8 Co 120/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 92.228,15 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 24. 3. 2025, č. j. 106 C 446/2024-107,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odst. I. výroku ohledně zaplacení částky 92.228,15 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7.403,71 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně za dobu od 2. 7. 2024 do zaplacení a v odst. II. výroku, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 92.228,15 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7.403,71 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 5.894,21 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 92.228,15 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 92.228,15 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení (odstavec I. výroku) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku).

2. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, když se domáhala jeho změny tak, že žalovaný bude zavázán zaplatit žalobkyni částku 92.228,15 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 7.403,71 Kč a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 92.228,15 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení.

3. Žalobkyně neměla námitek proti posouzení věci ve vztahu k úvěruschopnosti a platnosti smlouvy, když nadále požadovala pouze zaplacení tzv. bezdůvodného obohacení a úroku z prodlení. Uváděla, že s ohledem na povahu úvěrového produktu není pro ni možné provést částku prostého čerpání a částku úhrady za celé smluvní období, když žalovaný na svém běžném účtu nakládal se svými vlastními peněžními prostředky, které na běžném účtu současně nejsou vždy v celé jejich výši úhradami vyčerpaného úvěru. Zásadní otázkou odvolání tedy je, jestli u tohoto typu kontokorentního či debetního úvěru je možné určit čerpání. Žalobkyně trvala na tom, že čerpání prokázala právě doloženým výpisem z účtu. Dále uvedla, že tvrzení o tom, kolik bylo žalovaným za celou dobu smluvního vztahu uhrazeno, nenese žalobkyně, ale jedná se o břemeno tvrzení na straně žalovaného. Tedy proto, aby žalobkyni mohlo být přiznáno plnění z žalovaného nároku, má za to, že stačí jen tvrdit a prokázat, že prostředky byly na základě absolutně neplatného úkonu žalovaným čerpány a postačí jen tvrdit, že nebyly vráceny. Hned u žaloby byl přiložen shrnující výpis z banky, který jasně definuje převáděnou částku jako čerpanou jistinu a dále byl předložen výpis z úvěrového účtu, kde ke dni 1. 3. 2024 vyplývá zřetelné převedení částky 93.608,15 Kč na evidenční účet banky a kdy následně bylo žalovaným uhrazeno ještě 6 splátek, každá z nich po 230 Kč. Jako bezdůvodné obohacení by tedy měla být brána částka 92.228,15 Kč. Žalobkyně měla tedy za prokázané, že banka jako právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému jako jistinu částku 93.608,15 Kč. Je potřeba u typu původního čerpání vzít opravdu na zřetel, že kompletní předchozí historické pohyby na běžném účtu nelze převést na částku prostého čerpání (bez dalších poplatků a úroků účtované na vrub běžného účtu z titulu různých úvěrových a jiných produktů) a na částku úhrady za celé smluvní období, když na běžném účtu současně klient nakládá se svými vlastními peněžními prostředky, které nejsou vždy v celé jejich výši úhradami vyčerpaného úvěru. Výpis z bankovního účtu je tedy zásadním a jediným možným důkazem, jak banky prokazují čerpání a výši dluhu v návaznosti na pohyby na účtu.

4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

5. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud zcela jako na správná a úplná odkazuje. Odvolací soud tak přejímá zjištění okresního soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně - , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli dne 15. 9. 2020 rámcovou smlouvu o finančních službách na základě které byl žalovanému zřízen běžný účet č. , č. účtu, . Dále mezi týmiž účastníky byla dne 15. 9. 2020 uzavřena smlouva o poskytnutí kontokorentního úvěru na běžném účtu žalovaného s možností čerpat peněžní prostředky, kdy limit kontokorentního úvěru činil 40.000 Kč. Současně si strany dohodly úrokovou sazbu ve výši 18,90 % ročně a povinnost hradit ceny a služby spojené s vedením kontokorentního účtu a běžného účtu. Výzvou ze dne 3. 3. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně sdělila žalovanému, že nedošlo k vyrovnání nepovoleného přečerpání na účtu č. , hodnota, a ke dni 1. 3. 2024 byla pohledávka z účtu převedena na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků, kdy celková dlužná částka činí 97.780,10 Kč a sestává se z nepovoleného přečerpání ve výši 93.608,15 Kč a řádných a zákonných úroků z prodlení. Zároveň , právnická osoba, před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z jeho žádosti, kde uvedl příjem ve výši 36.000 Kč měsíčně, výdaje 1.000 Kč měsíčně, nájemné 12.000 Kč měsíčně a splátkové zatížení ve výši 4.000 Kč. Banka pak stanovila životní výdaje klienta na podkladě využití statistických a normativních nákladů na bydlení na částku 18.100 Kč měsíčně. Dále prověřila splátkové zatížení žalovaného a zjistila, že je ve výši 8.123 Kč měsíčně. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 25. 6. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, přičemž postoupení pohledávek, bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 22. 7. 2024.

7. Odvolací soud se plně ztotožňuje s názorem vysloveným okresním soudem, že žalobkyně dostatečně ve smyslu ust. § 79 odst. 1 o. s. ř. netvrdila rozhodné skutečnosti tak, aby bylo možno dospět k závěru, že žalobkyní požadovaná částka jistiny odpovídá skutečnému dluhu žalovaného, když toto nelze dovodit z výpisu z evidenčního účtu pohledávek z nepovolených debetních zůstatků (označeného jako „podklady pro súdne konanie“), jak tvrdila žalobkyně. Nelze z něj totiž dovodit, jakou konkrétní částku za celou dobu trvání smluvního vztahu (dle neplatné smlouvy o povoleném kontokorentu, tj. již od 15. 9. 2020) vyčerpal a jakou celkovou částku na vyčerpaný úvěr uhradil. To vše za situace, kdy žalobkyně řádně neprokázala, náležité zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a kdy z toho důvodu bylo nutno dospět k závěru o absolutní neplatnosti dané smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a v souladu s ust. § 86 odst. 1 a 2 cit. zákona, jak zcela správně uzavřel okresní soud. Žalobkyně tedy v daném případě má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, a nemohla tak k poskytnutým částkám, resp. čerpaným částkám ze strany žalovaného připočítávat jakýkoliv sjednaný úrok a poplatky ze smlouvy o povoleném kontokorentu. Odvolací soud se plně ztotožňuje s právním závěrem okresního soudu, že popsaný způsob (jak byl uveden v žalobě i v jejím doplnění ze dne 17. 1. 2025) jakým žalobkyně dospěla závěru, že dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 92.228,15 Kč, je nedostatečný a nelze jej bez dalšího dovodit ani z doložených výpisů z evidenčního účtu pohledávek.

8. Odvolací soud se pak neztotožňuje s názorem žalobkyně uvedeným v odvolání, že tvrzení o tom, kolik bylo žalovaným za celou dobu smluvního vztahu uhrazeno, nese žalovaný, je to právě žalobkyně, která musí tvrdit a prokázat, že se žalovaný obohatil a o jakou částku.

9. S ohledem na shora uvedené, kdy žalobkyně neprokázala výši bezdůvodného obohacení, proto okresní soud zcela správně žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl a jeho rozhodnutí tak bylo v souladu s ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno, a to včetně nákladového výroku.

10. V odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému by tak náležela náhrada nákladů odvolacího řízení v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému však žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, proto o nich bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.