8 CO 129/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 58.094 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 2. 2022, č. j. 10 C 209/2021-36,

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku ohledně částky 12.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 8. 5. 2020 do zaplacení a ohledně částky 4.040 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 8. 5. 2020 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 8. 5. 2020 do zaplacení a částku 4.040 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 8. 5. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se rozsudek v tomto odstavci potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem byla žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.400,67 Kč spolu s ročním 19,31 % úrokem z částky 22.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s ročním 23,72 % úrokem z částky 21.750,83 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 43.750,83 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala zrušení rozsudku okresního soudu, případně navrhovala změnit rozsudek tak, aby žalobě bylo vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že dle bodu 3. odůvodnění rozsudku okresní soud nevzal za prokázané tvrzení o tom, že věřitel s dlužníkem uzavřeli Smlouvu 1, včetně tvrzení o předání částky 22.000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, neboť žalobkyně sice Smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo v kopii předložila, tato ovšem neobsahovala žádné údaje, ani podpis dlužníka, jednalo se pouze o blanketní formulář s předvyplněným číslem smlouvy. S tímto skutkovým zjištěním a provedeným dokazováním žalobkyně nesouhlasila a namítala, že soud neprovedl všechny navržené a předložené důkazy, konkrétně neprovedl důkaz listinou - Smlouvou o spotřebitelském úvěru číslo doručenou soudu dne 9. 6. 2021. K výzvě soudu totiž žalobkyně ve stanovené lhůtě doručila soudu řádně vyplněnou a oběma smluvními stranami podepsanou smlouvu, tento důkaz k prokázání tvrzení žalobkyně byl soudu doručen ještě před jednáním nařízeným na 2. 2. 2022. Na základě toho dospěl okresní soud k nesprávnému skutkovému zjištění, že dlužníkovi nebyla ze strany věřitele předána částka 22.000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a v této souvislosti pak soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dlužníkovi pouze částku 19.000 Kč a 16.000 Kč, tedy celkem 35.000 Kč.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že částečně bylo odvolání žalobkyně podáno důvodně.

5. Odvolací soud přejímá skutková zjištění okresního soudu ohledně smlouvy z 28. 10. 2017, číslo na základě níž předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku v hotovosti ve výši 19.000 Kč, když na tuto zápůjčku zaplatil žalovaný celkem částku 14.960 Kč. Dále bylo převzato zjištění okresního soudu ohledně smlouvy z 27. 7. 2017, dle níž předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 16.000 Kč, když na tuto uhradil žalovaný celkem částku 17.696 Kč. Pokud se týká smlouvy z 14. 1. 2018, číslo pak odvolací soud doplnil dokazování touto listinou, z níž zjistil, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 14. 1. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 22.000 Kč, když na tuto vrátil žalovaný celkem částku 10.000 Kč. Tato smlouva byla podepsána oběma stranami a tuto smlouvu měl okresní soud k dispozici již v době svého rozhodování. Dále odvolací soud doplnil dokazování kartou zákazníka - žádostí o zápůjčku z 14. 1. 2018, z níž bylo odvolacím soudem zjištěno, že žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjem činí 17.489 Kč, výdaje na bydlení (nájem, inkaso a energie) činí 3.500 Kč, osobní výdaje 3.000 Kč, splátky úvěrů 5.280 Kč, takže použitelný příjem činí 5.704 Kč. Žalovaný v té době žil s rodiči.

6. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření tří smluv o zápůjčce podle ust. § 2390 o. z.

7. Odvolací soud se ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, že předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjček nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného podle ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., když se spokojila toliko s tvrzeními žalovaného ohledně příjmů a výdajů v kartách zákazníka, aniž by tyto údaje jakkoli ověřovala, například pracovní smlouvou, výplatními páskami, výpisy z účtů, nájemní smlouvu apod. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, například rozsudek 33 Cdo 2178/2018, případně Ústavního soudu III. ÚS 4129/2018 nebo na rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C -679/2018. Z tohoto důvodu jsou všechny tři smlouvy o zápůjčkách absolutně neplatné podle ust. § 580 odst. 1 a § 588 o. z.

8. Ze shora uvedeného vyplývá, že se žalobkyně může domáhat z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 a násl. o. z. zaplacení rozdílů mezi tím, co žalovanému fakticky poskytla a mezi tím, co uhradil.

9. V případě zápůjčky číslo byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 20.000 Kč, žalobkyni zaplatil 10.000 Kč, takže žalobkyně má nárok na zaplacení částky 12.000 Kč.

10. V případě zápůjčky číslo poskytla předchůdkyně žalobkyně částku 19.000 Kč žalovanému, ten uhradil částku 14.960 Kč, takže žalobkyně má nárok na 4.040 Kč.

11. V případě zápůjčky číslo poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému zápůjčku ve výši 16.000 Kč, žalovaný uhradil 17.696 Kč, takže z této zápůjčky nedluží žalobkyni ničeho.

12. Vzhledem k tomu, že se jedná o nárok bezdůvodného obohacení, měl žalovaný plnit na výzvu věřitele. Odvolací soud tedy doplnil dokazování předžalobní výzvou z 30. 4. 2020 a podacím lístkem z 1. 5. 2020, z nichž bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužných částek do 7. 5. 2020, takže od 8. 5. 2020 byl v prodlení s plněním dluhu. Z tohoto důvodu byl zavázán žalovaný zaplatit žalobkyni spolu s dlužnými částkami také zákonný úrok z prodlení od 8. 5. 2020 do zaplacení, tak jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

13. V této části byl rozsudek okresního soudu podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn, ve zbytku byl rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

14. Na okraj odvolací soud poznamenává, že jednotlivé smlouvy o zápůjčce je třeba posuzovat odděleně, nikoliv jako celek, tak jak to učinil okresní soud.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn převážným neúspěchem žalobkyně v řízení. Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání, jestliže toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, prostřednictvím okresního soudu, k Nejvyššímu soudu České republiky.