, č. j. 24 C 234/2024-28,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odst. II. výroku ohledně 12% úroku z prodlení ročně z částky 43.756 Kč za dobu od 25. 3. 2025 do zaplacení mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 12% úrok z prodlení ročně z částky 43.756 Kč za dobu od 25. 3. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ohledně 14,75% úroku z prodlení ročně z částky 43.756 Kč za dobu od 28. 3. 2024 do 24. 3. 2025 a ohledně 2,75% úroku z prodlení ročně z téže částky za dobu od 25. 3. 2025 do zaplacení, se rozsudek potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 724,62 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 43.756 Kč a částku 1.000 Kč (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 5.071,70 Kč, úrok ve výši 17,9 % ročně z částky 48.827,70 Kč od 18. 3. 2024 do 14. 4. 2024, dále úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 48.827,70 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 48.827,70 Kč od 15. 4. 2024 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 3.436,14 Kč (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 724,62 Kč (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud z doložené rámcové smlouvy č. , anonymizováno, ze dne 12. 1. 2023 včetně dodatku č. 2 ze dne 30. 3. 2023 a z výpisu z běžného účtu žalované vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované na její účet dne 30. 3. 2023 spotřebitelský úvěr ve výši 50.000 Kč, který se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit v měsíčních splátkách po 892 Kč počínaje 13. 4. 2023. Z výpisu z běžného účtu žalované ze dne 16. 4. 2024 pak vyplývalo, že na účtu je konečný zůstatek mínus 1.000 Kč. Žalovaná na úvěr uhradila celkem 6 244 Kč (srov. přehled plateb). Výzvou ze dne 18. 3. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 53.263,84 Kč do 27. 3. 2024. Z žalobkyní tvrzených skutečností a navrhovaných důkazů však dále nevyplynulo, že by žalobkyně posuzovala schopnost žalované (spotřebitele) splácet poskytnutý úvěr. Proto okresní soud vyhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a ust. § 588 zák. č. 89/2012, občanského zákoníku), kdy žalobkyni vzniklo pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) ve výši doposud nevrácené jistiny úvěru, tj. 43.756 Kč (50.000 Kč – 6.244 Kč). Rovněž pak žalobkyni vznikl nárok ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku na vrácení nepovoleného záporného zůstatku na účtu ve výši 1.000 Kč. Dále pak okresní soud konstatoval, že žalovaná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neposkytla tvrzení o svých možnostech vrátit poskytnutou jistinu z neplatné smlouvy o úvěru a doba pro vrácení mezi účastníky je tedy sporná. V takovém případě o ní rozhoduje soud, kdy okresní soud uložil žalované povinnost vrátit dlužnou částku do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť za dané situace bylo nutno vycházet ze skutečnosti, že je v možnostech žalované v této lhůtě částku uhradit.

3. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 43.756 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 28. 3. 2024 do zaplacení a rovněž náklady řízení. Namítala, že pravidlo o času plnění zakotvené v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Pokud tedy možnostem spotřebitele odpovídá splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, resp. spotřebitel netvrdí a neprokáže, že to není v jeho možnostech, zvláštní právní úprava nevylučuje použití obecné a jejich aplikace vede ke stejnému výsledku. Spotřebitel je tedy v daném případě nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh. Ze strany žalované však nebyly tvrzeny ani navrhnuty žádné důkazy, na jejichž základě by soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v možnostech žalované splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele ze dne 18. 3. 2024, když žalovaná byla po celou dobu řízení zcela pasivní. Rovněž pak ze skutečnosti, že žalovaná na svůj dluh ničeho neplnila, neplyne automaticky, že to nebylo v jejích možnostech. Soud prvního stupně proto v daném případě měl přiznat žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení z částky určené jako bezdůvodné obohacení, když žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu prokazatelně vyzvala přípisem ze dne 18. 3. 2024.

4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 3. 2023, na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 50.000 Kč, kdy tuto částku žalovaná téhož dne vyčerpala, avšak ji řádně neuhradila, když doposud uhradila pouze částku 6.244 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak žalobkyně ve vztahu k této skutečnosti, tj. k prověřování příjmů a výdajů žalované uvedla, že vycházela z údajů, které jí poskytla sama žalovaná před uzavřením úvěru a dále z interních databází a BRKI a NRKI. Tvrzené skutečnosti k prověřování úvěruschopnosti žalované pak nebyly ze strany žalobkyně jakkoliv prokázány.

7. Odvolací soud souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 30. 3. 2023 uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), byla-li uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením uvedené smlouvy v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Porušení, resp. nesplnění této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru žalobkyně ničeho nenamítala.

8. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaná na předmětnou smlouvu již zaplatila. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že poskytla žalované úvěr ve výši 50.000 Kč formou výplaty, přičemž žalovaná doposud žalobkyni uhradila částku 6.244 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovanou zaplatit částku představující jejich rozdíl, tj. částku 43.756 Kč žalobkyni a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.

9. Pokud pak žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 28. 3. 2024, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně doposud nedošlo, a to správně do budoucna po právní moci jeho rozhodnutí. Pokud se totiž žalovaná nijak nebránila, že by nebylo v jejích možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdila a neprokazovala svou majetkovou a sociální situaci, je nutno vycházet ze skutečnosti, že je v možnostech žalované ji uhradit ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku. Je tedy zjevné, že žalovaná se v době vydání rozsudku nemohla dostat do prodlení s plněním dluhu.

10. Jiná situace však nastala v průběhu odvolacího řízení, když žalovaná dosud ničeho žalobkyni neuhradila. Rozsudek okresního soudu byl po uložení na poště doručen žalované dne 3. 3. 2025, v odstavci I. tedy nabyl právní moci dne 19. 3. 2025, a žalovaná tedy měla plnit do tří dnů, tj. do 24. 3. 2024 (když poslední den lhůty připadl na sobotu), takže od 25. 3. 2025 je v prodlení s plněním. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně od tohoto data nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, ovšem pouze ve výši 12 %, a to podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, tj. k 1. 1. 2025, činila repo sazba ČNB 4 %.

11. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni zákonný 12% úrok z prodlení ročně z částky 43.756 Kč za dobu od 25. 3. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. ohledně zaplacení 14,75% úroku z prodlení ročně z částky 43.756 Kč za dobu od 28. 3. 2024 do 27. 3. 2025 a ohledně 2,75% úroku z prodlení ročně z částky 43.756 Kč za dobu od 25. 3. 2025 do zaplacení, rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ust. § 224 a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, přičemž soud v jejím procesním úspěchu zohlednil i výši úrokového příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 68,2 % předmětu řízení (tj. co do celkové částky 44.756 Kč) a v rozsahu 31,8 % předmětu řízení neúspěšná (co do částky 20.907,32 Kč). Žalobkyně má tedy nárok na náhradu 36,4 % nákladů řízení (68,2 – 31,8). Celkové náklady řízení žalobkyně činí 1.994 Kč a odpovídají zaplacenému soudnímu poplatku. Na nákladech řízení pak byla žalobkyni přiznána částka 724,62 Kč (tj. 36,4 % z částky 1.994 Kč).

13. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím je odůvodněn převážně neúspěchem žalobkyně v tomto řízení.