8 CO 228/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 14.728 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 16. 9. 2022, č. j. č. j. 112 C 194/2022-70,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavcích II. a III., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně běžícím z této částky od 18. 3. 2022 do zaplacení (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 13.252 Kč, úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2.919,78 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, úrok ve výši 29 % ročně z částky 4.395,78 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 274,34 Kč (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] kdy na základě této smlouvy předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši [částka] v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaná se zavázala je vrátit v 45 týdenních splátkách po 304 Kč, kdy takto měla vrátit poskytnutou částku navýšenou o poplatek ve výši 5.302 Kč, úrok ve výši 932 Kč, částky za administrativní činnost ve výši 2.728 Kč a částky za vedení účtu ve výši 1.642 Kč Celkem tak měla vrátit částku [částka]. Částka zápůjčky pak byla žalované téhož dne vyplacena. U žalované však nebyla před uzavřením smlouvy objektivním způsobem vyhodnocena její možnost úvěr fakticky splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti vycházela pouze z prohlášení žalované v zákaznické kartě. Z výpovědi svědkyně [příjmení], která zprostředkovala poskytnutí zápůjčky, vyplynulo, že byly pouze prověřeny příjmy žalované, které byly ověřeny ve výši [částka] měsíčně. Svědkyně pak uvedla a vyplývá to i z listinných důkazů, že nebyly předloženy žádné doklady o výši výdajů uváděných žalovanou v zákaznické kartě, tedy v částce [částka] na zápůjčky u jiných společností a v částce [částka] na odhadované měsíční výdaje, zejména výdaje na bydlení. Pokud jde o prověřování žalované v centrálních registrech, jak bylo žalobkyní tvrzeno, pak k tomu byl doložen pouze výpis z centrální evidence exekucí ve vztahu k žalované, který však byl činěn až dne 27. 1. 2022 a u žalované byly zjištěny dvě exekuce v roce 2021, nicméně nebylo z této listiny zjištěno, že toto prověření prováděl původní věřitel již v době, kdy byl žalované poskytován úvěr, tedy v roce [rok]. Stejně tak nebylo prokázáno, že by bylo nahlíženo do dalších tvrzených registrů tímto věřitelem. Okresní soud tak uzavřel, že úvěrová smlouva je proto ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná. Žalobkyně tak má nárok pouze na vydání částky představující skutečně poskytnutou a dosud nevrácenou jistinu úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení, což odpovídá částce [částka], když žalovaná na splátkách žalobkyni uhradila celkem [částka].

3. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavců II. a III. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek v této části tak, aby žalobě bylo zcela vyhověno. Namítala, že proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě posuzovat individuálně a okresní soud v projednávané věci nedostatečně zohlednil okolnosti konkrétního případu, který danou situaci doprovázel. Předmětem smlouvy o úvěru byla částka [částka], kterou měla žalovaná uhradit v rámci 45 týdenních splátek. Jedná se tedy o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohledem ČNB. Před poskytnutím úvěru byla s vázaným zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta. Vázaný zástupce před podpisem smlouvy řádně a odborně ověřil příjmy a výdaje žalované, a to prostřednictvím výplatních pásek. Dále byly vázaným zástupcem ověřeny zdroje těchto příjmů, tedy že žalovaná je zaměstnána u [jméno] [příjmení], [IČO], se sídlem v [obec]. Soud I. stupně dále nesprávně právně posoudil předmětný spor, kdy nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména rozhodnutí II. ÚS 3236/18 z 9. 4. 2019 Ústavní soud se již dostatečně vyjádřil k právně a skutkově zcela totožnému případu, kdy jeho právní závěr je zcela opačný závěru soudu I. stupně, jedná se o rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1543/2021 ze dne 22. 6. 2021. V daných případech je shodnou skutečností, že daný úvěr poskytl právní předchůdce žalobce, jednalo se o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Byla vyplněna totožná zákaznická karta, byly tvrzeny naprosto obdobné skutečnosti, tedy byly doloženy výplatní pásky, resp. potvrzení o příjmu, dále byl doložen a ověřen zdroj příjmů žalovaného. Taktéž byla provedena lustrace v rámci insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, kdy nebylo nalezeno žádné aktivní insolvenční či exekuční řízení. Úvěruschopnost byla tedy zkoumána řádně, srozumitelně a racionálně.

4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)) v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelské zápůjčce dne [datum], na základě níž jí byla poskytnuta částka [částka], kdy tuto částku žalovaná vyčerpala a na splátkách, které činily 304 Kč týdně, uhradila žalobkyni pouze částku [částka].

7. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak právní předchůdkyně žalobkyně ohledně příjmů a výdajů žalované vycházela z prohlášení žalované, kdy měla dále ověřen pouze její příjem, nikoliv však její výdaje. Příjem odpovídal částce cca [částka] měsíčně, nicméně výdaje zde uvedené ([částka] a [částka]) nebyly dále jakkoliv ověřeny. Pokud pak dále uváděla, že bylo provedeno zkoumání historie žalované v systému BRKI, NRKI, SOLUS a centrální evidence exekucí, tato tvrzení jakkoliv nedoložila, resp. doložila lustraci v evidenci exekucí s následným datem 27. 1. 2022.

8. Vzhledem k době uzavření smlouvy ([datum]) správně soud prvního stupně poměřoval vztah účastníků ustanovením § 2390 o. z. (podle přechodného ustanovení zakotveného v § 3028 odst. 1 o. z.) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZoSÚ), účinného od 1. 12. 2016, zejména ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ.

9. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odstavec 2).

10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Ohledně nutnosti dodržení principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26) v němž Nejvyšší správní soud formuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky, majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nemůže ani nic změnit, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Jako dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Je tak nutno údaje, které dlužník věřiteli poskytl, ověřit, resp. objektivně podložit.

12. Krajský soud se závěry uvedenými ve shora citovaných rozhodnutích souhlasí, nemá co podstatného k nim dodat a v plném rozsahu na ně odkazuje, když má za to, že tyto se prosadí i v projednávané věci.

13. Žalobkyni nelze přisvědčit, že by její právní předchůdkyně dostála odborné péči při zkoumání pasivní (výdajové) stránky majetkových poměrů žalované. V tomto konkrétním případě zjevně vycházela pouze z údajů o výši příjmů žalované, nicméně absentují rozhodné doklady o jejích výdajích. Pokud žalobkyně v průběhu řízení tvrdila, že prověřila výši závazku a platební morálku žalované před poskytnutím úvěru dotazy na BRKI, NRKI, insolvenční rejstřík, centrální evidenci exekucí apod., tak tato tvrzení neprokázala. Dále ani neprokázala, že by využila scoringového systému, jak rovněž tvrdila.

14. Odvolací soud se tedy ztotožňuje s názorem okresního soudu, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně řádně nezjišťovala schopnost žalované splácet úvěr a řádně neposoudila schopnost žalované úvěr splácet, když za dané situace se nelze spoléhat pouze na prohlášení žalované o jejích výdajích. Okresní soud správně vyhodnotil smlouvu o úvěru jako neplatnou ve smyslu ust. § 588 o. z., s přihlédnutím k ust. § 86 a § 87 ZoSÚ. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, pak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, která byla promítnuta do ZoSÚ, zejména její články 8. a 23., musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8. této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

15. Ze shora uvedených důvodů okresní soud správně zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni rozdíl mezi částkou, která jí byla fakticky poskytnuta, a mezi tím, co zaplatila, a to v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.

16. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odstavci II. výroku v souladu s ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladového výroku.

17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je opřen o ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 a ust. § 151 odst. 2 in fine o. s. ř., když úspěšné žalované v této fázi řízení prokazatelně nevznikly náklady účelně vynaložené.