8 CO 23/2019

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně anonymizováno 5 slov , IČO sídlem adresa adresa pro doručování: adresa anonymizováno 6 slov anonymizována dvě slova obec , ulice a číslo , PSČ obec anonymizováno obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem titul jméno jméno sídlem adresa o určení vlastnictví k nemovitostem k odvolání 1. žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 8. 2018, č. j. 9 C 210/2005-820,

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku ve vztahu k 1. žalovanému mění tak, že žaloba na určení vlastnictví ohledně podílu v rozsahu [číslo] k pozemku parc. č. st. [číslo ], ohledně podílu v rozsahu [číslo] k pozemku parc. č. st. [číslo ], ohledně podílu v rozsahu [číslo] k pozemku parc. č. st. [číslo ], ohledně podílu v rozsahu [číslo] k pozemku parc. [číslo] ohledně rozsahu [číslo] k pozemku parc. [číslo] dále k pozemku parc. [číslo] které jsou evidovány v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], okres [okres], [územní celek] a [katastrální uzemí], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 390.298,35 Kč, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [jméno], advokáta sídlem [adresa].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 332.594,07 Kč, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [jméno], advokáta sídlem [adresa].

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že Česká republika je výlučným vlastníkem pozemků, jak jsou specifikovány v odstavci I. výroku a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaní 1., 2., 3. jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice na nákladech státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku částku 65.301 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Tento rozsudek byl rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, v odstavcích I. a II. výroku potvrzen, v odstavci III. výroku byl změněn tak, že žalovaní 1., 2., 3. jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nákladech státu každý 21.767 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. K dovolání žalovaných byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. 22 Cdo 3962/2019-1008 zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

4. Poté opětovně rozhodoval Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 2. 2022, č. j. 8 Co 23/2019-1120, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 2. 2022, č. j. 8 Co 23/2019-1126, a to tak, že byl rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku ve vztahu k 1. žalovanému potvrzen, ve vztahu ke 2. a 3. žalovanému byl rozsudek změněn tak, že byla žaloba zamítnuta. 1. žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 6.681,20 Kč (odstavec II. výroku), v odstavci IV. výroku byla žalovanému uložena povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 33.150,50 Kč, v odstavci V. výroku byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 2.700 Kč. V odstavcích III. až VI. výroku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a 1. a 2. žalovaným.

5. Krajský soud ve vztahu k 1. žalovanému dovodil, že ten nemohl nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech a k pozemku parc. [číslo] od nevlastníka ve smyslu § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, na základě kupních smluv ze dne [datum] a [datum], ani na základě darovací smlouvy ze dne [datum].

6. Rozsudek krajského soudu č. j 8 Co 23/2019-1120 byl ve vztahu k 1. žalovanému zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2022, č. j. 22 Cdo 1593/2022-1247, ve vztahu ke 2. a 3. žalovanému bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud ve zrušovacím rozhodnutí uvedl, že pokud ve svém předchozím rozhodnutí přijal a odůvodnil závěr, že žalovaný 1. nemohl nabýt vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech kupní smlouvou ze dne [datum] a kupní smlouvou ze dne [datum] na základě institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka (neoprávněného), založeného na dobré víře nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, zároveň však také uvedl, že je nutné posoudit, zda žalovaní 2. a 3. (a případně další osoby vystupující na straně kupujících, od nichž nabyl vlastnické právo žalovaný 1. např. na základě darovací smlouvy ze dne [datum] a kupní smlouvy ze dne [datum] a kupní smlouvy ze dne [datum]) nabyli na základě kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené se [právnická osoba] [anonymizováno] vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům, a to od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí. Pokud by tedy tito kupující nabyli vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené se [právnická osoba], a to od nevlastníka v důsledku dobré víry nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí, docházelo již následně na základě příslušných právních titulů (darovací smlouva ze dne [datum], kupní smlouva ze dne [datum] či kupní smlouva ze dne [datum]) k nabývání vlastnického práva od vlastníka a k řádnému převodu vlastnického práva. Protože se odvolací soud shora nastíněným právním posouzením věci nezabýval, a to ani k námitce žalovaného 1. obsažené v jeho podání ze dne 22. 11. 2021, které adresoval odvolacímu soudu a v němž uvedl, že pokud se stali na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené s [právnická osoba] všichni účastníci řízení vlastníky příslušných spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech, nabýval následně žalovaný 1. již řádně vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě dalších právních úkonů či jednání. K tomu žalovaný 1. také doplnil, že pokud žalovaní 2. a 3. a další kupující nabyli vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené s [právnická osoba], žalobce v řízení netvrdil a ani neprokazoval skutečnosti odůvodňující uzavřít, že nabyl po [datum] vlastnické právo k těmto nemovitostem.

7. Poté, co byl rozsudek krajského soudu, č. j. 8 Co 23/2019-1120, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu, č. j. 22 Cdo 1593/2022-1247, 1. žalovaný setrval na svém odvolání proti rozsudku okresního soudu, kterým bylo určeno vlastnictví České republiky ve vztahu k 1. žalovanému (č. l. 898) a dále v podání ze dne 22. 11. 2021 (č. l. 1055) uvedl, že kupní smlouvou ze dne [datum] mezi prodávajícím [právnická osoba] nabyli kupující [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] lege artis podíl ve spoluvlastnictví k předmětným pozemkům a žalobkyně nikdy netvrdila, ani důkazně neosvědčila, že po datu [datum] vlastnictví k pozemkům nabyla. Jestliže předmětem řízení je návrh žalobkyně, aby soud určil, že je Česká republika vlastníkem předmětných pozemků, patrně beze vší pochybnosti musí být žaloba zamítnuta. Shora uvedení kupující se totiž v souladu s názorem dovolacího soudu na základě kupní smlouvy ze dne [datum] stali plnoprávnými podílovými spoluvlastníky, pak právní úkony/jednání, kterými následně převáděli tito shora uvedení kupující spoluvlastnické podíly na další osoby, konče nynějším 1. žalovaným, tak tyto právní úkony/jednání byly nepochybně platné a relevantní, tedy podílovými spoluvlastníky nutně musí být současně tři žalovaní s příslušnými spoluvlastnickými podíly. Na tuto konstrukci nemá vliv konstatování dovolacího soudu, že„ v případě žalovaného 1. nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem od nevlastníka na základě kupních smluv ze dne [datum] a [datum]. Těmito smlouvami žalovaný 1. kupoval nemovitosti od řádných spoluvlastníků, nikoliv od nevlastníka, a proto je irelevantní posuzování teoretického právního jednání nevlastníka.

8. Žalobkyně setrvala na svých podáních ze dne 24. 11. 2021 a na závěrečném návrhu ze dne 8. 2. 2022 a zejména pak s ohledem na zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 22 Cdo 1593/2022-1247 uvedla, že kupní smlouva ze dne [datum] byla uzavřena mezi [právnická osoba] [anonymizováno] jako prodávající a [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako kupujícími. Nejvyšší soud rozsudkem NS 2 fakticky zúžil přezkum v zásadě toliko na posouzení dobré víry ostatních domnělých kupujících při uzavření kupní smlouvy, o nichž měl následně 1. žalovaný zájem vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům na předmětných pozemcích nabýt. Všechny ostatní odvolací námitky 1. žalovaného byly již rozsudkem KS 1, rozsudkem NS 1, rozsudkem KS 2 a rozsudkem NS 2 vypořádány, přičemž žádná z odvolacích námitek 1. žalovaného nebyla odvolacím, ani dovolacím soudem shledána důvodnou. V této souvislosti žalobkyně ve vztahu k ostatním domnělým kupujícím, od nichž jakožto domnělých podílových spoluvlastníků předmětných pozemků měl následně 1. žalovaný na základě jednotlivých domnělých právních titulů zájem vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům na předmětných pozemcích nabýt, konstatuje, že dobrá víra ostatních domnělých kupujících nebyla dosud vůbec předmětem dokazování, ani právního posouzení, resp. nebyla 1. žalovaným dosud vůbec tvrzena, natož prokázána. S ohledem na to 1. žalovaný nemůže z údajné dobré víry ostatních domnělých kupujících, která nebyla dosud vůbec 1. žalovaným tvrzena, ani prokázána, dovozovat jím tvrzené domnělé vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům na předmětných pozemcích. Do vydání kasačního rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 5. 5. 2016, č. j. 22 Cdo 1611/2014-595, kterým byly zrušeny jemu předcházející rozsudky, tedy rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 9 C 210/2005-535 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2013, č. j. 8 Co 934/2013-570, tedy do května 2016 nebyla dobrá víra žádného z žalovaných vůbec tvrzena, ani prokazována, a počínaje květnem 2016, kdy se v důsledku rozsudku NS 2014 vrátila věc zpět k soudu I. stupně, byli již účastníky řízení toliko 1., 2. a 3. žalovaný a toliko jejich dobrá víra byla předmětem dokazování a právního posouzení v rámci řízení v přítomné věci. Pokud tedy 1. žalovaný tvrdí, že vlastnické právo od ostatních domnělých kupujících nabyl, je v souladu se závěry rozsudku NS 2 povinen prokázat, že ostatní domnělí kupující ke dni uzavření kupní smlouvy v dobré víře skutečně byli. Žalobkyně je přesvědčena, že 1. žalovaný vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům na předmětných pozemcích žádným, tedy ani derivátním, ani originárním způsobem nenabyl a vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům předmětných pozemků 1. žalovanému nesvědčí. Ostatní domnělí kupující objektivně a prokazatelně věděli nebo vědět mohli a měli, že v době uzavření kupní smlouvy existují pochybnosti ohledně vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Vedle zápisu poznámky v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro [k. ú.] [anonymizována dvě slova] o tom, že je vedeno řízení na základě návrhu na určení právního vztahu soudem, obsahu kupní smlouvy, obsahu kupních smluv a darovací smlouvy v roce [rok], uzavřených s [jméno] [příjmení], narozeným [datum], k čemuž se žalobkyně i soudy již dříve vyjádřili, vzbuzují důvodné pochybnosti týkající se dobré víry ostatních domnělých kupujících také samotné výpovědi svědků v rámci přítomného soudního řízení. Současně je žalobkyně přesvědčena, že také výňatky ze svědeckých výpovědí ostatních domnělých kupujících, které jsou žalobkyní citovány v jejím vyjádření ze dne 24. 11. 2021, vedou nepochybně k závěru, že ostatní domnělí kupující prokazatelně v dobré víře nebyli a ani být nemohli. Vzhledem k tomu, že dobrou vírou se rozumí psychický stav držitele, je nezbytně nutné, aby 1. žalovaný prokázal psychický stav ostatních domnělých kupujících při uzavření kupní smlouvy, a to i vzhledem ke všem okolnostem, které je 1. žalovaný povinen tvrdit a prokázat tak, aby o dobré víře ostatních domnělých kupujících nebyly pochybnosti. Je to tedy 1. žalovaný, kdo je povinen doplnit svá tvrzení týkající se údajné dobré víry ostatních domnělých kupujících při uzavření kupní smlouvy a označit důkazy k jejich prokázání, a to i v intencích rozsudku NS 2. Břemeno tvrzení a důkazní tíží tedy 1. žalovaného, viz NS ČR 22 Cdo 1007/98, IV. ÚS 2000/18. Dovozuje-li tedy z údajné dobré víry ostatních domnělých kupujících 1. žalovaný pro sebe příznivé důsledky, je to právě 1. žalovaný, kdo je v přítomné věci povinen údajnou dobrou víru ostatních domnělých kupujících prokázat. NS ČR v rozsudku 30 Cdo 52/2018 uvedl, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka, je obezřetností zjistit kupuje nemovitost od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. Ostatní domnělí kupující prokazatelně v dobré víře nebyli, a ani být nemohli, přičemž 1. žalovaný současně řádně netvrdil, že by ostatní domnělí kupující v dobré víře byli, a ani neoznačil žádné důkazy, jimiž by měl úmysl svá případná tvrzení prokázat.

9. Krajský soud s ohledem na shora uvedené opětovně z podnětu podaného odvolání 1. žalovaného přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání 1. žalovaného je důvodné.

10. Pokud se týká skutkové stránky, shora citovanými rozhodnutím jak krajského, tak Nejvyššího soudu bylo najisto postaveno, že právním předchůdcům žalovaných stát v roce [rok] vyvlastnil pozemky postupem dle vládního nařízení č. 15/59. Tímto se stala Česká republika vlastníkem předmětných pozemků, vlastnictví státu nenechala zapsat do evidence nemovitostí. Poté docházelo k převodu pozemků tak, jak popsal okresní soud ve svém rozsudku č. j. 9 C 210/2005-820. V konečné fázi tyto pozemky nabyli do svého vlastnictví 1. žalovaný na základě darovací smlouvy z [datum] a kupních smluv ze [datum] a [datum] a 2. a 3. žalovaný nabyli pozemky v rozsahu vlastnictví, jak jsou uvedeny ve výpisu z katastru nemovitostí na č. l. 613 na základě kupní smlouvy ze dne [datum], a to od [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Původní vlastníci pozemků, tj. [jméno] a [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] a [jméno] [příjmení], [jméno] a [jméno] [příjmení] a dále jejich nástupci, jak je popsáno v bodu 16. rozsudku okresního soudu, vlastnické právo zpětně k [datum], případně k [datum] dle § 28b odst. 1 zákona o půdě nabýt nemohli, neboť tyto pozemky k tomuto datu nenáležely do zemědělského půdního fondu ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě. K datu [datum], ani k [datum] nemohl stát předmětné pozemky pozbýt. V roce [rok] však [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. uzavřela kupní smlouvy s [jméno] a [jméno] [příjmení] jakožto nástupci po původním vlastníku [jméno] [příjmení], [datum] se [jméno] a [jméno] [příjmení], [jméno] a [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] (bod 25. napadeného rozsudku). Je zřejmé, že takto [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. nabývá vlastnické právo od nevlastníků, přestože tito byli zapsáni jako řádní vlastníci v katastru nemovitostí.

11. Dále pak [právnická osoba] [anonymizováno] uzavřela dne [datum] kupní smlouvu s kupujícími [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

12. Posléze dochází k dalším převodům těchto nemovitostí, a to kupní smlouvou z [datum], kterou [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] odkoupili rovnodílně id. 1/9 od spoluvlastníka [titul] [jméno] [příjmení] nemovitosti specifikované v kupní smlouvě, [datum] [jméno] [příjmení], ročník [rok], získal pozemek od [jméno] [příjmení], ročník [rok], darovací smlouvou ze dne [datum] [titul] [jméno] [příjmení] získal spoluvlastnický podíl od [jméno] [příjmení], darovací smlouvou ze dne [datum] [anonymizováno] [obec] získal spoluvlastnický podíl od [titul] [jméno] [příjmení], [datum] byla uzavřena kupní smlouva, kterou [anonymizováno] [obec] [anonymizováno] získal pozemek od [jméno] [příjmení], ročník [rok] a kupní smlouvou ze dne [datum] získal spoluvlastnický podíl od [titul] [jméno] [příjmení] a smlouvou ze dne [datum] spoluvlastnický podíl od [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení].

13. Nejvyšší soud ve zrušovacím rozhodnutí č. j. 22 Cdo 1593/2022-1247 uvedl, že pokud se na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené s [právnická osoba] všichni její účastníci řízení stali vlastníky příslušných spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech, nabývá následně žalovaný 1. již řádně vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě dalších právních úkonů či jednání.

14. Nejvyšší soud již v předchozím zrušovacím rozhodnutí ze dne 28. 7. 2021, č. j. 22 Cdo 3962/2019-1008 vyslovil názor, že neobstojí závěr odvolacího soudu, že dobrou víru žalovaných 2. a 3. vylučuje skutečnost, že [právnická osoba], se kterou 2. a 3. žalovaný uzavřeli kupní smlouvu dne [titul], byla účastníkem řízení, vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 199/97, o určení vlastnického práva k pozemkům, které bezprostředně souvisí s pozemky, které jsou předmětem tohoto sporu a [anonymizována tři slova]. Uvedl, že to, že [právnická osoba] byla k [datum] účastníkem řízení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve věci sp. zn. 18 C 199/97, nevylučuje z objektivního hlediska dobrou víru žalovaných 2. a 3. Žalovaní si ověřili, že někteří předchůdci [právnická osoba] [anonymizováno] po roce 1989 si požádali dle restitučních předpisů o vydání předmětných pozemků a příslušný orgán je informoval, že nabyli nemovitosti na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě. Pokud se týká poznámky spornosti, ta nebyla zapsána ve prospěch žalobkyně, proto nemohla způsobit nedostatek dobré víry na straně 2. a 3. žalovaného. Také není zřejmé, kde se měli žalovaní přesvědčit, že [právnická osoba] [anonymizováno] není vlastníkem, když [právnická osoba] [anonymizováno] převáděla předmětné pozemky na další nabyvatele a ti byli řádně zapsáni jako vlastníci. Běžná opatrnost přitom nezahrnuje povinnost činit aktivní kroky, tj. šetření směřující k tomu, aby se kupující ujistil, že stav zápisu ve veřejném seznamu je vskutku v souladu se skutečným stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu.

15. Dobrá víra tak svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé opatrnosti vědět nemohl, že došlo ke změně oprávněné osoby v důsledku mimoknihovního nabytí práva, že zde nebyl způsobilý právní důvod k nabytí vlastnického práva (21 Cdo 4540/2018, 21 Cdo 1353/2019, 22 Cdo 1980/2020).

16. To, co platilo o dobré víře 2. a 3. žalovaného při nabývání nemovitostí na základě kupní smlouvy se [právnická osoba] s. r. o. ze dne 14. 3. 2001, platilo i pro ostatní nabyvatele, tedy [titul] [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], neboť i pro ně platila dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí, která nebyla nijak zpochybněna, především nikoliv ze strany žalobkyně, která, pokud chtěla dobrou víru zpochybňovat, tak měla označit a navrhnout důkazy. Jak vyplývá i z předchozích rozhodnutí, pochybnost při nabývání předmětných nemovitostí měla pouze [právnická osoba] [anonymizováno], neboť pokud odkupovala předmětné nemovitosti od původních vlastníků a jejich nástupců, tak ve všech kupních smlouvách byla uvedena poznámka, že se vede řízení o určení vlastnického práva. Přesto [právnická osoba] [anonymizováno] byla zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí, a tudíž všichni účastníci kupních smluv již byli v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Pokud, jak vyplývá z odůvodnění v bodu 16. rozsudku krajského soudu, č. j. 8 Co 23/2019-887, bylo v kupních smlouvách, kterými [titul] [příjmení], [titul] [příjmení], [titul] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení] převádějí vlastnictví na [jméno] [příjmení], ročník [rok], s upozorněním, že na [list vlastnictví] v části D je poznámka„ určení právního vztahu soudem na základě dvou žalobních návrhů ze dne 7. 10. 1997, k tomu, jak je již uvedeno shora, Nejvyšší soud uvedl, že nelze klást k tíži, že příslušná poznámka nebyla v katastru nemovitostí vymazána, když navíc řízení ve věc i sp. zn. 18 C 199/97, kvůli kterému byla tato poznámka uvedena z katastru nemovitostí, skončilo nikoliv meritorně, ale zastavením řízení, navíc poznámka spornosti nebyla zapsána ve prospěch žalobkyně, a proto také nemohla způsobit nedostatek dobré víry. To, že [právnická osoba] byl k 14. 3. 2001 účastníkem řízení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve věci sp. zn. 18 C 199/97, nevylučuje z objektivního hlediska dobrou víru nabyvatelů, tedy účastníků smlouvy ze dne [datum] a není zřejmé, kde se tito měli přesvědčit, že [právnická osoba] [anonymizováno] není vlastníkem, když [právnická osoba] [anonymizováno] byla zapsána jako vlastník a převáděla předmětné pozemky na další nabyvatele a ti již byli řádně zapsáni jako vlastníci. Běžná opatrnost tak nezahrnuje i povinnost činit aktivní kroky, tedy šetření směřující k tomu, aby se kupující ujistil, že stav zápisu ve veřejném seznamu je vskutku v souladu se skutečným stavem.

17. S ohledem na shora uvedené tak bylo rozhodující při nabývání vlastnictví právních předchůdců žalovaných na základě smlouvy ze dne 14. 3. 2001, že jako vlastník v katastru nemovitostí byla uvedena [právnická osoba] [anonymizováno], v kupní smlouvě se [právnická osoba] [anonymizováno] není žádná poznámka, že by bylo sporné vlastnictví nebo že by se vedl spor o vlastnictví nebo že by byla poznámka v katastru nemovitostí apod., a nabyvatelé - kupující od [právnická osoba] [anonymizováno] tak nemohli vědět při obvyklé opatrnosti, že [právnická osoba] [anonymizováno] není skutečným vlastníkem proto, že nabývala předmětné nemovitosti od nevlastníků.

18. Nabyvatelé [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], ročník [rok], [titul] [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] dále převáděli předmětné nemovitosti jako řádní vlastníci na základě kupní smlouvy ze dne [datum].

19. Na tomto závěru nic nemění ani svědecké výpovědi, na něž žalobkyně odkázala ve svém podání ze dne 12. 12. 2022 (č. l. 1285), viz protokol o jednání ze dne 15. 2. 2018 a 27. 3. 2018. Z těchto výpovědí naopak nevyplynuly pochybnosti o dobré víře účastníků smlouvy ze dne [datum], když [jméno] [příjmení] uvedl, že neví, jak dlouho [právnická osoba] s. r. o. vlastnila pozemky, ví, že je koupila od několika soukromníků, kteří byli původními vlastníky, když [právnická osoba] je kupovala od těch, kteří byli jako vlastníci v katastru zapsáni. Pokud byla poznámka v katastru nemovitostí, tak uvedl, že tato poznámka se jich netýkala. Rovněž [titul] [příjmení] činil kroky k tomu, aby zjistil, jestli na pozemcích neváznou žádné závady, žádné závady tam nebyly a pozemky byly bez problémů. Dokonce majitelé pozemků doložili, že jsou skutečnými vlastníky na základě dotazu na pozemkový úřad. Po ověření všech těchto věcí firma [právnická osoba] koupila pozemky, [anonymizováno] stáhl žaloby a společně pak provozovali [anonymizováno] Pan [příjmení] si pak vybudoval své vlastní [anonymizováno] (jednatel společnosti [právnická osoba]), podle nájemní smlouvy měl [anonymizováno] předkupní právo a na základě toho tento svědek dal dohromady skupinu 8 lidí a pozemky od [právnická osoba] [anonymizováno] koupili. Stejně tak svědek [příjmení] uvedl, že pan [příjmení] (jednatel společnosti [právnická osoba]) působil na [anonymizováno] ve [obec], předtím tam bylo několik vlastníků pozemků na [anonymizována dvě slova] a hrozilo, že bude přerušeno [anonymizováno]. Proto se dohodli, že pozemky od pana [příjmení] odkoupí.

20. S ohledem na tyto svědecké výpovědi je zřejmé, že účastníci kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 se aktivně, byť tak neměli povinnost, zajímali o stav pozemků, a nemohlo tak nic narušit jejich dobrou víru, že [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. není vlastníkem, když provozovala [anonymizována dvě slova] měl [anonymizována dvě slova] pronajatou právě od [právnická osoba] [anonymizována dvě slova].

21. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí v této věci, č. j. 22 Cdo 3962/2019-1008, k nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech 2. a 3. žalovaným od nevlastníka, založenému na dobré víře nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, a to na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uvedl, že vzhledem k tomu, že měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva před 1. 1. 2014, je nutné na dané skutkové okolnosti aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/64 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013, a to nepochybně platí i ve vztahu k 1. žalovanému ohledně nabytí ideálního spoluvlastnického podílu na základě darovací smlouvy z roku [rok]. V tomto směru je nutno odkázat na rozhodnutí Velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, kde byl přijat a odůvodněn závěr, že„ podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12. 2014 (k tomu § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí“.

22. Tento závěr rovněž vyplývá z bodu 56. nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, kde bylo vyloženo, že„ dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba.“ 23. Pro vznik držby je nezbytné ve smyslu § 129 odst. 1 o. z. naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (22 Cdo 728/2000).

24. Dobrá víra je psychický stav držitele - takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, nikoliv pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka. Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. Při posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.

25. Pokud se týká nabývacích titulů ze dne [datum] a [datum] - kupní smlouvy, na základě kterých 1. žalovaný nabyl ideální spoluvlastnictví, nabýval 1. žalovaný vlastnictví po 1. 1. 2014 a pak se uplatní ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

26. Podle § 984 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

27. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, vyložil, že ust. § 984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která, ačkoliv je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabydou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisu ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem.

28. Dobrá víra je psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení), smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad v zápis ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ust. § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměla, popř. nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu v katastru nemovitostí odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci. Dobrá víra svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé opatrnosti vědět nemohl, že došlo ke změně oprávněné osoby v důsledku mimoknihovního nabytí práva, že zde nebyl způsobilý právní důvod nabytí vlastnického práva, nebo že tento právní důvod dodatečně odpadl.

29. Běžná a obvyklá opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisu ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu se zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ust. § 980 odst. 2 o. z., který zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ust. § 984 odst. 1 o. z. Uvedené neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila a aktivně zjišťovala, zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem (NS ČR 24 Cdo 688/2021).

30. Základní zásadou ust. § 984 je, že zapsaný stav působí vůči nabyvateli práva při splnění dalších podmínek jako právní stav skutečný. Ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 se vztahuje jen na případy, kdy v případě převodu vlastnického práva schází vlastnické právo převodce, tj. kdy osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečným subjektem (NS ČR 22 Cdo 1980/2020). Nezbytným předpokladem nabytí vlastnického práva od neoprávněného je dobrá víra. Je na osobě, která dobrou víru nabyvatele rozporuje, aby prokázala, že nabyvatel nebyl v dobré víře v rozhodném okamžiku. Dle nálezu Ústavního soudu III. ÚS 3344/19 se snižuje ochrana skutečných vlastníků ve prospěch nabyvatelů v dobré víře (dále také I. ÚS 2219/2012). Skutečný vlastník, tedy Česká republika, která nebyla zapsána jako nositel vlastnického práva v roce 1965, kdy předmětné nemovitosti nabyla, ztrácí v důsledku účinku dobrověrného nabytí vlastnického práva žalovaným dle § 984 odst. 1 o. z. svou právní pozici jakožto vlastníka.

31. S ohledem na shora uvedené a zejména na závěry Nejvyššího soudu uvedené ve zrušujícím rozhodnutí kupující jakožto účastníci kupní smlouvy ze dne [datum] nabyli vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům již na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené se [právnická osoba] [anonymizováno], a to od nevlastníka, v důsledku dobré víry nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí, kdy tato dobrá víra nabyvatelů nebyla nijak zpochybněna. Následně na základě příslušných právních titulů, tj. např. darovací smlouvy ze dne [datum], a dalších kupních smluv ze dne [datum], [datum], již docházelo k nabývání vlastnického práva od vlastníka k řádnému převodu vlastnického práva. Pokud se tedy na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené se [právnická osoba] [anonymizováno] všichni účastníci řízení stali vlastníky příslušných spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech, nabyl následně 1. žalovaný již řádně vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě dalších právních úkonů či jednání, a to již od vlastníků.

32. Bylo tak již na žalobkyni České republice, aby tvrdila a prokázala, že nabyla vlastnické právo po [datum]. V tomto směru byla také žalobkyně poučena, nechť tvrdí a prokazuje tyto skutečnosti, přičemž na poučení ze strany soudu pouze uvedla, že vlastníkem předmětných nemovitostí se stala již na základě vyvlastňovacích titulů v roce [rok].

33. S ohledem na shora uvedené byl rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř.

34. V souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

35. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když 1. žalovanému náleží plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť byl v nich plně úspěšný.

36. Za řízení před soudem I. stupně při stanovení odměny zástupce žalovaného je nutno vycházet z ceny nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nemovitosti, které jsou předmětem řízení, byly zakoupeny [právnická osoba] [anonymizováno] za cenu 1.500.000 Kč v roce [rok], [datum] tato společnost prodala nemovitosti do podílového spoluvlastnictví původních žalovaných vyjma žalovaného 1. Nicméně 1. žalovaný část nemovitostí nabyl darovací smlouvou [datum], kdy, jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí ke dni [datum] (č. l. 65), 1. žalovaný vlastnil předmětné nemovitosti v rozsahu [číslo], tedy v ceně 166.667 Kč. Následně kupní smlouvou ze dne [datum] (č. l. 1171) nabývá 1. žalovaný od [jméno] [příjmení] a pana [příjmení], [příjmení] a [příjmení] od každého podíl na nemovitostech v rozsahu [číslo], když podíl každého prodávajícího byl zakoupen za cenu 809.000 Kč. Kupní smlouvou uzavřenou dne [datum] nabývá 1. žalovaný ideální podíl v rozsahu [číslo] od pana [jméno] [příjmení] za cenu 809.000 Kč. Celková hodnota tedy činila 4.045.000 Kč. Do data [datum] a [datum] je nutno při výpočtu odměny advokáta vycházet z tarifní hodnoty 166.667 Kč, od 29. 3. 2016 a 4. 4. 2016 z ceny ve výši 4.045.000 Kč + 166.667 Kč, tj. 4.211.667 Kč. Zástupci 1. žalovaného byla udělena plná moc dne 5. 1. 2006, odvolána byla 2. 8. 2016 a opětovně mu byla udělena dne 22. 8. 2016 (č. l. 620).

37. Zástupci 1. žalovaného za řízení před I. stupněm náleží odměna za přípravu a převzetí věci ve výši 4.925 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., § 7, ve znění ke dni 5. 1. 2006 (datum plné moci) a 1 režijní paušál ve výši 75 Kč dle § 13 citované vyhlášky. Za účast u ústního jednání dne 10. 3. 2009 náleží zástupci 1. žalovaného odměna ve výši 7.780 Kč a 1 režijní paušál ve výši 300 Kč, tj. 13.080 Kč, a z této částky 21% DPH, tj. 2.746,80 Kč, tj. celkem 15.826,80 Kč.

38. Dále [anonymizováno] účtoval cestovné (č. l. 516) celkem 1.178,32 Kč za cestu z [obec] k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku [značka automobilu], [registrační značka], při ujetí 50 km, spotřebě 8,2 l /100 km, paušální sazbě 3,90 Kč/km, cena pohonných hmot 109,88 Kč, celkem 304,88 Kč a dále za cestu k jednání 3. 10. 2012 shodným automobilem při paušální náhradě 3,70 Kč/km a spotřebě vozidla 6,1 l /100 km, ceně pohonných hmot 34,70 Kč, při první cestě 26,80 Kč, celkem cestovné ve výši 290,84 Kč. Dále za cestu k jednání dne 31. 5. 2013 při použití shodného vozidla, paušální sazbě 3,60 Kč/km, ceně benzínu 36,50 Kč a spotřebě vozidla 6,1 l /100 km, celkem 291,32 Kč a k jednání 15. 8. 2013 náleží cestovné ve výši 291,32 Kč při paušální sazbě 3,60 Kč/km, ceně benzínu 36,50 Kč a spotřebě vozidla 6,1 l /100 km.

39. Pro úkony zástupce 1. žalovaného od 22. 8. 2016, kdy mu byla opětovně udělena plná moc, náleží zástupci 1. žalovaného odměna ve výši 25.180 Kč počítaná již z ceny nemovitosti 4.211.667 Kč (4.045.000 Kč + 166.667 Kč). Zástupci 1. žalovaného náleží odměna za 1 úkon právní služby ve výši 25.180 Kč za vyjádření ze dne 23. 9. 2016 (č. l. 625), 2. 6. 2017 (č. l. 660), doplnění tvrzení 8. 6. 2017 (č. l. 699) a dále za účast u ústního jednání, konaného dne 31. 5. 2017 (č. l. 655), 15. 2. 2018 v rozsahu 2 úkonů právní služby (č. l. 740) a 27. 3. 2018, 24. 5. 2018 a 27. 7. 2018 a dále za vyjádření ze dne 28. 3. 2018, 11. 7. 2018 a závěrečný návrh ze dne 27. 7. 2018, tj. celkem 12 úkonů po 25.180 Kč, dále 12 režijních paušálů po 300 Kč, tj. 305.700 Kč za řízení před soudem I. stupně náleží zástupci 1. žalovaného odměna včetně cestovného ve výši 305.700 Kč + 15.826,80 Kč, tj. 321.586,80 Kč. Z této částky náleží zástupci 1. žalovaného 21% DPH, což je 67.533,23 Kč Celkem tak činí náklady řízení před soudem I. stupně 390.298,35 Kč.

40. Za podání na č. l. 715 zástupci 1. žalovaného odměna nenáleží.

41. Pokud se týká nákladů odvolacího řízení, náleží zástupci 1. žalovaného odměna za odvolání podané dne 22. 10. 2018 (č. l. 847) a za účast u odvolacího jednání dne 26. 6. 2019, tj. 2 x 25.180 Kč, 2 x režijní paušál 300 Kč, tj. 50.960 Kč. Za blanketní odvolání zástupci 1. žalovaného odměna nenáleží. Dále zástupci 1. žalovaného náleží cestovné za cestu na trase [obec] - [obec] [značka automobilu], při ujetí 356 km, spotřebě 6,9 l /100 km, ceně benzínu 33,10 Kč dle vyhlášky č. 440/2016 Sb., paušální sazbě 4,10 Kč/km, tj. cestovné 2.274,84 Kč a náhrada za ztrátu času v rozsahu 10 půlhodin po 100 Kč, tj. celkem 1.000 Kč, tj. celkem 54.234,80 Kč a z této částky náleží 21% DPH, což je 11.389,31 Kč, tj. celkem 65.624,15 Kč. Dále náleží 1. žalovanému náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 10.000 Kč a celkem tak činí náklady za tuto část odvolacího řízení 75.624,15 Kč.

42. Za dovolací řízení 1. žalovaného náleží odměna za podané dovolání ze dne 3. 10. 2019, tj. 25.180 Kč a 1 režijní paušál ve výši 300 Kč, tj. 25.480 Kč a z této částky 21% DPH, což je 5.350,80 Kč, což spolu se zaplaceným soudním poplatkem z dovolání ve výši 14.000 Kč činí celkem 44.830,80 Kč.

43. Za další odvolací řízení náleží zástupci 1. žalovaného odměna za 4 úkony právní služby po 25.180 Kč, a to za podání ze dne 22. 11. 2021 a 30. 11. 2021 a účast u odvolacího jednání dne 30. 11. 2021 a 8. 2. 2022, tj. 100.720 Kč, 4 režijní paušály po 300 Kč, tj. 1.200 Kč, tj. 101.920 Kč. Dále mu náleží cestovné shodným automobilem, při paušální sazbě 4,40 Kč/km a ceně benzínu Natural 37,90 Kč, tj. 2.499,12 Kč k jednání konanému dne 30. 11. 2021, a dále cestovné za cestu k jednání 8. 2. 2022 ve výši 2.605,92 Kč, když paušální sazba v té době činila 4,70 Kč/km. Dále mu náleží náhrada za ztrátu času celkem 20 půlhodin po 100 Kč, tj. 2.000 Kč, tj. celkem 109.025 Kč a z této částky 21% DPH, což je 22.895,30 Kč a celkem tak činí náklady řízení této části 131.920,30 Kč.

44. Za další dovolací řízení náleží zástupci 1. žalovaného odměna za 1 úkon právní služby ve výši 25.180 Kč a 1 režijní paušál ve výši 300 Kč, tj. 25.480 Kč, z této částky 21% DPH, což je 5.350,80 Kč, náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 14.000 Kč a celkem tak činí náklady této části řízení 44.830,80 Kč.

45. Za třetí odvolací řízení náleží zástupci 1. žalovaného odměna za 1 úkon právní služby, a to je za účast u ústního jednání před krajským soudem, konaného 20. 12. 2022, ve výši 25.180 Kč, 1 režijní paušál ve výši 300 Kč, tj. 25.480 Kč, dále cestovné za cestu shodným automobilem, při paušální sazbě 4,70 Kč/km a ceně benzínu 44,50 Kč, tj. 2.766,30 Kč a náhrada za ztrátu času při cestě [obec] - [obec] - [obec a číslo] půlhodin po 100 Kč, tj. 1.000 Kč, tj. celkem 29.246,30 Kč, z této částky 21% DPH ve výši 6.141,72 Kč Celkem tak činí náklady třetího odvolacího řízení 35.388,02 Kč Celkem tak činí náklady odvolacího řízení 332.594,07 Kč.

46. Pokud 1. žalovaný dále zaplatil České republice náhradu nákladů řízení v částce 21.767 Kč a 33.150,50 Kč, tedy celkem 54.917,50 Kč, jak uvádí zástupce 1. žalovaného na č. l. 292, tj. dle výroku II. pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 23/2019-887, ze dne 27. 6. 2019 a dle výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2022, č. j. 8 Co 23/2019-1120, pak je nutno konstatovat, že tyto výroky byly zrušeny rozsudky Nejvyššího soudu, a pokud tyto částky zaplatil, je na místě se obrátit na příslušný soud s žádostí o vrácení těchto částek.

47. Pokud dále požadoval náklady řízení žalovaného 1. a jeho právních předchůdců původních žalovaných 2., 3., 4., 6., 7. a 9., jak měli být specifikováni v jeho písemném podání soudu I. stupně zn. 125-16 ze dne 29. 7. 2018, tito účastníci byli zastupováni [titul] [příjmení], advokátem, kterému byla přiznána odměna, [titul] [příjmení], advokátem, když o nákladech řízení [titul] [příjmení] bylo již pravomocně rozhodnuto tak, že mu žádné náklady přiznány nebyly.