8 CO 131/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně registrace anonymizována tři slova číslo sídlem adresa, země zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 61.341,25 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 17. 3. 2022, č. j. 110 C 41/2022-128,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavcích II. a III. výroku, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 11.516,32 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba na zaplacení částky 49.824,93 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 40.897,78 Kč od 14. 8. 2021 do zaplacení, byla zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud vzal za prokázáno, že dne datum byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru mezi žalobkyní a žalovaným, na jejímž základě prostřednictvím kreditní karty žalobkyně čerpal žalovaný finanční prostředky žalobkyně. Za trvání úvěrového vztahu takto žalovaný vyčerpal celkem 287.607,29 Kč a uhradil částku 276.090,97 Kč. Skutková zjištění okresní soud podřadil pod ust. § 2395 o. z. a smlouvu hodnotil dle ust. § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka a žalovaný jako spotřebitel. Dále okresní soud uvedl, že z žádosti o vydání platební karty nevyplynuly žádné tvrzené příjmy žalovaného, přičemž pokud jde o přiznání k dani z příjmu fyzických osob, pak žalobkyně opodstatněně vycházela z toho, že žalovaný měl měsíční příjem vyšší než 15.000 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného, o jejich výši absentuje ze strany žalobkyně jakékoliv tvrzení a okresní soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Z toho důvodu uzavřenou smlouvu o úvěru dle ust. § 9 ZoSÚ považoval za absolutně neplatnou rovněž s odkazem na ust. § 588 o. z. a nárok žalobkyně posuzoval dle ust. § 2991 a násl. o. z. z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyni pak přiznal rozdíl mezi poskytnutou částkou 287.607,29 Kč a žalovaným uhrazenou částkou 276.090,97 Kč, tedy částku 11.516,32 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím, a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti odstavcům II. a III. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 61.341,25 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím z částky 52.414,10 Kč od 14. 8. 2021 do zaplacení a že rozsudek soudu I. stupně bude zrušen v odstavci II. výroku, v odstavci III., že bude změněn tak, že žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně uvedla, že měla za to, že již v průběhu řízení o vydání elektronického platebního rozkazu doplnila vše potřebné, když konkrétně rozčíslila, z čeho se žalovaná částka skládá. Po zrušení vydaného elektronického platebního rozkazu z důvodu nepřevzetí rozhodnutí stranou žalovanou již nebyla žalobkyně vyzývána k dalším doplněním či upřesněním žalobního návrhu. Legitimně tedy předpokládala, že soud I. stupně za stavu, kdy žalovaný tvrzený nárok nerozporuje, má tvrzení a důkazní prostředky předložené žalobkyní za dostatečné. Soud I. stupně nevytýká žalobkyni zjištění příjmové složky, nicméně z pohledu žalobkyně je nezbytné uvést, že žalovaný jako osoba samostatně výdělečně činná za rok 2013 celkově vydělal částku 965.851 Kč, přičemž uplatnil výdajový paušál ve výši 60 % z příjmů za daný rok. S ohledem na tuto skutečnost reálný příjem žalovaného byl větší než cca 32.000 Kč. Při posuzování úvěruschopnosti vycházel dále z tvrzení žalovaného, že má vyživovací povinnost vůči manželce a třem dětem. Z doloženého bankovního výpisu vyplývá, že žalovaný nehradil žádné další úvěry či jiné pravidelné splátky. Výdaje na bydlení vyvozuje žalobkyně ze statistických dat s průměrnými náklady na bydlení. Ostatní výdaje jsou patrné právě z doložených výpisů. Vzhledem k nadprůměrným příjmům žalovaného a vyrovnanému měsíčnímu rozpočtu žalobkyně dovodila, že finanční situace žalovaného je příznivá a výdaje žalovaného nepřevyšují jeho příjmy. Žalobkyně uzavřela, že žalovaný je schopen dostát svým závazkům a poskytla mu úvěr. Žalovaný byl schopen plnit své závazky po dobu téměř pěti let.

4. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části, tj. v odstavcích II. a III. výroku, v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Okresní soud učinil zcela správná a úplná skutková zjištění ohledně právně významných skutečností pro posouzení žaloby žalobkyně, na která krajský soud jako na správná a úplná zcela odkazuje. Okresní soud nepochybil ohledně zjišťování skutečností ohledně úvěruschopnosti žalovaného, když žalobkyně byla schopna doložit pouze příjmy žalovaného, nezkoumala však řádně jeho výdajovou stránku, a to zvlášť za situace, kdy bylo zřejmé, že žalovaný má manželku a vyživuje tři děti, již vůbec není zřejmé, zda a jaké příjmy má manželka, případně jak staré jsou děti a jaké mají výdaje. Nejvyšší soud se k otázce porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost úvěrovaného podrobně vyjádřil např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvenci v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Proto zákon konkrétně § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, kdy odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Tento výklad o zkoumání úvěruschopnosti a zejména otázky prověřování údajů sdělených spotřebitelem, plně konvenuje se závěry zaujatými Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8. směrnice 2008/48/ES o smlouvách a spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen směrnice), a bod 26. její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Pokud tedy žalobkyně vycházela pouze z ověřených příjmů žalovaného, na základě nichž dospěla k závěru o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, postupovala zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěrů. Tento závěr rovněž vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, z něhož vyplývá, že„ pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru je nutno považovat takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Pouze takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.“ 6. Okresní soud tak správně ve smyslu ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně posuzoval dle § 2991 a násl. občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení a přiznal žalobkyni rozdíl mezi žalovanému poskytnutou částku 287.607,29 Kč a uhrazenou částku 276.090,97 Kč, tedy částku 11.516,32 Kč a ve zbytku žalobu žalobkyně správně zamítl.

7. S ohledem na shora uvedené byl rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části jako věcně správný potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř., a to včetně nákladového výroku.

8. V odvolacím řízení byl žalovaný plně úspěšný, proto by mu v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. náležela plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Jelikož mu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, bylo o nich rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání, jestliže toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, prostřednictvím okresního soudu, k Nejvyššímu soudu České republiky.