8 Co 152/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 359.804,73 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2025, č. j. 16 C 27/2025-32,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci I. a III. výroku ohledně splatnosti částky 330.350 Kč, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 330.350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V další napadené části, tj. v odstavci IV. výroku, se rozsudek mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7.641,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 330.350 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 6.000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené částky ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. Dále byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.107,61 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba na zaplacení částky 27.347,12 Kč, úroku v částce 28.690,98 Kč a úroku ve výši 15,4 % jdoucího z částky 257.697,12 Kč od 16. 9. 2024 do 13. 10. 2024 a úroku ve výši 12,75 % ročně z jdoucího z částky 357.697,12 Kč od 14. 10. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucího z částky 27.347,12 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 330.350 Kč od 26. 9. 2024 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, byla zamítnuta. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12.344,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní soud vzal v řízení za prokázáno, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , Anonymizováno, smlouvu o běžném účtu a dodatkem č. 6 k této smlouvě ze dne , Anonymizováno, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout, a poskytla žalovanému úvěr ve výši 360.000 Kč a žalovaná se zavázala tyto poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná dohodnuté splátky neplatila a žalobkyně dopisem ze dne 16. 9. 2024 vyzvala žalovanou k zaplacení celého zbývajícího dluhu. Okresní soud pak skutková zjištění podřadil pod ust. § 2662 o. z., § 2395 a dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o účtu a také smlouvu o úvěru. S odkazem na ust. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy, když žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla výši svého průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 31.001 Kč a tato částka byla prokázána výpisem z běžného účtu žalované a rovněž si žalobkyně vyžádala potvrzení o výši příjmů žalované. Žalovaná dále v žádosti uvedla, že splácí splátku z jiného úvěru ve výši 1.000 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost a nemá žádné další závazky. Příjmy ostatních členů domácnosti činí 30.000 Kč. Výdaje žalované však žalobkyně provedla statisticky, nikoliv individuálně. Nárok žalobkyně okresní soud posoudil z titulu bezdůvodného obohacení, když přiznal žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou částkou ve výši 360.000 Kč a žalovanou zaplacenou částkou 29.650 Kč. Tuto částku uložil žalované zaplatit ve splátkách, jak mu to ukládá ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když tyto splátky snad bude žalovaná schopna žalobkyni v budoucnu plnit, neboť o poměrech žalované, která zůstala po celou dobu řízení nekontaktní, není nic bližšího známo. Jestliže žalovaná nesplácela řádně ani dohodnuté splátky úvěru v souhrnné výši 5.929 Kč, s konečnou platností v roce 2032, pak lze jen těžko usuzovat na to, že by byla schopna splácet jakoukoliv vyšší částku. Splátky soud uložil z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Názor, že v takovém případě je nutno uložit povinnost zaplatit dluh dlužníkovi v obvyklé třídenní lhůtě ve smyslu ust. § 160 o. s. ř., je v rozporu s výslovným zněním ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti části výroku I., kterým byla stanovena splatnost přiznané částky ve splátkách a proti odstavci III. výroku ohledně 12,5% úroku z prodlení ročně z částky 330.350 Kč, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 330.350 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 26. 9. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Uvedla, že za nesprávné považuje posouzení aplikace ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle tohoto ustanovení platí, že v případě neplatné smlouvy o úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené svým schopnostem – možnostem a s odkazem na toto ustanovení soud I. stupně zamítl nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky. Pokud soud posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou, a tudíž plnění žalobkyně na základě této smlouvy je plněním bez právního důvodu, na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. Žalobkyně má za to, že pravidlo o času plnění zakotvené v ZoSÚ, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka vydat bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, a toto musí spotřebitel prokázat. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Obecná a zvláštní úprava mají společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, resp. spotřebitel netvrdí a neprokáže, že to není v jeho možnostech, má žalobkyně za to, že zvláštní právní úprava nevylučuje použití obecné a jejich aplikace vede ke stejného výsledku. Žalobkyně má za to, že je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit dluh. Skutková zjištění pak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování. Žalobkyně proto spatřuje pochybení soudu I. stupně v neúplném zjištění skutkového stavu věci, neboť žalovanou nebyly navrhnuty a nebyly provedeny žádné důkazy, na jejichž základě by soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v možnostech žalované splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele ze dne 16. 9. 2024. Žalovaná tak nesplnila svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. Ze skutečnosti, že žalovaná svůj dluh od 15. 7. 2024 neplnila, neplyne automaticky, že to nebylo v jejích možnostech. Žalobkyni tak měl být přiznán zákonný úrok z prodlení z částky určené jako bezdůvodné obohacení od 26. 9. 2024, když žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu přípisem ze dne 16. 9. 2024. Dále žalobkyně nesouhlasí s určením lhůty a způsobem úhrady dluhu žalovanou, pokud jí soud uložil povinnost plnit ve splátkách ve výši 6.000 Kč měsíčně, a to bez ztráty výhody splátek v případě prodlení. Za situace, kdy spotřebitel neprokáže, že není v jeho možnostech dluh uhradit, a není-li stranami ujednáno, kdo má dlužný dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen poté splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.). V dané věci tak měla být žalované uložena povinnost uhradit dluh v obecné třídenní lhůtě od právní moci rozsudku, když žalovaná nároky žalobkyně nerozporovala, nijak se nevyjádřila, nežádala o možnost uhradit dluh ve splátkách a neprokázala, jaká je její finanční aktuální situace a jaká měsíční splátka odpovídá jejím možnostem. Výši splátky 6.000 Kč soud I. stupně stanovil zcela svévolně a v odůvodnění není uvedeno, jaké úvahy soud ke stanovení výše splátky vedly.

4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

5. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části, tj. ohledně splatnosti přiznané částky v odst. I. výroku a ohledně úrokového příslušenství z přiznané částky, vše v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

6. Odvolací soud plně odkazuje na skutková zjištění, jak je učinil okresní soud. Ta vychází z tvrzení žalobkyně uvedených v žalobě a skutková tvrzení rovněž žalobkyně doložila označenými důkazy. Skutková zjištění, která učinil okresní soud, nebyla žalobkyní ani v odvolání zpochybňována. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje s právními závěry učiněnými okresním soudem, že zejména z důvodu, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované, je z tohoto důvodu úvěrová smlouva neplatná. Tento závěr rovněž žalobkyně v odvolání nenapadá.

7. Okresní soud tak správně vyhodnotil, že daná úvěrová smlouva je neplatná s odkazem na ust. § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a správně nárok žalobkyně posuzoval z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z.

8. Pokud se týká splatnosti přiznané částky bezdůvodného obohacení, pak má odvolací soud za to, že okresní soud nezjišťoval majetkové poměry žalované tak, aby mohl dospět k závěru, že je schopna tuto částku splácet ve splátkách po 6.000 Kč měsíčně. Ze závěrů Nejvyššího soudu uvedených v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyplývá, že „Důvodová zpráva k ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na to, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text v době přiměřené jeho možnostem míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Pokud se tedy spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je přitom speciálním ustanovením k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a úpravě soukromoprávní sankce poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má toliko nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti buď mezi účastníky dohodnuté, nebo soudem určené, které neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka. Nárok na zákonné úroky z prodlení vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.“9. S ohledem na shora uvedené je tak zřejmé, že splatnost bezdůvodného obohacení není možno odvíjet od výzvy věřitelky k plnění. V případě, že nebyla mezi účastníky neplatné smlouvy dohodnuta splatnost, pak splatnost stanoví soud. Jestliže žalovaná ničeho neuvedla na svou obranu, ničeho neuvedla ke svým majetkovým poměrům, pak má odvolací soud za to, že je na místě stanovit povinnost žalované plnit částku 330.350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a to bez úrokového příslušenství, neboť se doposud žalovaná nedostala do prodlení se splněním dluhu.

10. S ohledem na shora uvedené tak odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. a uložil žalované povinnost zaplatit přiznanou částku ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, a to bez úrokového příslušenství, rovněž v souladu se závěry rozsudku NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

11. Odvolací soud změnil v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v odstavci IV. výroku ohledně náhrady nákladů řízení. Okresní soud stanovil chybně úspěch a neúspěch žalobkyně v daném sporu, když je nutno při zkoumání úspěchu vycházet rovněž z úrokového příslušenství. Žalobkyně se včetně úrokového příslušenství domáhala zaplacení částky 437.381,55 Kč, přiznána jí byla částka 332.457,61 Kč, vše ke dni rozhodnutí okresního soudu. Je tak úspěšná v rozsahu 76 %, neúspěšná ohledně 24 % a náleží jí tak náhrada nákladů řízení v rozsahu rozdílu těchto dvou částek, tj. 52 %. Okresní soud nepochybil při stanovení výše náhrady nákladů řízení, když vzniklé náklady řízení na straně žalobkyně činí 14.695,36 Kč. 52 % z této částky pak je částka 7.641,60 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

12. V odvolacím řízení byla žalobkyně převážně neúspěšná, žalované žádné náklady nevznikly, tomu pak odpovídá výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení.