8 CO 123/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa o zaplacení částky 60.408 Kč s příslušenstvím a částky 18.566,38 Kč k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 1. 2022, č. j. 109 C 40/2019-70,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 17.105,02 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky sídlem [adresa].

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.408 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 30. 9. 2019 do zaplacení, částku 18.566,38 Kč a na nákladech spojených s uplatněním pohledávky částku 1.200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 37.640 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 30.000 Kč na základě smlouvy o podnikatelské zápůjčce [číslo] dne 29. 3. 2018 a žalovaný se zavázal vrátit tyto prostředky a zaplatit sjednané úroky ve výši 24.876 Kč, tedy celkem částku 54.876 Kč. Žalovaný v dohodě vystupoval pod svým IČO a dohodu strany nadepsaly jako„ podnikatelská zápůjčka“, jejímž účelem byla investice. Žalovaný první splátku ve výši 4.573 Kč uhradil až 7. 5. 2018, tedy 20 dnů po splatnosti a druhou splátku 26. 6. 2018, tj. 40 dnů po splatnosti. Další splátky již neuhradil a dostal se do prodlení v délce 60 dnů, poté došlo k zesplatnění všech jeho závazků v souladu s čl. 6 podmínek. Žalovaný tak měl zaplatit 48.976 Kč, z čehož dlužné splátky činily 45.730 Kč, dále žalobkyně vyúčtovala fakturou [číslo] ze dne 9. 9. 2019 žalovanému částku 11.432 Kč v souladu s čl. 6 podmínek představující smluvní pokutu 25 % z dlužné částky na nové jistině, jejíž splatnost stanovila na 10. 9. 2019.

3. Skutková zjištění podřadil okresní soud pod ust. § 1796, § 1797, § 1801 a § 2048 o. z. a dále § 2390 a § 2392 odst. 1 věta první o. z. Dospěl k závěru, že se jedná o smlouvu, kterou uzavřeli 2 podnikatelé při jejich podnikatelské činnosti a neaplikoval proto zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalovaný nepopřel, že smlouvu sjednával tzv. na IČO, pouze svůj postup omlouval tím, že již neměl jinou možnost, jelikož mu žalobkyně nechtěla poskytnout spotřebitelský úvěr. V tomto směru odkázal okresní soud na rozhodnutí NS ČR 23 Cdo 1129/2008. Dále okresní soud dospěl k závěru, že na danou smlouvu nelze aplikovat ani ustanovení o. z. týkající se adhezních smluv, neboť aplikaci ust. § 1799 a § 1800 si strany vyloučily v čl. 13 podmínek, což je mezi podnikateli možné dle § 1801 o. z. Žalovaný se tak jako podnikatel nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy z důvodu lichvy (§ 1797 o. z.). Pokud se týká úroků, ty byly ve smlouvě stanoveny pevnou částkou 24.876 Kč, kdy po přepočtu lze dospět k závěru, že úrok činil 83 % z celkových půjčených prostředků, kdy soud nemá za to, že tento úrok je zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť výpis z databáze ARAD, kterou předložil žalovaný o výši úroku nelze bez dalšího brát jako bernou minci, která určí, jaký úrok je již v rozporu s dobrými mravy a jaký není. Za absolutně neplatné také soud nepovažoval ujednání o smluvních pokutách dle čl. 6 podmínek, když navíc žalovaný nenavrhl výši smluvní pokuty moderovat a smluvní pokuta plní funkci smluvní pokuty, když na nepřiměřenost nelze usuzovat pouze z její výše, který je důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta, pokud by odvolací soud nevyhověl odvolání, navrhl, aby soud prodloužil lhůtu splatnosti a umožnil mu měsíční splátky ve výši 3.500 Kč měsíčně. Namítal, že smlouva o zápůjčce je od svého počátku absolutně neplatná, jelikož se jedná o lichvu a odporuje dobrým mravům. V podmínkách zápůjčky byly sjednány zcela nepřiměřené sankce ve prospěch žalobce, které umožnily následně žalobci uplatnit vůči němu pohledávku převyšující více než 400% dlužnou částku, a to ke dni 30. 9. 2018. Během 6 měsíců, ačkoli na splátkách z poskytnuté jistiny uhradil 9.146 Kč, tedy dlužná částka jistiny byla 20.854 Kč, se pohledávka vyšplhala na 80.184 Kč. Takovéto navýšení není v souladu s dobrými mravy, a to ani mezi podnikateli. Smlouva byla přitom uzavřena s využitím jeho tísně, o které žalobkyně věděla a této zneužila k uzavření jednostranně nevýhodné smlouvy v jeho neprospěch. V době uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce měl s žalobkyní uzavřenu předcházející smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru, u kterého se dostal do problémů se splácením. Tato smlouva o spotřebitelském úvěru byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku určena jako absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Dobrým mravům odporovala z důvodu postupu věřitele v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru. V tomto směru navrhl připojení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 108 C 24/2020, kterým byla smlouva určena jako absolutně neplatná. Peníze nutně potřeboval na základní životní potřeby a splátky úvěrů, které měl, proto přistoupil na to, že smlouva byla uzavřena jako podnikatelský úvěr. Neměl na výběr, kdy mohl buďto podepsat smlouvu o zápůjčce a obdržet půjčku, nebo nemít prostředky. Jeho hlavní příjem byl v té době z jeho zaměstnání, podnikáním si pouze přivydělával v roce 2017. Jako podnikatel neměl žádné zkušenosti se sjednáváním podnikatelských smluv, jeho podnikání trvalo pouze od začátku roku 2017, ale tyto informace po něm žalobkyně nechtěla, pouze se zajímala o IČO.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Uvedla, že žalovaný nebyl v závazkovém vztahu s žalobkyní v postavení spotřebitele, ale vystupoval jako podnikající fyzická osoba. Závěr soudu ohledně toho, že se na daný závazkový vztah nepoužije zákon o spotřebitelském úvěru, je zcela na místě. Ze strany žalovaného se jedná o nemravné jednání, když věděl, že nebude schopen úvěr splácet, přesto si od žalobkyně vzal finanční prostředky a nyní se dovolává ochrany z postavení spotřebitele, přestože vědomě uzavřel smlouvu o zápůjčce jakožto podnikatel. Žalovaný uzavřel smlouvu jako fyzická osoba podnikatel, přičemž tuto skutečnost potvrdil uvedením identifikačního čísla v těchto smlouvách. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, č. j. 23 Cdo 1129/2008 říká, že jestliže podnikatel, jakožto účastník smlouvy, uvedl ve smlouvě své identifikační číslo osoby a daňové identifikační číslo, dal tím najevo, že se smlouva týká jeho podnikatelské činnosti. Závazkové právní vztahy mezi žalobkyní a dlužníkem tak nejsou vztahy spotřebitelskými, proto nelze dle žalobkyně tvrdit neplatnost ujednání smlouvy o zápůjčce pro rozpor s dobrými mravy a ustanoveními na ochranu spotřebitele. Na podnikatele jsou kladeny požadavky, aby tito jednali s péčí řádného hospodáře. V tomto směru odkázala dále na rozhodnutí 23 ICdo 56/2018. Jestliže Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 dovodil, že„ v případě podnikatele, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, však zpravidla s ohledem na jeho předpokládanou profesionalitu nebude možné rozpor s dobrými mravy spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti“, tím spíše takový závěr platí v případě úroku, tedy úplaty za užívání jistiny. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění ani zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. ani o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení. Dále odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, rozsudek sp. zn. 101 VSPH 80/2019 ze dne 7. 3. 2019. Dále žalobkyně uvedla, že nebyla žalovaným informována o tom, že zápůjčku hodlá žalovaný použít pro jiné účely, než pro potřeby svého podnikání a žalobkyně nemohla při uzavření smlouvy zjistit, že žalovaný následně, tj. dodatečně po uzavření smlouvy použije zápůjčku v rozporu s uzavřenou smlouvou. Dále odkázala na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 5942/2017.

6. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

7. Odvolací soud se plně ztotožňuje se skutkovými zjištěními, jak je učinil okresní soud a v podrobnostech na skutková zjištění plně odkazuje.

8. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje s právními závěry učiněnými okresním soudem.

9. Rozhodná právní úprava je uvedena v ustanoveních: § 1 odst. 2 o. z. § 419 o. z., dle kterého spotřebitel je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. § 433 odst. 1 o. z., dle kterého kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. § 547 o. z., dle kterého právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. § 576 o. z., dle kterého týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. § 580 odst. 1 o. z., dle kterého neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 o. z., dle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. § 1796 o. z., dle kterého je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. § 1797 o. z., dle kterého podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 o. z., ani se nemůže dovolat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z. § 1798 o. z., dle kterého ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejich pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (odstavec 1). Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (odstavec 2). § 1799 o. z., dle kterého doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát. § 1800 o. z., dle kterého obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen (odstavec 1). Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577 (odstavec 2). § 1801 o. z., dle kterého odchýlí-li se strany od § 1799 nebo 1800 nebo vyloučí-li některé z těchto ustanovení, nepřihlíží se k tomu. To neplatí pro smlouvy uzavřené mezi podnikateli, ledaže strana prokáže, že doložka uvedená mimo vlastní text smlouvy a navržená druhou smluvní stranou hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku. § 2390 o. z., dle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. § 2392 odst. 1 věty první o. z., dle kterého při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky.

10. Okresní soud správně na skutková zjištění neaplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak navrhoval žalovaný a zápůjčku posoudil jako smlouvu, kterou uzavřeli dva podnikatelé při podnikatelské činnosti, neboť smlouva je v nadpisu označena za podnikatelskou, žalovaný se označil identifikačním číslem a podpisem smlouvy odsouhlasil, že zápůjčka je poskytována jako podnikatelská za účelem investičním. Žalovaný tak smlouvu o zápůjčce sjednával jako podnikatel, přičemž dle § 421 odst. 2 o. z. se má za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona. Ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1129/2008 pokud žalovaný ve smlouvě uvede své identifikační číslo osoby, dává tím najevo, že smlouva se týká jeho podnikatelské činnosti. Bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že smlouvu neuzavíral jako podnikatel a že poskytnuté prostředky nepoužil pro podnikatelské účely. Tím, že se žalovaný nedostavil k jednání před soudem prvého stupně, zbavil se možnosti být poučen ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tyto skutečnosti tvrdil a prokázal. Jedinou jeho obranou v písemných vyjádřeních byla skutečnost, že se nacházel ve finanční tísni a že mu žalobkyně již neposkytla navýšení spotřebitelského úvěru. V tomto směru je nutno přičíst k tíži žalovaného, že to byl on, který uzavíral takovou smlouvu, ač věděl, že má již další úvěry, které není schopen splácet a že zřejmě nebude schopen splácet ani tuto zápůjčku. Žalovaný se tak nemůže jako podnikatel dovolávat neplatnosti smlouvy z důvodu lichvy, když pro podnikatele je v § 1797 o. z. zapovězeno požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 o. z. z důvodu neúměrného krácení, či dovolat se neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z., tedy z důvodu lichvy.

11. Neznamená to však, že by nebylo možné posuzovat ujednání o úrocích ve smlouvě uzavřené mezi podnikateli jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Závěr, dle kterého dopad § 1797 o. z. nevylučuje možnost dovolat se neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy ve vztahu mezi podnikateli přijímá literatura a rovněž tak judikoval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí 32 Cdo 1490/2019, byť tento rozsudek řešil úroky z prodlení.

12. V projednávané věci jde o úrok představující úplatu za užívání půjčené jistiny (NS ČR 32 Odo 657/2005 a 21 Cdo 4748/2007). Úrokem v právním smyslu je tak plnění, jehož poskytování je závislé na běhu času, které představuje úplatu za užívání věřitelem poskytnuté jistiny, které dlužník poskytuje pravidelně. Možnost sjednat si výši úrokové sazby je obsahovým projevem smluvní volnosti stran. Absolutní neplatnost pro rozpor s dobrými mravy, tedy posouzení v souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť se jedná o normu, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. § 580 o. z. uvádí důvody neplatnosti, dle kterého neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům a dle § 588 o. z. k neplatnému právnímu jednání soud přihlédne i bez návrhu. Dobré mravy však chrání vždy obecný zájem, nikoliv pouze zájem individuální. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, předmětem přezkumu prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z. být nemůže. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 ani o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení. Pravidla o adhezní kontraktaci (formulářové smlouvě) se použijí i na vztahy mezi podnikateli, nevyloučí-li si ji strany za splnění předpokladu § 1801 o. z. Z ust. § 1801 o. z. vyplývá, že soud z úřední povinnosti nepřihlíží k ujednání, kterým strany mění účinky pravidla ochrany pro slabší strany, toho se musí podnikatel dovolat (§ 433, § 1797 o. z.). V tomto směru dále odvolací soud odkazuje na rozhodnutí NS ČR 29 Cdo 5943/2016. K tomu, aby bylo možno dospět k závěru o neplatnosti sjednané výše úroku, protože tento byl sjednán v rozporu s dobrými mravy, je nutno se zabývat všemi rozhodnými skutečnostmi, nejen absolutní výši úrokové sazby. Bylo tedy na žalovaném, aby se bránil a tvrdil všechny rozhodné skutečnosti ohledně okolností uzavírání smlouvy, které by mohly vést k závěru, že smlouva je neplatná. K uvedenému závěru zřejmě směřoval i zákonodárce, když např. vyloučil použití ustanovení o lichvě (§ 1979 o. z.). Pouhá skutečnost, že někdo dostává méně či více dává, není v rozporu s dobrými mravy.

13. V tomto směru odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, dle kterého„ jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů, je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (např. právní úprava ochrany slabší strany). Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ust. § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotná výše úroku nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z., o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.

14. Okresní soud tak správně dospěl k závěru, že smlouva nemůže být absolutně neplatným právním úkonem jen s ohledem na výši sjednaných úroků. Další okolnosti, představující naplnění předpokladu rozporu smlouvy s dobrými mravy, žalovaný netvrdil.

15. Okresní soud rovněž dospěl ke správnému právnímu hodnocení, že ani ujednání o smluvních pokutách dle čl. 6 podmínek nelze považovat za absolutně neplatné. Jako jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nelze pokládat ujednání o smluvní pokutě z důvodu nepřiměřenosti její výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeného jejího navyšování (23 Cdo 1749/2015). Takovou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka pouze moderovat, s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 2051 o. z. Rovněž o nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty nelze usuzovat pouze z její celkové výše.

16. Okresní soud tak správně uložil žalovanému povinnost zaplatit dlužnou částku nesplaceného úvěru - zápůjčky spolu s úrokem sjednaným ve výši 54.876 Kč a stejně tak správně uložil žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokuty dle čl. 6 podmínek ve výši 3.246 Kč (1.326 + 1.920) a smluvní pokutu podle čl. 6 podmínek ve výši 11.432,50 Kč ve výši 25 % z nové jistiny, tj. z částky 45.730 Kč Tyto smluvní pokuty pak byly splatné dle vystavených faktur. Takto činí celkem dlužná částka 60.408 Kč.

17. V neposlední řadě má rovněž žalobkyně nárok na smluvní pokutu podle čl. 6 podmínek ve výši 0,1 % denně z nové jistiny, tj. ze 45.730 Kč, a to za dobu, kterou žalobkyni kapitalizovala od 21. 8. 2018, tedy od následujícího dne po její splatnosti, která nastala po zesplatnění úvěru, když k zesplatnění došlo 19. 8. 2018, na smluvní pokutu má nárok až do 30. 9. 2019, jak žalobkyně požadovala. V tomto směru pak činí smluvní pokuta 18.566,38 Kč.

18. Rovněž žalobkyni náleží nárok na zaplacení částky 1.200 Kč, když tento nárok vyplývá z § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a jedná se o paušální náhradu výdajů spojených s uplatněním pohledávky.

19. S ohledem na shora uvedené byl rozsudek okresního soudu potvrzen jako věcně správný včetně nákladového výroku, v souladu s ust. § 219 o. s. ř.

20. Okresní soud rovněž stanovil správně lhůtu k plnění pohledávky žalobkyně vůči žalovanému v souladu s ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem, tedy lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku, když se jedná o zákonnou lhůtu a je pouze na úvaze soudu, zda povolí plnění ve splátkách či stanovení lhůtu delší k zaplacení dluhu. V daném případě by se jednalo pouze o výjimku ze zákonné povinnosti žalovaného splatit dluh ve lhůtě tří dnů.

21. V odvolacím řízení byla žalobkyně plně úspěšná, proto jí náleží rovněž plná náhrada nákladů odvolacího řízení v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení zástupkyně žalobkyně učinila 2 úkony právní služby, a to vyjádření k podanému odvolání a účast u odvolacího jednání, za což jí náleží odměna za 2 úkony právní služby po 4.260 Kč v souladu s ust. § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky, tj. 600 Kč. Dále náleží cestové ve výši 3.516,38 Kč za cestu z [obec] do [obec] a zpět při ujetí 508 km osobním vozem [značka] i30, [registrační značka], při průměrné spotřebě motorové nafty 4,4 l /100 km, skutečné ceně paliva 50,50 Kč, paušální sazbě 4,70 Kč/km, náhrada za ztrátu času za 15 půlhodin po 100 Kč, tj. 1.500 Kč, z těchto částek 21% DPH, což je částka 2.968,64 Kč Celkem tak činí náklady odvolacího řízení 17.105,02 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám její zástupkyně.