8 CO 131/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně registrace anonymizována tři slova číslo sídlem adresa , země zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 61.341,25 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 17. 3. 2022, č. j. 110 C 41/2022-128,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavcích II. a III. výroku, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 11.516,32 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba na zaplacení částky 49.824,93 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 40.897,78 Kč od 14. 8. 2021 do zaplacení, byla zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud vzal za prokázáno, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru mezi žalobkyní a žalovaným, na jejímž základě prostřednictvím kreditní karty žalobkyně čerpal žalovaný finanční prostředky žalobkyně. Za trvání úvěrového vztahu takto žalovaný vyčerpal celkem 287.607,29 Kč a uhradil částku 276.090,97 Kč. Skutková zjištění okresní soud podřadil pod ust. § 2395 o. z. a smlouvu hodnotil dle ust. § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka a žalovaný jako spotřebitel. Dále okresní soud uvedl, že z žádosti o vydání platební karty nevyplynuly žádné tvrzené příjmy žalovaného, přičemž pokud jde o přiznání k dani z příjmu fyzických osob, pak žalobkyně opodstatněně vycházela z toho, že žalovaný měl měsíční příjem vyšší než 15.000 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného, o jejich výši absentuje ze strany žalobkyně jakékoliv tvrzení a okresní soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Z toho důvodu uzavřenou smlouvu o úvěru dle ust. § 9 ZoSÚ považoval za absolutně neplatnou rovněž s odkazem na ust. § 588 o. z. a nárok žalobkyně posuzoval dle ust. § 2991 a násl. o. z. z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyni pak přiznal rozdíl mezi poskytnutou částkou 287.607,29 Kč a žalovaným uhrazenou částkou 276.090,97 Kč, tedy částku 11.516,32 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím, a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti odstavcům II. a III. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 61.341,25 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím z částky 52.414,10 Kč od 14. 8. 2021 do zaplacení a že rozsudek soudu I. stupně bude zrušen v odstavci II. výroku, v odstavci III., že bude změněn tak, že žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně uvedla, že měla za to, že již v průběhu řízení o vydání elektronického platebního rozkazu doplnila vše potřebné, když konkrétně rozčíslila, z čeho se žalovaná částka skládá. Po zrušení vydaného elektronického platebního rozkazu z důvodu nepřevzetí rozhodnutí stranou žalovanou již nebyla žalobkyně vyzývána k dalším doplněním či upřesněním žalobního návrhu. Legitimně tedy předpokládala, že soud I. stupně za stavu, kdy žalovaný tvrzený nárok nerozporuje, má tvrzení a důkazní prostředky předložené žalobkyní za dostatečné. Soud I. stupně nevytýká žalobkyni zjištění příjmové složky, nicméně z pohledu žalobkyně je nezbytné uvést, že žalovaný jako osoba samostatně výdělečně činná za rok 2013 celkově vydělal částku 965.851 Kč, přičemž uplatnil výdajový paušál ve výši 60 % z příjmů za daný rok. S ohledem na tuto skutečnost reálný příjem žalovaného byl větší než cca 32.000 Kč. Při posuzování úvěruschopnosti vycházel dále z tvrzení žalovaného, že má vyživovací povinnost vůči manželce a třem dětem. Z doloženého bankovního výpisu vyplývá, že žalovaný nehradil žádné další úvěry či jiné pravidelné splátky. Výdaje na bydlení vyvozuje žalobkyně ze statistických dat s průměrnými náklady na bydlení. Ostatní výdaje jsou patrné právě z doložených výpisů. Vzhledem k nadprůměrným příjmům žalovaného a vyrovnanému měsíčnímu rozpočtu žalobkyně dovodila, že finanční situace žalovaného je příznivá a výdaje žalovaného nepřevyšují jeho příjmy. Žalobkyně uzavřela, že žalovaný je schopen dostát svým závazkům a poskytla mu úvěr. Žalovaný byl schopen plnit své závazky po dobu téměř pěti let.

4. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části, tj. v odstavcích II. a III. výroku, v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Okresní soud učinil zcela správná a úplná skutková zjištění ohledně právně významných skutečností pro posouzení žaloby žalobkyně, na která krajský soud jako na správná a úplná zcela odkazuje. Okresní soud nepochybil ohledně zjišťování skutečností ohledně úvěruschopnosti žalovaného, když žalobkyně byla schopna doložit pouze příjmy žalovaného, nezkoumala však řádně jeho výdajovou stránku, a to zvlášť za situace, kdy bylo zřejmé, že žalovaný má manželku a vyživuje tři děti, již vůbec není zřejmé, zda a jaké příjmy má manželka, případně jak staré jsou děti a jaké mají výdaje. Nejvyšší soud se k otázce porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost úvěrovaného podrobně vyjádřil např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvenci v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Proto zákon konkrétně § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, kdy odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Tento výklad o zkoumání úvěruschopnosti a zejména otázky prověřování údajů sdělených spotřebitelem, plně konvenuje se závěry zaujatými Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8. směrnice 2008/48/ES o smlouvách a spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen směrnice), a bod 26. její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Pokud tedy žalobkyně vycházela pouze z ověřených příjmů žalovaného, na základě nichž dospěla k závěru o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, postupovala zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěrů. Tento závěr rovněž vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, z něhož vyplývá, že„ pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru je nutno považovat takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Pouze takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.“ 6. Okresní soud tak správně ve smyslu ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně posuzoval dle § 2991 a násl. občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení a přiznal žalobkyni rozdíl mezi žalovanému poskytnutou částku 287.607,29 Kč a uhrazenou částku 276.090,97 Kč, tedy částku 11.516,32 Kč a ve zbytku žalobu žalobkyně správně zamítl.

7. S ohledem na shora uvedené byl rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části jako věcně správný potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř., a to včetně nákladového výroku.

8. V odvolacím řízení byl žalovaný plně úspěšný, proto by mu v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. náležela plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Jelikož mu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, bylo o nich rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.