8 Co 146/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 16.050 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 3. 2024, č. j. 24 C 325/2023-26,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku, ohledně 15% úroku ročně z částky 20.000 Kč od 12. 5. 2023 do 25. 5. 2023 a ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16.050 Kč od 26. 5. 2023 do 20. 5. 2024 a ohledně úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 16.050 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení, potvrzuje, ohledně úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16.050 Kč za dobu od 21. 5. 2024 do zaplacení se rozsudek mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16.050 Kč za dobu od 21. 5. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 496 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 16.050 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok ve výši 937,96 Kč, dále 18,9% roční úrok z částky 20.000 Kč od 2. 5. 2023 do 25. 5. 2023, dále 15% roční úrok z částky 20.000 Kč od 12. 5. 2023 do 25. 5. 2023, dále 18,9% roční úrok z částky 16.050 Kč od 26. 5. 2023 do 30. 5. 2023, dále 15% roční úrok z částky 16.050 Kč od 16. 5. 2023 do zaplacení a 15% roční úrok z částky 16.050 Kč od 31. 5. 2023 do zaplacení (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 800 Kč (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že rámcovou smlouvou č. , číslo, , uzavřenou dne 2. 2. 2016 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena dohoda o vedení běžného účtu a používání platební karty. Dodatkem č. 20 k rámcové smlouvě, uzavřeným dne 15. 8. 2022, byla mezi účastníky dohodnuta bankovní služba – úvěr spočívající v možnosti žalované opakovaně přečerpat běžný účet č. , č. účtu, do částky 20.000 Kč za úrok 18,9 % ročně. Z přehledu čerpání a splácení kontokorentu bylo zjištěno, že nesplacená jistina činila 16.050 Kč. Výzvou ze dne 2. 5. 2023, odeslanou dne 3. 5. 2023, vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu do 11. 5. 2023. Pokud se jedná o prověřování úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru, pak žalobkyně v řízení v tomto směru ničeho netvrdila a neprokazovala. S ohledem na to, že se nezúčastnila prvního jednání ve věci, nemohla být ani ke splnění svých procesních povinností poučena. Proto okresní soud vyhodnotil uzavřenou úvěrovou smlouvu ze dne 15. 8. 2022 podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jako absolutně neplatnou, kdy žalovaná je povinna vrátit pouze nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků.

3. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20.000 Kč od 12. 5. 2023 do 25. 5. 2023 a ve výši 15 % ročně z částky 16.050 Kč od 26. 5. 2023 do zaplacení. Namítala, že pravidlo o času plnění, zakotvené v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Možnostem spotřebitele může odpovídat i plnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, avšak také jeho možnostem odpovídat nemusí. Obecná a zvláštní úprava pak má společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, má žalobce za to, že potud zvláštní právní úprava nevylučuje obecnou a lze je aplikovat se stejným výsledkem. Žalobkyně tak měla za to, že pravidlo o času plnění povinnosti spotřebitele vrátit bezdůvodné obohacení vzniklé z neplatné smlouvy o úvěru se uplatní jen tam, kdy věřitel spotřebitele vyzval k plnění a současně není v možnostech spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Určení možností spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky, a tím prospívá i postavení spotřebitele. Jde tedy o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty jemu příznivé. Je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh a k těmto tvrzením také navrhnout důkazy. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, tak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazovaní. Žalovaná ovšem zůstala během celého řízení zcela pasivní a nikterak se k návrhu žalobkyně nevyjádřila, což znamená, že nesplnila svou důkazní povinnost ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. I přes to soud rozhodl tak, že žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení, když soud automaticky presumoval neschopnost žalované bezdůvodné obohacení hradit. Pokud tedy žalovaná neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně svých možností splnění závazku z bezdůvodného obohacení, měl okresní soud v tomto případě postupovat dle obecného pravidla a přiznat žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení.

4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 8. 2022, na základě níž byl žalované poskytnut úvěrový rámec do výše 20.000 Kč, kdy tuto částku žalovaná postupně vyčerpala, avšak řádně neuhradila, když doposud neuhrazená jistina kontokorentu představuje částku 16.050 Kč.

7. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak žalobkyně ve vztahu k této skutečnosti, tj. k prověřování příjmů a výdajů žalované, neuvedla a neprokazovala ničeho. Žalobkyně se pak svou neúčastí u prvního jednání u okresního soudu zbavila možnosti být v tomto směru adekvátně poučena k doplnění rozhodných tvrzení a důkazů.

8. Odvolací soud souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 15. 8. 2022 uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), byla-li uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně před uzavřením uvedené smlouvy v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru žalobkyně ničeho nenamítala.

9. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaná na předmětnou smlouvu již zaplatila. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že poskytla žalované úvěr ve výši 20.000 Kč formou výplaty, přičemž žalovaná doposud žalobkyni neuhradila částku 16.050 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovanou zaplatit předmětnou částku žalobkyni a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.

10. Pokud pak žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 12. 5. 2023, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Pokud se pak žalovaná nijak nebránila, že by nebylo v jejích možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdila a neprokazovala svou majetkovou a sociální situaci, je nutno vycházet ze skutečnosti, že je v možnostech žalované ji uhradit ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku. Je tedy zjevné, že žalovaná se v době vydání rozsudku nemohla dostat do prodlení s plněním dluhu.

11. Jiná situace však již nastala v průběhu odvolacího řízení, když žalovaná dosud ničeho žalobkyni neuhradila. Rozsudek okresního soudu byl doručen žalované dne 29. 4. 2024, v odstavci I. tedy nabyl právní moci dne 15. 5. 2024, a žalovaná tedy měla plnit do tří dnů, tj. do 20. 5. 2024 (když poslední den lhůty připadl na sobotu 18. 5. 2024), takže od 21. 5. 2024 je v prodlení s plněním. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně od tohoto data nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, ovšem pouze ve výši 14,75 %, a to podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, tj. k 1. 1. 2024, činila repo sazba ČNB 6,75 %.

12. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni zákonný 14,75% úrok z prodlení ročně z částky 16.050 Kč za dobu od 21. 5. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. zaplacení 15% úroku z prodlení ročně z částky 20.000 Kč od 12. 5. 2023 do 25. 5. 2023, ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16.050 Kč od 26. 5. 2023 do 20. 5. 2024 a ohledně úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 16.050 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení, rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ust. § 224 a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná a dle procesního úspěchu obou účastníků, přičemž soud zohlednil i výši úrokového příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 81 % předmětu řízení (co do částky 16.050 Kč spolu s úrokem z prodlení kapitalizovaným do dne rozhodnutí soudu ve výši 543 Kč) a v rozsahu 19 % předmětu řízení neúspěšná (co do kapitalizovaného úroku v celkové výši do dne rozhodnutí soudu ve výši 4.425,78 Kč). Žalobkyně má tedy nárok na náhradu 62 % nákladů řízení (81-19). Celkové náklady řízení uplatněné žalobkyní činí 800 Kč a představují zaplacený soudní poplatek. Na nákladech řízení tak byla žalobkyni přiznána částka 496 Kč, tj. 62 % z částky 800 Kč.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím je odůvodněn převážně neúspěchem žalobkyně v tomto řízení.