8 CO 149/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 2.491.870,72 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 7. 9. 2021, č. j. 116 C 411/2020-97,

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku potvrzuje.

II. V odstavci II. výroku se rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 245.000,91 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce, 46.278,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 2.491.870,72 Kč s úrokovým příslušenstvím a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 15.600 Kč (odstavec I. výroku) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 245.363,91 Kč (odstavec II. výroku).

2. Okresní soud vzal v řízení za prokázané, že mezi účastníky řízení jako podnikateli byla dne [datum] uzavřena kupní smlouva dle § 409 a násl. obchodního zákoníku. Na základě uvedené smlouvy se žalobkyně jakožto prodávající zavázala dodávat žalovanému jakožto kupujícímu [anonymizována dvě slova] Místem plnění bylo odběrné místo [anonymizována dvě slova] [obec] - [část obce], [adresa]. Mezi stranami byla sjednána dohoda o ceně dle cenové doložky, která závisela na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno] s ohledem na změny provedené výrobcem nebo dodavatelem. Ostatní ceny byly sjednány dle platného ceníku. Splatnost ceny byla sjednána na základě vystavené faktury ve lhůtě 14 pracovních dnů od jejího vystavení. Pro případ prodlení byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,1% z nezaplacené částky za každý den prodlení. Nedílnou součástí smlouvy byla cenová doložka ze dne [datum], přičemž současně žalovaný stvrdil převzetí [anonymizována dvě slova] s [anonymizováno] čísly [číslo] a [číslo]. Uvedené skutečnosti žalovaný v řízení nerozporoval a v řízení ani netvrdil, že by tyto [anonymizováno] mu byly zcizeny. Dne [datum] bylo mezi účastníky řízení sepsáno uznání dluhu a dohoda o splátkách dluhu, kdy žalovaný jakožto dlužník vůči žalobkyni jakožto věřiteli výslovně prohlásil, že má vůči ní dluh ve výši 2.971.870,72 Kč, a to z titulu shora uvedené kupní smlouvy ze dne [datum]. Součástí uznání dluhu a dohody o splácení dluhu byla specifikace faktur, které nebyly žalovaným uhrazeny, s uvedením jejích čísla, dlužné částky, data splatnosti a zbývající částky k úhradě. Uvedené uznání se pak vztahuje i na příslušenství dlužné částky, a to na sjednaný úrok ve výši 0,1 % denně. V uznání je přesně specifikována výše dlužné částky, včetně úroku z prodlení. Žalovaný se současně zavázal svůj dluh ve výši 2.971.870,72 Kč hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 20.000 Kč, a to vždy do 30. dne každého kalendářního měsíce počínaje [anonymizováno] [rok] až do úplného zaplacení. První splátka tak byla splatná dne [datum]. Mezi stranami bylo dále sjednáno, že veškeré úhrady budou započítávány nejprve na jistinu dluhu, pak na smluvní úroky dluhu, přičemž se žalovaný zavázal uhradit i náklady spojené s uplatněním pohledávky. Dále bylo výslovně dohodnuto, že dojde k prodloužení promlčecí doby na 15 let. Smluvní strany si sjednaly splátkový kalendář pod sankcí ztráty výhody splátek. Žalovaný následně na základě uznání dluhu hradil splátky dle sjednaného splátkového kalendáře řádně a včas, uhradil 120.000 Kč, přičemž se splátkou [číslo] se dostal do prodlení, když splátku splatnou dne [datum] uhradil dne [datum]. V důsledku uvedeného došlo k automatickému zesplatnění dluhu s částkou 2.851.870,72 Kč. Následně i po zesplatnění žalovaný hradil splátky a uhradil dalších 360.000 Kč. Z daňových dokladů, včetně sumarizace po skladových kartách a sumarizace podle lokálních karet v řízení vyplynulo, že došlo k [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], přičemž uvedené bylo zaznamenáno prostřednictvím lokální karty [číslo] která byla předána k užití výlučně žalovanému, což žalovaný v řízení nezpochybnil. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou.

3. Po právní stránce okresní soud věc posoudil dle ust. § 323 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obchodní zákoník“), kdy v řízení bylo prokázáno, že žalovaný dne [datum] uzavřel dohodu o uznání dluhu a jeho splácení. Uvedené prohlášení bylo učiněno v písemné formě, přičemž právní důvod dluhu včetně příslušenství byl identifikován v okamžiku uznání dluhu jasně, určitě a nezaměnitelně, a to jednak odkazem na kupní smlouvu ze dne [datum], celkovou částku, kterou žalovaný ke dni sepsání uznání dlužil, jejím rozložením s odkazem na jednotlivé daňové doklady včetně závazku hradit příslušenství. Právním důvodem uznání dluhu byl závazek žalovaného uhradit kupní cenu za dodávku [anonymizována dvě slova] dle kupní smlouvy uzavřené dne [datum]. Uznání dluhu bylo učiněno písemně, je z něj patrno, kdo jej činí a vůči komu směřuje, přičemž žalobkyně v řízení prokázala odběr [anonymizována dvě slova] ve výši částky, jenž byla specifikována v dohodě o uznání dluhu. Výše závazku byla určena dostatečně určitě, když z obsahu uznání je zcela zřejmý projev vůle dlužníka, tedy žalovaného, že uznává shora specifikovanou pohledávku vůči věřiteli. Pokud žalovaný v řízení tvrdil, že uznání dluhu neobsahuje pravdivé informace, neboť nedlužil žalobkyni částku uvedenou v uznání dluhu, když neodebral [anonymizována dvě slova] v příslušném množství a uznání dluhu je neplatné i z toho důvodu, že bylo učiněno v omylu spočívajícím v tom, kolik dluží žalovaný žalobkyni, bylo na něm, aby tvrdil, v jaké výši tento dluh byl a svá tvrzení v řízení prokázal (viz ust. § 133 o. s. ř.) Okresní soud dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalovaného vyzval k doplnění skutkových tvrzení ve vztahu k čerpání [anonymizována dvě slova] žalovaným, tedy jaké konkrétní množství [anonymizována dvě slova] a kdy žalovaný čerpal a jaká byla konkrétní cena [anonymizována dvě slova] odebraných žalovaným ke dni uznání dluhu. Současně byl žalovaný poučen, aby k takto doplněnému tvrzení navrhl důkazy a rovněž byl poučen o důsledcích nesplnění této výzvy. Žalovaný však ve stanovené lhůtě svá tvrzení nedoplnil. Tvrzení žalovaného, že odebral nižší množství [anonymizována dvě slova], a nedlužil žalobkyni částku uvedenou v uznání dluhu, je nedostatečné, když nestačí toliko popřít existenci uznaného závazku v uvedené výši a jen tvrdit, že závazek v této výši neexistoval. Žalovaný tak ve vztahu k popření dluhu neunesl břemeno tvrzení. Proto okresní soud neprovedl ani navržený důkaz výslechem žalovaného a jednotlivými účtenkami od jednotlivých odběrů, neboť povinností žalovaného bylo nejprve tvrdit a jeho tvrzení nelze nahrazovat provedením důkazů, které navíc blíže i po poučení soudu nespecifikoval. Pokud žalovaný namítal promlčení žalovaných pohledávek, pak ani tato jeho námitka není důvodná, neboť v uznání dluhu a dohodě o splácení dluhu se smluvní stany současně ve smyslu ust. § 401 obchodního zákoníku dohodly, že promlčecí lhůta se prodlužuje na 15 let. Dohodu ohledně prodloužení promlčecí doby nad limit deseti let je nutno považovat v této části za neplatnou, a to s ohledem maximální limit deseti let zakotvený v daném ustanovení, nicméně splatnost jednotlivých pohledávek nastala v roce 2015 a 2016, tudíž k promlčení nároku by mohlo dojít na základě prodloužení promlčecí doby až v roce 2025 či 2026, avšak žaloba byla podána dne 8. 12. 2020, tedy před uplynutím promlčecí doby.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, kterým se domáhal změny rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba bude zamítnuta, resp., aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že pokud označil uznání dluhu za nepravdivé a uvedl, že množství odebraných [anonymizována dvě slova] bylo jiné, než v uznání uvedené a zároveň nabídl důkazy, které tuto skutečnost prokazovaly, pak soud prvního stupně postupoval nesprávně, když je neprovedl. Z ust. § 133 o. s. ř., které přenáší břemeno důkazní na popírající stranu, totiž nevyplývá, že je nutno při popření uznaného dluhu formulovat konkrétní protitvrzení. Žalovanému tak mělo být umožněno provedení důkazů zpochybňujících uznání dluhu, bez nutnosti toho, aby konkrétně tvrdil, kolik odběrů uskutečnil. Rovněž pak napadl závěr okresního soudu ve vztahu k určitosti provedeného uznání dluhu. Měl za to, že žalobkyně v řízení rozhodně neprokázala množství odebraných [anonymizována dvě slova] z jeho strany. Předložila pouze kopie faktur, které v částkách odpovídají údajům z uznání dluhu a důkazy, které měly svědčit o opaku, nebyly provedeny. Dále poukazoval na vnitřní rozpornost listiny, v níž je obsaženo uznání dluhu, kdy na jedné straně se zde hovoří o tom, že žalovaný dosud na svůj dluh ničeho neuhradil a na druhé straně je konstatováno, že část dluhu již byla uhrazena. Naprosto nepodložený je pak nárok žalobkyně na úhradu částky 15.600 Kč jakožto nákladů spojených s uplatněním pohledávky, když současně byly žalobkyni přiznány náklady na právní zastoupení dle advokátního tarifu. Naposledy pak žalovaný namítal, že soud prvního stupně nesprávně určil výši náhrady nákladů řízení, když za situace, kdy byl žalobkyni přiznán nárok na náhradu za ztrátu času za jednání, které bylo zrušeno, neměl být současně přiznán režijní paušál, neboť se nejednalo o úkon právní služby.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Uvedla, že žalovaný v rámci své procesní obrany nezpochybnil pravost samotné listiny, tedy dohody o uznání dluhu, ale zpochybnil její obsah, a to tvrzením, že nedluží částku, kterou v uznání dluhu výslovně uznal, kdy má za to, že odebral menší množství [anonymizována dvě slova] Okresní soud jej s ohledem na takové tvrzení vyzval k řádnému dotvrzení skutečností, tedy kolik [anonymizována dvě slova] skutečně odebral a dále k označení důkazů k prokázání takových tvrzení, což žalovaný neučinil a v důsledku toho pro neunesení obou břemen prohrál. Pokud žalovaný odvoláním brojí proti postupu okresního soudu, kdy okresní soud nepřipustil označení důkazů bez řádného skutkového tvrzení, pak takovýto postup soudu byl zcela správný. Žalovaný se nemístně snaží obrátit břemeno tvrzení a důkazní na žalobce. Pokud žalovaný dále brojil proti přiznaným nákladům spojených s uplatněním pohledávky, pak nárok na jejich zaplacení a nárok na zaplacení odměny a hotových výdajů advokáta jsou samostatné a nesouvisející nároky. Náklady spojené s uplatněním pohledávky vycházejí z implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. 2. 2011 a představují sankční prostředek proti dlužníkovi již jen z důvodu nastalého prodlení s peněžitým plněním. Proti tomu náklady soudního řízení v části odměny a hotových nákladů advokáta vznikají ze zcela odlišného titulu a v jiné době. Nárok na ně vzniká výhradně v souvislosti se zastupováním před soudem a v částce vycházející z advokátního tarifu, kdy nárok na jejich zaplacení vzniká až v souvislosti s pravomocným výrokem o nákladech řízení.

6. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

7. Skutková zjištění učiněná okresním soudem zcela odpovídají obsahu provedených důkazů a odvolací soud proto tato skutková zjištění přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje, když jsou zcela postačující pro právní posouzení věci.

8. Rozhodující pro posouzení věci pak byla ta skutečnost, že bylo prokázáno, že mezi účastníky došlo dne 7. 12. 2016 k uzavření dohody o uznání dluhu a o splátkách dluhu, kdy žalovaný, jakožto dlužník, vůči žalobkyni, jakožto věřiteli, výslovně prohlásil, že má vůči ní dluh ve výši 2.971.870,72 Kč, a to z titulu kupní smlouvy ze dne [datum] na odběr [anonymizována dvě slova]. Součástí uznání dluhu a dohody o splácení dluhu byla specifikace jednotlivých závazků prostřednictvím faktur, které nebyly žalovaným uhrazeny, s uvedením jejích čísla, dlužné částky, data splatnosti a zbývající částky k úhradě. Uvedené uznání se pak vztahuje i na příslušenství dlužné částky, a to na sjednaný úrok ve výši 0,1% denně. V uznání je přesně specifikována výše dlužné částky, včetně úroku z prodlení. Na základě uznání závazku žalovaný opakovaně žalobkyni plnil v souladu se splátkovou dohodou, a to i následně po zesplatnění dluhu.

9. Lze tedy konstatovat, že z předmětného uznání je zřejmé, kdo je činí a vůči komu směřuje (označení dlužníka a věřitele), jaký peněžitý dluh dlužník uznává a jaká je jeho výše a důvod. Tyto skutečnosti jsou pak rovněž v žalobě tvrzeny. Závěr okresního soudu o určitosti a platnosti takovéhoto uznání závazku v právním režimu obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013, tj. ve smyslu ust. § 323 obchodního zákoníku s přihlédnutím k ust. § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku je proto naprosto přiléhavý.

10. V důsledku uznání závazku písemným prohlášením dlužníka (jak uvedeno shora) tedy v daném případě nastala vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval. Toto hmotněprávní ustanovení má vazbu na procesní ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka.

11. Jestliže tedy žalovaný zpochybnil pravdivost (nikoliv pravost) obsahu předmětné dohody o uznání dluhu tím způsobem, že tvrdil, že odebrané množství [anonymizována dvě slova] z jeho strany bylo ve skutečnosti menší, bylo na něm, aby v prvé řadě uvedl, jaké (menší) množství [anonymizována dvě slova] odebral a označil a navrhl k prokázání tohoto svého tvrzení důkazy. Není možné pouze v tomto směru navrhnout důkazy, z nichž by měl obecný soud teprve vyvodit konkrétní množství odebraných [anonymizována dvě slova], když povinnost tvrzení předchází povinnosti důkazní (nelze totiž prokazovat skutečnosti, které nejsou známy). Jinými slovy, aby účastník mohl splnit svou zákonnou povinnost označit potřebné důkazy (§ 120 o. s. ř.), musí splnit svou povinnost tvrzení. Předpokladem důkazní povinnosti je tedy tvrzení skutečností účastníkem (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). To platí i v případě obrácení důkazního břemene (§ 133 o. s. ř.). Odvolací námitky žalovaného proto nemohou obstát.

12. Žalovaný však v tomto směru neuvedl ničeho, a to přesto, že byl náležitě ze strany okresního soudu o nutnosti doplnění tvrzení ve smyslu ust. § 118 a odst. 1, 3 o. s. ř. poučen. Závěr okresního soudu o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ve vztahu k vyvrácení právní domněnky existence a trvání dluhu z uznaného závazku ze strany žalovaného je proto zcela správný.

13. Pokud pak žalovaný svým odvoláním brojil rovněž proti přiznání částky 15.600 Kč jakožto nákladů na uplatnění pohledávky dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když výše nákladů je stanovena samostatně ve výši 1.200 Kč pro každou pohledávku, je nutno uvést, že tyto náklady nepředstavují náklady řízení ve smyslu ust. § 137 a násl. o. s. ř., které účastníkům vznikají v souvislosti s řízení před soudem, nýbrž představují příslušenství pohledávky jakožto hmotněprávní nárok vyplývající z ust. § 121 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Proto oba nároky, tj. jak na úhradu nákladů soudního řízení, tak na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky mohou obstát vedle sebe.

14. S ohledem na shora uvedené byl proto rozsudek okresního soudu dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

15. Pokud se jedná o náhradu nákladů prvostupňového řízení, pak okresní soud správně vyšel z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého náhrada nákladů řízení náleží plně úspěšné žalobkyni, kdy správně dle ust. § 8 odst. 1, § 7 bod 6 a § 13 odst. 1, 4 a § 14 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, určil punktum věci, výši odměny za úkon právní služby, správně určil náhrady za cestovné a ztrátu času v souvislosti s účastí zástupce žalobkyně u jednání soudu. Nicméně je nutno dát za pravdu odvolací námitce žalovaného, že právní zástupce žalobkyně učinil ve věci pouze 5 úkonů právní služby, neboť ve smyslu ust. § 14 odst. 2 advokátního tarifu za zrušené jednání ze dne 11. 5. 2021 mu náleží pouze náhrada za promeškaný čas ve výši ¼ mimosmluvní odměny. Což znamená, že o úkon právní služby se v daném případě nejedná a nemůže k němu být přiznána náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč + DPH. S ohledem na tuto skutečnost proto odvolací soud nákladový výrok rozsudku soudu první stupně změnil tak, že výše přiznaných nákladů řízení činí správně 245.000,91 Kč.

16. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla plně úspěšná i v této fázi řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně pak ve smyslu ust. § 8 odst. 1, § 7 bod 6 a § 13 odst. 1, 4 a § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu, tvoří odměna za 2 úkony právní služby á 18.300 Kč a to za sepis vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, tj. celkem 36.600 Kč, 2x 300 Kč režijní paušál = 600 Kč, cestovné za cestu k jednání odvolacího soudu z [obec] do [obec] a zpět ve výši 647 Kč (ujeto celkem 91 km spotřeba vozidla 5,1 litrů motorové nafty na 100 km, základní sazba opotřebení 4,70 Kč za 1 km, cena 47,10 Kč za 1 litr paliva dle vyhl. č. 511/2021 Sb.) a náhrada za promeškaný čas strávený cestou za 4 započaté půlhodiny á 100 Kč, celkem 400 Kč. K tomuto je nutno připočíst náhradu ve výši 21% DPH ve výši 8.031,90 Kč. Celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení představuje částku 46.278,90 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobkyně.