8 Co 179/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 o zaplacení částky 103.241 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 14. 6. 2024, č. j. 118 C 4/2024-87,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci III. výroku ohledně zaplacení částky 31.279,02 Kč, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 31.279,02 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2.000 Kč, když první splátku je povinna zaplatit do konce měsíce, v němž tento rozsudek nabude právní moci a další splátky pak vždy do konce každého následujícího měsíce, až do úplného zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 11.649 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, advokátky sídlem , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zastavil řízení co do nároku na zaplacení částky 8.400 Kč s úrokovým příslušenstvím, částky 36.003 Kč, co do zaplacení úrokového příslušenství z částky 74.035,07 Kč běžícího od 17. 2. 2018 do 18. 11. 2019 a co do zaplacení úrokového příslušenství z částky 1.208,39 Kč běžícího od 19. 11. 2019 do zaplacení (odstavec I. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.327,39 Kč formou pravidelných měsíčních splátek po 2.000 Kč měsíčně (odstavec II. výroku) a zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 53.510,61 Kč se zákonným úrokem z prodlení (odstavec III. výroku). Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec IV. výroku) a vrátil žalobkyni část zaplaceného soudního poplatku za řízení ve výši 1.221 Kč (odstavec V. výroku).

2. Okresní soud po provedeném dokazování vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne , Anonymizováno, uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla žalované na její účet poskytnuta částka 42.457 Kč a částka 32.543 Kč měla být započtena proti pohledávce žalobkyně z dřívější úvěrové smlouvy ze dne 26. 5. 2015. Při uzavření smlouvy žalovaná doložila kopii svého občanského průkazu. Z doložených karet klienta k předmětné smlouvě vyplynulo, že žalovaná na daný dluh uhradila celkem 37.129,61 Kč. Žalobkyně po uzavření smlouvy vyzývala žalovanou k úhradě dluhu a následně úvěr zesplatnila. U žalované proběhlo insolvenční řízení, do kterého se žalobkyně přihlásila i s předmětnou pohledávkou, nicméně schválené oddlužení bylo v březnu 2023 zrušeno a insolvenční řízení bylo zastaveno (přihláška pohledávky a usnesení insolvenčního soudu). Žalovaná měla v době uzavření smlouvy invalidní důchod 9.825 Kč a její výdaje byly odhadnuty na částku 5.409 Kč. V březnu 2017 byl obratový zůstatek na účtu žalované výrazně záporný. Žalobkyně dále lustrovala žalovanou v nebankovním registru a v registru SOLUS. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, když žalobkyně především dostatečným způsobem neprověřila výdajovou stránku majetkových poměrů žalované, tj. nevyžádala si od žalované žádné doklady o výši jejích plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Žalovaná sice doložila výpis z účtu, nicméně z něj nelze v dané souvislosti nic konkrétního dovodit nad rámec toho, že obrat za březen 2017 byl výrazně záporný, přičemž jediný výpis za březen 2017 nemůže doložit majetkové poměry žalované v době až za další čtyři měsíce. Výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje, je pak pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Co se týče okolností na příjmové stránce, pak doložený příjem žalované byl minimální, přičemž i při porovnání s odhadnutými výdaji bylo zřejmé, že žalovaná není schopna úvěr splatit. Žalobkyně úvěr poskytla za situace, kdy sama dovodila, že volné prostředky žalované činí 3.916 Kč, přičemž splátka ze smlouvy činila 3.870 Kč. Po úhradě obou splátek (999 Kč + 3.870 Kč) by žalované zůstalo na celý měsíc pouze necelých 5.000 Kč (cca 166 Kč/den), což je částka zjevně nereálně nízká. Okresní soud tak uzavřel, že smlouva o úvěru je ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnila-li proto původní věřitelka z neplatné smlouvy o úvěru žalované, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku, které je povinna vydat. Pokud se jedná o výši bezdůvodného obohacení, pak ze sjednané jistiny úvěru bylo žalované na její účet poskytnuto 42.457 Kč a zbývající část ve výši 32.543 Kč měla být započtena proti pohledávce žalobkyně z dřívější úvěrové smlouvy. Tuto (druhou) část pohledávky nicméně okresní soud vyhodnotil jako absolutně neplatnou s ohledem na aplikaci korektivu dobrých mravů, když přihlédl k okolnostem zápočtu, kdy k němu došlo u nebankovního úvěru za situace, kdy věřitel bývá v těchto případech veden úmyslem ztížit materiální přezkum obvykle nemravných smluvních podmínek původní smlouvy o úvěru a snížit tím možnost ochrany spotřebitele a tím si i zjednodušit vymáhání tvrzeného neuhrazeného zůstatku původního úvěru, který se měl takto „převtělit“ do nové dlužné jistiny, k níž si věřitel měl znovu připočíst i příslušenství (to vše aniž by přitom žalované z titulu aktuální smlouvy o úvěru bylo sjednané plnění v plné výši fakticky poskytnuto). Takový postup je tedy zjevným zneužitím práva k tíži spotřebitele. Veden těmito závěry tak okresní soud uzavřel, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 5.327,39 Kč (byla fakticky předána částka 42.457 Kč na základě neplatné smlouvy a na stejnorodém plnění byla získána částka 37.129,61 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany). Tuto částku tedy byla žalovaná zavázána žalobkyni vydat, a to ve splátkách po 2.000 Kč měsíčně, a to s ohledem na žádost žalované o splátky a v ní uvedené okolnosti, jakož i souhlas žalobkyně s úhradou formou splátek, kdy bylo třeba zohlednit i stáří dluhu a to, že částka k úhradě není příliš vysoká. S ohledem na to, že dle ust. § 87 ZoSÚ se až porušením splátkového kalendáře může dlužník dostat do prodlení, žalobkyni proto ani nepřísluší uplatněný nárok na úrok z prodlení.

3. Proti tomuto rozsudku, co do odstavců III. a IV. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaná byla zavázána zaplatit jí rovněž částku 31.279,02 Kč, když nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že by plnění z předmětné smlouvy o úvěru ze dne 13. 7. 2017 v podobě započtení částky 32.543 Kč na dluh vzniklý z předchozí smlouvy o úvěru mezi účastníky nebylo platné. Jestliže žalobkyně na základě předmětné smlouvy ze dne 13. 7. 2017 žalované poskytla úvěr ve výši 75.000 Kč, z něhož část ve výši 42.457 Kč byla vyplacena přímo žalované a část ve výši 32.543 Kč byla užita na předčasné splacení jiného závazku žalované, vzniklo tímto, vycházejíc z posouzení věci soudem prvního stupně stran (ne)platnosti předmětné smlouvy, bezdůvodné obohacení na straně žalované právě ve výši 75.000 Kč. Celá tato výše úvěru se totiž projevila v majetkové sféře žalované, a to jak v podobě navýšení aktiv (ve výši 42.457 Kč), tak v podobě ponížení pasiv (ve výši 32.543 Kč). Závěr soudu prvního stupně, dle kterého bylo započtení žalobkyně ohledně částky 32.543 Kč neplatné kvůli neexistenci takovéto pohledávky žalobkyně, není správný. Z odůvodnění napadeného rozsudku přitom není vůbec zřejmé, jaké důvody neplatnosti soud prvního stupně v této jiné smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou shledal, což činí celé rozhodnutí v této části nepřezkoumatelným. Totožnou vadou pak trpí také závěr soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti samotného úkonu započtení, resp. jeho okolností, které mají být soudu známy z jeho úřední činnosti, jak sám uvádí. Soud prvního stupně pak rovněž nemohl dospět k závěru o neplatnosti předchozí smlouvy mezi účastníky uzavřené dne 26. 5. 2015, bez provedení dokazování ohledně této skutečnosti, a ani např. nevyzval žalobkyni k označení a předložení příslušných důkazů postupem dle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Stejně tak není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl okresní soud k závěru, že měla žalobkyně v daném případě zneužít ztížení materiálního přezkumu nemravných smluvních podmínek a zjednodušit vymáhání zůstatků původního úvěru. Žalobkyně byla požádána o poskytnutí dalšího plnění samotnou žalovanou. Jelikož však měla žalovaná v té době již jeden částečně neuhrazený závazek, podmínila žalobkyně poskytnutí dalšího úvěru předčasným splněním závazku předchozího. V tomto postupu nemůže být spatřováno jakékoli narušení dobrých mravů. S ohledem na to, že žalovaná po vydání rozsudku soudu prvního stupně uhradila žalobkyni částku 1.263,98 Kč, činí dosud soudem nepřiznaná výše bezdůvodného obohacení částku 31.279,02 Kč.

4. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že má za to, že žalobkyni již uhradila částku 103.241, a to i v rámci insolvenčního řízení, které vůči ní bylo vedeno, a tedy vůči žalobkyni nemá žádný další dluh. Rovněž se pak odvolávala na svou nedobrou sociální situaci a zjevně tak navrhovala, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne , Anonymizováno, , na základě které byla žalované poskytnuta částka 75.000 Kč, kdy tuto částku žalovaná vyčerpala tak, že částka 42.457 Kč jí byla vyplacena na účet a částka 32.543 Kč byla použita na úhradu jejího dluhu z předchozí smlouvy o úvěru, uzavřené mezi týmiž účastníky dne , Anonymizováno, (k tomu srov. znění úvěrové smlouvy ze dne , Anonymizováno, a výpisy z účtu založené na č. l. 78 – 79). Na splátkách, které činily 3.870 Kč měsíčně, uhradila žalovaná žalobkyni pouze částku 37.129,61 Kč, a dále po vydání napadeného rozsudku částku 1.263,98 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak žalobkyně na prvním místě dostatečným způsobem neprověřila výdajovou stránku majetkových poměrů žalované, když vycházela pouze výpisu z účtu žalované za měsíc březen 2017, nicméně z něj nelze v dané souvislosti nic konkrétního dovodit nad rámec toho, že obrat za březen 2017 byl výrazně záporný.

7. Odvolací soud pak rovněž souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi žalobkyní a žalovanou byly v daném případě uzavřeny smlouvy o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., které současně podléhají právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když byly uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem a předmětem smluv bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotných smluv. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedených smluv v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ dostatečně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, když žalobkyně v tomto směru za situace, kdy poskytovala tzv. konsolidační úvěr, kdy jím byl hrazen již předchozí závazek žalované vůči žalobkyni, dostatečně neprověřila zejména výdajovou stránku žalované. Když v tomto směru nepostačuje ani kalkulace s výší životního minima, která ničeho nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy žalobkyně ničeho nenamítala.

8. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaná na předmětné smlouvy již zaplatila. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že poskytla žalované úvěr ve výši 75.000 Kč, a to formou výplaty v na účet žalované (v částce 42.457 Kč) a formou úhrady předchozího závazku žalované vůči žalobkyni ve výši 32.543 Kč, přičemž žalovaná zaplatila na splátkách žalobkyni pouze částku 37.129,61 Kč a po vydání rozsudku soudu prvního stupně částku 1.263,98 Kč.

9. Odvolací soud však na daném místě nesdílí právní závěry okresního soudu ve vztahu k posouzení absolutní neplatnosti zápočtu částky 32.543 Kč jakožto části poskytnutého úvěru na předchozí dluh žalované, který měl vzniknout ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi týmiž účastníky dne 26. 5. 2015, a to z důvodu vyjádřených pochybností ohledně jeho existence, resp. jeho správné výše. Jak správně podotkla ve svém odvolání žalobkyně, takovéto závěry (svědčící pro následnou aplikaci korektivu dobrých mravů) nemají oporu v dosud prokázaném skutkovém stavu, když v tomto směru, tj. k okolnostem vzniku a existence předchozího závazku žalované vůči žalobkyni nebylo prováděno žádné dokazování. Nadto, takovéto dokazování v předmětném řízení, aniž by tomuto předcházelo jakékoliv relevantní tvrzení ze strany účastníků (zde zejména strany žalované) s ohledem na dispoziční zásadu obecnému soudu ani nepřísluší.

10. Je tedy třeba uzavřít, že skutečnost, že část peněz z poskytnutého úvěru byla použita na zaplacení úvěru, který věřitel dlužníkovi poskytl již dříve na základě jiné smlouvy, nemůže mít vliv na to, že v případě neplatnosti pozdější smlouvy o úvěru musí dlužník věřiteli vrátit i takovouto nesplacenou část jistiny poskytnutého úvěru. To, zda v závazkovém vztahu vzniklém podle předchozí smlouvy o úvěru zaplatil dlužník věřiteli více než měl, resp. pohledávka věřitele může být ve skutečnosti v jiné výši, mohlo být řešeno jen v rámci takového závazkového vztahu (k tomu rovněž srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 33 Icdo 154/2022).

11. Odvolací soud proto s přihlédnutím ke shora uvedenému ve smyslu ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu v napadené části tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni i částku 31.279,02 po zohlednění zaplacené částky 1.263.98 Kč ze strany žalované po vydání rozsudku soudu prvního stupně, a to rovněž ve splátkách po 2.000 Kč měsíčně, s ohledem na poměry žalované, jak na ně odkázal okresní soud, kdy s výší splátek rovněž žalobkyně souhlasila ve svém podání ze dne 22. 5. 2024.

12. To vše za situace, že ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ.

13. V souladu s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud dále rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně je odůvodněn převážně neúspěchem žalobkyně v řízení, když zároveň žádné účelně vynaložené náklady žalované na hájení jejích práv za řízení se ze spisu nepodávají.

15. V odvolacím řízení byla naopak žalobkyně plně úspěšná, proto jí náleží podle ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. plná náhrada nákladů odvolacího řízení.

16. Účelně vynaložené náklady žalobkyně na odvolací řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5.163 Kč, z odměny za zastupování žalobkyně advokátkou a z jejích hotových výdajů, kdy právní zástupkyně žalobkyně v odvolacím řízení učinila 2 úkony právní služby, a sice podání odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 14. 10. 2024 za něž ve smyslu ust. § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), g) náleží odměna á 2.380 Kč (tarifní hodnota sporu činila 31.279,02 Kč), celkem tedy 4.760 Kč. K těmto úkonům dále přináleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 2x 300 Kč, tj. 600 Kč. Náklady žalobkyně dále tvoří náhrada za 21% DPH ve výši 1.126 Kč. Celkem tak náhrada nákladů žalobkyně za řízení před odvolacím soudem představuje částku 11.649 Kč a tyto náklady je žalovaná povinna zaplatit na účet právního zástupkyně žalobkyně ve smyslu ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

17. Zbývá dodat, že pokud žalobkyně požadovala rovněž náklady odvolacího řízení v podobě odměny právního zástupce za poradu s klientem, tuto skutečnost v rámci vyčíslení svých nákladů jakkoliv nedoložila, proto jí nebyly přiznány.