8 CO 189/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 45.503,18 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 5. 2022, č. j. 21 C 74/2022-92,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24.252,93 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 40.957,23 Kč od 12. 11. 2009 do 17. 1. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 19.706,98 Kč od 18. 1. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 21.250,25 Kč od 18. 1. 2022 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušeného kalendářního pololetí, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 41.025,60 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 13.501,20 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21.250,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně běžícím z této částky od 18. 1. 2022 do zaplacení (odstavec I. výroku) a zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 24.252,93 Kč spolu s zákonným úrokem z prodlení z částky 40.957,23 Kč od 12. 11. 2009 do 17. 1. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 19.706,98 Kč od 18. 1. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 21.250,25 Kč od 18. 1. 2022 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (odstavec II. výroku). Žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena dohoda, ve které byla označena postoupená pohledávka: [právnická osoba] - číslo smlouvy [číslo] - ve výši 81.654,96 Kč (jistina 58.903,41 Kč, úroky 4.545,95 Kč, smluvní pokuty 18.205,60 Kč) a výše běžícího úroku - aktuální repo sazba + 7 % p. a. od 16. 6. 2009; část - závazek: 81.654,96 Kč; část - konečný závazek: smluvní pokuta 20.413,04 Kč, konečný závazek 102.068 Kč; část splátkový kalendář: 41 měsíčních splátek, splatných 30. dne, výše měsíční splátky 2.500 Kč. Nedílnou součástí této dohody pak byla smluvní ujednání [spisová značka] [číslo], podle kterých byla účelem dohody úprava vztahů mezi dlužníkem a věřitelem, kterému byla postoupena pohledávka za dlužníkem, jenž vznikla ze smlouvy uzavřené dne [datum] mezi [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] a žalovaným na základě níž byla žalovanému poskytnuta částka [částka]. Předmětem této dohody byla úprava úhrady závazku dlužníka vůči věřiteli, uznání takového závazku co do důvodu a výše dlužníkem, zajištění pohledávky věřitele a úprava dalších práv a povinností. Podle bodu 2. smluvních ujednání činila pohledávka věřitele za dlužníkem 81.654,96 Kč (jistina s úroky a smluvní pokuta) a dlužník tímto uznal svůj závazek co do důvodu i výše v celkové výši 81.654,96 Kč. Žalovaný se pak podle bodu 3. smluvních ujednání zavázal zaplatit uznaný závazek v dodatečném termínu maximálně 10 dnů ode dne podpisu této dohody. Pro případ prodlení s placením byl podle bodu 6. smluvních ujednání žalovaný povinen zaplatit konečný závazek (uznaný závazek a smluvní pokutu), a to v měsíčních splátkách uvedených výše. Podle bodu 7.2 písm. c) byl dlužník povinen za prodlení s úhradou zbylého konečného závazku zaplatit věřiteli úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý dne prodlení do úplného splacení konečného závazku.

3. Po právní stránce okresní soud předmětnou dohodu posoudil podle jejího obsahu, kdy ji hodnotil nikoli jako jednostranný výslovný závazek žalovaného, že zaplatí svůj dluh (uznání dluhu), který vznikl ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, nýbrž jako dohodu o narovnání mezi žalovaným a žalobkyní ve smyslu § 585 obč. zák. Z této listiny vyplývá závazek žalovaného zaplatit žalobkyni postoupenou pohledávku v celkové ve výši 81.654,96 Kč navýšenou o částku 20.413,04 Kč (smluvní pokutu), tj. konečný závazek ve výši 102.068 Kč, a to v 41 měsíčních splátkách po 2.500 Kč. Úprava splatnosti částky 81.654,96 Kč či podmínky a splatnost konečného závazku 102.068 Kč vyplývá pouze ze smluvních ujednání, která mají povahu obchodních podmínek. Jako taková se jeví jako pro spotřebitele nevýhodná a překvapivá. Tuto dohodu, která představuje odloženou platbu, bylo tedy nutno považovat ve smyslu § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2010, za spotřebitelský úvěr. Před poskytnutím takovéhoto spotřebitelského úvěru bylo ze strany žalobkyně nutné posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Přestože tato povinnost v době sjednávání úvěrové smlouvy ani v době pozdějšího narovnání nebyla výslovně v zákoně upravena, tento základní právní princip na ochranu spotřebitele platil, a to ve smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 4129/18. V řízení bylo v tomto směru prokázáno, že při sjednávání spotřebitelského úvěru ze dne 25. 9. 2008 se právní předchůdkyně žalobkyně alespoň zabývala zjištěním příjmů žalovaného. Nezjišťovala však jeho výdaje. Žalobkyně pak v řízení ani netvrdila, ani neprokázala, že při uzavírání dohody o narovnání ze dne 11. 11. 2009 byla úvěruschopnost žalovaného posouzena. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu výše citovaného § 39 obč. zák. a žalobkyni přiznal pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., a to ve výši rozdílu mezi skutečně vyčerpanou a vrácenou částkou ([číslo] – [číslo]), a to spolu s úrokem z prodlení běžícím po uplynutí lhůty stanovené v předžalobní upomínce, která byla žalovanému odeslána dne 6. 1. 2022.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, a to v rozsahu odstavce II. výroku, když se domáhala jeho změny tak, aby jí byla přiznána také částka 24.252,93 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 40.957,23 Kč od 12. 11. 2009 do 17. 1. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 19.706,98 Kč od 18. 1. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 21.250,25 Kč od 18. 1. 2022 do zaplacení. V prvé řadě namítala, že smlouva o úvěru mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena dne [datum], a to za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který povinnost posuzovat úvěruschopnost nestanovoval, natož aby jakkoliv zaváděl sankce. Žalobkyně navíc doložila žádost o úvěr, ze které je patrný příjem žalovaného, uzavřený pracovní poměr na dobu neurčitou a další informace týkající se pracovního poměru a osobních informací. K této žádosti o úvěr bylo doloženo též potvrzení zaměstnavatele žalovaného o výši příjmu. Nelze tedy uzavřít, že by nebyla prověřována úvěruschopnost, která by měla za následek neplatnost smlouvy. Pokud se pak jedná o dohodu o uznání dluhu ze dne [datum] nelze v žádném případě souhlasit správním posouzením ze strany soudu prvního stupně, kdy tento ji posoudil jako dohodu o narovnání, při níž bylo nutno rovněž zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Dohoda o uznání dluhu, kterou žalobkyně uzavřela s žalovaným po postoupení pohledávky je pouze utvrzením, že dluh, který vznikl v souvislosti s nesplácením úvěru dle dříve uzavřené úvěrové smlouvy, i nadále existuje a trvá. Nejvyšší soud ČR pak v prakticky stejných věcech projednávaných u něj pod sp. zn. 20 Cdo 1641/2018-201 a sp. zn. 20 Cdo 1449/2018 ve svých rozhodnutích posoudil předmětnou dohodu jako dohodu o uznání dluhu s tím, že v rámci ní není vyloučeno (není rozporné s dobrými mravy) ujednat si smluvní pokutu, v jejímž smyslu dlužník získal možnost dluh splácet po dobu několika let s navýšením původního dluhu o 5 % ročně. Posouzení dohody o uznání dluhu jako nový spotřebitelský úvěr je tedy zcela lichým závěrem 5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)) v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Skutková zjištění učiněná okresním soudem zcela odpovídají obsahu provedených důkazů a odvolací soud proto tato skutková zjištění přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje, když jsou zcela postačující pro právní posouzení věci.

8. Rozhodující pro posouzení věci pak byla ta skutečnost, že v řízení byl prokázán existující dluh žalovaného z úvěrové smlouvy, která byla uzavřena mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] pod [číslo]. Předmětný dluh byl totiž ze strany žalovaného vůči žalobkyni jakožto právní nástupkyni písemně uznán co do důvodu a výše na základě jeho jednostranného prohlášení ze dne [datum], kdy takto žalovaný uznal svůj dluh ve výši [částka] spolu s příslušenstvím. Předmětný právní úkon (ve smyslu právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013), který byl součástí listiny nazvané dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem, odvolací soud posoudil (na rozdíl od soudu prvního stupně) jako platné uznání závazku dle ust. § 323 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, s přihlédnutím k ust. § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Lze totiž uzavřít, že z předmětného uznání je zřejmé, kdo je činí a vůči komu směřuje (označení dlužníka a věřitele), jaký peněžitý dluh dlužník uznává a jaká je jeho výše a důvod. Tyto skutečnosti pak byly rovněž v žalobě tvrzeny. Na existenci předmětného uznání závazku nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že v listině nazvané dohoda o uznání závazku byla zároveň, pro případ neuhrazení uznaného závazku v určené době, sjednána smluvní pokuta, když v tomto směru lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřené v jeho rozhodnutích ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018-201, či ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1449/2018, jak přiléhavě poukázala žalobkyně. Právní hodnocení okresního soudu, kdy předmětnou listinu - dohodu o uznání závazku obsahující uznání závazku spolu se sjednanou smluvní pokutou - hodnotil ve svém celku jako dohodu o narovnání, nemůže obstát, když z předmětné listiny se nepodává vůle stran narovnat mezi sebou pochybná či sporná práva.

9. Důsledkem uznání dluhu písemným prohlášením dlužníka je vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval. Pokud tedy není prokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka. Věřitel tak nemusí dokazovat ani vznik dluhu, ani jeho rozsah v době uznání. Důkazní břemeno se tedy v daném případě přesouvá na dlužníka, který musí prokázat, že dluh vůbec nevznikl, nebo že byl splněn, či zanikl z jiného důvodu. Rovněž pak pro platné uznání dluhu není zákonnou podmínkou ani skutečnost, že závazek, z nějž plyne uznávaný dluh, je platný či v době uznání existuje (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 ICdo 21/2016, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 NSČR 33/2017, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2332/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004).

10. V rovině procesního práva pak vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v § 133 o. s. ř., která určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení § 133 o. s. ř. tuto skutečnost za prokázanou.

11. Promítnuto do projednávané věci tedy bylo na žalovaném, aby v konkrétním případě vyvrátil existenci žalobou nárokovaného dluhu, případně aby prokázal, že uznaný dluh vznikl z neplatné smlouvy. Žalovaný však v tomto směru zůstal po celou dobu řízení pasivní, proto tedy bylo třeba vyjít ze zákonné domněnky existence nárokovaného dluhu vzniklého z uzavřené úvěrové smlouvy dle ust. § 497 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.

12. Odvolací soud proto napadený rozsudek okresního soudu v odstavci II. v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno v odstavci I. výroku tohoto rozsudku.

13. O náhradě nákladů řízení před okresním soudem a v odvolacím řízení, bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch.

14. Náklady prvostupňového řízení žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1.821 Kč, odměna a hotové výdaje jejího právního zástupce, kdy tento před soudem prvního stupně učinil celkem 7 účelně vynaložených úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, doplnění tvrzení k výzvě soudu ze dne 11. 4. 2022 a ze dne 2. 5. 2022, účast u jednání soudu dne 3. 5. 2022 a vyjádření ze dne 12. 5. 2022) při ceně jednoho úkonu právní služby á 2.740 Kč (tarifní hodnota sporu je jistina dluhu odpovídající částce 40.957,23 Kč) a přináležejícího režijního paušálu á 300 Kč, celkem tedy 19.180 Kč + 2.100 Kč, dále cestovné za dvě cesty k jednání soudu prvního stupně ve výši 2x 3.860,24 Kč (2x trasa [obec] - [obec] a zpět, tj. 2x 540 km, spotřeba vozidla užitého k cestě 6,6 l benzinu 95 okt. na 100 km, vyhlášková cena paliva 37,10 Kč a náhradový koeficient 4,7 Kč/km) a 2x náhrada za ztrátu času za 17 započatých půlhodin strávených cestou, tj. 2x 1.700 Kč, to vše dle ust. § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Odměna právního zástupce žalobkyně a náhrada jeho hotových výdajů včetně náhrady za promeškaný čas tak celkem představuje částku 32.400,48 Kč. Za stavu, kdy zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem DPH, je nutno uvedenou částku navýšit o 21 % DPH, tj. o částku 6.804,10 Kč. K výsledné částce 39.204,60 Kč je nutno připočíst částku 1.821 Kč za soudní poplatek zaplacený žalobkyní za žalobu. Náklady žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně pak představují pouze částku 41.025,60 Kč.

15. Náklady odvolacího řízení žalobkyně tvoří odměna za 2 úkony právní služby á 2.100 Kč, když tarifní hodnotu sporu zde představuje částka 24.252,93 Kč, a to za sepis odvolání, účast u odvolacího jednání) = 4.200 Kč, 2x 300 Kč režijní paušál = 600 Kč, cestovné za cestu k jednání soudu prvního stupně ve výši 3.855,52 Kč (trasa [obec] – [obec] a zpět, tj. 508 km, spotřeba vozidla užitého k cestě 5,8 l benzinu 95 okt. na 100 km, vyhlášková cena paliva 41,20 Kč a náhradový koeficient 5,2 Kč/km) a náhrada za ztrátu času za 15 započatých půlhodin strávených cestou, tj. 1.500 Kč, to vše navýšené o 21 % DPH na částku 12.288,20 Kč a soudní poplatek z odvolání zaplacený žalobkyní ve výši 1.213 Kč, takže náklady odvolacího řízení činí 13.501,20 Kč.